Prozatím jsem vyprávěl; uvedl jsem vám, milí čtenáři, vše na přesnou míru,- přesnou míru daného momentu, abych byl konkrétní-, a vy jste, teď mohu pouze doufat, akceptovali mého Mášenku a, Mášenkovu - nikoli mou, Annu, která byla stejně křehká jako prostředí z kterého pocházela.

Mým vyprávěním, a částečně i vaším, milí čtenáři, -vždyť jste Mášenku akceptovali-, jsme se dostali do bodu, kdy musím vstoupit do vyprávění, abych, ach ta má starostlivost!, pečoval o čtenáře tak, aby se při čtení postupně zachumlával do peřiny textu, protože stejně tak jako jste čtenáři, jak se všeobecně bagatelizuje, -ostatně; ulehčuje to několikero frakcí textu přeskočit-, stejně tak jste účastníky a , jakkoli, milí, se to zdá být absurdním, hybateli, teď pozor, našeho (!) příběhu.

Zdá se vám to opravdu tak absurdní? - číst,zdánlivě!, statický text a zároveň být jeho, nezbytnou, součástí? Použiji k vysvětlení dvojí asociace.-Alex, Alexej, zkrátka; náš statný Alexandr, -jen pro zajímavost: Alexej byl ve své době rivalem Mášenkovým a byl také stejná básnická generace-, je zároveň i Sašou.Žije, ach bože- žil, samozřejmě, jako Saša a autogramy podepisoval Alexandrem; -zde Vám nechám prostor k, jak jiní rádi opomíjejí ve prospěch fabulace, vlastnímu vyvození asociace, nicméně druhou asociací vám vyvození zcela jistě usnadním: tak tedy další asociaci jsem si vypůjčil, a parafrázuji, myšlenku mé oblíbené autorky, Věro - promiňte, a to tuto- „...z příliš těsné blízkosti nelze rozeznat rysy obličeje,a toho, koho si chceme co nejpevněji vrýt do paměti, oddalujeme aspoň na vzdálenost paže, kterou mu podržujeme na rameni"-, z tohoto úryvku bych vám rád demonstroval to, že ačkoli jste v tuto chvíli, jen a pouze v tuto chvíli!, písmozpytci statického textu, jste i hybateli, protože tuto, zdánlivou, statičnost transformujete a do příběhu vstupujete svou představivostí, a tím formujete svět a postavy příběhu a také, jak kteří samozřejmě, dáváte pomyslnou paži mému vyprávění na rameno a, ne náhodou, se snažíte se mnou sblížit, ačkoliv jsou vašimi přáteli Mášenka i Anna.

Tato rozervanost se zdá býti chaotickou- být čtenářem, zároveň postavou v příběhu, a konečně, mým přítelem.Představte si situaci, -použijeme Mášenku s Annou-, kdy Mášenka stírá své milované Anně slzy z tváře- zdánlivě jasný akt citu, nicméně- Mášenka se stylizuje do tří vzájemně propojených rolí: stírá slzy Anně, aby ji povzbudil a tím pádem, --teď si posuďte sami, když už je řeč o pádu, jestli to je úpadek--, aby povzbudil i sám sebe, protože mu Annin pláč nedělá dobře, a konečně- stírá slzy, protože Annu miluje.
Jedna z těchto částí se zabývá milovaným objektem- Annou/textem- a další dvě části rozvíjejí subjekt, protože si je vědom i dalších rozměrů této situace, - dalo by se říci nevědomě vědom, ale to necháme na filosofy-.

Tím jsme došli k tomu, k čemu mířím celou dobu, a to k tomu faktu, že vše je velice křehké a velice relativní.

Tímto se, nyní si to, po té předchozí anabázi, můžeme říct, přátelé (!) dostáváme k bodu, ač je ve své podstatě bezvýznamný, který dává můj osobní rozměr vašemu příběhu- jsem na sebe pyšný, že jsem svou horlivost udržel až potuď - tak tedy; váš pokorný vyprávěč je, světedivse, dcerou Mášenky a Anny.

Ano, váš vyprávěč je Natálií Volžskou. Tento předčasný doslov je jen pro vás, přátelé, a po této mezipauze stále nebudu vystupovat v nadcházejícím archu jako Natálie Volžská, alebrž, stejně jako předtím, váš pokorný vyprávěč úžasného příběhu Mášenky a Anny.