Já ty prázdniny snad nepřežiju, pomyslela si - toho dne nejmíň popáté - Karolína.
A to bylo teprve desátého července.
   Nimrala se v květinovém záhonku, vytrhávala všechno, co jen trochu připomínalo plevel a snažila se nevnímat údery motykou, které se ozývaly vedle. Matka bušila do hlíny s takovou zuřivostí, že si to snad nezasloužily ani ty protivné kopřivy. Karolína věděla, čí tvář má přitom matka před sebou a docela ji chápala.
   Jo, zvoral to. Zničil všechno, na čem jí kdy v životě záleželo, když se na ni i na Karolínu vykašlal a odešel bydlet k holce, sotva o pět let starší , než byla jeho vlastní dcera. Velkoryse jim ponechal byt i tuhle prázdninovou chalupu v jižních Čechách, jen aby rozvodové řízení proběhlo co nejrychleji.
   A tak tu zbyly samy dvě - se zahradou zarostlou plevelem a vidinou nekonečných dvou měsíců před sebou.
   Karolína zahodila motyčku a protáhla si záda.
   „Jdu se projít," oznámila a nečekajíc na matčinu odpověď, pustila se starým ovocným sadem dolů k rybníku.
    Po pravdě řečeno - rybník byl až příliš honosný název pro kaluž pokrytou žabincem, která sloužila jako požární nádrž a v níž se nikdo nikdy nekoupal. Skrytá za porostem vrbiček a širokým pásem orobince tu odpočívala v klidu, rušeném jen párkem divokých kachen, který křižoval zelenou hladinu ve sháňce za potravou. Sem Karolína chodila, když chtěla být sama. Měla tu svoje tajné místečko uprostřed pěti vrb, které z dálky vypadaly jako hlouček shrbených klevetících babek.
    Byla už blízko, když jí na tvář padly první dešťové kapky. Byly drobné a teplé, avšak  v  dusném dopoledni znamenaly víc než příjemné osvěžení. Karolína se ohlédla, ale       od jejich chalupy, stojící téměř o samotě kus za vesnicí, už sem nebylo vidět. Sundala si tedy tričko a vystavila nahá ramena a hruď laskajícímu dešti. Opatrně se protáhla mezi pružným proutím vrbiček - a strnula.
   Tentokrát tu sama nebyla.
   Na břehu seděl pohledný mladík v boxerském tílku , nohy ve vyhrnutých džínách si máchal ve vodě a spokojeně pokuřoval. Ve vzduchu se vznášela podivná nasládlá vůně.
   Oči se mu zúžily, když spatřil polonahou Karolínu, ale hned vychovaně odvrátil pohled .
   „Ahoj, krásko."
   Instinktivně si přitiskla tričko na prsa.Vetřelec vypadal pobaveně, ale nezdálo se, že by se chtěl na ni vrhnout a znásilnit ji, takže myšlenku na útěk zavrhla.
   Místo toho se zeptala:
   „Co tu děláš?"
  „Já tu bydlím," odpověděl lakonicky.
  „To těžko, to bych tě musela znát. Z vesnice nejsi."
  „Nejsem," přisvědčil."Ale přesto tady bydlím."
  Nechápala.
  „Táboříš tu nebo co?"
  „B-y-d-l-í-m," zopakoval pomalu, jako by mluvil s malým dítětem.
  „T-a-d-y," a ukázal na hladinu rybníka, teď drobně zčeřenou sílícím deštěm.
  Pořád nechápala, ale nechtěla mu kazit hru.
  „Aha, no jistě... bydlíš ve vodě - jseš teda vodník. Když pominu, že nemáš frak ani zelený vlasy... pořád tu nikde nevidím rozvěšený pentličky, na který bys lákal nevinný panny!"
  „Tebe asi v dětství předávkovali pohádkama, ne?" ušklíbl se.
  „Frak není in už nejmíň sto let a nevinný panny jsou dneska silně nedostatkový zboží," pohlédl Karolíně zpříma do očí a pobaveně se usmál, když viděl, jak se začervenala.
  „Nebo myslíš, že dnešní holky jdou po nějakejch mašlích? Ty by ses snad dala nalákat na kousek červenýho hadru?"
  „To ne," uznala.
  „Ještě tak třeba... cédečko?" mávl rukou a znenadání vykouzlil ze vzduchu stříbrný kotouček.
  „Britney Spears... Kylie Minogue... nebo Anastacia?"
   „Laciný triky," ohrnula ret.
   „Tak co, bereš nebo ne?"
   Zaváhala a on si to vyložil po svém. Cédečko zmizelo.                                              Musela si přiznat, že to na ni zapůsobilo. Prsty má šikovné, to se musí nechat.
   „A kdyby jo... co za to ?"
   „To by se vidělo," odpověděl .
   „Pojď si sednout," udělal jí místo vedle sebe.
   „Dík, ale půjdu domů. Prší."
   „Tady ne."
  A skutečně - kolem neznámého byl kruh úplně suché trávy.
  Bez přemýšlení skopla sandály, přisedla si k němu a nohy ponořila do vlažné zelené vody. Jen tričko si stále přidržovala na pevných zaoblených ňadrech.
   „Chceš?" nabídl jí jointa.
   „Co to je? Marjána?" dělala světa znalou.
   Přikývl.
   „Ne, díky. Táta říká..." zarazila se.
 Jo, táta říkal, že drogy jsou svinstvo a ona - snad jako jediná ze třídy - tedy nevyzkoušela ani tu marihuanu... jenže táta tu teď nebyl, válel se s tou svojí děvkou a Karolína je už dost velká na to, aby se pořád musela řídit jeho radami....
   „Táta říká, že drogy jsou svinstvo, že jo? Ale možná jsi už dost velká na to, aby ses přesvědčila sama..."
   On mi snad čte myšlenky! Asi  bych se ho měla bát... ale vypadá tak sympaticky... vlastně je docela hezkej... vlastně bych si dokázala představit s někým takovým chodit...
  „Tak jo."
  Nezkušeně nasála vonný dým hluboko do plic a vzápětí se rozkašlala, div nespadla do vody. Objal ji kolem ramen a držel, dokud se její tělo nepřestalo otřásat záchvatem kašle.
  „Ty teda řádíš. Zkus to ještě jednou, zavři oči a pomalu, opravdu pomalu to vtahuj do sebe..."
  Ježíši, to je ale hnus...teď vypadám jako pitomec, ale couvnout už se nedá...takže ještě jednou, ale naposled... pomalu, pomaloučku...
  Už nekašlala, zato se jí zmocnila závrať. A bodejť by ne, když země  byla náhle hluboko pod ní a ona plula mezi růžovými oblaky... zničehonic lehká jako peříčko... pohupovala se ve vánku, který ji laskal... hladil... a líbal na ústa... na krk... na prsa....
   Ale peříčko přece nemá ňadra, ani bradavky, které zvolna tvrdly pod něčími rty a vysílaly chvějivé signály do celého těla... peříčko je peříčko a ona je ona a na ní teď ležel ten cizí kluk... kruci, kde mám to tričko?...
  „Káájóó! Káájóó! Domů!" ozval se zdálky matčin hlas.
  Škubla sebou a pokusila se vymanit z jeho náruče. Neochotně odtrhl ústa od jejích prsů, ale objetí neuvolnil.
   „Kdo je Kája?" zeptal se.
   „Já... jmenuju se Karolína... a máma mi říká - Kájo... Pusť mě... prosím!"
   Zvedl se.
   „Karolína... Karolínka," opakoval polohlasem. „Kája. Ne, to se mi nelíbí. Budu ti říkat Línko, malá stříbrná Línko!"
   Natáhla si tričko a vystoupila z ochranného kruhu. Rázem byla mokrá od hlavy až k patě. Liják ji štiplavě bičoval jako kožené důtky a oblečení se na ni přilepilo tak, že vypadala víc nahá než předtím. Zrudla, když si uvědomila, jak si ji prohlíží.
   „Už musím domů," řekla úplně zbytečně, ale nehnula se z místa.
  „Já vím," opáčil. „Ale vrátíš se, viď?... Zítra, ano?.. Musíme dokončit, co jsme začali..." přivřel oči.
   Nemohla ten pohled snést. Otočila se a vrhla se mezi vrbičky, jako by jí za patami hořelo, zatímco on se beze spěchu ponořil do kalné hlubiny. Na břehu zbyl jen kruh suché trávy.....

  ....
   „Kam zas jdeš?"
   Matka rachotila s nádobím ve dřezu, ale neuniklo jí, jak se Karolína krade za jejími zády ke dveřím.
   „Jen tak... ven... projít se."
   „Tak projít? Dejme tomu, ale koukej, ať jsi zpátky před setměním -  ne jako včera a předevčírem!"
   „Ale, mami," pokusila se Karolína protestovat, „stmívá se až v devět, nejsem přece malá holka, abych byla doma do Večerníčku."
   „Právě proto, že nejsi malá holka, budeš doma včas," odsekla matka a její hlas dával tušit, že s dcerou diskutovat nebude
   „No, tak jo," zabručela Karolína, ale myšlenkami už byla u rybníka.
   „Línko moje!"
   Ještě se za ní ani nezavřela vrbová hradba a už ležela v trávě a lapala po dechu pod jeho nedočkavýma rukama.
   „Rybičko moje hladká!"
   Bože, nikdy by si nepomyslela, jak příjemná záležitost může sex být. Když si vzpomene, jak přišla po školním večírku o panenství... Zájem toho třeťáka jí lichotil, ale jen do chvíle, než zjistila, že byla pouhým dalším „zářezem" na jeho pažbě. Zapřisáhla se, že už nikdy nebude nic mít s žádným mužským na světě, ale tohle... tohle bylo něco jiného. Pevně sevřela víčka a poddala se jeho laskání. Ještě chviličku....
   „Necháš ji na pokoji, prasáku jeden!"
   Ten hlas nad nimi mohl patřit jen jednomu člověku. Máma!
    Karolína vytřeštila oči, ale to už matka popadla jejího milence za vlasy a táhla ho na nohy.
    Stáli proti sobě jako dva bojovní kohouti - nahý svalnatý mladík a rozlícená ženská ve středních letech, hájící své jediné dítě... ale proti čemu vlastně ? Byla v jejím věku přece úplně stejná....
   Díval se jí drze do očí a četl v nich kromě zlosti i zmatek, jak nechtíc klouzala pohledem po jeho těle.
   „Snad jí nezávidíte, madam?" sykl posměšně. „Když chvíli počkáte, budu se vám taky věnovat. Řekl bych, že jste neměla pořádnýho chlapa už hezky dlou..."
   Nestihl to dokončit.
   Praštila ho vší silou, které byla schopna. Zapotácel a uklouzl na travnatém břehu.
   Vteřinu předtím, než zmizel pod hladinou, chňapl po ruce, která jej udeřila, a strhl matku s sebou.
   Karolína vyjekla.
   Nedbajíc na nahotu, vrhla se k místu, kde voda  kolotala a vířila, jakoby se v ní rvala na život a na smrt dvě zuřivá zvířata.
   Že jde skutečně o život, pochopila Karolína ve chvíli, kdy se na okamžik vynořila matčina hlava na hladinu. Ve tváři měla vepsanou hrůzu - ne z vody, neboť byla dobrá plavkyně (kdysi dokonce závodní), ale z tvora, který ji neúprosně stahoval do  kalné hlubiny.
   „ Mami!"
   Karolína hmátla po divoce šermujících pažích a podařilo se jí matku uchopit za ruku.
  „Drž se! Drž se pevně! Vytáhnu tě ven!" křičela a po tvářích se koulely slzy, protože cítila, jak pomalu klouže dolů k vodě. Neudržím ji... nemám sílu...                                  Volnou rukou zoufale snažila zachytit chomáčů vysoké ostřice. Jen si rozřízla dlaň do krve. A pak se tráva vytrhla.
   Matka znovu zmizela pod hladinou a nezadržitelně táhla Karolínu za sebou. Dívka už měla ruku až po loket ve vodě a obličejem se dotýkala hladiny. Ještě okamžik a živé závaží na její pravičce ji strhne do hloubky.
   „Prosím, nech toho!" vykřikla. „ Prosím, pusť ji! Udělej to... kvůli mně, jestli mě miluješ.... prosííím..!"
   Teď už nepochybovala, že její milenec je opravdu tím, za koho se vydával. Byla by mu slíbila cokoliv na světě, jen aby mámu neutopil.                                                           V té chvíli se voda rozevřela a matčino tělo vylétlo na břeh jako vymrštěno neviditelnou pružinou. Vodník se vynořil do půl těla  z rybníka. Už se  neusmíval.
   „Ať je po tvém! Ale pamatuj, že ona mi nevezme to, co mi patří! Zítra sem přijdeš. Sama. A zůstaneš tu - navždycky."
   Karolína horečně přikyvovala.
   „Děkuju... přijdu... zůstanu s tebou, jak dlouho budeš chtít... děkuju... děkuju...."
   Za jejími zády se ozval bolestně skučivý zvuk. Matka klečela s hlavou zabořenou do trávy a zvracela neskutečné množství vody.
   Když konečně zcela vyčerpána ztichla, Karolína ji k sobě přitiskla jako malé dítě.
   „Už je dobře, mami, je po všem."
   „Není ani dobře, ani po všem," zašeptala matka, „ a ty to dobře víš. Obleč se, půjdeme domů."

......
   V pokoji byla tma.
   Karolína seděla na posteli, s koleny přitaženými k bradě a tiše vzlykala. Už dávno přestala tlouct do dveří a prosit matku, aby ji pustila ven. Ve stejném  okamžiku, kdy se rozhodla utéci oknem, něco bouchlo a dřevěná okenice ji nekompromisně oddělila od okolního světa.
   „Vím, cos mu slíbila," ozvalo se o chvíli později za zamčenými dveřmi. „Život za život. Ale já to nedovolím. Můžeš křičet, jak chceš, ale já tě nenechám na pospas tomu netvorovi."
   „On není netvor, je to normální člověk jako já nebo ty!"
   Karolína doufala,že její hlas je dost upřímný, aby mu matka uvěřila. Jenže nikdy neuměla doopravdy dobře lhát.
    „Jo..to jsem viděla!"
    Stručné odseknutí bylo odpovědí a pak  se za dveřmi rozhostilo ticho.
    „Máš ho ráda?" zeptala se matka po chvíli.
   „Mám," zašeptala Karolína a tentokrát mluvila pravdu.
   „Tím spíš tě nikam nepustím a hned zítra ráno prvním autobusem  odjedeme zpátky do města."
   „Z čeho máš strach, mami?"
   „Copak jste ve škole nečetli Kytici?"
   „Ježíš... mami, vždyť to je jenom báseň... nadsázka... scifi. Copak bych s ním mohla bydlet v rybníku? Myslíš, že jsem obojživelník? Jak bych asi dýchala pod vodou?"
   „Nijak. Utopenci obvykle nedýchají."
   „Línko, moje Línko, kde jsi?"
   Stál před chalupou bez hnutí už několik hodin.
   Věděl , že tam jsou  -  obě.
   Věděl, že matka zatarasila dveře starou almarou, ale bylo to zbytečné. Stejně nemohl dovnitř - pokud by ho samy nepozvaly. Ale dům byl tichý, tichý jako mrtvá tůň.
   Když zapadlo slunce, odešel.
   O hodinu později začalo pršet.
   Ráno byla chalupa osamělým ostrůvkem uprostřed šedého jezera. Pod vodou zmizela  nejen květinová zahrádka a vysoká tráva ve starém sadu, ale také cesta do vesnice. Ještě nikdy se nestalo, aby se plytký dolík, ve kterém celý pozemek ležel, proměnil ve vodní nádrž. Domů ve vsi se však  voda nedotkla - ani jediného. Zastavila se metr od plotu nejbližší sousedky, vdovy Havránkové.
   Teď už matka nemusela Karolínu zamykat. Obě se staly nedobrovolnými vězeňkyněmi na posledním kousku suché půdy široko daleko.
   S dceřinou pomocí uvolnila vchod a opatrně pootevřela. Malá vlnka olízla dřevěný práh a zasyčela přitom jako podrážděný had. Jakoby to nebyla voda, ale kyselina sírová. Matka rychle přibouchla dveře.                                                                                Vrátily almaru zpátky na místo. Bylo však bláhové myslet si, že tak zastaví živel, který si již hledal skuliny, průduchy a tajné cestičky, jak se dostat dovnitř.
   „Co budeme dělat?" zeptala se Karolína - a jako v odpověď se zvenku ozvalo:
   „Línko, kde jsi? Přišel jsem si pro tebe! Nedodržela jsi slib, pamatuješ?"
   „Slyšíš ho? Mami, já tam musím, slíbila jsem to!" řekla Karolína nešťastně.
   „Když půjdu, tobě nic neudělá."
   „Když půjdeš, zabije tě."
   „Nezabije, má mě rád."
   Matka se hořce usmála.
   „Jo, důkazy jeho lásky máme teď všude kolem sebe."
   Za oknem se objevil stín.
   Vodník tiskl tvář na sklo, jakoby ho líbal, a jeho hlas se i přes dvojité okno rozléhal jasně pokojem:
   „Línko, slyšíš mě? Pojď, čekám!"
   Matka přiskočila k oknu.
   „Táhni k čertu, ty hajzle jeden! Karolínu nedostaneš! Nikdy, rozumíš, nikdy!"
   Usmál se, ale vypadalo to jako jízlivý škleb.
   „Hej! Je tam někdo? Paní Marková, jste tam?" zaslechly obě pojednou slabounké volání.
   Na břehu novopečeného jezera, dobrých dvě stě metrů od chalupy, stála nepřehlédnutelná postava starosty Machače v gumovém pršiplášti. Z dlaní si vytvořil improvizovaný tlampač a hulákal jako na lesy ve snaze přehlušit neustávající šumění lijáku.
   „Zůstaň tady - a ať tě nenapadne mu otevřít! " křikla matka na Karolínu a kývla směrem k oknu, ale po vodníkovi už nebylo ani památky. Přesto raději vyběhla do podkroví a otevřela větrací špehýrku ve vikýři.
   „Tady jsme, pane starosto!"
   „A jste v pořádku?"
   „Zatím ano, ale musíme se odtud nějak dostat! Voda pořád stoupá, za chvíli ji máme v chalupě!"
   „Vydržte ještě chvíli, pokusím se sehnat loďku!"
   Trvalo to víc než hodinu.
   Mezitím se na břehu objevili první čumilové a, jak čas běžel, barevné deštníky, připomínající klobouky hříbků, se začaly množit - úplně jako houby po dešti.
   Pod almarou se vytvořila vlhká tmavá skvrna. Pomalu se zvětšovala a pak - najednou, jakoby někde povolila stěna - bylo v místnosti po kotníky vody. Stoupala takovým tempem, že záhy musely utéci na dřevěné schody, vedoucí do podkroví. Seděly na nich jako dvě slípky na hřadě a bezmocně pozorovaly, jak  na hladině plují ručně tkané koberečky, jak se kácí všechny židle a spolu se stolem a křesílky se mění ve flotilu bizarních plavidel.
   Matka hleděla na tu zkázu se stoickým klidem.
   Čert vem nábytek, teď je třeba zachránit holý život.
   Ano, mohly se přebrodit, možná přeplavat na suchý břeh, ale ona dobře věděla, že ponořit se do té vody venku by znamenalo jejich konec.
   Nakonec musely vylézt až do podkroví.
   Voda dole  už sahala až k úzkému okenní  parapetu, když od břehu odrazilo jakési plavidlo a zamířilo k jejich chalupě.
   „Posílají pro nás raft, koukej, mami!" vykřikla Karolína, přilepená ke špehýrce ve vikýři.
    A skutečně - prošedivělý ředitel místní malotřídky, jinak nadšený vodák, ráznými záběry pádla ukrajoval vzdálenost, která ho dělila od obou trosečnic. Obratně zakormidloval mezi slunečnice, jež rostly v místě, kde ještě včera byl plot, a přistál u jednoho z předních oken.
   Chtě nechtě musely zpátky do přízemí.
   „Musíme se dostat k tomu oknu a jím pak vylezeme ven," řekla matka a první vkročila do vody.
    Rázem ji měla až po pás. Zapotácela se pod jejím náporem, ale  naštěstí neupadla.
    Karolína zaváhala.
    „To nezvládnu, mami."
    „Hloupost, podej mi ruku a jdeme. Jen pár metrů a jsme z toho venku."
    V té chvíli uprostřed místnosti pleskla vlnka. Jako když se někdo ušklíbne.
   „Nejdu tam! Nejdu tam, slyšíš!? Něco tam je !!" vřískla hystericky Karolína.
    Na hladině zasvítily zelenobílé proužky nějaké tkaniny.
   „Přestaň ječet - to je kobereček, co ležel u křesla. Dej mi ruku!" a matka strhla Karolínu k sobě.
    Namáhavě se brodily vodou, která jakoby  náhle oživla. Podrážela jim nohy silným spodním proudem a naháněla do cesty plovoucí nábytek. Nestačily jej odstrkovat. Útočil na ně ze všech stran. Než došly k oknu, měla každá z nich desítky podlitin od ostrých hran.
    Matka otevřela obě okenní křídla, snažíc se přitom ignoroval stůl, který ji usilovně dloubal  do zad, a vzápětí  se šedý živel zvenčí spojil s tím uvnitř.Teď musely spěchat.
   „Tak nastupovat, vážené dámy, Titanic za chvíli vyplouvá," zažertoval ředitel Hladík, ale oběma ženám do smíchu nebylo. Ba ani do úsměvu. Chtěly být odsud co nejrychleji pryč.
   Karolína se vyhoupla na parapet a zachytila se lan na bocích raftu.
   Než se stačila skulit dovnitř, obrovská vlna celý raft nadzvedla jako dětskou hračku a přirazila ho ke stěně domku. Moc nechybělo a ředitel Hladík z něj vypadl ven.
   „Sakra, co se to děje?" vykřikl, ale zároveň už nacvičeným pohybem srovnával raft zpátky. Karolína visela na laně jako promáčená panenka. Nepustila se, třebaže  se bolestivě udeřila o parapet. Rychle ji vtáhl k sobě, připraven reagovat na jakýkoliv další zvrat. Strávil spoustu hodin v dravých peřejích a naučil se nepodceňovat záludnosti vodního živlu. A tohle byla setsakramentsky podivná vlna....
  Na tu následující už byl připraven.
  „Drž se toho lana! A pevně!" křikl na Karolínu, zatímco vyrovnával nové smýknutí o zeď.
  „A teď vy, paní Marková, ale rychle! Děje se tu něco, čemu nerozumím a nerad bych, abychom se tu utopili jako koťata!"
   Na zpáteční cestu nikdo z nich do smrti nezapomene.
   Klidná hladina se rozvlnila, jako by ji bičoval hurikán. Raft létal nahoru a dolů jako dětská loďka z kůry, stejně lehký a stejně bezbranný. Ale nepřevrátil se.
   Vzápětí nastala vteřina klidu a už se z druhé strany řítila na raft další miniaturní tsunami. Hladík měl plné ruce práce, ale přesto stačil syknout:
   „Vy víte, o co tu jde?"
   Karolína, křečovitě svírající boční lanko, se už nadechovala k odpovědi, ale matka ji umlčela jediným varovným pohledem. Byly by leda za blázny se svým tvrzením o vodníkovi.
   Jenže Hladík dokázal slyšet i nevyslovené a tak, když se znenadání z vody vynořila něčí ruka a zachytila se raftu, bez váhání ji prudce přetáhl pádlem. Karolína by přísahala, že zaslechla křupnutí zlomených prstů.
   Hladina rázem zmrtvěla. V naprostém klidu  doklouzal raft poté ke břehu, kde se zatím hlouček zvědavců rozrostl o televizní štáb.
   Ve chvíli, kdy se Karolína dotkla nohou suché země, to v přihlížejícím davu zašumělo údivem. Důvodem však nebyly ty dvě zachráněné trosečnice, ale fakt, že na jezeře se zvedla prazvláštní odlivová vlna. Voda couvla a začala se stahovat tam, odkud přišla - do rybníčku beze jména.
   „Dělej! Toč to!" vykřikla reportérka. „Máme sólokapra do zpráv!"
.....

   Venku bylo ještě světlo, když za okny panelákových bytů začaly ospale pomrkávat modré bludičky televizních obrazovek. Začala hlavní zpravodajská relace.
   „...A protože žádný z našich předních hydrologů nedokázal přesvědčivě vysvětlit nečekaný vznik a opětovný zánik onoho podivného jezera, musíme tuto událost uzavřít konstatováním, že šlo o takzvaný paranormální jev. A nyní k dalším zprávám z domova..."
   Matka vypnula televizi.
  „Paranormální jev!" odfrkla posměšně. "Stejná blbost jako existence vodníka, ale zní to víc vědecky. Půjdeme spát, Kájo, dnes toho máme za sebou opravdu dost!"
   Karolína výjimečně poslechla bez odmlouvání a políbila matku na tvář.
   „Dobrou, mami ... a děkuju."
   Uprostřed noci probudil Karolínu divný zvuk. Šelestilo to, jako když se sype písek. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, co to je.
   Zase pršelo.
   Odhodila propocené prostěradlo a přistoupila k oknu, aby trochu vyvětrala.
   Stál na balkoně a ve svitu pouličních lamp bylo vidět, že se usmívá. Kolem kotníků se mu jako ochočená zvířata plazily lesklé temné vlnky.
   Necítila žádný strach, když dokořán otevírala balkonové dveře.
   Voda vtrhla dovnitř.