Jeden z bělehradských obrázků...


Kolej na periferii Bělehradu neskýtala mnoho útočišť. Seděl na schodech před domem, kouřil první cigaretu po sedmi měsících a popíjel lacinou vodku ředěnou vodou se sirupem.Užíval si, jak mu kouř z cigaret naplňuje plíce a nutí ho ke kašli. I vodky už bylo dost na to, aby obvykle nepříjemné věci pociťoval jako dobré. Především dokázal přivonět ke svým prstům. Tradičně nenáviděný zápach, který nesnášel stejně tak u sebe jako u druhých, mu dnes nevadil. Spíš naopak. Konečně mohl zapomenout, jak ještě nedávno jeho ruce voněly. Vůně jejího klína jakoby s jeho prsty srostla. Cítil ji vždy ještě dlouho poté, co ona spala nebo byla pryč. A především od rozchodu se té vůně nemohl zbavit. Věděl, že ji necítí doopravdy, ale stejně tak dobře věděl, že na těch prstech prostě je. Věděl, že vůně jejího pohlaví není to, co mu chybí nejvíc. A bylo naivní doufat, že zbaví-li se její vůně, zbaví se i vzpomínek na ni. Ne, nevěřil ani, že to vůbec někdy přebolí. Ale takové ambice si nedával. Momentálně chtěl prostě jen přebít její vůni. Tu vůni, která přes veškerou svou povrchnost znamenala moc. Připomínala mu, jak ho k sobě pustila jako vůbec prvního, jakou k němu měla důvěru. A důvěra byla začátek i konec jejich krátkého intenzivního vztahu. A dnes tu prokletou vůni konečně přebil! Musel tomu sice obětovat konec s cigaretami, ale stálo to zato. Držel si páchnoucí prsty pod nosem, dokud znovu nenatáhl z cigarety. Nechutnala mu a pachuť na jazyku připomínala bláto po dešti, který pořád voněl ve vzduchu. Popel se na zemi mísil se stále ještě stékající vodou, zatímco jeho kraťasy jí už dostatek vsákly. Zamžikal slzícíma očima, když jedinou možnou mezerou ve větvích proniklo ostré zapadající slunce. Ještě nedávno zelené listy velikého kaštanu už začaly stárnout a měnit barvu, aby celému Bělehradu dodaly matné zdání barevného klidu pozdního léta. Z hnědé se v záři slunce stala žhnoucí rudá a kysele žlutá dostávala odstín dukátů po staletí zavřených v pokladnicích, které někdo znenadání otevřel. A i v jeho slze, která nevydržela nápor dýmu a stekla mu po vousaté tváři, se odrážely stejné paprsky, které ho dnes vidí samotného, jako ho viděly ještě před pár týdny s ní.Slinné žlázy reagovaly stejně, jakoby jim ani nedal více jak  půl roku na zapomenutí, co s nimi dovede chuť nikotinu. Neplival. Pouze nechával hořce chutnající sliny padat mezi svoje nohy. Pokusil se osvěžit chuťové pohárky míchanou vodkou, ale podařilo se mu jen zkazit její chuť. To mu nezabránilo napít se znovu. Ani v alkoholu neviděl lék, ale moc dobře věděl, že jako krátkodobé řešení zklame jen málokdy. A on teď měl potřebu řešit pouze krátkodobě. Chtěl tvrdě spát a nesnít. Nesnít o ní. Nesnít o budoucnosti. Jen spát. Hodiny a hodiny a nemít jediný sen.Típnul cigaretu ve vlastních slinách, na jeden hlt vypil zbytek vodky a vstal. Mokrým zadkem se otočil ke stále ještě hřejícímu slunci a odolal pokušení vytrčit na něj prostředník. Nedopalek, slunce i kaštan nechal za zády a vykročil, aby si namíchal další drink. A zhluboka přivoněl ke svým prstům...