Karel má za sebou prvních deset let Akademie. Přestupuje do kategorie B, kde se styl výuky začíná měnit.

O necelých deset let později - 5. září, 5015 n. l.
Karlovi začala zkouška. Jeho pěsti v boxerských rukavicích v pravidelném rytmu dopadaly na povrch boxovacího pytle. Snímky plynuly a on neustával, dokud mu nevypršel limit jedné minuty. Naposledy praštil do pytle a odstoupil. Cyril Kečetrk se podíval na displej a oznámil Karlovi: „Minutový součet 540 000 Newtonů. Celkem 180 zasazených ran, tedy průměrně tři rány během čtyř snímků. Průměrná síla jednoho úderu 3000 Newtonů. To je velmi dobrý výkon na špičkového boxera a velmi chabý výkon na průměrného Fidohalerka.“
Karel jen mávl rukou. Věděl, že větší výkon už by ze sebe nedostal.
„Myslíš si, že ze sebe nedostaneš větší výkon?“ podíval se na něj Cyril.
„Myslím si to,“ přiznal se pětadvacetiletý Karel.
„Ale jistě to nevíš. Trénuj, zvětšuj svou schopnost Aim. Můžeš jít.“
Karel se však ještě zastavil.
„Mám dotaz. Aim k nám přijde, projevíme-li odvahu, tedy když se nebojíme. Ale to by potom byli největší hrdinové duševně choří lidé, ne? Ti se třeba ničeho nebojí.“
„Ne,“ zakroutil Cyril hlavou. „Odvaha není opakem strachu. Kdyby nebylo strachu, nebylo by odvahy, neboť odvaha je jen jedna z možných reakcí na strach. Být odvážný znamená strach přemoct a ne ho nikdy nemít.“
„Takže,“ podíval se na něj Karel, „vy se taky…“
„Všichni se bojíme. I po těch stovkách let se neustále bojíme, ale přesto se do boje vrháme jako šílenci. To je odvaha.“

Karel stiskl tlačítko a vešel dovnitř, do svého bytu. Bylo už velmi pozdě a on byl neuvěřitelně unavený. Kategorie B byla pro něj něčím novým a tisíckrát zajímavějším, než A. Všechno si zkoušeli v reálu, stříleli, kouzlili a podobně. Oproti kvantům nudné teorie z kategorie A to bylo vskutku výjimečné. Každý den večer, se těšil, co budou dělat zítra. Zazvonil zvonek.
„To jsem já!“ ozval se Evin reprodukovaný hlas.
„Už běžím!“ vykřikl Karel a vyběhl ke dveřím.
Dveře se otevřely.
„V baru C2 jsou fotky. Ty je nechceš vidět?“ řekla Eva.
„Jo, sakra, jdeme.“
Do baru došli za chvíli. Na celé jedné zdi potažené plasmovým displejem byly ve čtyřiceti sloupcích fotky. Nad každým sloupcem bylo jméno jednoho z žáků Karlovy třídy. Byly to fotky z toho dne – jako cvičení totiž celá třída běhala hodinu po syntetickém lese a střílela po sobě fotografickými puškami. Vprostřed každé fotky byl rudý puntík značící místo eventuálního zásahu. Fotky, které znázorňovaly zásah, byly v červeném rámečku. Karel se podíval na svůj sloupec. Nebylo to špatné, ale ani dobré. Ze zhruba třiceti výstřelů se trefil asi osmi. A to si mnohdy nebyl jist, jestli střílí po maskovaném spolužákovi, nebo po podezřelém křoví. V syntetickém lese dokonce z neznámého důvodu pobíhala robotická liška. Karel slyšel, že ji tam kdysi vypustil Kečetrk, aby naštval ředitele. Karel se jí jednou polekal a stiskl spoušť. Nyní byl příjemně udiven, že zásah lišky byl plnohodnotně uznán za platný. Asi to vyhodnocoval Kečetrk.
„Kolik jsi měla ty zásahů?“ podíval se Karel na Evu.
„Už si moc nepamatuji, jsou to dva roky. Asi pět z osmi, nebo tak nějak.“
„No, to je dobrá úspěšnost.“
Eva ovinula ruce kolem Karlových ramen a opřela se o něj. Skoro ji ani necítil. Byl to už dospělý, velký, silný muž, aniž by si to uvědomoval. Stále měl velkou úctu k Cyrilovi, ač byl Cyril o hlavu menší než on. Odešli s Evou stranou.

Vyšli na balkón, nad nímž byl hologram znázorňující hvězdné nebe, kde cvrlikali neexistující cvrčci. Zpoza hologramu vycházel teplý vánek a ovíval jim tváře. Karel se podíval k obloze. Byla dokonalá a nebylo možné poznat, že není pravá. Ale Karel to věděl. Syntetický les, syntetická obloha, syntetický cvrček… …nic to není pravé. Je to totální izolace. Je s ním Eva, ale on si pořád vzpomíná, ač velmi mlhavě, na vzdálenou vzpomínku. Na jednu dívku, jejíž jméno nikdy nedokáže zapomenout. Už si ale skoro vůbec nevybavoval její tvář. Teď byl s Evou a ta byla opravdová. Karel ani nevěděl, že daleko od něj vyrůstá mladý chlapec – jeho syn. A jak smýšlela Eva? Eva Karla upřímně milovala, o Ni'ji nic nevěděla a chtěla jediné – spokojený, ale dobrodružný život s Karlem. Byl tady velký rozdíl, Karel si vzpomínal, že Ni'ja byla malá, křehká a subtilní, kdežto Eva byla bojovník, prorazila pěstí dřevěné dveře a s ničím se moc neštvala. Byla pravým Metalským dítětem – měla ty nejlepší učitele a nejlepší výcvik… …a byla nejlepší. Oproti Karlovi byla sice slabá, ale přesto byla o hodně jiná, silnější, chytřejší, dokonalejší a univerzálnější než Ni'ja; snad proto ji nikdy neměl tak rád jako Ni'ju. Eva měla hlavu položenou na Karlovo rameno.
„Víš na co jsem přišla?“ řekla tiše.
„Na co?“ zeptal se Karel.
„Prý nám dávají do veškerých tekutin, které pijeme, antikoncepci.“
„Tušil jsem to. Je to od nich rozumné,“ řekl Karel.
„Teda, tebe nic nepřekvapí!“

Ten den se Lucianovi dobře spalo. Muselo se mu dobře spát, protože na každý nový den potřeboval spoustu energie. O dni, který ho čekal, to platilo dvojnásob. Spal další z tisíců svých bezesných spánků. Byl jako divoká zvěř. Spal, aby mohl bojovat. Aby se rval o dobré známky. Anebo aby se zotavil z bičování či jiného mučení, když už dobré známky neměl.

Druhý den se probudil brzy, aby mohl do dvanácti posilovat a aby se mohl rozcvičovat. Naučil se, že bez tříhodinové rozcvičky je vyřízen. Při tréninku potřeboval celé tělo a musel z něj vyždímat opravdu maximum.

Rozestavili se v obří tělocvičně a Cyril se postavil před ně. Změřil si těch čtyřicet studentů v šedých cvičných oblecích analytickým pohledem a řekl: „Dneska bude výcvik trochu jiný, než jaký ho znáte. Tisíckrát namáhavější, obtížnější a bolestivější. Dnes poprvé poznáte, jaké to je v reálném boji. Půjdete totiž na neuro.“
Neuro! Karel věděl jen letmo, co to je, ale rodiče mu vždycky říkali: „Od neura radši ruce pryč, zničí tvou psychiku – vymyje ti mozek.“
„Řeknu vám, co to je neuro,“ řekl Kečetrk. „Každý z vás bude připojen k neuru. Objevíte se v neexistujícím světě, ve světě, kde vás obklopují jen polygony pokryté texturou. Zaručují vám ale, že do nejmenší podrobnosti je stejný, jako ten náš svět. Budete automaticky rozděleni na pět týmů po osmi. Na modré, zelené, bílé, černé a fialové. Dostanete výzbroj a budete střílet po ostatních skupinách. Když někdo umře, opět obživne na základně svého týmu. Všechna těžká zranění zmizí, únava a lehká zranění ale zůstávají i po reinkarnaci. Skupina, jež první dosáhne dvaceti zabití, vítězí a získává jedničku. Ostatní dostanou známky podle umístění – pětku, šestku, sedmičku a osmičku. Po každém obživnutí si vyberete zbraň. Automaticky u sebe máte dvacetiranou pistoli, po obživnutí si můžete z automatu vytáhnout buď odstřelovačku, brokovnici, samopal, rychlopalnou pušku s optikou, těžký kulomet plus různé druhy granátů. Za pár dní budete mít na neuro přístup i mimo vyučování. Nyní utvořte týmy po osmi.“
Karel se honem připojil k Myslivci, protože Myslivec byl jednoznačně nejlepší. K sobě vzali ještě Lenku Tečnovou, Čendu Raatghuda, Luciana, Standu Epsilona, Lucii Modrou a Lambdu. Žádný z nich netušil, že svým výběrem vytvořili tým, jenž bude později (ač necelý) pronásledovat šílené polocyborgy a nukleokapsidy obřích rozměrů až do astrálních sfér.
„A jak se budeme jmenovat?“ zeptal se Lucian.
Karel ani nevěděl, co říká, když mu vyšlo z úst: „Heptahydráti.“
„Pro mě, za mě, mně to je jedno,“ řekl Myslivec.
„Tak, ať žijou Heptahydráti!“ zvolal Lambda.

Tým byl opravdu dobře namíchán, Karel si to okamžitě uvědomoval. On už zabíjel, Myslivec nikdy neminul cíl, Lenka Tečnová měla úžasné nadání pro pyrotechniku, Čenda Raatghud byl mohutný a silný, Lucian byl vedle Myslivce nejlepším studentem, Lucie sice v ničem přímo neexcelovala, ale jinak dosahovala pravidelně slušného aim a Lambda byl proslulý svým geniálním strategickým myšlením. Cyril jim rozkázal sundat implantáty a napojit se na neuro. Karel si v klidu lehnul na kovové lehátko a nechal se připojit. Zatočila se mu hlava a…

…stál spolu se svým týmem v malé místnosti. Byla stroze zařízena jako nějaká kancelář. Za oknem byla modrá obloha. Karel si všiml, že on a jeho kamarádi mají modré neprůstřelné vesty a modré helmy. Krom toho měl bojové kalhoty, na nichž měl pouzdro a v něm obyčejnou pistoli. U opasku měl ještě dlouhý nůž.
„Vyberte si zbraně,“ ozval se hlas počítače.
„Ok, myslím že si vezmu velení,“ řekl Lambda. „Prvními útočníky a průzkumníky bude Lucka a Čenda s brokovnicemi. V jádře budu já a Myslivec s optikou, krýt nás ze stran bude Karel s Lenkou – každý z jedné strany, s útočnými puškami, vzadu to bude jistit Lucian s další útočnou puškou.“
Karel řekl: „Chci SF4G-5F452.“
Před ním se zhmotnila rychlopalná puška s optickým zaměřovačem. Z hromady na stole si nabral dostatek zásobníků a dva výbušné granáty. Najednou se mu udělalo trochu nevolno, když si představil, že musí zabít nějakého ze svých přátel a spolužáků. Proč to po něm chtějí? Co to z něj chtějí udělat? Vraždící stroj? Mašinu, která nehledí na počty a která zlikviduje vše, co jí přijde do cesty? Ale to on nechtěl být. Cokoliv, radši být mrtvý, než být obyčejný prachsprostý vrah.
„Co je? Jdeme!“ křikl na něj Myslivec.
„Myslivče, tobě nedělá problémy oddělat svého spolužáka?“ zeptal se Karel.
„Klidně oddělám všechny, je to jen hra, není to doopravdy,“ odpověděl Myslivec.
„Ale ta bolest je doopravdy!“
„To jo, ale jako Fidohalerk bys měl něco vydržet…“
„Nemluvím o moji bolesti, blbečku!“
„Všichni kolem tebe jsou adepti na Fidohalerky. Tak musí trochu vydržet. Stejně jako tvá mysl. Je značně nestabilní, potřeboval bys ji trošku vylepšit. Máš příliš mnoho mentálních zábran a to tě bude v mnoha případech, kdy je to ‘buď on, nebo já’ stát velké prohry, ne-li přímo něco horšího. Jako tvůj přítel ti pochopitelně musím pomoct, tak si to neber nijak urážlivě.“
Má pravdu, pomyslel si Karel, oni všichni jsou na bolest připraveni – jsou to Fidohalerkové; a taky mě nebudou nijak šetřit. Vyběhl tedy ven a zaujal svou pozici.

Probíhali ulicemi kamenného starobylého města. Zastavili se před prvním rohem. Všude kolem panovalo hrobové ticho. Karlovi bylo jasné, že se jednotky okolo nich rozmisťují. Lucian, stojící vzadu se shodnou zbraní jako Karel, se otočil a měl pocit, že v šeru jednoho z podchodů něco je. Jako by se někdo odtamtud na něj díval. Ten někdo bude střílet! prolétlo mu hlavou. Nesnažil se zdržovat upozorňováním ostatních a vypálil do odhadovaných míst dávku. Všichni se okamžitě otočili a vrhli k zemi, jen Lucka s Čendou už byli za rohem, kam je poslal na průzkum Lambda.

Darion byl vyslán jako průzkumník. Sevřel tedy pevně svou pušku a vkročil do temného průchodu. Tam se skryl za bednu a sledoval ulici před ním. Už chtěl zavolat, že je čistý vzduch, vtom ale do ulice vyběhla celá skupina Heptahydrátů. Mám je, napadlo ho. Nemůžou o něm vědět, vezme tedy M2F449 a všechny je dostane. Vytáhl kulomet a opřel jej o bednu. Zamířil a… …Lucian se otočil. Darion si uvědomil jen prudkou bolest, pád k zemi, rachot útočné pušky a pak už nic. Vzápětí se objevil zpět v kanceláři jejich týmu, beze zbraně. Trochu ho bolela hlava, ale jinak byl úplně v pořádku. Celým městem se ozval hlas komentátora: „Lucian z týmů Heptahydrátů…“

„…prolil první krev.“
Z šera podchodu vypadlo Darionovo mrtvé tělo a na druhé straně se ozval křik. Darionovo družstvo Draků zaslechlo střelbu a utíkalo bezhlavě do podchodu. Lambda reagoval okamžitě.
„Všichni sem!“ vykřikl a utíkal zakleknout k Lucianovi.
Za ním běžel Karel s Lenkou, ostatní to nestihli. Karel si klekl vedle Luciana a oba začali nepřerušovaně střílet do podchodu. Z tmy se ozývaly výkřiky, občas vyletěla i nějaká ta kulka. Vtom Lenka vykřikla a padla na prašnou zem. Svírala si krvácející nohu. Po chvíli však bylo ticho. Všichni Draci padli a byli zpět na své základně. To ovšem neznamenalo, že se s nimi nemůžou ještě setkat. Každopádně vedli 8:0:0:0:0.

Čenda a Lucka probíhali ulicí dopředu. Nepřestávali se přitom navzájem krýt.
Vtom se přímo před nimi objevila celá skupina Nočních vlků. Ještě dlouho po tom, co byli ti dva zbaveni života, jejich ukazováčky tiskly lučík spouště a automatické brokovnice zaléval{ okolí broky.