.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Září  >>
PoÚtStČtSoNe
  1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30    

 .: Online
Stránku si právě čte 1 člověk.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Allus, Mesto, Inoitis - 11. díl - První den v zemi přesliček

Jakub Raida - Romány - 20. 09. 2007 - 4242 přečtení

Fidohalerkská vzducholoď přistává v zemi přesliček přízemních, kde stráví první den a Karel poprvé spatří Ni'ju.

Za kopulí neviditelného silového pole se míhaly šedivé, reflektory osvícené, čerstvě roztavené masy hornin. Občas se objevila nějaká dutina vedoucí do závratných hlubin, taková dutina, ze které sálá slabé světlo jiných, člověku nepochopitelných, světů. Tam někde dole si gigatunami magmatu nejrůznějších skupenství prorážela cestu olbřímí šupinatá těla draků, živých svědků dob tak starých, že je ani biooxid nepamatuje. Na druhé straně kopule, v malém eliniovém pětiprstýma rukama stvořeném kousku lidského světa, stál Cyril Kečetrk v tmavě modrém plášti. Se sykotem se otevřely dveře a vedle něj se postavila Martina Šedivcová. Chvíli bylo ticho, potom řekla: „Co s tebou je?“
Cyril se na ní podíval a povzdechl si. Tu tvář moc dobře znal. Znal ji dříve, než její manžel, miloval ji… …ale to už je pryč, to spolehlivě smyl přísný vitriol času. Tolikrát si musel říkat, proč? Proč dala po tom všem, co spolu prožili, přednost obyčejnému civilistovi před ním. Takové myšlenky byly sice příliš egoistické, ale oprávněné. Nikdo ji nemůže přikazovat, koho má mít ráda, i kdyby její volba někomu měla rozžhaveným kovem zoufalství spálit vnitřnosti a rozsekat srdce. Ale to ani v nejmenším neovlivnilo jeho přátelství s Honzou… …co to mele, s Qerseyem… …a potom, kdoví, jestli by jí dal dítě. Možná ano, ale jak to dopadlo s tím předchozím? Ani ho nespatřil. Oplodnil Kateřinu Čendovou. Embryo bylo pochopitelně umístěno okamžitě do inkubátoru. Oba dva, tedy Cyril a Kateřina, museli odjet pryč, do Starého Metalu (kde mimo jiné poznal Aeriu, tedy ženu totožnou s Martinou Šedivcovou). Když se po staletích vrátil domů, jeho syn byl už po smrti (i když zemřel ve 180 letech). Nikdy ho neviděli, nikdy se ho nedotkli. Potom Kateřina zmizela a Aeria se objevila. Musela změnit totožnost, protože si toho události popisované v Deníku Cyrila Kečetrka žádaly. A potom přišel Qersey Link neboli Jan Šedivec…
„Na co myslíš?“ zeptala se, ale odpovědi se jí zase nedostalo.
„Vnímáš mě?“ řekla.
„Vnímám tě. Jak se ti poslední dobou daří?“ odpověděl konečně Cyril.
„Dařilo se dobře, dokud… …mám strach. O mojí rodinu.“
„Takový druh strachu asi nedokážu pochopit.“
„To není pravda! Neříkej, že se už v noci nebudíš a nevoláš Čendovou. Musíš na ni pořád myslet. Kde by se potom vzalo místo pro mě?“
Cyril na ni prudce pohlédl a doslova ji rozřezával pohledem.
„Ne, to už není. Myslím pořád jenom na tebe. Mimochodem, proč vlastnímu synovi lžeš a tvrdíš mu, že jsi Dex? Proč mu neřekneš, že jsi ze Starého Metalu? Je to snad proto, že mladí Metalci se na Starometalce dívají jako na něco podřadného. Nebo se snad snažíš dodržovat utajení i teď, když je Karel na Akademii.“
„Já… …já, já nevím. Ale jednou mu to určitě řeknu. Nevzal jsi ho na Akademii kvůli mně, že ne?“
Cyril mlčel. Martina beze slova odešla pryč. Cyril taky odešel, ale jiným směrem. Šedivé horniny zůstaly osamoceny.

Karel seděl na malé posteli a měl pocit, jako by se jeho malý pokoj o dvanácti metrech čtverečních propadal sám do sebe, aniž by mu vadilo, že přitom rozmačká Karla. Malé dveře s okýnkem se zasunuly do zdi a do místnosti vplul modrý plášť korunovaný obličejem jeho třídního učitele.
„Proletěli jsme řadou podzemních turbotunelů, přistáváme,“ řekl.

Vstupní dveře se otevřely. Cyril, Martina a šest Dexů vystoupili ven. Karel je následoval. To, co spatřil, překonalo veškeré jeho fantazie.
„Ty vole!“ vydechl úžasem.
Do tváří se mu opřel silný vítr. Nad ním byla zlověstně rudá obloha, všude kolem něj, kam až oko dolehlo, nekonečná zeleň přesliček přízemních. Byly opravdu mohutné, Karel odhadoval, že mají průměr asi čtyřicet metrů, možná víc. Částečně vzduchem a částečně po zemi se stonky silné jako tunely táhly kilometry daleko. Karel nikde neviděl žádné domy, skály, jen kopce a přesličky. Na jednom z kopců právě stála jejich loď, za ní byl obrovský kovový východ ze země. Vydali se do údolí, mezi stonky. Když přecházeli pod pokroucenými tvary monumentální flóry, Karel měl děsivý pocit, jakoby ho chtěla přeslička zalehnout. Najednou si všiml, že na některých přesličkách jsou kovové hydraulické dveře a úzké okna.
„Uvnitř někdo žije?“ zeptal se Cyrila.
„Ano, je to tady nejlepší způsob zabydlení, protože si mohou brát z přesličky vodu i kyslík. Uvnitř je to částečně vyztuženo eliniovou kostrou.“
Došli k jedněm dveřím. Cyril stiskl tlačítko vedle nich.
„Nixxid!“ ozvalo se z reproduktoru.
„Jaké je heslo?“ podíval se Cyril na Martinu.
„Nevím, zeptej se.“
„Poraď mi.“
„Jít do boje…“ řekl ten uvnitř.
„…s úsměvem,“ odpověděl Cyril.
„Zabíjet…“ pokračoval hlas.
„…bez slitování,“ doplnil Kečetrk.
„Umírat…“
„…bez proseb!“ dokončil Cyril.
Dveře se otevřely a z příšeří vyšla postava v zelené kombinéze se znakem Metalu.
„Nazdar, Cyrile!“ uvítal je a celá skupinka vešla dovnitř.

V přesličce byla vlastně jen jedna místnost a ta byla po celém obvodu zaplněna počítači a všemožnou technikou. Karla napadlo, že má docela hlad a ani se moc nemýlil, když si pomyslel, že na příští jídlo si docela počká.
„Tak co, jak jde pátrání?“ zeptal se Cyril.
„Nic nevíme. Jenom čtyřicet dvojka potřebuje pomoc. Myslím, že tam někoho uštkl Naaxie a oni to neumí vyléčit.“
„A kde je teď krystal?“ zeptal se Cyril.
„V čtyřicet jedničce, ale s tou jsme nedávno ztratili kontakt. Poslední zpráva od nich byla velmi porušená, pochopili jsme jen tolik, že je nejspíš napadli Krajové a že asi vyhrávají. Počítáme, že Kraje porazili, ale zbylo jich příliš málo na jednu hlávku, tak se ti zbývající přesunuli do čtyřicet dvojky. Nevíme, kvůli silným bouřím se nám ještě neozvali.“
„To jsou všechno jenom dohady!“
„To ano. Ale nic lepšího nemáme.“
Karel je přestal poslouchat a šel ke svojí mámě. Ta seděla na jedné z kovových židlí a oddechovala.
„Chceš se napít?“ zeptala se. „Tady bereme vodu přímo z přesličky.“
Karel měl pořádně vyprahlý krk a přikývl tedy.
„Martino, musíme jít rychle omrknout ty dvě hlávky. Venku je ale bouře a já nemám háky pro Karla, takže se bude muset vyspat tady.“
S tím odešli muži i s Cyrilem a jeho mámou pryč. Muž v kombinéze se na něj dlouze zahleděl.
„Tak co, jaké to je na Akademii?“ zeptal se potom.
Karlovi se nechtělo o ničem moc mluvit. Z venku k nim doléhalo hučení bouře.
„Co to je hlávka?“ zeptal se Karel, aniž by odpověděl na otázku.
„Je to vlastně něco jako gigantické zelí, ve kterém žije velký počet lidí. Hlávky jsou tak těžké, že jejich dvě třetiny jsou pod zemí. V jedné hlávce žije asi stovka lidí. Stovka Dexů.“
„A co to jsou ty háky?“ dychtil Karel po informacích.
„Je to speciální násada, se kterou se chytíš vystřeleného semena ve spletených kořenech přesliček a letíš kořeny velkou rychlostí na velké vzdálenosti. Semena se normálně vystřelují jednou měsíčně, ale s pomocí speciálních elektrických holí, umíme přivodit umělý výstřel.“
„Těmi výstřely se přesličky rozmnožují?“
„Nejenom ony. Výstřely používají i hlávky, ale méně často a pomaleji.“
Muž v kombinéze mluvil o těch bizarních jevech tónem, jakoby vysvětloval malému klukovi, jak funguje vznášedlo. Pro Karla bylo naprosto nepředstavitelné zelí, ve kterém žije stovka lidí a kořeny, ve kterých poletuje jeho matka.
„Je to šílené,“ zamumlal a zívl.
„V rohu jsou spacáky, můžeš si ustlat na podlaze, já tak spím už půl roku. Máš hlad?“
Najednou se celá místnost otřásla a s pomalým zasyčením se mírně prohnul zelený, dráty a Feronovými svítidly potažený strop. Vzápětí se strop vrátil zpět.
„Co to bylo?“ vykřikl Karel.
„Dýchání. Přeslička přízemní se nadechne a vydechne asi čtyřikrát denně. Nic hrozného.“
Karel si vlezl do spacáku a snažil se už na nic nemyslet. Muž ještě dlouho monotónně cvakal klávesami u jednoho z počítačů, potom ho vypnul a šel ven. Karel osaměl. Posadil se a vylezl ze spacáku. Byl uprostřed malé místnosti plné počítačů a měl nepojmenovatelný strach. Vzápětí se z venku ozval přidušený výkřik. Otevřely se dveře a dovnitř vešel muž v kombinéze. Vlekl s sebou někoho v bojovém rudém obleku.
„Jsou okolo,“ sykl na Karla a vytáhl odněkud dvě plazmové pušky.
Jednu z nich podal Karlovi.
„Snad tě na té Akademii už něco naučili,“ řekl potom a názorně předvedl dobíjení.
Karel si uvědomil, že má husí kůži, což značí jediné – má strach.
„Tak pojď,“ řekl muž a otevřel dveře.
Hned za nimi se přikrčil do vysoké trávy. Karel ho následoval a plížil se za ním. Všiml si, že obloha už není rudá, že je v noci spíše dohněda. Vtom se ze tmy ozvalo hvízdnutí a pár kroků od Karla pročísl trávu záblesk zeleného světla. Tráva vzplála. Nad hlavou mu přeletěly další paprsky. Muž se odkulil za mohutný stonek přesličky. Karel se odplazil za ním. Sám sobě se divil, že nezpanikařil. Muž se vyklonil a vypálil. Kolem jeho hlavy šlehlo několik paprsků.
„Musíme jinudy,“ řekl muž a skrčený vyběhl zpět.
Karlův dospělý spolubojovník se každou chvílí otočil a vystřelil do tmy. Karel se snažil běžet vedle něj, brzy ho však počalo píchat v boku a začal zpomalovat. Po chvíli minuli přesličku, ve které ještě před pár okamžiky byli. Teď byl dveře pootevřené a dovnitř vbíhali tři chlapi v rudých uniformách. Hořící tráva, které kolem nich rychle přibývalo vrhala na celou podívanou děsivé světlo. Pokroucené tvary obřích přesliček se Karlovi klikatily nad hlavou a každou chvílí je trefil nějaký zbloudilý výstřel. Poškozené místo zčernalo a popraskalo, někdy z něj i vytekla trocha bílé šťávy. Najednou kousek před nimi něco explodovalo a metrák hlíny se vznesl nad jejich hlavy. Ozvalo se vžžžt a muž v kombinéze Karla s kletbou stáhl na stranu. Karlovi se zdálo, jakoby se mezi ním a hořící trávou lehce zavlnil vzduch.
„Mají tady neviditelné tanky,“ sykl na Karla muž.
Osvítilo je prudké světlo. Přibíhalo k nim několik rudých vojáků.
„Vzdejte se!“ křičeli. „Odhoďte zbraně.“
Karel ji od sebe odmrštil doslova štítivě. V tu chvíli ho napadlo, že by měl správně litovat, svého nástupu na Akademii, jenže on nelitoval… …on byl spokojený, i když stál na prahu smrti. Konečně cítil, že něco znamená. Muž v kombinéze zařval a vypálil. Vzápětí jej proud paprsků přibil k pletivu přesličky. Zbyla z něj jen zčernalá kostra.
„Já jsem jenom… …student,“ vykoktal Karel, který nemohl od mrtvoly odtrhnout oči.
Vzápětí kousek od něj opět něco vybuchlo a ve vzduchu se zhmotnily trosky neviditelného tanku. Vojáci se zděšeně otočili a smetla je vlna paprsků. Přibíhal k němu Cyril Kečetrk i jeho máma a pár mužů. Okamžitě objal svou matku.
„Měla jsem o tebe strach,“ vzlykla.
„Ti psi dostali Texisse. Proklatě!“ zaklel Cyril nad černou kostrou.
„Co byli zač?“ zeptal se Karel.
„Rederni. Musí jich být poblíž víc. Ale mám pro tebe háky, půjdeme radši zpět do čtyřicet dvojky,“ řekl Cyril a poslal dva muže obhlédnout blízké okolí.
Dexové se vrátili asi za pět minut. Mezitím se zvedla docela velká vichřice, tak se skupinka stáhla do počítačového centra v přesličce. Tři vojáci, kteří byli uvnitř, nebyli velkým problémem.
„Vzduch je čistý, můžeme ke kořeništi,“ řekl jeden z příchozích Dexů.
Jako pouhé stíny noci vypluly lidské obrysy ladně tmou pryč. Viděl je jen jeden neomlok stojící opodál, ale tomu to bylo úplně jedno. Karel se zničehonic otočil a zastavil. Nad temnou a potichlou trávou se vznášela malá bílá světýlka.
„Světlušky?“ podivil se.
Cyril se otočil a řekl: „To jsou výboje z plasmových zbraní. Pojď.“
Karla napadlo, že v těch místech, kde se teď vznášejí ta světýlka, leží ohořelé kostry lidí. Kostry, které tam jsou, i když je Karel nevidí. Otřásl se při tom pomyšlení. Je to jako bludičky, duše zemřelých, řekl si. Potom se otočil a zmizel ve tmě.

Celou cestu, co šel trávou a kolem něj skučel silný vítr, pořád myslel na to, jak se onen muž v modré kombinéze bezvládně svaluje k zemi a jak na něm zaživa sublimuje veškeré maso. Skupinka se zastavila. Karel si všiml obrovského šedého masivu tyčícího se před ním do závratných výšek. Přes lomoz větru zaslechl, jak se vepředu Cyril maxxálsky s někým baví. Potom zazářilo červené světlo a skupinka se začala posouvat kupředu. Karel přišel k vyříznutému otvoru v zelném masivu. Cyril strkal do otvoru dlouhou lesklou tyč a zevnitř se modře jiskřilo. Potom se ozvala rána a celá zem se otřásla. Ve vyřezaném otvoru se velkou rychlostí mihlo něco velikosti míče. Cyril podal Karlovi dlouhou tyč s podivným hákem na konci.
„Rozkroč se a vlož to tímhle koncem nahoru do otvoru,“ poradil Kečetrk.
Karel strčil hák do otvoru přesně podle jeho pokynů a za chvíli už nic neviděl, jen cítil rychlý pohyb.

Byl z toho venku dřív, než by čekal. Ležel v trávě, hák vedle něj. Nedaleko od něj dopadl Cyril. Brzy následovali ostatní.
„Jdeme,“ řekl Cyril a vyšli.
Karel už ani nevnímal cestu. Jeho unavené nohy šlapaly úplně automaticky a on ani pohledem už nezavadil o šedivý svět stínů, který se kolem něj rozprostíral. Zdálo se mu to jako věčnost, než došli k mohutné zelené kopuli vyztužené eliniem. Zelenou kopuli ze čtyř stran chránily automatické věže s rotačními kulomety. Otevřely se kovové dveře a skupinka nastoupila do výtahu. Z výtahu naopak vyběhli dva neznámí Dexové. Po pár krocích se rozdělili a šli každý jiným směrem. Šli se podívat, jestli Cyrilova skupinka nemá v patách pronásledovatele.

Výtah poskočil a zastavil se. Dvoukřídlé dveře se rozevřely a všichni vystoupili. Karel se ocitl v úzkých chodbičkách, účelných místnostech s nesčetným počtem schodišť a výtahů. Okolo běhali Dexové ve svých špinavých šedých hábitech. Kdosi promluvil s Cyrilem v maxxálštině. Karel tomu nerozuměl a začal si připadat velmi osamělý. Ani jeho máma si ho nevšímala, měla oči jen pro strategické mapy propíchané symbolickými připínáčky. Konečně si ho Cyril všiml.
„Jsi určitě ospalý, pojď, zavedu tě na nějaký prázdný pokoj,“ řekl.
Potom se nějakého Dexa na něco maxxálsky zeptal. Dex ukázal rukou směrem nahoru a pronesl pár maxxálských slov.
„Pojď,“ vybídl ho Cyril a vyšel po schodišti. Karel naštěstí nikdy netrpěl klaustrofóbií, ale po obřích rozměrech jeho bytu mu metr úzké chodby připadaly jako něco děsivého, nepatřičného a zoufalého. Napadlo ho, že zatímco on si žije pohodlně sám v bytě o rozloze 1400 metrů čtverečních, tady se na takovém prostoru tísní třeba padesát lidí. Položil si otázku: Proč tak žijí? Mají zdi z elinia, určitě jsou tedy velmi bohatí, tak proč si nezařídí luxus? Odpověď mu jeho mozek nabídl okamžitě – tady se za luxus platí životem.
„Viděl jsem umřít člověka,“ řekl potichu Karel.
Pronesl to hlasem, který používáme, když na sebe sdělujeme něco, za co se stydíme.
„Je mi to líto. Byl to můj přítel. Pomstím ho smrtí co nejvíce Redernů.“
„Já si nemyslím, že pomsta je to správné řešení. Nebylo by lepší věnovat mu tichou vzpomínku a jeho jménem naopak Redernům odpouštět? Nač prolévat další krev? Umřou zbytečně další stovky lidí. To není správné řešení.“
Cyril se na Karla podíval a řekl: „Sice se mýlíš, ale jsi Fidohalerkem po všech stránkách, ač to zatím třeba nevíš. Budeš tím největším Fidohalerkem.“
Potom Cyril otevřel nějaké dveře a pustil Karla dovnitř.

Dveře se zavřely a Karel osaměl se svými myšlenkami. Byl velmi ospalý, ale ještě víc ho trápil hlad. Na Akademii by si poručil jídlo a měl by ho. Doma by mu matka dala večeři. Teď tady byla, ale ne jako rodič, jako spolubojovník. Karel se ani nesvlékal, jen sebou hodil na úzkou postel a koukal na matně ozářený strop. Usnout ale nemohl. Musel pořád myslet na umírajícího muže v modré kombinéze. Na místě toho muže si pořád musel představovat svou mámu a bylo mu z toho na zvracení. Zhruba po půl hodině uslyšel otevírající se dveře. Posadil se a spatřil Dexskou ženu. Vypadala unaveně a nevyspale, a Karel si pomyslel, že musí vypadat zrovna tak.
„Cyril říkal, že bys mohl mít hlad,“ řekla ke Karlově nemalému údivu plynnou Metalštinou.
„No, mám hlad,“ odpověděl Karel.
„Tak pojď za mnou.“

Vešli do malého bytu sestávajícího ze tří pokojů. Nyní stáli v největší místnosti, uprostřed níž byl stůl a v jejím pravém rohu kuchyňský pult. Vlevo byl vstup do malé místnosti se třemi postelemi, na jedné někdo ležel. Napravo byla koupelna a toaleta. Když to Karel srovnal se svým bytem, měl strašný pocit. Tak rád by se s nimi podělil, ubytoval by je na Akademii. Ale to nešlo, to zřejmě nebyl úděl těchto lidí. Žena ho vybídla, aby si sedl za stůl. Karel si sedl a zeptal se ženy: „Čím to je, že mluvíte Metalsky?“
„Učil mě Cyril Kečetrk. Bývá tady často.“
Přinesla tři mísy s uzeným neomločím masem a zeleninou. Jednu postavila ke Karlovi, druhou naproti stolu a se třetí odešla do ložnice. Promluvila tam tiše pár maxxálských slov. Odpověděl jí dívčí hlas. Chvíli se ty dvě polohlasně přely a potom ta starší rezignovala. Vrátila se ke stolu a z ložnice jí malátným krokem následovala mladá dívka. Karel odhadoval, že jí je tak čtrnáct nebo patnáct. Dlouze si jí prohlížel. Veškerý svět kolem se pro něj rozplynul, viděl jen ji. Byla malé postavy, v šedém obleku. Krásné hebké, světle hnědé vlasy jí volně splývaly na ramena. Modré oči se dívaly zvědavým, hřejivým a unaveným pohledem zároveň. Byly jako dva modré drahokamy vložené do umělecky tvarované, skoro dětské tvářičky. Pod nimi byl malý nos a zimnicí zfialovělé úzké rty. Pod obličejem bylo ladné tělo křivek dorůstající dívky. Jedinou chybou byla její na první pohled zřetelná slabost a zjevná nemoc. Ta dívka musela umírat. Karla napadlo, že to je ta, o které mluvili v přesličkové základně. Uštknutá neomlokem. Karel se učil o neomlocích a věděl, že jejich jed zabíjí do čtyř dnů. Tahle dívka byla na pokraji zhroucení. A přesto, ve chvíli, kdy je smrt na dosah a kdy trpí bolestmi, se v ní našlo tolik síly, že si dokázala zachovat svou lidskou důstojnost a chce jíst normálně u stolu, jen aby před ním, před cizincem z Metalu, nevypadala slabá. Chce se cítit, že je ještě silná, i když není. Karel ji pro to musel obdivovat a nebyl si jistý, jestli by sám v sobě, kdyby byl na jejím místě, našel tolik vnitřní síly a odvahy. Karel se nikdy nepovažoval za žádnou citlivku, dokonce s relativním klidem přestál i umírajícího člověka, ale teď se mu chtělo brečet jak malému dítěti. Chtěl kleknout na kolena, zaklonit hlavu a křičet, že to není spravedlivé a že ona nesmí umřít. Pocítil nepřekonatelnou vlnu zoufalství. Nevěděl, jak má reagovat, jak se má postavit k tomu, že on je vlastně šťastným člověkem a tady hledí do tváře holému neštěstí. Ale přes všechno to neštěstí, které se na něj tady valilo ze stěn, lidí, omšelých zbraní a mdlých zářivek, cítil obrovskou naději. Naději na život, svobodu a mír. To už ale nemyslel jen na ni, to musel myslet na celý Dexský národ, na národ, který je hoden pohodlí, ale který ho nemůže dostat. Cítil nenávist k Cyrilovi, že jim nemůže pomoct. Cítil nenávist i k sobě, že jim nemůže pomoct. Že jí nemůže pomoct. Že je jen slabým, bezvýznamným pozorovatelem. I když to nechtěl, z jeho oka stekla slaná slza. Jen jedna, potom se vzchopil a opustil své myšlenky.
„To je Ni’ja, moje dcera, je uštknutá a nemocná,“ řekla tiše její matka a podepřela jí.
Ni’ja si sedla ke stolu. Mírně se zakymácela, potom ale nabyla plného vědomí a dlouze si prohlížela Karla.
„Karel,“ řekl Karel.
Nenapadlo ho podat jí ruku. Nenapadlo ho nic, co by řekl.
„Ona,“ řekla smutným hlasem její matka, „ona je na tom špatně. Prý umírá…“
Potom skryla svou tvář a Karel si byl jist, že pláče. Cítil se tam trochu nezván a navíc. Ni’ja zjevně neuměla mluvit Metalsky.
„Kečetrk jí pomůže,“ řekl Karel.
„Nepomůže,“ řekla smutně ona. „Už tady byl a říkal, že nemůže nic dělat. Říkal, že jí musím vpíchnout roztok FT256. Všechny suroviny na vytvoření toho roztoku měl, až na jednu. Říkal, že potřebuje Nuhgrid, ale ten není nikde v Zadním Maxxálsku, je jen v jedné části Metalu, a to ještě je ho tam málo.“
„Ale musí ho být dostatek, u nás v Metalu je uštknutí neomlokem Naaxie sice bolestivé, ale normálně léčitelné!“ namítl Karel.
„Ano, Cyril říkal, že u vás máte mohutné stroje, které dokáží léčit toto uštknutí bez použití roztoku FT256. Ale to tady není.“
Karel si vzpomněl, že asi před měsícem se na Akademii učil o roztoku FT256 a o jeho složení. Začaly se mu vybavovat jednotlivé složky.
„Geia imo Metal?“ zeptala se Ni’ja.
„Ptá se tě, jaký je Metal,“ řekla její matka.
„Řekněte jí, že je v něm nádherně, když jsou okolo dobří lidé. Stejně jako tady.“
„Nauris sew deili!! nautris,“ přeložila jí to.
Chvíli bylo ticho a jedli. Potom se ozvala rána. To Ni’ji vypadl z ruky nůž a zazvonil o roh kovového stolu. Hleděla jakoby skrze Karla. Sesunula se k zemi. Karel vyskočil a díky svým bleskovým instinktům ji zachytil ještě než dopadla. Když ji zvedal, cítil kontakt s jejím chvějícím se tělem, a nechtěl ho nikdy už ukončit. Chtěl ji nadále a navždy chránit vlastním tělem. Chtěl snášet všechnu bolest a utrpení místo ní. Když jí od něj její matka přebírala, nechtěl ji pustit a když ji pak pustil, cítil se, jako by přišel o nějakou část vlastního těla. Sledoval, jak ji matka ukládá na postel a přikládá na čelo vlhký ručník. Podala jí čaj, Ni’ja se napila, ale protože se celá třásla, mnoho kapek horké tekutiny skanulo na její bílou propocenou pokrývku. Karel tak moc chtěl pomoct a nemohl. Ni’jina matka se vrátila ke Karlovi a vypadala nejnešťastněji, jak jen může člověk vypadat. Usadila se za stůl a zkropila jeho hladký povrch slzami. Karla si nevšímala. Na zdi zapípal audiovizuální komunikátor. Ona se pomalu zvedla a přešla k němu. Stiskla tlačítko. Na obrazovce se objevil nějaký Dex a něco jí řekl. Když vypnula komunikátor, podívala se na Karla a požádala ho: „Zůstaň tady, prosím, s Ni’jou, budu hned zpátky.“
Karel kývl a ona ho opustila. Pomalu se zvedl a přešel k posteli, ve které ležela Ni’ja. Vzal vlhký ručník a přiložil jí ho na čelo. Chtěl ji políbit, chtěl jí pohladit, chtěl jí chytit za ruku, ale nic z toho neudělal. Místo toho se snažil vzpomenout na výrobu FT256. Nahlas se snažil co nejpřesněji citovat knihu Alchymie pro začátečníky: „Krev osoby, jíž se roztok podá smícháme s pekelným kamenem a vlčím morem. Přidáme trochu vody a roztaveného Nuhgridu. Podáváme do minikanálu.“
Bylo to samozřejmě napsáno starým Metalským alchymistickým odborným jazykem. Pekelný kámen bylo olovo, vlčí mor bylina zvaná Celliova cibulka, minikanál lidská žíla. Přešel do kuchyně. Po chvíli hledání našel Celliovu cibulku. Z kapsy vytáhl olověné projektily. Sbíral je na Akademii na střelnici, a teď se mu náramně hodily. Vody byl všude dostatek, protože se brala přímo z hlávky. Největší starost mu ale dělal Nuhgrid. Věděl až moc dobře, že Ni’jina matka měla pravdu a že v okolí žádný není. Byl z toho zoufalý. Posadil se na židli a vložil hlavu do dlaní. Měl strach a ne o sebe. Něco takového zažil poprvé. Bezděčně strčil ruku do kapsy. Nahmatal minci pro štěstí, kterou mu dal jeho otec.
„Ty mi teď štěstí asi nepřineseš,“ řekl tiše.
V největším zoufalství se mu však vybavila slova jeho otce, když mu dával onu minci: „A tohle si vezmi, je to Nuhgridová mince, velmi vzácná, dědí se to v naší rodině z otce na syna tři tisíce let. Provázelo to mé předky i mě při všech životních dobrodružstvích.“
„Nuhgridová mince!“ vykřikl a prudce se postavil.
Cítil, jak se mu pocit radosti a spokojenosti rozléval tělem. Byl šťastný, jako už nebyl dlouhou dobu předtím. Chtělo se mu tančit a zpívat, chtěl obejmout Ni’ju, chtěl skákat do výšky. Okamžitě zapnul plasmový sporák a vytáhl dva hrnce. Do jednoho dal projektily, do druhého svou minci. Ani na okamžik nezaváhal. Věděl, že jeho syn už ji nebude moct zdědit, ale řekl si: „Jestli mi má přinést štěstí, tak teď!“
Potom vytáhl ze zásuvky v kredenci ostrý nůž. Pečlivě ho omyl a dezinfikoval. Potom vzal hrnek a vešel k Ni’ji. Nemohl ji to nijak vysvětlit a počkat na její matku, nebo zavolat Cyrila ho ani nenapadlo. Nechtěl to přenechat jim. Chtěl být tím, kdo jí zachrání. Když ho spatřila s nožem, vykřikla a posadila se. Byla ale příliš slabá na obranu nebo další křik. Jen něco maxxálsky mumlala. Znělo to jako: „Nimia, nimia, nimia…“
Karel chytil její ruku a jemně jí řízl do palce. Do připraveného hrníčku skapalo několik kapek krve. Potom ji pohladil po hebkých vlasech a řekl: „Neboj, všechno bude dobré, chci ti pomoct.“
Nevěděla sice, co říká, ale tón jeho hlasu ji uklidnil. Podívala se na něj. Karel se však otočil a vyšel z místnosti.

O pár minut později. Karel se podíval na směs a nalil ji do připravené vyčištěné injekce, kterou v bytě našel. Najednou si uvědomil, že míry odhadl a že jí může ublížit. Nebylo ale na vybranou. Ona umírala a on to musel udělat rychle. Přišel k ní. Už spala. Položil jehlu na kůži a přitlačil. Jehla zajela hladce do žíly. Karel stlačil a poslal jí roztok FT256 do krevního oběhu. Neprobudila se. Vytáhl jehlu z její ruky a šel ji očistit. Cítil se jako opravdový Fidohalerk. Otevřely se dveře a vešla dovnitř Ni’jina matka. Okamžitě se podívala na svou dceru a potom si všimla Karla.
„Díky, můžeš se už jít vyspat… …co to umýváš?“
Karel osušil injekci a pohlédl na Ni’jinu matku.
„Prosím vás, co to znamená nimia?“ zeptal se.
„Znamená to maminka. Co jsi tady dělal?“
„Vyléčil jsem vaši dceru. Bude teď nějakou dobu spát. Už neumírá.“
To co v tu chvíli řekl, si vymyslel, chtěl ale vypadat moudře.
„Cože?“ začala se vyptávat matka. „Vždyť tady není Nuhgrid!“
„Měl jsem trochu u sebe.“
„Ale… ale… proč jsi nás nezavolal? A Cyrila jsi měl zavolat! Namíchal jsi to správně? Cyril říkal, že nesprávný poměr látek může vést ke zhoršení otravy a ke smrti.“
„No… …no… …jo, správně,“ vykoktal rozpačitě Karel a rychle vyběhl do úzké chodbičky.

Vrazil do svého pokoje a svalil se na postel.
„Proč je život tak složitý?“ zeptal se sám sebe.
Jelikož byl nesmírně unavený, usnul velmi rychle. Zdálo se mu o Ni’ji.

Související články:
Allus, Mesto, Inoitis - 41. díl - Epilog (15.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 40. díl - Konec příběhů (13.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 39. díl - Domů (10.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 38. díl - Cesty (07.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 37. díl - Vzdálené a ještě vzdálenější (04.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 36. díl - Ta nejrychlejší z porážek (01.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 35. díl - Boj naslepo (29.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 34. díl - Dlouhá noc (26.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 33. díl - Rozdělení úloh (23.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 32. díl - Nebuněční poprvé útočí (21.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 31. díl - Endoimplantáty a Lucian (18.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 30. díl - Králův konec (15.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 29. díl - Problémy města Ciardeh (11.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 28. díl - Sebevražedný drak (08.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 27. díl - Teta s velmi dobrou pamětí (04.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 26. díl - Dějiny Metalské, část druhá (01.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 25. díl - Poslední hudba... (29.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 24. díl - Dexové proti Neodexům (27.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 23. díl - Útěk Heptahydrátů (25.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 22. díl - Od desíti k pěti (23.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 21. díl - Poustevníkova moudrost (20.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 20. díl - Karel, Ni'ja a Link (17.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 19. díl - Bernatul Lyysis, část druhá (14.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 18. díl - Neodexové se představují (11.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 17. díl - Bernatul Lyysis, část první (08.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 16. díl - Základní výbava Fidohalerka (05.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 15. díl - Konec bitvy a návrat (02.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 14. díl - Bitva s Rederny (29.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 13. díl - Shromáždění Dexské armády (26.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 12. díl - Týden v zemi přesliček (23.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 10. díl - První půlrok na Akademii (17.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 9. díl - Nový Fidohalerkský kodex (14.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 8. díl - Dějiny Metalské, část první (12.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 7. díl - První čtvrtina roku na Akademii (09.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 6. díl - První den na Akademii (06.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 5. díl - Různé začátky (03.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 4. díl - Poznámky ke čtení (30.08.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 3. díl - Základní poznání (27.08.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 2. díl - Pro Aerii Christianovou (25.08.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 1. díl - Prolog (23.08.2007)

Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
K tomtu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!    Přidej komentář

 



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

şehirler arası nakliyat şehirler arasi nakliyat ücretleri

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz