.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Září  >>
PoÚtStČtSoNe
  1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30    

 .: Online
Stránku si právě čtou 3 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Allus, Mesto, Inoitis - 6. díl - První den na Akademii

Jakub Raida - Romány - 06. 09. 2007 - 3218 přečtení

Karlovy začátky na Akademii pro výcvik Fidohalerků.


Karel došel ke svým dveřím. Byly eliniové, stejně jako zdi okolo. Karel znal elinium jen jako materiál, z něhož je krychle, nikdy ho neviděl člověkem použité. Vzpomněl si, jak mu otec jednou říkal o eliniu že „je odolné jako nic jiného a tak proklatě drahé, že bychom museli prodat dům, abychom si mohli koupit eliniovou schránku na dopisy, synku“. A teď viděl, že celá Akademie kolem něj je z elinia. A jak musí být obrovská! Vždyť jediný byt je jako celý palác a na Akademii je 6400 žáků a skoro stejně tolik Fidohalerků! Akademie musí být jako obrovské město. A celé z elinia! Vedle dveří, asi metr a půl nad zemí, byla cedulka z nápisem Karel Šedivec. Pod ní byla dvě tlačítka. U jednoho byl nápis Zámek, u druhého nápis Zvonek. Zmáčkl tlačítko s nápisem Zámek a vešel. Měl pocit, jakoby se dostal do obrova zámku. Už samotná chodba byla neuvěřitelně dlouhá a monumentální. Na obou stranách chodby bylo po čtyřech vstupech do místností, na konci byl devátý vstup. Udělal pár kroků a vešel do místnosti nalevo. Tato místnost byla jediná od ostatních oddělená dveřmi a Karel se hned dovtípil, co to asi může být.
„Ty vole!“ zvolal do prázdna, protože tak velkou koupelnu ještě neviděl.
V rohu byla prohlubeň v zemi čtyři krát čtyři metry široká a metr hluboká, v níž byl půlmetr filtrované teplé vody. Napravo byla řada spalovacích záchodů v kabinkách (nač tolik záchodů pro jednoho člověka, nemohl pochopit). Podél zdí se táhly umyvadla, ručníky, dekontaminační budky, termální panely, automaty na hygienické potřeby, malá sauna a sušák na vlasy. Uprostřed místnosti trčely ze stropu sprchy. Karel koupelnu opustil a vešel do místnosti naproti. Ta byla skoro úplně prázdná, až na dlouhé ocelové lavičky a obrovskou skříň přes celou jednu stěnu. Ta ale nešla otevřít. Jinak tam byly automaty na leštidla na boty, impregnační spreje a skener, který okamžitě Karlovi vzal míry pro replikátor modrých plášťů v mohutné skříni. Opustil tedy místnost a vydal se dále chodbou. Ušel pár kroků a zahnul do další místnosti doleva. Tam úžasem vydechl a shlížel tu monumentálnost. Strop zde byl výše než v jiných místnostech, Karel ho odhadoval na osm metrů vysoko. A po všech stěnách se až ke stropu tyčily regály plné knih. Pochopitelně, že knihy v plasmových fóliích jsou tlusté asi reserva milimetry, ale tady byly založeny v deskách s popsanými hřbety, aby bylo poznat, o jaký titul jde. V prostředku místnosti byl počítač, na jehož obrazovce zářil nápis: V současné době zde je 57 600 knih. Na zemi nečině ležely levitační plošiny pro manipulaci s vyššími patry. Karel hádal, že ani v největší knihovně Metalu není tolik knih, jako v jeho bytě (hádal bohužel špatně, protože v Cellisově knihovně v Metal city je přes šestnáct miliónů knih ve všech možných jazycích, tedy nesčetněkrát více, než v jeho pokoji). Karel opustil místnost a očekávaje překvapení vešel do další místnosti, do té naproti. Vešel do pracovny. Vprostřed místnosti byl největší pracovní stůl, jaký kdy viděl. Byl dobré tři metry dlouhý a půl druhého metru široký. Kousek od něj byl druhý stůl, o něco málo menší a na něm byl počítač. Takových stolů tam bylo více. Navíc tam byly mohutné archívy, skříňky, trezory a akvárium. To bylo ale přes celou jednu zeď a uvnitř plavali menší žraloci. Voda se jim neustále filtrovala a krmení se jim tam záhadně objevilo vždy v poledne a kolem půlnoci. Karla žraloci značně rozptylovali při práci, naštěstí o pár dní později objevil tlačítko, kterým se v akváriu zhasly světla a tak se na žraloky nemusel dívat. Po chvíli přešel do další místnosti. Poznal v tom tělocvičnu. V jednom koutě stáli droidi, k čemu se používají zatím netušil. Jinak tam bylo plno posilovacích strojů a zařízení, pomůcek a všelijakých dalších věcí. Karel přešel k další místnosti. Ocitl se v totálně prázdné obrovské místnosti. Zdi byly posety všelijakými stojany, úchyty, regály a věšáky, ty byly však prázdné. Karla napadlo, že to musí být zbrojnice. Nedovedl si představit, k čemu bude mít tady na Akademii zbraně a najednou ho zamrazilo. Vždyť oni po něm budou potom chtít, aby bojoval! Aby zabíjel lidi! Aby nastavoval krk! Ne, to on přece nemůže! Radši z místnosti rychle odešel. Nadcházející místnosti dominoval obří kulatý eliniový stůl s poloměrem asi čtyři metry. Okolo něj bylo nesčetně židlí. Na zdi bylo tlačítko s nápisem Vypínač stolu. Karel ho zmáčknul a místností se ozval hlas: „Co to bude? Přejete si dnešní specialitu?“
Karel tlačítko zmáčknul znovu a stůl vypnul. Neměl hlad, ráno jedl doma… …doma… …to pomyšlení ho bodlo jako nůž, potom se však vzchopil a vyšel na chodbu. Vešel do místnosti naproti a objevil se v ložnici. Postel byla tak obrovská, že by se na ni vešla půlka jeho třídy, a přitom byla jenom pro něj. Naprosto nedokázal pochopit k čemu mu může být taková obří postel. Vrátil se tedy na chodbu. Zbývala jediná místnost a to sice ta na konci chodby. Vešel a došlo mu, že to je ta hala trofejí. Bylo tam vše, co by si mohl jen přát – obří plasmový displej přes celou zeď s ohromným výběrem filmů a dat, další počítače, pohovky, stolky, bar s obrovským výběrem všemožných nápojů, obrazy na zdech, křesla a spousta polic (asi na ty trofeje, pomyslel si Karel). Celým bytem se náhle rozeznělo cinkání a reprodukovaný Myslivcův hlas: „Héj, Karle, otevři!“

Když konečně Karel došel ke dveřím a otevřel, Myslivec řekl: „Tak co, už sis to prohlédnul?“
„Jo, bomba!“ řekl upřímně Karel.
„Hele, víš že mám na dveřích místo pravého jména napsané Myslivec? Jak to mohli vědět, že mi tak říkají? Jo, chtěl jsem, abys se mnou šel obejít všechny spolužáky a seznámit se s nimi.“
„Tak jdeme,“ řekl Karel a vyšel z bytu.
Dveře se za ním se syknutím zavřely.
„Hele, co tam všichni dělají,“ ukázal Myslivec ke konci chodby.
Karel tam pohlédnul. Před tenkými skleněnými dveřmi postávalo několik jejich spolužáků. Vydali se tam. Za dveřmi stáli jen o něco málo starší studenti v modrých pláštích. Jejich modré pláště ostře kontrastovaly s civilním oblečením Karlových spolužáků. Ke studentům na druhé straně se připojila nějaká dívka nesoucí něco v ruce. Prohodila pár slov s ostatními, ti na Karlově straně je ale neslyšeli, protože sklo nepropouštělo zvuk. Myslivec se na ně začal přes sklo šklebit a oni se rozesmáli. Za nimi byly schody a po nich sestupovali další studenti. Myslivec ještě přes sklo ukázal svůj prostředníček a už se otočil ke Karlovi: „Hele, zkoušel jsi ten fajný stůl…“
Vtom se chodbou rozlehl cizí hlas: „Myslivec nechť neprodleně udělá dvacet kliků za použití nespisovného výrazu mimo svůj byt.“
„Jaký nespisovný výraz?“ vztekal se Myslivec, ale radši začal honem dělat kliky.
Když je udělal, řekl: „Hele, vole, pojď radši do tvého bytu, ať se můžeme normálně bavit.“
„Počkej, nechtěl jsi obejít všechny spolužáky?“ udivil se Karel.
Tak se je tedy vydali obejít. Nestačili však promluvit ani s půlkou a už přišel učitel Kečetrk a znovu je vedl do oné místnosti s nápisem In auto allus fest.

Když se rozsadili, řekl Kečetrk: „Tak co, máte nějaké dotazy?“
Okamžitě se přihlásil Karel: „No, mám. Totiž, napadlo mě, že Akademie musí být obrovská, jestliže je každý pokoj tak velký. Jak velká tedy je?“
„Takže, na Akademii v současné době je šestnáct tisíc bytů, každý z nich zabírá plochu přesně 1396 m2 tedy skoro čtrnáct set. Dohromady všechny byty zabírají 22 336 000 m2 a učebny zhruba stejně tolik. Připočítáme-li chodby, vyjde nám něco okolo padesáti miliónů metrů čtverečních. Tolik plochy by Akademie zabírala, kdyby byla přízemní. Máme tady ale 16 pater, takže plocha, kterou akademie zabírá, je jen něco přes 750 tisíc metrů čtverečních. Opravdová plocha, kterou na povrchu zabíráme, je tedy velmi malá, jen tři kilometry čtverečné. Stačí? Nějaký další dotaz?“
Kdosi se zeptal: „A kde jste na to vzali peníze?“
„V současnosti existuje přes dvacet tisíc žijících dospělých Fidohalerků, kteří jsou ve spojení s Akademií, a dalších půl miliónů v cizině. Každý z nich je neuvěřitelně bohatý a má hrubý měsíční příjem několik biliónů tenů. Proč? To víte, vylezete z Akademie a najednou zjistíte, že jste tam venku, v tom jiném světě. A ten vám najednou připadá úplně jiný. Máte plno znalostí, zkušeností, síly a okolo je tolik příležitostí. Můžete jít a za miliardové částky dělat nájemné generály v předalekých zemích. Můžete spasit celé národy a jako jejich vděčnost přijímat další miliardy. Můžete pohltit milióny firem a brát z nich všechny zisky. A komu za to vděčíte? Akademii. Tak jí přihodíte pár penízků na konto. Uvedu třeba příklad. Určitě víte, jak je Agid nesmírně důležitý do Feronových generátorů. Jenomže v Metalu není. Musíte pro něj jezdit až čtrnáct miliard kilometrů daleko do Dexské země a tam nikdo nepojede, protože to je jednak nesmírně daleko a jednak tam žijí takzvaní Maxxálští lidé - Dexové, kterých se všichni bojí a které se tam Rederni snaží vyhladit. Nikdo neví, že ti lidé, kteří mluví Maxxálsky a kteří musí žít pod zemí jsou vlastně normální národ, kdysi dávno zahnaný vyspělými Bluerny, Greenerny a podobnými. Kvůli Agidu, samozřejmě. Všichni Rederni platí za Agid spoustou životů, protože o něj musí válčit. Původní obyvatelé, zvaní Dexové, chtějí přitom jen mír. Ale na Agid právo mají a kdyby ho vydali ostatním, ztratili by jedinou obživu a taky svobodu. Já tam ale rád jezdím, hodně jsem Dexům pomohl a oni mi na oplátku dávají Agid. No, a jelikož kilogram Agidu dnes stojí pět tisíc tenů, tak docela slušně vydělávám. To jsem ale hodně odbočil, o tom se ještě budeme učit, takže má někdo další dotaz?“
Dotaz měl Myslivec: „K čemu nám budou na Akademii zbraně?“
„Pro trénink, samozřejmě. Nebo, když si budete chtít vyřídit účty. Ještě něco?“
Dotazů bylo ještě plno, ale Karel je už moc neposlouchal. Přemýšlel o tom, co teď slyšel. Není to zvláštní? Proč mě tady školí k mému prospěchu. Něco z toho musí mít! Něco jiného než jenom to, že budu přispívat na školu. Oni chtějí ještě něco! Abych riskoval život. Nebo, abych ho položil. Ale pro jaký účel? Pro nějaký hluboký účel? Manipulují snad Cyril a Metoděj s ostatními Fidohalerky ve fanatické snaze udělat čin, který je natolik velký, že ho ostatní, jenž jsou na nižší úrovni než ti dva, nemohou spatřit? Klidně to tak může být. Z úvah ho vytrhl až učitel slovy: „Dost bylo tedy otázek, teď půjdete všichni postupně k přísaze.“
Postupně začali jeho spolužáci odcházet z místnostmi speciálními dveřmi. Najednou se otevřely a zevnitř se ozvalo jeho jméno.
„Tak jdi,“ pobídl ho Myslivec.
Karel vešel a dveře se zavřely. Před ním na eliniovém oltáři hořel zelený oheň, v plamenech leželo něco kovového.
„Toto je posvátný oheň,“ řekl Cyril Kečetrk. „Opakuj po mě přísahu.“
A Karel opakoval po Kečetrkovi: „Dnes, před posvátným ohněm a svým učitelem… …já, Karel Šedivec přísahám a nezrušitelně slibuji… …že budu vždy jednat spravedlivě, racionálně a pro dobro všech dobrých lidí… …že nikdy neposkvrním jméno Akademie… …nikdy nikoho nezabiji zbytečně… …vždy vyslechnu obě strany… …nebudu žádným způsobem zneužívat své moci… …nikdy nebudu mít strach… …poruším-li tuto přísahu, sám sebe zabiji… … allus, mesto, inoitis.“
Potom ho Kečetrk vybídl: „Sáhni do plamene a vytáhni svůj první vrhací nůž. Myslel-li jsi přísahu upřímně, nespálíš se.“
Karlova ruka se jen velmi pomalu přibližovala a připraven rychle ucuknout ji pomalu vložil do ohně. Nic necítil. Tak chytil nůž a prudce ruku vytáhl. Vtom sykl a ucukl. Spálil se.

Karel seděl ve svém bytě na své posteli, naproti něj seděl v křesle Myslivec.
„Spálil ses v tom ohni?“ zeptal se najednou Karel.
„Jo. Pěkná blbost, ještě teď mě pálí ruka. Hele, Karle, nechci do tebe vrtat, možná že jsi v nitru jiný, ale nám všem okolo se jevíš jako nějaký podělaný melancholik, což není moc dobrou vizitkou. Teda, leda bys na to chtěl balit citlivé holky, ale takových už stejně moc není.“
„Já nejsem melancholik!“ namítl Karel.
„Pojď, všichni někam šli, koukneme se o patro výš, ne?“ změnil Myslivec téma.
„Ok, jdeme.“
A vyšli na chodbu. Skleněné dveře už zmizely, tak se vydali po schodech nahoru. Došli do velké místnosti. V rohu byly velké stoly, nad nimiž se vznášely různobarevné hologramy bitevních vzducholodí a sváděly hráči řízenou bitvu. Co chvíli některý student vyskočil a zvolal něco jako: „Vyhrál jsem! Olízneš podlahu!“ Na druhé straně byl pult a za ním číšník. Vypadal skoro jako člověk, jen mu ze zad kvůli non-stop provozu trčela šňůra vedoucí do Feronové zásuvky. Karel byl poprvé ve Fidohalerkském plášti a připadal mu docela pohodlný. Pod ním měl vrhací nůž, ačkoliv si nebyl jist, jestli něco trefí.
„Hej, vole, hoď okem tam!“ vydechl Myslivec.
Karel se podíval tím směrem a spatřil u nízkého stolku sedět čtyři studentky. Vypadaly asi o dva roky starší než on a byly…
„…docela sexy,“ konstatoval Myslivec.
„Co máš v plánu?“ zeptal se Karel.
„Koukej, sbalím je všechny čtyry.“
Přes celou místnost se náhle ozvalo: „Myslivec nechť neprodleně udělá dvacet kliků za použití nespisovného výrazu mimo svůj byt.“
Všichni v místnosti na něj pohlédli a rozesmáli se. I Karel se musel rozesmát. Myslivec na sobě nedal nic znát, jen pravil: „Ve zdravém těle zdravý duch,“ a začal klikovat.
Potom se zvedl a odkráčel k těm studentkám.
„Co bys rád, ty sportovče?“ zeptala se jedna z nich s okouzlujícím úsměvem.
„Chci se vsadit,“ začal Myslivec moudře.
„Hm, poslouchám,“ řekla ona.
Myslivec vytáhl zpod pláště vrhací nůž a řekl: „Vidíš toho kluka tam v rohu? Toho, co pokuřuje ten jahodový doutník. Co myslíš, dokážu odsud hodit vrhací nůž tak, abych mu usekl špičku toho doutníku?“
Karel se podíval a řekl si, že to je blbost. Student seděl patnáct kroků od nich, mezi hloučkem kamarádů a doutník střídavě vkládal a odkládal od úst.
„To nezvládne ani sedmák, natož prvňák, neblbni, ještě někoho zabiješ,“ odpověděla mu ona.
„Vsaď se!“ vybídl ji Myslivec.
Ona se zatvářila, jako že je to blbec a řekla: „Dobře, ale když prohraješ, tak půjdeš zazvonit na ředitelův byt a budeš mu nadávat, že je to prase vypasené.“
Holky se rozesmály a předpokládaly, že nikdo nemůže být natolik šílený, aby vzal takovou sázku. To se ale zmýlily, Myslivec totiž v klidu řekl: „A když vyhraji, tak se se mnou dneska vyspíš!“
Všechny holky se rozesmály, ale ona nakonec řekla: „Tak jo.“
Karel ani nechtěl vidět, jak to dopadne. Ale to už Myslivec vytáhnul zpod pláště nůž a jenom tak od pasu ho vrhl. Za chvíli se vrhací nůž válel na zemi a vedle něj ležel utnutý koneček jahodového doutníku.
„To není možné!“ zvolal Karel.
Dívka zčervenala, ale slovo dodržela a za chvíli nebylo ani po ni, ani po Myslivcovi ani vidu ani slechu. Ostatní holky se chechtaly a Karel tam stál jako solný sloup.
„Hele, přisedni k nám,“ vybídla ho jedna a on tak učinil.
„Já jsem Karel,“ představil se.
„Já jsem Eva, tahle je Ema a ta Eda.“
„Těší mě.“
„Hele, ten tvůj kámoš je fakt drsňák. Beztak jsi ho to naučil ty, ne?“ smála se Ema.
„Chudák Ela, já jí vždycky říkám: Elo, Elo, kdyby tě nevzali na Akademii, tak šlapeš chodník. A teď musí šoustat s prvňákem.“
„Jak to, že vám se nespisovná mluva toleruje?“ udivil se Karel.
Eva se usmála a sáhla mu pod límec. Vytáhla malý černý váleček. Ten odhodila.
„Protože jste blbí a nepřijdete na tohle. Jim je samozřejmě jedno jak mluvíte, je to jenom test. Jinak, jak se ti tady líbí?“
„Je to skvělé, zrovna jsme se chtěli s Myslivcem porozhlédnout po okolí, ale on teď asi má v hlavě jiné věci…“
„Myslivec? To k němu sedne!“
Potom se Eva nabídla: „Jestli chceš, provedu tě trochu po okolí.“
„Tak jo,“ souhlasil Karel a oba se zvedli.
„Hej, závidíš Ele?“ smály se druhé dvě holky.
„Opravdu mě tady provedeš? Proč?“ zeptal se Karel když zašli za roh.
„Představ si to, nedávno se mi povedlo nemožné a měla jsem průměr čistou jedničku. Tak jsem si po dlouhé době zavolala domů a víš co mi řekla moje mamka? Prý mluvila se svou kamarádkou, nějakou paní Šedivcovou a zjistila, že má na Akademii nově syna. Tak chtěla po mojí mamce, aby mi vzkázala, že se mám o tebe postarat. Štěstí, že jsme se takhle hned potkali.“
„Jak víš, že to jsem já?“
„Jsi jediný Karel ve tvém ročníku.“
„Aha. No, taky bych si docela zavolal domů.“
Eva se zasmála: „Jenže, ono to není jen tak. Totiž na to, abys měl průměr aspoň tři, musíš se hodně učit. Abys ho měl okolo dvojky, musíš se heroicky učit bez přestání a ještě potřebuješ obrovskou dávku štěstí. A mít čistou jedničku je výkon teoreticky nemožný. Já jsem čerstvě ve třetí třídě a za ty dva roky se mi to povedlo dvakrát. Zato jsem byla pětkrát trestaná. A to stálo za to.“
„Co to bylo?“ vyděsil se Karel.
„Jednou jsem měla týdenní samotku a hladovku v pokoji čtyři krát čtyři metry, jednou jsem dostala patnáct ran bičem, jednou jsem dostala elektrošok, fuj to bylo hnusné. Klepala jsem se potom na podlaze a jestli si dobře vzpomínám, tak jsem tam udělala nádhernou loužičku. No, všichni mě viděli, na to se nezapomíná a člověk si radši příště sakra rozmyslí, než začne bulat studium.“
„U Fillia, to se snad jenom pořád šprtáte, ne?“
„Ne. Hlavní je udržet si známky okolo trojky, to znamená že můžeš třeba v pondělí chytit osmičku, ale v úterý to musíš vyvážit dvěma jedničkami. Hlavní je přece sranda a té je tady všude okolo dostatek.“
„Tak nevím, jestli mi to za to stojí,“ řekl Karel.
„Důležitý je klid.“
To už došli do chodby, ve které měla Eva svůj byt.
„Tady bydlím,“ řekla.
„Hele, když mi chceš pomáhat s učením, co ty? To se vykašleš na sebe?“
„Né… …hele, teď mně napadlo, já tě budu asi dva roky učit. Až vyjdu, tak budeš v deváté, v déčku. Kam bys chtěl ještě zajít?“
„No, já jsem měl v úmyslu navštívit našeho učitele.“
„Prosím tě, první den jsi na Akademii a už máš nějaký problém?“
„No, chci se jenom na něco zeptat.“
Eva byla očividně zklamaná, že s ní nezůstal déle. Možná chtěla, aby s ní šel do jejího bytu. Možná si chtěla ještě povídat. Možná chtěla… …ne, to snad ne. Každopádně, usoudil Karel, to , že je zklamaná,  znamená, že se jí nejspíš líbím.
„Já se pak ještě stavím,“ řekl Karel.
„Budu buď doma nebo v herně.“

Karel se zastavil přede dveřmi s nápisem Cyril Kečetrk. Měl tolik dotazů. Tak strašnou spoustu dotazů a musel na ně znát odpovědi do nejdřív. Tušil, že právě Cyril Kečetrk je osoba vhodná k tomu, aby mu dotazy zodpověděla. Zazvonil a chvíli počkal.
„Kdo to je?“ ozval se z reproduktoru hlas.
„Já, Karel Šedivec,“ řekl Karel a dveře se otevřely.
Za dveřmi stál Cyril. V pravé ruce měl dlouhý a úzký meč a oblečen měl šedý jednoduchý plátěný oblek, který byl postříkaný nějakou červenou barvou.
„Pojď dál,“ vybídl Karla.
Karel vešel. Chodba sice měla stejné rozměry jako ta jeho, jinak byla ale úplně jiná. Ta jeho chodba byla jen holá, jediné co na ní bylo vidět, bylo bělostné elinium. Tahle byla po podlaze pokryta různými drahými koberci a celých 100 m2 její plochy bylo přeplněno všelijakými památkami na Cyrilova mnohá dobrodružství. Karel nedávno v novinách četl zprávu o oslavě jeho 2015 narozenin a usoudil, že za takovou dobu toho musel zažít asi hodně.
„Následuj mě,“ řekl Cyril a vydal se rovně přes chodbu.
Karel šel za ním a míjel všelijaké věci jako historické pojistky od granátů, které Kečetrk uzmul v továrně na zbraně, když v ní byl se školou na exkurzi, okopanou plastovou flašku z jeho první svatby, mechanickou ruku kterou kdysi vlastnoručně ukroutil cyborgovi, náhrdelník ze zubů dávného Krajského velitele Lorda, meč Oni Sout Telleus, láhev slivovice s věnováním od nějakého Ožralého bači, kus obvazu sundaného z mumie, krabičku s nápisem Čistozubobobulky, sbírku kulek vytáhnutých z vlastního těla (s vyrytým datem) a hromady dalších věcí. Spatřil fotku mladé dívky s naškrábaným nápisem Aeria a se srdíčkem. Karel se zděsil. Na tom obrázku byla stoprocentně jeho matka! Aeria? Ne, zavrhnul tu myšlenku, to není možné, to je jenom náhodná shoda podoby. Potom spatřil zahrabanou fotku nějakého malého dítěte.
„Vy máte dítě?“ zeptal se Karel.
„Měl jsem, syna. Vyrostl na Akademii a když mu bylo 180 let, zahynul statečně v bitvě.“
„To je mi líto.“
„To je v pořádku. Je to hodně dávno a ani jsem ho neviděl.“
„Proč o tom nepojednává Deník Cyrila Kečetrka?“ zeptal se Karel.
„Protože když píše Fidohalerk svou autobiografii, musí hodně věcí změnit a některé tam nemůže napsat vůbec. Je to pro veřejnost a ta nesmí znát 99% našich záležitostí.“
„Tak proto tam byly takové ohromné skoky, třeba o devět set let?“
„Ano. Ale počítám, že ty ses přišel zeptat na něco jiného.“
Došli do místnosti trofejí a Cyril vybídl Karla, aby si sedl. Když se posadil, řekl: „Chtěl jsem si s vámi promluvit o mých rodičích.“
„Co by jsi chtěl vědět?“
„Chtěl bych vědět, jestli jsou opravdu hrdinové, nebo ne. Oni mi nikdy nic neřekli…“
Najednou Karel zmlkl, protože si všiml, že nejsou v místnosti sami. Doslova se zděsil, když spatřil to, co spatřil. Na zemi leželo něco, co bylo podobné člověku, ale bylo to zelené. Velký, zelený, svalnatý muž, v ruce držel sekeru. Přes jeho hruď se táhla ošklivá sečná rána. Druhý, jemu podobný seděl v rohu, hlavu měl skloněnou a nehýbal se. Asi se nemohl hýbat. Ten třetí byl ještě živý, ale beze zbraně. Hleděl na Kečetrka pohledem, ve kterém se mísil strach a nenávist. Teprve teď si Karel všimnul, že Kečetrkův meč je poskvrněn krví. Vyskočil z pohovky a vykřikl: „Pane učiteli! Co to…“
Cyril se podíval na zeleného muže a zlostně řekl: „Tak tys ještě neodešel? Říkám ti: táhni!“
Zelený se začal šourat ke dveřím, vypadal na sebevraždu. Po cestě se ale sklonil ke Karlovi a ten si mohl prohlédnout jeho obličej. Na levé tváři měl vypáleno písmeno M, nad pravým okem měl tetování složené ze šesti čtverců. Tak, aby to Cyril neviděl, zašeptal Karlovi: „Tak co, lidské mládě, jaké to je být stvořen zabijáky a zloději? Jaké to je, když tě utvářejí k obrazu svému? Podívej se po téhle místnosti! Takový bude tvůj život, ne jiný! A jednou budeš určitě stejně zbytečně odvážný, statečný, tvrdohlavý a nepoddajný jako ten, co tě stvořil a v kom se budeš jednou nepochybně zrcadlit. Pamatuj však, jsou místa na která se kroky tvého syna nikdy nedostanou včas pro tebe, ale včas pro nás! A potom bude odvaha pošetilostí… …ne každý, kdo dokáže někoho zabít je hrdina. To si pamatuj, to si, Karle, pamatuj, vyvaruješ se chyb svých předků.“
„Vypadni!“ zařval Cyril a zelený muž odešel.
„Jsou to Krajští piráti, jde jim jenom o Agid! Napadli mě na Akademii, pošetilci!“ řekl potom.
Karel se nemohl pořád ještě vzpamatovat z toho šoku.
„Tak o čem jsi chtěl mluvit?“ zeptal se Cyril, když se trochu uklidnil.
„Ne… …není mi dobře, já… …já asi přijdu jindy…“ zakoktal Karel a spíš tu chodbu přeběhl, než přešel.

„To není možné!“ řekl Myslivec.
„Je to tak, jak říkám, a navíc ten Kraj znal moje jméno!“
„Akademie je nejbezpečnější místo v Metalu! Nedostali by se tady se sekyrkami. To je kravina!“ stál si za svým Myslivec.
„Hergot, vím co jsem viděl!“ rozčiloval se Karel.
„No, kdo ví co jsi viděl,“ nevěřil mu stále Myslivec.
Karel se naštval a odvrátil od něj.
„No nic, jdu spát,“ řekl Myslivec.
„Jo, zapomněl jsem se zeptat, jaké to bylo s Elou?“ řekl ještě Karel.
„Ale, pořád jsme to museli přerušovat a musel jsem dělat kliky za nespisovné výrazy.“
„Tak se podívej, co máš pod límcem.“
Myslivec si tam šáhnul a vytáhl pikofon.
„Sakra! *****! Sviňáci jedni!“ zaklel a pikofon strčil do kapsy.
Potom odešel. Karel ještě dlouho do noci sledoval plovoucí žraloky, než usnul v křesle. Měl hrozné sny. Zdálo se mu o domově, o Krajích, o zkrvaveném meči, o obřích přesličkách a dalších podobných věcech.

Vzbudil ho droid, jehož ocelové rameno s ním nelidsky třáslo.
„Ne, mamí, já ještě nechci vstávat. Jsou prázdniny…“ zamumlal.
Potom si však uvědomil, že se na něj neusmívá máma, nýbrž hladově šklebí žralok a že s ním netřese lidská, ale kybernetická ruka.
„Vítej do noční můry, Karle,“ oslovil sám sebe a zapitvořil se do gigantické a mlčenlivé prázdnoty.
Bylo to pro něj nezvyklé. Byl v bytě o dvakrát větší rozloze než jeho rodný dům i se zahradou a byl tam sám. Sám s partou žraloků. Bože, co to je za příšernou parodii života, vysmívající se všem normálním lidem, kteří nemají záchod dvanáct krát dvanáct metrů a kteří nemají v pracovně žraloky? Vysmívající se lidem, kteří necestují miliardy kilometrů daleko a kteří nenosí pod pláštěm obrovský arzenál zbraní.
„Je čas jít na vyučování! Do učebny RT558,“ připomenul droid.
„Blbost, začíná v jednu odpoledne,“ namítl Karel.
Vtom pohlédnul na nástěnné hodiny a zhrozil se. Jak mohl spát tak dlouho? Vždyť je půl jedné! Nevěděl, co si má brát do výuky, oblékl si tedy jen modrý plášť, vzal si vrhací nůž a už běžel chodbami na poschodí 16, do učebny RT558.

Související články:
Allus, Mesto, Inoitis - 41. díl - Epilog (15.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 40. díl - Konec příběhů (13.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 39. díl - Domů (10.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 38. díl - Cesty (07.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 37. díl - Vzdálené a ještě vzdálenější (04.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 36. díl - Ta nejrychlejší z porážek (01.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 35. díl - Boj naslepo (29.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 34. díl - Dlouhá noc (26.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 33. díl - Rozdělení úloh (23.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 32. díl - Nebuněční poprvé útočí (21.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 31. díl - Endoimplantáty a Lucian (18.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 30. díl - Králův konec (15.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 29. díl - Problémy města Ciardeh (11.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 28. díl - Sebevražedný drak (08.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 27. díl - Teta s velmi dobrou pamětí (04.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 26. díl - Dějiny Metalské, část druhá (01.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 25. díl - Poslední hudba... (29.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 24. díl - Dexové proti Neodexům (27.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 23. díl - Útěk Heptahydrátů (25.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 22. díl - Od desíti k pěti (23.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 21. díl - Poustevníkova moudrost (20.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 20. díl - Karel, Ni'ja a Link (17.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 19. díl - Bernatul Lyysis, část druhá (14.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 18. díl - Neodexové se představují (11.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 17. díl - Bernatul Lyysis, část první (08.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 16. díl - Základní výbava Fidohalerka (05.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 15. díl - Konec bitvy a návrat (02.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 14. díl - Bitva s Rederny (29.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 13. díl - Shromáždění Dexské armády (26.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 12. díl - Týden v zemi přesliček (23.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 11. díl - První den v zemi přesliček (20.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 10. díl - První půlrok na Akademii (17.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 9. díl - Nový Fidohalerkský kodex (14.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 8. díl - Dějiny Metalské, část první (12.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 7. díl - První čtvrtina roku na Akademii (09.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 5. díl - Různé začátky (03.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 4. díl - Poznámky ke čtení (30.08.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 3. díl - Základní poznání (27.08.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 2. díl - Pro Aerii Christianovou (25.08.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 1. díl - Prolog (23.08.2007)

Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
K tomtu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!    Přidej komentář

 



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

şehirler arası nakliyat şehirler arasi nakliyat ücretleri

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz