Stojím na vrcholku hory a hledím do dáli.

Jakmile přivřu oči, vidím ten stále opakující se obraz.

Mladá žena s havraními vlasy drží v ruce bílý oblázek, stojí na kraji obrovského plochého
kamene a dívá se do oblak.

Miluje a její vroucí láska ji dovedla na pokraj sebezničení.
Skočila z hory, ovšem nikdy na zem nedopadla, změnila se v bílého orla.

Sebedestrukce je mi tak cizí a proto otvírám oči, usměji se na motýla, který prolétl kolem
a pomalu sestupuji dolů. Jen tu vášeň máme společnou.

Skutečná láska srdce nedrásá ani nekončí životy.

Naopak.

Přináší hvězdné nebe a blažený pocit v srdci.

Vůni fialek i uprostřed zimy a tichou píseň.

Přenádhernou…

Může vést až do jiných světů. Tam lze prožít cokoli a někdy za temných nocí, kdy svítí jen
pár hvězd nebo za bílého dne, kdy slunce pálí a nikde ani mráček, v určitý moment, lze
zahlédnout svou druhou část v jiné dimenzi …
Nikdy se to nestalo a nebo naopak…

Co jsem ale nevěděla bylo, že žena, ještě než skočila dolů, se zadívala mimo sebe a zahlédla
jinou ženu, která také stála na kraji srázu. Ta žena držela v ruce divnou věc, menší placatý
předmět a malou úzkou tyčinku…

V jediné sekundě se naše životy protnuly a naše srdce bila stejným rytmem. Následující
události však byly zcela odlišné. Přesto na obraz té ženy nikdy nezapomenu. I když jsme tak
odlišné, máme společnou podstatu.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pohled té ženy jsem pochopila až po několika měsících. Dneska už vím. Vím, co mi ta žena
chtěla říci.
Já jsem do propasti neskočila. Rozhodla jsem se setrvat v našem světě a neodejít do jiné
dimenze.
Jednoho sobotního odpoledne jsem objevila svoje dávno zapomenuté dílo. Dnes vše dává
smysl a zapadá do sebe. Tenkrát jsem tomu mnoho nerozuměla.
Lidé, kteří mají v sobě prvky sebedestrukce je velice těžké zachránit. Můžete jim kapat
zázračnou tekutinu na jejich tělo a hladit je a hladit. Tišit jejich duši. Oni však jednoho dne
z ničeho nic skočí…

Málokdo ovšem skokem do propasti projde do jiné dimenze. Většina lidí, téměř všichni
zemřou. Dopadnou na zem. Neprojdou. Ti co prošli se již nevracejí a nesdělují svá poselství.
Já, i když jsem na druhou stranu neprošla, vím kde jsou.

Mohu pouze tišit rány v srdcích a dát trochu naděje a doufat. To lze vždy.

Než se rozhodnete skočit do propasti, zastavte se a zamyslete. Někdy není lepší odejít, ale
zůstat. Protože na druhou stranu dojde málokdo. A návrat již není možný. Bolest, kterou
způsobíte těm, kteří zůstanou, vás bude provázet navždy. A nakonec působení bolesti jiným,
způsobí bolest i vám. Proto se zastavte a naslouchejte vánku …