Pro Karla je Akademie domovem již přes šest měsíců. To se však má brzy změnit.

I když byly informace podstatně zhuštěné, Karel nebyl schopen se to naučit. Vydal se tedy o patro výš do herny. Když tam vešel, spadla z něj část únavy. Mezi hologramovými stoly pobíhali studenti a pokřikovali na sebe. Původně chtěl Karel najít Evu, ale tu zatím neviděl, tak se přidal k Myslivcovi, který hrál s nějakou dívkou z ročníku piškvorky. Karel si všiml, že Myslivec vlastní křížky a že na čtverečkovém papíře jsou vítězné právě ty křížky. Když si Karel sedal, Myslivec se usmíval jako sluníčko a ona dívka horečně přemýšlela nad příštím tahem.
„Hele, ty ses neučil?“ zeptal se Karel.
„Ne, mám tady důležitější věci,“ ukázal Myslivec na čtverečkovaný papír.
„Zase se vsázíš?“
„Jo,“ usmál se Myslivec a udělal pátý křížek v diagonální řadě.
S úsměvem obtáhl dvourozměrné bojiště a večmáral do něj písmeno M. Dívka si povzdechla, nahnula se přes stůl a její rty se setkaly s Myslivcovými.
„Hele, co kdybys prohrál?“ zeptal se Karel.
„Tak by se musel ostříhat dohola a aspoň dva týdny si to nechat,“ řekla ona. „Však ono se mu to jednou nepovede.“
I když to vypadalo, že jí nijak moc nevadí prohrávat. Karel si začínal připadat přebytečný, zvedl se tedy a odešel jinam. Málem vrazil do Evy, která šla okolo.
„Jé, nazdar!“ zvolala, když si ho všimla. „Potřebuješ píchnout? Prý máte dost dějin.“
„Jo, je to fakt krvavé maso,“ řekl Karel.
„Takové přirovnání jsem ještě neslyšela. Hele, já jdu zrovna ke mně, nechceš jít se mnou? Můžeme se eventuálně kouknout na to učivo…“
Karel si všiml, že přitom nenápadně zašilhala směrem ke dvojici nad čtverečkovaným papírem. Myslivec zase vyhrál.
„Eventuálně? A co bude primární?“ zeptal se Karel.
„Pojď, uvidíš.“

Do konce týdne je ještě učil Kečetrk, vypadal však nějak ustaraně. Potom někam odjel a nadále je učil Metoděj Akniluoj, byli tedy připojeni k jeho třídě. Kdykoliv se někdo na Cyrila zeptal, Metoděj řekl, že to je tajné. A tak Karlovi plynul rok dále a dále. Jednotlivé dny se mu doslova míhaly před očima, celé noci si namáhal hlavu nad složitými a nepochopitelnými věcmi. Teprve po čtyřech měsících se Kečetrk vrátil. Hned první den, kdy je vyučoval, řekl Karlovi, ať za ním potom zajde, a to neprodleně. Z toho Karel neměl žádnou radost, protože se mu Cyril vůbec nelíbil. Už ten jeho ustaraný výraz ve tváři nevěstil nic dobrého. A proč chce něco zrovna po něm? Nedělalo mu dobře to pomyšlení. Snad nejde o jeho rodiče, problesklo mu najednou hlavou. Proti němu kráčel Myslivec.
„Kam jdeš? A proč se tváříš, jak kdybys měl každou chvílí zhebnout?“ zeptal se Karla.
„Víš přece, že musím zajít za Kečetrkem, kdoví co po mně chce,“ povzdechl si Karel.
Karel došel ke dveřím a vztáhl ruku ke zvonku. Dotkl se ho skoro se strachem, jako by se bál, že se o něj spálí. Ale nespálil se. Místo toho se otevřely dveře. Tentokrát byl Cyril v modrém plášti a neozbrojen. Vyšel na chodbu a zavřel za sebou dveře.
„Následuj mě,“ řekl a Karel se vydal za ním.
Chvíli chodili chodbami, až došli k jednomu obrazu na zdi. Cyril se před ním zastavil a stěna se najednou i s obrazem odsunula. Vešli dovnitř a ocitli se v počítačovém centru plném strategických holoprojektorových stolů a počítačů. Okolo chodili Fidohalerkové, technici a jiný personál. Cyril usedl za jeden stůl a vybídl Karla, aby se taky posadil. Ten tak učinil a se zatajeným dechem čekal, co bude.
„Mám pro tebe velmi špatné zprávy,“ začal Cyril. „Uvažoval jsem, jestli by ses to měl dozvědět, ale už je to příliš dlouho a tvoje máma myslí, že bych ti to měl říct. Jistě jsi už tedy vytušil, o co jde…“
„O mého tátu!“ zvolal Karel
„Ano. Byl v daleké zemi Agidu, kde pomáhal Dexům bojovat se společným nepřítelem. Nějak se do toho ale najednou vložili Krajové a celé to vypadá zle. Základna, kterou tvůj otec střežil byla zničena a on ztracen. Nevím, kde je. Hledal jsem ho celé čtyři měsíce.“
„Cože?“ vykřikl Karel.
Všichni kolem něj byli najednou nepřátelé. Tam to venku nikdy neviděl, to byl jejich svět, jejich pravidla… …ale Karlův otec! On je na Akademii, tam venku něco je. Jsou tam lidé, dobří a špatní, jsou tam lidé z jejich světa. Oni za to můžou. Oni udělali tuhle společnost, tenhle svět, tohle elitářství a hrdinství, tuhle smrt. Jsou to nepřátelé! Zabíjejí, umírají a ještě jednou zabíjejí a umírají!
„To je vaše vina!“ řekl Karel. „Je to váš svět! Tohle je vaše akademie, do té jste nás strčili, abyste nás izolovali od vašeho světa, dokud nebudeme jako vy! Dokud nebudeme zabíjet a hrdinně umírat! K čertu, já přece nechci chcípnout s kulkou mezi žebry! Nechci, aby tak skončil ani nikdo jiný! Jsem snad proto slaboch? Protože nenacházím potěšení v rozsévání smrti? Zatáhli jste do toho i mého otce. Určitě byl hrdina, měl plno peněz, všichni mu říkali, jaký je frajer a přitom už teď může být mrtvý! Proč? Táhnete mě, mou rodinu a mé spolužáky do vašeho světa a vysmíváte se tomu našemu! Je snad normální mít tisíce tun elinia? Mít pokoj velký jako bramborové pole? Mít pod pláštěm arzenál zbraní? Pro mě to není normální. Sere mě všechno zabíjení! Všechny ty drsňácké věty, které pronášíte nad zkrvaveným torzem! Nesnáším je! Ale mému otci jste to všechno, ten zasraný svět naservírovali ve zlatém korytě a on si nedal trochu! On byl nepochybně šťastný! Jak jinak, promluvil s ním ten úžasný Cyril Kečetrk. Že to je obyčejný vraždící stroj mu nevadilo. Z toho vašeho zlatého koryta musel hltat jako bezedný! A vida, teď mu zaskočilo. Ale mě to není jedno! Vzali jste ho mezi sebe a on už možná umřel! A vy si řeknete jenom: No a co, když umřel, tak umřel. Je prostě mrtvý, co bychom s tím dělali? Nic, připijme si na něj a konec! Ale to já nechci! Rozumíte? Jsem tady čtyři měsíce a celé to tady zároveň miluji, protože jsem jako můj otec, a za druhé ze stejného důvodu to tady nenávidím. Proklínám každou eliniovou zeď tohoto vězení! Bože! Aspoň jedno mi, pane učiteli, řekněte, baví vás zabíjet? Určitě jo, je to jenom zábava, při které sice někdo umře, ale to je už sekundární, ne?“
Cyril si ho prohlédnul a aniž by nějak reagoval na jeho náhlé vybublání zadržovaných negativních emocí, řekl: „Teď sice není chvíle na morální zásady, ale musím říct něco na svou obhajobu. Špatně jsi pochopil význam Fidohalerků. My nezabíjíme pro zábavu, my se snažíme nezabíjet a rozhodně se snažíme nezabít nikoho nevinného. Každý má totiž nějaké myšlenky, sny, plány, rodinu a nikdo nemá právo mu to brát. Na svůj život má právo jen on. Pokud však on to právo ubírá jiným, potom často nezbývá než střelit čistou ránu. Rozhodně nechceme žádné torza a drsňácké hlášky, jak jsi to říkal. Hlavní je pravidlo: Zabij jen pro zachování jiného života, ale jen pokud není žádná jiná možnost. Je-li válka, potom je to horší. Ve válce nemůžeš nikoho zajímat, spoutávat. Tam stojíte proti sobě, dva bojovníci, kteří ví, do čeho jdou, když nastoupí na transportní vzducholoď. Tam jsou jen dva konce: buď ty, nebo on. Ale nedělá mi to dobře, to mi věř. Chvílemi si vlastně říkám, že být Fidohalerkem je prokletí a že ty hektolitry krve, které jsem už prolil, mě stále provází. Ale potom mě vždy vzchopí pomyšlení na ty masy lidí, kteří díky tomu mohou žít. A to je ta pravá úloha Fidohalerka – chránit lidi, cokoliv jiného je vedlejší, nebo, jak jsi řekl ty – sekundární. Tvůj otec chtěl chránit lidi, chtěl chránit utlačované Dexy, kteří chtějí jen svobodu, ale nemůžou ji dostat, protože jsou spoutáni Agidem. Co myslíš, je to snad špatné, bojovat za dobro? Chránit lidi, kteří chtějí mír ale ten je jim odepřen? Tvůj otec je hrdina a záměrně neříkám byl hrdina ale je hrdina, protože já věřím, že tam někde stále je. Ještě pořád nás proklínáš?“
„Omlouvám se,“ zašeptal Karel a sklopil oči.
Nikdy nad tím tak nepřemýšlel.
„A co ti Krajové, tehdy u vás v bytě. Ti neměli právo na život?“ zeptal se ještě.
„Ti ale neumřeli. Nejsi ještě dost znalý rozpoznání mrtvoly. Problém byl v tom, že jejich kontaktní zbraně jsou něco jako odznaky pro nás. Mají je symbolicky a proto s nimi mohli vstoupit na Akademii. Potom se jim nelíbilo, co jim říkám, tak jsem na oko zabil ty dva Kraje. Meč byl napuštěn jen uspávadlem. Bohužel si ale nemyslím, že by jim to nějak pomohlo. Po zjištění o koho se jedná, je bude čekat pouze kat.“
„Proč jste je na oko zabil?“
„Krajové pohrdají těmi, kdo nebojují a nechávají si zajatce. Musel jsem tedy být oboustranný, před Kraji hrát zabijáka a lidem předložit živé útočníky. Hlavní je nekrvácet před žralokem a přitom mít krev. To jednou pochopíš. Ale teď pojď, chtěla by tě vidět matka.“
„Ma… cože?“ zvolal Karel.
„Byla tady dovezena nedávno. Vlastně si tady jen nabírá zásoby, aby se vydala na hledání tvého otce. Že to je ale ona, můžete si promluvit.“
Cyril vstal a otevřel dveře.
„Mami!“ vykřikl Karel a vrhnul se Martině Šedivcové kolem krku.
Cyril se odvrátil, protože nechtěl vidět slzy. Každý sentiment v něm musel vyvolávat vzpomínky na něco, co už dávno ztratil. Je to prokletí, ale výměnou za mou duši jsou zachráněny tisíce nevinných životů, pomyslel si.
„Já vím kde je!“ najednou zvolal Karel.
Cyril se otočil a pohlédl na něj.
„Co víš?“
Karel najednou pocítil, jak strašně to všechno spěchá a jak děsně to těmi nechápavými pohledy zdržují.
„No, tehdy, když u vás byli ti Krajové, tak ten, co odcházel, mi říkal: jednou budeš určitě stejně zbytečně odvážný, statečný, tvrdohlavý a nepoddajný jako ten, co tě stvořil a v kom se budeš jednou nepochybně zrcadlit. Pamatuj však, jsou místa, na která se kroky tvého syna nikdy nedostanou včas pro tebe, ale včas pro nás! A potom bude odvaha pošetilostí… Zatraceně, už to chápu. Ten zmetek mě znal a má mého otce. Chce z něj něco dostat a on mu to nechce říct! Odvaha bude pošetilostí! Zatracený sviňák!“
„Proč jsem ho zatraceně nechal běžet! Zmetka!“ naštval se Cyril.
„Ale nechápu to, že kroky tvého syna nikdy nedostanou včas pro tebe, ale včas pro nás. Co to znamená?“
„Existuje takzvaný Ullayský krystal,“ řekl Cyril. „Byl vyroben v dalekých a neznámých zemích, dodnes má obří sílu, dokáže z mála mentionů vytvářen viry v lidské velikosti. Této moci ale nikdo nevyužil a ani nevyužije. Tvůj otec ho však použil k jinému účelu – a zaklel do něj démona. Krystal měl však příliš velkou moc a v nepovolaných rukou by mohl mít příšerné následky. Tak ho tvůj otec zakódoval tak, že jej může použít jediná osoba. Nikdo vyjma jeho neví, kdo to je, ale víme, že to není on, protože by to bylo nebezpečné. Na druhou stranu, krystal by ho mohl najít.“
„Já to taky nejsem,“ řekla Martina. „Musí to být někdo, kdo se ke krystalu může dostat ale kdo se tam zároveň dostat nemůže. Někdo, koho mají Fidohalerkové pod dohledem. A zároveň to musí být někdo, jehož deoxyribonukleovou kyselinu měl ve chvíli kódování Honza u sebe. Mohl by to být Fidohalerk, ale ten by o tom musel vědět, zbývá tedy jedině…“
Cyril a Martina se podívali na Karla.
„Já,“ řekl Karel. „Kroky tvého syna nikdy nedostanou včas pro tebe, ale včas pro nás. Oni mi to schválně řekli, aby jste mě tam vzali a aby se dostali ke krystalu!“
„Ale ty se nikam nedostaneš,“ rozhodl Cyril.
„Ale já tam musím, jinak ho nenajdete!“
„Už tisíce let tuto Akademii žádný žák neopustil! Není to možné a všichni bychom museli zemřít, kdyby se na to přišlo!“ rozhodl Cyril.
„To nepůjde,“ řekla Martina.
„A to ho radši necháte zhebnout?“ křičel zoufalý Karel netušíc, že ho jeho otec přežije.
„Udělám tajnou poradu a potom tě vyrozumíme. Pochybuji ale, že v příští čtyřiceti letech opustíš Akademii. A, o ničem nesmíš prozradit ani slovo, jasně?“
Karel si už moc dlouho s mámou nepovídal. Odešel a cítil se strašně.

Na chodbě ho potkal Myslivec
„Tak co?“ zeptal se.
„Nic zvláštního,“ zamumlal Karel, ale připadal si jako v těžkém snu.
Hlava se mu točila, v uších mu hučelo, nohy měl jako z olova.
„Vypadáš, jako bys ses chystal umřít,“ řekl Myslivec hlasem ve kterém zaznělo trochu starostlivého tónu.
„Není mi dobře, asi mě něco uštklo na včerejší praxi.“
„Já jsem ti říkal, že se vůbec nekryješ. Mě nic neuštklo. Hele, zajdi si na ošetřovnu.“
Den předtím totiž v tréninkovém skleníku stříleli přemnožené jedovaté neomloky. Učitel tvrdil, že jejich bolestivý jed je bezvadnou motivací k co nejlepším výsledkům. Karel jich zastřelil sedm, čtyři postřelil a dostal trojku. Nic ho doopravdy neuštklo. Trochu ho ale pořád zarážel Myslivec. Když se po něm Karel ohlédnul, už tam nebyl. Naproti chodbou šla Eva.
„Neviděla jsi Myslivce?“ zeptal se.
„Jo, viděla, šel do herny. Ale ty vypadáš trochu nezdravě.“
Karel ji odbyl svou historkou o uštknutí.
Eva zavzpomínala: „Jo, já jsem tehdy dopadla hůř. Zabila jsem jenom jednoho mloka a druhý mě napadl zezadu. Bolelo to jak sviňa, týden jsem ležela na ošetřovně. Mimochodem, kdo byl nejlepší?“
„Myslivec, zabil jich dvacet sedm a učitel říkal, že tím překonal školní rekord. Rekord, který se držel už osmdesát let. Vůbec, je Myslivec divný, nezdá se ti?“
„Ne, proč?“ podivila se Eva. „Připadá mi v pohodě.“
„No právě, nikdy jsem ho neviděl se učit a stejně při zkoušení všechno ví! Ani se na učivo nepodívá a ovládá ho, jako nejlepší specialista. Když jsme cvičili odstřelování, odmontoval si optiku a střílel v pohodě od pasu cíle, které ostatní měli problém střelit i s optikou! Zdá se být naprosto dokonalý a to mi nahání strach!“
„Mě nahání strach spíš ta tvoje otrava. Pojď na ošetřovnu.“
Co teď? vyděsil se Karel, přijdeme na ošetřovnu a zjistí se, že mi nic není! Otevřely se dveře ošetřovny a Karel si nestihl vymyslet výmluvu. Brzy už ležel na diagnostickém lůžku. Droid přijel poblíž a zapojil se do obvodů. Po chvíli řekl: „Nalezen jed neomloka čeledi Naaxie. Vhodná dlouhá léčba v izolaci.“
„Cože?“ vykřikl podvědomě Karel.
Naprosto přesně si vzpomínal, že si k tělu žádného z těch zmetků nepustil.
„To nic, budu tě navštěvovat,“ řekla Eva.

Na monitoru byla ošetřovna. Cyril se na něj podíval, po pár spěšných polibcích s Evou byl Karel odveden pryč dveřmi na izolaci. Potom se podíval na Metoděje.
„Metude, bude to nejhorší podvod v dějinách Metalu a budeme se kvůli němu smažit v pekelné výhni.“
Cyril vyšel ze dveří na chodbu a potkal tam zmateného Karla.
„Ale já nejsem…“ začal Karel.
„Já vím, to byl trik. Záminka pro zamaskování tvého odletu.“
„Cože? Já letím pryč?“
„Ano. Ale uvědom si, kdyby se na to přišlo, čeká nás smrt! Ani nevíš, co všechno riskuji.“
Cyril zavedl Karla do malé místnosti a odešel. V místnosti byla jeho máma a nosila nějaké věci do velkého stroje. Karel vytušil, že to je asi krtek (terraplán, ponorka v pevném materiálu).
„Mami,“ řekl přiškrceným hlasem.
Otočila se. Karel si všiml, že má v očích slzy.
„To bude dobré, najdeme ho,“ řekl jí.
„Já se bojím hlavně o tebe,“ řekla Martina, krátce se podívala na Kečetrka a vešla do krtka. „Nastup si, vydáme se na cestu.“
Karel vešel dovnitř. Neočekával tak okamžitý odjezd, ale na druhé straně byl rád, protože každá promarněná minuta se pro něj měnila v doběla rozpálený kus železa vypalujícího se mu bolestivě do těla.
„Mami, odkud vlastně jsi? Nikdy jsi mi to nechtěla říct, ale teď, když se učím na Fidohalerka, tak už můžu vědět všechno,“ řekl najednou Karel.
„Narodila jsem se tam, kam právě jedem. Jsem rozený Dex. Když jsem byla hodně malá, prodali mě dobyvatelé do otroctví. Až do sedmnácti let jsem otročila. Potom jsem…“
Zmlkla a vypadalo to, že si vybavuje vzpomínky, které by radši zapomněla. Jenže ve skutečnosti měl Karel pocit, že mu jeho vlastní matka lže. Že nepochází od Dexů, že je od někudy úplně jinud… …ale proč by mu lhala? Proč?
„Potom jsem vzala nůž a zabila toho jejich generála, byl to strašný úchyl… …no, a oni mě kupodivu nezabili. Řekli si, že mě dají do arény. Tak jsem byla gladiátorem. Až do svých dvaceti šesti let. Potom přišel tvůj otec. Byl úžasný. Přišli tam tehdy s Cyrilem v bojových exoskeletonech a měli takové velké plasmové pušky… …na první pohled jsem se do něj zamilovala. Ti dva skočili doprostřed arény a pobili všechny stráže. Potom vyhodili do vzduchu vchod. Cyril nás poslal pryč a sám tam dělal takzvanou čistku. Všichni gladiátoři uprchli. Já s Honzou jsme došli až k rokli a za námi byla armáda. Ta rokle byla dobrých sto metrů hluboká. Byla jsem postřelena a padala jsem tam. Nikdy nezapomenu na to, jak Honza skočil za mnou. Věděl, že to je sebevražda, ale skočil. Chytil mě kousek nad zemí a otevřel padák. Měli jsme snad úplně všechno polámané, ale žili jsme. Tehdy tam klečel nade mnou a řekl: Dobrý den slečno, pomohl bych vám vstát, ale jednak mám zlomené obě nohy, a jednak byste ve stoje zase začala krvácet z té otevřené zlomeniny. Bylo to tak romantické.“
Karlovi to moc romantické nepřipadalo.
„Vždyť to je příšerné!“ řekl.
„Víš, Karle, není všechno takové, jak to říkají vžité soudobé morální zásady. Ne všichni lidé s tebou budou jednat v rukavičkách a když jsi provrtaný kulkami, raduješ se z každého litru vzduchu, který vdechneš. Však, až ze sebe shodíš slupku civilizace, poznáš, že není jenom ten svět ve kterém si vyrostl a že krása může být i někde jinde, než v pohodlí. Že může být v tom, když jíš a máš opravdu hlad, piješ kvůli pravé žízni, rozděláváš oheň, protože chladem necítíš nohy, zabíjíš, protože se mstíš…“
„Já vím,“ řekl Karel. „Táhnete mě do vašeho světa, ale neptáte se mně, jestli o něj mám zájem. Ale asi to je úděl. Ne, úděl není vhodné slovo, vhodnější je prokletí.“
„Nějaký filozof, ne?“ řekl Cyril, který právě vstoupil do vznášedla.
„Říkám, jen to co cítím.“
„O tom nepochybuji. Mimochodem, být Fidohalerkem není prokletí v pravém slova smyslu.“