Karel se přidal k Dexské armádě a jede vstříc nejistému osudu.

„Dotkni se ho,“ řekl Cyril.
„To je vše? Jenom se dotknout?“ udivil se Karel.
„Ano. Odblokuješ ho a my se postaráme o zbytek. Dotkni se ho a můžeš jít.“
Karel k němu přišel a položil na něj dlaň. Chvíli ji tam nechal položenou, potom ji zvedl.
„Bezva! Díky, můžeš jít,“ řekl Cyril a Karel vyšel z místnosti.
Když se za ním zavřely dveře, Cyril odešel do vedlejší místnosti. Bylo v ní plno nejroztodivnějších přístrojů, počítačů a zařízení.
„Tak co, je to odblokované?“ zeptal se jednoho z Dexských techniků plynou maxxálštinou.
„Jo, v pohodě. Všechny funkce jsou v pořádku. Hergot, ten krystal má potenciál! S tím bychom mohli ničit Rederny!“
„Ne, to bychom nemohli. Přinesli bychom tak zkázu sami sobě.“
„Ale…“
„Ne, váš vůdce, Tix, to nikdy neschválí a to bude dobře. Když to jednou spustíš, už to nevypneš. Zvítězili by jste, ale stali by se z vás otroci! Byli byste cyborgy a byli byste pod vládou jednoho počítače – Ullyjského krystalu. Vím, o čem mluvím.“
Do místnosti vešel jiný Dex.
„V mapovacím centru jsme zjistili pozici. Jan je na základně U25 ve Filyjské pánvi.“
„Tam? Není to vysunutá základna? Ta pod útokem.“
Všichni okolo sklopili hlavy.
„Co je?“ podivil se Cyril.
„Už možná není pod útokem. Před čtyřmi dny přišla poslední zpráva. Zněla, že základna bude zřejmě brzy infiltrovaná a že už bojují z posledních sil. Prý jim také dochází plasma a musí se bránit klanovými zbraněmi. Říkali, že je ze zálohy přepadla obrovská armáda neviditelných tanků. A prý tam byly… …i Krajské chuarky.“
„Chuarky? Blbost! Kde se tam vzaly? Proč se do toho míchají Krajové? Přece nechtějí další válku?“
„Netušíme, jsme z toho stejně zmatení jako ty,“ krčili Dexové rameny.
Cyril si zkusil představit tu hrůzu, která nastane, až tady budou Krajové s chuarky. Chuark je jednomístná, malá stíhačka, létající v malých výškách a používající gigařezák. Za válek s Kraji dokázal jeden chuark s šikovným pilotem rozřezat obrovský Metalský bitevní křižník vejpůl. Cyrila okamžitě napadlo, jak používají chuarků tady. Rozřezávají ne moc pevné pletivo přesliček a hlávek. Elinia je nedostatek a tak jsou Dexové proti chuarkům zcela bezbranní. Potom už stačí jen pár neviditelných tanků a zkáza je kompletní.
„I kdyby to bylo, jak říkáte, ještě nemuseli padnout. Hm, ale Karlovi to radši říkat nebudu. A co U26?“ napadlo Cyrila. „Je jenom třicet kilometrů od U25. Pokud vím, v U26 vždy sídlil Tix!“
„Ta je pod prudkým útokem, ale my se k nim nemůžeme dostat. U25 je totiž pravděpodobně U24. Nevíme to jistě, ale soudíme tak podle toho, že z U24 už taky dlouho nechodí zprávy. Poslední byla rozmazaná a nejasná.“
Vtom jeden z Dexů, který až do té chvíle pozoroval monitor jednoho z počítačů, zvolal: „Máme tady nějaký příjem!“
„Pusť to,“ přikázal Cyril a zahleděl se na velký monitor na zdi.
Objevila se tvář Martiny Šedivcové. Na obrazu bylo zjevné rušení, přes její obličej se přelévaly bílé vodorovné čáry.
„Tak co, jak to tam jde?“ zeptal se Cyril.
„Špatně… …proto volám, přepadli nás… …chuarky…“ (následovala dlouhá série rušivého chrčení a přeskakování obrazu, potom se zase monitor vyjasnil) „…zatraceně, dlouho už V56 neudržíme… …Krajové…“ (rušení se vrátilo a ze zbytku přenosu byly rozeznatelné jen útržky) „…osm padlých… …moc… …nemůžeme… …plasma… …konečně… …špatné… …Cyrile?... …Cyrile?... …héj… …hé… …h… …chrchch…“
Spojení definitivně vypadlo.
„Pane, už přes měsíc se formují naše armády. Je jasné, že musíme drtivě zaútočit, čekáme jen na správný okamžik. Myslím, že ten správný okamžik je teď,“ řekl generál.
„Ano, je právě teď! Probereme strategický plán a s místní jednotkou půjdeme. Měli bychom si pohnout,“ řekl Cyril. „Poručíku, seberte dvě třetiny bojovníků, vyrazíme okamžitě. Kde je shromaždiště těch připravených armád?“
„U C33, chtěli jsme zaútočit až příští týden a na E8, ale je-li situace nyní vážná, můžeme zaútočit hned a jinam. Vojáci už čekali příliš dlouho. Je čas na boj.“
„Ano, to je. Tady máme mapu. Musíme vzít armády tudy… …nejdřív mi ukaž, jak na tom jsme…“
Chvíli probírali situaci nad mapou a potom, když se domluvili na optimální strategii, Cyril vyšel z místnosti. Za ním šel jeden z nižších poručíků.
„Setkáme před Filyjským průsmykem. Budu tam čekat s armádou od řady F. A ještě předtím obvolám, eventuelně objedu armády a zajistím včasné doručení klanových zbraní – přesně podle plánu,“ zopakoval si generál nahlas svou nelehkou úlohu.
Cyril a poručík vyšli na chodbu. Poručík Cyrila oslovil.
„Jaký je váš plán?“ zeptal se ho.
„Musíme pomoct V56 a potom se probít k U26. Tix musí být zajištěn.“
Okolo nich prošel Karel s Ni’jou.
„To je ten, co ji zachránil život?“ zeptal se poručík.
„Jo, to je on. Je ale teprve na začátku výuky. Chybí mu ještě cit bojovníka. Je příliš civilizovaný. Odpustil by hned každému.“
„Naše legenda říká, že jednou z cizí země přijde Vyvolený, který nebude ani dítětem, ani mužem, ani bojovníkem, ani civilistou. Dále se v legendě praví, že Vyvolený otevře bránu, za kterou se skrývá spása Dexů a bude léčit umírající. Skoro všechno sedí.“
„I kdyby to měl být váš Vyvolený, já vám ho tady nechat nemůžu. Musí se vrátit na Akademii,“ rozhodl Cyril.
Nastoupili do výtahu a ten se začal pohybovat směrem vzhůru. Do deseti minut byli nahoře a měli nastoupenou celou jednotku. Cyril ještě spatřil Karla s Ni’jou, jak odchází do přesličkové džungle a už se věnoval ozbrojeným Dexům. Rozdal jim příkazy a vydali se na cestu.

Po pár kilometrech cesty došli k hlávce číslo 52. Před ní už čekala nastoupená armáda i několika vznášedly. Vojáci nastoupili na vznášedla a upevnili zbraně do držáků. Na každém vznášedle sedělo asi dvacet lidí. Tři byli u plasmových kulometů, dva u raketometů, jeden řídil a ostatní se jen vezli. Vznášedlo se dalo do pohybu a monotónní zeleň ubíhala kolem. K Cyrilovi přisedl jeden z Dexských nadpraporčíků – Lidius.
„Kam letíme, pane?“ zeptal se.
„No, nejdřív k C33 pro armádu, potom k V56. Tam nečekám žádné problémy, ale dostat se k řadě U může být problémové. Jenom k U20 se musí přes dlouhou kotlinu mezi Filyjskou a Nerovou horou. Jinudy se k U25 a U26 nedostaneme. Očekávám právě v tom údolí největší část Redernů. Usadíme se v řadě V a k řadě U se budeme probíjet centimetr po centimetru,“ odpověděl Cyril.
„Moc to tam neznám, jak je to daleko od U20 k U26?“
„Přímo z U20 do U26 jenom padesát kilometrů, ale my musíme jít i přes U25 a to je patnáct kilometrů od cesty. Bohužel, v údolí mezi horami ztratíme vznášedla a k U26 půjdeme pěšky.“
„Pěšky tou zatracenou zemí? Brr,“ otřásl se Lidius. „Máte nějaký plán, jak se dostat přes údolí? Těch Redernů tam určitě je o polovinu víc než nás, a to nepočítám Kraje.“
„No, mám. Po cestě do V56 budeme ještě nabírat posily v C33. Jestli se nemýlím, mají v C33 taky DAMN emitory. Rozděláme je a použijeme. Nepřátelé budou bezbranní.“
„DAMN? Ale to vyřadíme z boje i sebe!“ zděsil se Dex.
Oba dva věděli moc dobře, čeho jsou DAMN emitory schopny. Vytvoří na daném území šířící se vlnu Deaktivující Antiplasmové Mikrovlnné Neutralizace. Ta vyřadí všechno na principu Feronu, elektřiny, žhavého plasma a energetických článků. Vyřadí navždy. Poté, co vlna zasáhne vše v radiu asi desíti kilometrů, dál se šíří řetězově, po vzdálenostech okolo dvou kilometrů. To znamená okamžité vyřazení všech zbraní a strojů na bojišti.
„Ano, vyřadíme sebe, ale budeme mít hned dvě výhody. Filyjská a Nerova hora ústí do hluboko zařezané kruhové pánve s poloměrem asi osmdesát kilometrů. Při troše štěstí budou Redernské armády rovnoměrně rozmístěny a tedy kompletně řetězově zasaženy. Takže budou beze zbraní. Kdežto my si v C33 nabereme klanové zbraně.“
„Vy chcete brát tradiční meče a píky? Něco jsem o tom slyšel, ale nevěřil jsem tomu!“ pohoršil se Lidius.
„Ano, už jsem to všem rozhlásil, generál zajistí jejich dopravu. Mohli jsme je vzít v C42, ale v C33 jich mají dost a já počítám, že ještě nechám dodatečně mobilizovat řadu B. Klanovými zbraněmi se ubráníme do té doby, než dorazí posily, které si schováme v bezpečné vzdálenosti od vlny…“ pokračoval Cyril.
„Ale DAMN pole zůstává klidně tři týdny!“ přerušil ho Lidius.
„Já vím. V tu dobu si budeme muset poradit sami. Nezapomeň, že proti neviditelným tankům a chuarkům by jsme neměli sebemenší šanci.“
Lidius neměl odpověď a tak mlčel.

U C33 byla jejich vznášedla až k ránu. Zimou ztuhlí vojáci seděli až do rána na strojích. Jejich oči se klížily, ale nikdo neusnul. K C33 se sešla obrovská armáda z širokého okolí. Cyril se protáhl. Cítil se strašně nevyspale. Zástupy vojáků řadící se před hlávkou byli už ozbrojeni dlouhými meči a píkami. Celou noc se k této hlávce táhnuly zástupy bojovníků, ti z C42 byli jen jedni z nich. O to však výjimečnější, že mezi nimi byl Cyril Kečetrk. Přehlédl obrovskou armádu a poslal své vojáky do řad. Bylo už devět hodin, když konečně poručíci skrze své desátníky posčítali všechny vojáky.
„Je jich okolo pěti a půl tisíce,“ oznámil pak Lidius Cyrilovi.
„To je zatraceně málo, mobilizujeme Béčko,“ rozhodl Cyril okamžitě.
Potom se obrátil k jednomu z nižších hodností a nakázal mu: „Pošlete zprávu do C42 v následujícím znění: Jsme u C33 a sčítáme armádu. Je nás málo, potřebujeme mobilizovat řadu B. Nechť řada B prochází přes vaší hlávku, protože pro ní máte dost klanových zbraní.“
Desátník pronesl jen hlasité „ano, pane!“ a už běžel pryč. Cyril se podíval na hodinky. Čekání ho vysilovalo víc než horda Krajů řítících se na něj. A přitom si moc dobře uvědomoval, že situace může být s každou další minutou kvadraticky horší. Nechal vojáky ve formacích, ale povolil jim zdvojnásobit mezi sebou mezery a posadit se na zem.

Karel se vmísil do rozruchu dospělých Dexů a zvedl z hromady zbraní dlouhý meč. Potom vzal uniformu a vlezl do jednoho ze vznášedel. Tam se začal oblékat. Žádný Dex si ho nevšiml. Vznášedlo se dalo do pohybu. Karel chvíli slyšel Ni’jino volání, to však brzy utichlo. Pořád nemohl pochopit, proč udělal to, co udělal. Teprve po hodině letu se odvážil vystrčit hlavu z poklopu a nadechnout se čerstvého vzduchu, který kolem něj rychle proudil. Vznášedlo letělo celý den a Karel musel pořád myslet na tu, kterou opustil. Stále nedokázal pochopit, proč jenom naskočil do toho prokletého vznášedla. Možná chtěl vidět otce, možná chtěl Dexskému národu pomoci, možná se cítil bez Cyrila příliš zranitelný. Nebo chtěl jenom sám sobě dokázat, že nebyl na Akademii vybrán jen kvůli stykům učitele s jeho rodiči. Nejspíš za to mohly všechny tyto důvody. Karel si prohlédnul meč a zamrazilo ho v zádech. Představil si sebe, jak má něco takového vraženo do zad. Otřásl se. Měl strach. Bylo mu jen patnáct a mohl klidně umřít. Neuměl bojovat a nechtěl zabíjet.

Cyril se podíval na zešeřelou oblohu. Bylo už po sedmé hodině a jemu bylo jasné, že ten den se armáda do pohybu už nedá.
„Kde se, sakra, to Béčko tak loudá?“ rozčiloval se každou chvíli.
Nakonec očekávaná vznášedla dorazila až kolem desáté hodiny. Vojáci si mezitím pohodlně polehali do trávy, někteří seděli a hráli karty. Zpod obrovského oblouku přesličky se vynořilo několik vznášedel. Zakroužily trochu bokem a začali z nich vyskakovat vojáci.

Karla probudilo hlasité pokřikování. Posadil se a rozhlédl kolem sebe. Stále ještě seděl v nákladovém prostoru vznášedla. Protáhl se poklopem a vylezl nahoru. Okolo něj ve tmě pobíhala spousta vojáků. Mezi nimi chodil Cyril Kečetrk doprovázený několika Dexskými důstojníky a řadil vojáky do útvarů. Někteří vojáci měli dlouhé píky, někteří měli na zádech připevněné meče. Karel nechápal, proč nepoužijí plasmové zbraně. Chtěl se zeptat Cyrila, ale nakonec se rozhodl, že se mu radši nebude ukazovat. Kdoví, co by udělal? Nejspíš by ho nechal čekat v téhle hlávce. Karel se mlčky zařadil do jednoho ze čtverců vojáků s meči. Cyril chvíli chodil před nimi a zadával desátníkům rozkazy. Vojáci stojící vedle Karla si ho všimli a začali si ho překvapeně prohlížet. Nechápal, co se jim na něm nezdá. Došlo mu to až za chvíli.
„Desátníku, co děláte tam uprostřed?“ ozval se Cyrilův hlas nejdříve maxxálsky a potom, když Karel nereagoval, i Metalsky.
Karel se podíval na výložky na svém obleku a potichu zaklel. Tak, aby mu nebylo vidět do obličeje, vylezl ven a postavil se před jednotku. Cyril se na něj ani nepodíval, jen řekl: „Budete vzadu, druzí zprava,“ a šel dál.
Karel byl zoufalý a dostal velkou chuť běžet za Cyrilem a říct mu, že on není žádný desátník. Ani se ale nepohnul. Stání a čekání mu připadalo nekonečné. Neustále se přemáhal, aby nezačal nahlas zívat. Teprve za chvíli se na vrcholek hlávky postavil Cyril a řekl, že z rozhodnutí jeho a několika vyšších důstojníků, je útok odložen na ráno a že mají vojáci načas rozchod. Dexové, kteří byli už sedm hodin ve formaci, si oddechli, a za polohlasného hovoru se vydali ke vznášedlům. Karel se začal pomalu šourat k tomu vznášedlu, ve kterém celý den létal. Na vznášedle už několik vojáků spalo, jiní si povídali a někteří si četli. Karel si vlezl zpět do nákladového prostoru a jelikož mu byla docela zima, přetáhl přes sebe vojenskou deku, kterou měl v batohu. Přestože před chvílí spal, usnul okamžitě.

Opět ho probudily hlasy vojáků. Přes kruhovou díru nad ním prosvítalo slunce. Vylezl ven ze vznášedla a seskočil do trávy. Cítil se mizerně, jako by ho spánek spíše unavil, než posilnil. Polovina Dexů už byla nastoupena do útvarů. Jeho jednotka na něj čekala. Karel tedy před ní předstoupil. Náhle ho přepadl zvláštní tíživý pocit v žaludku. Byl to strach a nechtěl se Karla pustit. Opět musel dlouho stát na místě a nehýbat se.

Cyril došel na konec poslední řady a stanul vedle Lidia.
„4200,“ hlásil Lidius.
„Dobře, já mám 4600, takže 8800,“ odpověděl Cyril. „Po cestě potkáme vracející se předsunutou hlídku. Ta spočítá nepřátele. Obávám se, že jich bude příliš.“
Potom se Cyril na chvíli rozhlédl po armádě. Stála tam na velké ploše obrovská armáda o 8800 vojácích ozbrojených píkami a meči. Zadal příkaz a vojáci se vydali zpět do vznášedel.

Když si Karel myslel, že je vznášedla dopraví až na bojiště, velice se spletl. Ve vznášedle sice armáda překonal tři čtvrtiny cesty, ale zbývajících pětadvacet kilometrů museli pěšky. Karel ještě nikdy v životě nešel tak dlouhou trasu a už vůbec ne s těžkým mečem na zádech. Každou chvílí klopýtal a funěl, dokonce se mu podařilo z maxxálštiny přeložit šepot od vojáků: „Bože, jak se mohl takový vůl stát desátníkem?“
Vzrůstem však byl skoro stejně velký, jako dospělí Dexové a tak mu nikdo nevěnoval žádnou zvláštní pozornost. Kdyby tak Cyril věděl, koho má v armádě. Ale nevěděl. Ke Karlovi přišel jeden z jeho vojáků a maxxálsky se na něco zeptal. Karel by se v tu chvíli nejraději propadl do země. Nakonec vojákovi gestem naznačil, aby se zařadil mezi ostatní. Voják ho tedy uposlechl. Karla napadlo, že se nedokáže domluvit se svou jednotkou a že to nebude mít dobrý konec. Zatímco jeho unavené nohy šlapaly, nad jeho hlavou se tyčily mohutné útvary místní vegetace. Vojsko pochodovalo v přesné formaci. Vtom se armáda náhle zastavila. Pro Karla to bylo tak nečekané, že klopýtl a upadl. Nechápal, co se tam vepředu děje. Zhruba po patnácti minutách, když mu už čekání připadalo nesnesitelné, se armáda dala zase do pohybu.

Cyril se zastavil a celá armáda s ním.
„Proklatě!“ zaklel.
Před ním ležely tři napůl sežrané mrtvoly. Z houští pokukovalo několik mloků.
„Naše předsunutá hlídka,“ poznamenal Lidius.
Vojáci, kteří stáli poblíž a viděli to, si uplivli na zem a pronesli pár maxxálských nadávek. Cyril se otočil a vybral si pár vojáků.
„Pohřběte je, ale rychle,“ nakázal.
Pyrotechnik odběhl asi padesát metrů od armády a položil tam malý váleček s časovačem. Potom se vrátil zpět a váleček explodoval. Do vzniklého kráteru vojáci naházeli těla, pronesli pár Dexských modliteb a zasypali díru hlínou. Vše bylo hotovo během čtvrthodiny. Pak se vojáci zařadili zpět a vydali zase na pochod.

K V56, od níž je to Filyjskému průsmyku jen tři kilometry daleko, došli zanedlouho. Našli však jen hořící ruiny kdysi velké hlávky. Cyril znovu zastavil armádu a prohlédl si vypálenou zeleň.
„To už je dneska druhá katastrofa!“
Poté, co nenašli žádného přeživšího, šli dále. K průsmyku už to bylo jen pár kroků. Zhruba po kilometru cesty se však armáda zastavovala znova. Tentokrát objevili řadu trosek ze zničených vznášedel, okolo stovky mrtvých. Uprostřed toho všeho stál onen generál, se kterým se Cyril rozešel v C42. Oháněl se mečem proti dvaceti Krajům. Cyril si teprve v tu chvíli uvědomil, že mu už pár minut nefunguje implantát. Generál musel mít jeden DAMN emitor u sebe! Krajové doráželi na generála stále prudčeji a ho síly rychle opouštěly. Ve chvíli, kdy však Krajové zahlédli obří Dexskou armádu, dali se na útěk. Okamžitě je k zemi přibilo krupobití šípů z Dexských kuší. Když jejich kvílení utichlo, Cyril se vydal podepřít vyčerpaného generála.
„Přepadli nás ze zálohy… …bylo jich moc…“ vydechl generál.
„Měli jste DAMN?“ zeptal se Cyril.
„Jo, jeden jsme pro jistotu vzali,“ odpověděl generál.
Cyril podal generálovi lékárničku a oba se postavili do čela armády. Cyril si dovedl živě představit, co se tady stalo. Krajové přepadli Dexy, všechny pobili, ale Dell, hned po Tixovi nejvyšší generál Dexů, se jen tak nedal. Kdyby mu osud dopřál trochu víc energie, určitě by přežil.

Už potřetí se armáda zastavila. Karla by opravdu zajímalo, co se tam vepředu pořád děje. Pochyboval, že se zastavuje kvůli odpočinku, protože od poslední zastávky ušli pouhý kilometr. Určitě se tam vepředu musí dít něco problematického. Konečně se vyšlo. Vojáci si zepředu dozadu tlumenou řečí posílali nějakou maxxálskou větu, ve které se opakovalo slovo Dell. Před Karlem ležely už jen dva kilometry cesty. Po chvíli chůze se na obzoru objevily dvě vysoké hory vedle sebe. Mezi nimi bylo údolí dlouhé zhruba půl druhého kilometru a široké asi 300 metrů. Gigantické hory, vlevo Filyj, vpravo Nero, se před ním tyčily do výše mnoha kilometrů. Nahoře prořezávaly oblohu a jejich špice byly až vysoko nad oblačnou bariérou. Trvalo delší dobu, než se Karlovi podařilo mezi horami spatřit ještě něco – dvě nepřátelské armády. Potom se vojáci okolo něj zastavili a Karel zadržel dech. Bitva začala.