.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Červen  >>
PoÚtStČtSoNe
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30      

 .: Online
Stránku si právě čte 33 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie

 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Jaro bylo slunné

Jakub Raida - Povídky - 06. 10. 2007 - 2334 přečtení

Příběh o matkách, dětech, světě a naději.

Jaro roku 1995 bylo slunné, jako by v předzvěsti léta. Tráva kolem rozestavěné vily se leskla ranní rosou, když se první dělníci chápali vozíků s cihlami a zednických lžící. Po staveniště pobíhala malá střapatá holčička, doprovázená buclatou mámou, vystrašenou vždy když se rozdivočené dítě přiblížilo k nějakému okraji nebo jinému nebezpečí. Otec byl na šplhání po konstrukcích vysílen, jen stál na příjezdové cestě, opřen o francouzské hole a jak sledoval stavbu i dovádějící dcerku, měnil výrazy tváře a hustý knír se mu všelijak kroutil pod nosem.

Babí léto roku 1997 bylo vlhké a deštivé. Ranní duha se klenula nad městem a končila kdesi za velkým bílým domem, z jehož garáže právě vyjíždělo červené auto. Řidička z něj na chvíli vystoupila a pomohla dceři uskládat věci v autě i se připoutat, načež ji odvezla vstříc jejímu prvnímu školnímu dni.

Přízemní stavbě školy se odráželo ve sklech oken monetovské nebe nad městem, děvče však školu poněkolikáté opouštělo v zasmušilé náladě.

Roku 1999 se mohly paprsky v kapkách odrážet sebe kouzelněji, pro mámu s tátou však byl svět celý zšeřelý.
„Takže výsledná diagnóza zní,“ řekl psycholog a posunul si lesknoucí brýle na nose. „Těžká oligofrenie, nesamostatnost, deficit pozornosti a nezodpovědnost. Doporučuji speciální nebo alespoň individuální výuku…“
„Sestra má speciální pedagogiku…“ vzpomněla si máma. „Možná by mohla…“
„Ano, to by bylo možná vhodné. Každopádně doporučuji návštěvy u nás, hlavně v sobotních kroužcích podobně postižených dětí, aby neztratila kontakt s lidmi.“

Podzim roku 2001 byl takový, jaké podzimy už bývají – barevný a přesto šedý, záleželo jen na tom, kdo ty barvy zrovna hodnotil. Listím zapadanou alejí kráčeli muži s rakví na ramenou. Žena plných tvarů šla se svěšenou hlavou za nimi, dcerka, kterou vedla za ruku, slzela. Nevěděla sice proč, ale všichni kolem ní byli náhle smutní, což ji také roznešťastnilo.
„A jsme samy,“ řekla potom máma dceři, když přišly domů a poprvé si uvědomily, jak je ten dům s bílými zdmi vlastně obrovský a pustý.
Když si potom dítě tiskla k sobě, šeptala mu i sobě: „Až do teďka jsme měly samé neštěstí, od teď už bude líp… Musí být… Vím to.“

Zima roku 2007 byla stříbrná stejně jako ten jeden vlas, který si máma našla při ranním česání. Jemně zbudila šestnáctiletou dívku, pomohla jí obléci a nasnídat se, načež se obě za rozmarně veselého hovoru vypravily na sobotní kroužek. Tam máma seděla mlčky s tajemným úsměvem v koutě, zatímco dcera nacvičovala se sborem pěvecké vystoupení. Stříbrný vlas zůstal ležet doma na stolku, kde jej vítr z pootevřeného okna odfoukl do ztracena.

Léto roku 2015 bylo teplé a vánek příjemně hladivý, přesto zahrada kolem domu zpustla, zarostla plevelem a vysokým, hustým křovím; po cestičce přestali chodit lidé. Ne, že by to ženě s prvními vráskami vepsanými na čelo vadilo, jen seděla na zápraží a mísila těsto. Čtyřiadvacetiletá dívka seděla kousek od ní a slabikovala si z barevné knížky.
„A mami, co je tam?“ ukázala potom.
„Za plotem? No, přece ulice, vždyť ji znáš, tam přece chodíme do obchodu…“
„Ale co je ještě dál? Za obchodem…“
„Už jen město,“ řekla máma a mávla rukou. „Nic pro nás dvě.“
„Ale ostatní lidi tam chodí, že jo?“
„Chodí, ale stejně tam není nic zajímavého – jenom další domy a obchody a tak… A úplně cizí lidi. Tady je nám přece nejlíp.“
Ale dcera se přeci jen ještě jednou podívala do dálky, přes keře a až za plot, zasněná do svých představ.

Rok 2023 byl opět horký a vzduch nehybně stál, dokonce i teď, v podvečeru. Není divu, že postarší paní spala spokojeně v křesle a její dcera jen bloumala po stokrát projité zahradě, na které beztak znala každý kout. Čím víc se blížila k plotu, tím více slyšela lidských hlasů, troubení vzdálených aut, bzučení neonových trubek a pouličního osvětlení. Na druhé straně kráčeli po chodníku tři mladí muži v džínových bundách s přezkami. Stála za plotem a dívala se nehnutě na ně.
„Hele…“ šťouchl loktem jeden z mladíků do druhého a ukázal na ni.
Druhý se otočil a krátce si ji prohlédl. Pak se usmál a udělal krok dopředu.
„No, ahoj,“ řekl.
„Ahoj,“ odpověděla mu vychovaně. „Vy jdete z města?“
Muži se po sobě krátce podívali a pak ohlédli zpět na ni.
„Jasně. A co ty, jenom tady tak celé dny postáváš?“
„No… …teda vlastně ne…“ zakoktala. „Jaké to je vlastně ve městě?“
„Tak pojď s námi, ukážem ti to.“
„Když já nevím…“ svěsila hlavu a otočila se zpět k domu.
„Tak se přece neboj. Uvidíš… …zajímavé věci.“
„I kolotoče?“ vyhrkla nečekaně.
Muži se ušklíbli, ale ten nejvíce vepředu stále s klidnou tváří řekl: „Určitě.“

Asfalt s přicházející nocí na rozdíl od svého okolí již více nezčernal, jen se teď zbarvil žlutočerně od pouličních lamp. Vnitřek baru potaženého kůží byl zaplněn příjemnou muzikou vycházející z beden u stropu. Dívka procházela barem pomalým, loudavým krokem a s otevřenou pusou se rozhlížela po všech detailech interiéru, jako by byla na jiné planetě nebo v jiné dimenzi. Spíše se benevolentně nechala posadit, než že by si plánovitě sedla.
„Pij,“ řekl jí mladík a příjemně se usmál.
Pozvedla sklenku, v jejíž sépiově zbarvené čiré tekutině se převalovaly zlatavé zlomky světla. Když dopila skleničku, náhle ucítila teplo rozlévající se jí celým tělem. Ale to už dostala druhou rundu. Kapalina ladně protekla hrdlem. Hlava jí začala těžknout a padat hned na tu, hned na jinou stranu. Byla proto vděčná mladíkovi, že ji podepřel dřív, než stihla spadnout z vysoké židle. Zaklínila se do něj a spolu tak vyšli na chladivý noční vzduch. Ulice byla teď téměř prázdná a venku bylo až na vzdálené zvuky dálnice poměrné ticho. Vedl ji dál po chodníku, podél opuštěných domů. Byla ráda, že ji podpírá a instinktivně se u něj cítila v bezpečí. Odbočili ze silnice a tma kolem začal houstnout. Po chvíli se teprve zastavili. Ucítila, jak jí rozepíná kalhoty a svléká ji. Jako máma. Převléká ji před spaním… Je hodný. Stejně už je unavená… Ale nešla do postele. Ucítila zvláštní pocit a tlak. Trvalo to pár okamžiků a pak to skončilo. Seděla vysvlečená, sama a v opuštěné uličce. Rozhlížela se. Kam šel? Přinese jí konečně to pyžamo? Zkusila zařvat. Nic se nestalo. Zakroutila hlavou, opřela se o oprýskané domovní dveře starého domu a pomalu usnula. Noc začínala být chladnou.

Probudily ji hlasité zvuky a světlo, jenže to nebyl ani budík, ani svítání. Jen nocí pableskovala střídavě modrá a červená. A k ní kráčeli dva vysocí muži… …uloží ji konečně do té postele?

Znovu a tentokrát plně se probudila zabalená do bílé deky v nějaké jednoduše zařízené místnosti. Najednou se chvěla zimnicí a čelo jí žhnulo horečkou. Otřásla se a ruku jí sevřela její máma.
„Už je to dobré… …jsem tady s tebou…“
Máma měla zarudlé oči. Že by líčení, které kdysi prováděla každé ráno? Přitiskla si jí k sobě jako malou holku a brečela jí do vlasů. Teprve když si všimla, že její dcera jen překvapeně mlčí, utřela si slzy, sedla vedle postele a celou noc tam zůstala s ní, zatímco se s mladou ženou v horečkách točil celý svět a na protější zeď se jí promítaly groteskní představy.

K ránu zase na chvíli usnula a když se probrala, její máma mluvila s panem doktorem. Když doktor odešel, řekla jí máma: „Půjdeme už konečně domů.“
Jely zase červeným autem a máma se své dcery na všechno ptala. Ta jí s nadšením vykládala, jak je to ve městě fajn a jak tam jsou milí lidé, pročež máma zapomínala řadit a dokonce chvílemi i točit volantem.

Pár dalších týdnů se nad domem zase jen vznášelo modravé nebe, než šly obě ženy znovu do nemocnice, kde máma s panem doktorem hodně dlouho mluvila a potom ještě déle plakala.
„Mami,“ řekla potom dívka se šťastným úsměvem, protože se právě cítila, jako by našla své schované narozeninové dárky. „Já budu mít malé miminko, že?“
„Ale… …ne…“ zakoktala se náhle stařenka.
„Ale já jsem slyšela, jak to pan doktor říkal…“
Máma zarytě mlčela a opět tiskla volant, až jí bělaly prsty na rukou.

Rok 2024 přišel znenadání a spolu s ním vichřice, deště i blesky. Dívka sedávala doma, v teple, a sledovala, jak se o okenní parapet rozstříkávají těžké kapky, zatímco si zamyšleně hladila kynoucí bříško. Její ruce ztučněly a když se jimi hladila, připomínali jí náhle ruce její mámy, které ji nosily světem, když byla ještě malý capart. Teď už se ji matka příliš nedotýkala – většinu času seděla v křesle nebo ležela na posteli a kašlala. Přesto se neustále nutila vstávat, vařit dceři večeře a obědy, nakupovat a teple ji oblékat.

Později musely zase obě do nemocnice, jenže teď každá do úplně jiné. Bolelo to a ona nevěděla, proč jí to dělají, jenže pak to bolet přestalo a najednou dostala do rukou něco špinavého, s ručičkami, nožičkami a velkou křičící pusou. Překvapeně se na to dívala a nevěděla, co má dělat. Vlastně se jí stávalo hodně často, že nevěděla, co má dělat. Její ruce jí připomínaly máminy a dítě… Vzala si ho blíž k sobě a sledovala, jak pomalu rozlepuje oči.

„Mami?“ zeptala se. „Mohla bych ho dneska koupat já?“
„No já nevím, abys mu neublížila…“
„Proč bych mu ubližovala, mám ho přece ráda.“
Máma chtěla ještě něco namítat, ale znovu se rozkašlala, takže jen řekla: „Dobře, ale budu se dívat.“
Mladá žena se usmála, vzala dítě a opatrně jej položila do vany s trochou vody. Pomalu ho myla, její máma zatím seděla za ní na židli a pomalu usínala a usínala…
„Ne! Vytáhni ho!“ vykřikla náhle stařenka a prudce se zvedla.
Dívka se lekla a pustila dítě docela. Plácalo se ve vodě, obličejíček kousek pod hladinou.
„Ne!“
Její matka novorozeného chlapečka rychle vytáhla z vody a otočila. Vykašlal trochu vody a začal nahlas křičet. Stará paní ho zabalila do osušky a když odcházela, řekla: „Příště už radši jenom já.“
„Ale je přece…“ začala dívka a posadila se zklamaná na židli. „…můj…“

„Můžu, mami, spát dneska s ním?“
„Ale to bys na něj musela dávat pozor. Víš jak to minule málem dopadlo…“
„Mami, prosím, chci být s ním…“
Chvíli to vypadalo, že jí máma nic nedovolí, ale nakonec se jen usmála.
„Dobře, no…“
Ležela vedle jeho postýlky a čechrala mu vlásky. Dítě na ni otočilo hlavu a do dlaně jí sevřelo prst.
„Já tě přece… …neutopím…“ řekla v dané chvíli nesmyslnou hlášku, což ale bylo úplně jedno, chlapečkovi stačil ten tón hlasu.
Brzo oba dva usnuli. Probudil ji pláč, sotva o pár hodin později. Snažila se ho utišit a zakrývala mu ústa. Teprve po delší chvíli přiběhla její máma se sunarem v ruce.
„Má hlad, víš… Už jsem ti to kdysi říkala.“

Netrvalo dlouho a její máma musela znovu do té jiné nemocnice, jenže teď už nejela svým červeným autem, ale odvezla ji bílá sanitka. Její dcera i vnuk jeli s ní a dcera držela svou masitou rukou stařenčinu kostnatou a žilnatou.
„Kam to vlastně jedem, mami? Tobě něco je?“
„Neboj se,“ řekla jí máma.

Nad vysokou budovou nemocnice se stáhly černé mraky a oblohou se zaklikatil blesk, načež začalo zhusta pršet. Pak noc odešla, déšť odešel, blesky odešly a její máma také odešla.

Roku 2026 byl zvlášť blátivý a chmurný podzim. Dívka seděla v okně, celá pohublá, s kruhy kolem očí a neměla vůbec chuť do jídla, které jen tak stálo na stole. Občas zamyšleně přejela prstem po bílých mřížích, které měla v okně.
„Sestro…“
„Ano?“ ozvala se žena v bílém plášti.
„Můžu s ním dnes spát?“
„Ne, to nepůjde.“
„Ale já už jsem s ním jednou spala… A taky jsem ho koupala… Je to přece můj chlapeček…“
„Je mi to líto. Je mu dobře.“
Odvrátila se od sestry a podepřela si bradu rukou. Těšila se na sobotu, protože to byl jediný den, kdy ji pustili z ústavu pro slabomyslné a mohla navštívit kojenecký ústav, kde měli její děťátko.
„Pane doktore… Chtěla bych se víc učit… Prosím… Budu počítat, psát, číst, všechno…“
„Ale to víte, že budete…“

Četla, psala, počítala, učila se o světě. Šlo to pomalu. Než se naučila sama obléci. Vyklouzávaly jí knoflíky zpod rukou, stejně jako ostatním. Ale ostatní se začali vztekat a nechali toho. Ona ne. Podívala se z okna a někde tam, za pár ulicemi, si představila kojenecký ústav, kde ji každou sobotu chytne její malý chlapec za ukazováček a ona má vždy chuť, když ji tak drží, ho zvednout a odvést… Pryč, do ulice, do malého bytečku, kde by spolu žili… Znovu vzala knoflík do ruky. A znovu. A zase jí vyklouzl. Sevřela si rty mezi zuby. Znovu. Musí to jít. Zapnula si ho. Pomalu se začínala učit zavazovat boty, vařit, prát, zavírat plyn a dávat pozor na elektřinu, uklízet, psát si poznámky, jednat s lidmi…
„Můžu být se svým chlapečkem?“
„Ještě ne…“
„A když se budu pilně učit?“
„Možná…“
Bylo toho ještě tolik a bylo to všechno tak těžké. Ale naděje ji táhla dál, skrz hodiny snahy, dny, měsíce, roky… Jediné, co ji drželo na nohou, byly sobotní návštěvy. A kluk zatím rostl, podle sester jako z vody.

Pak konečně přišel ten velký den. Propustili ji z ústavu a přepsali papíry. Přeci jen nakonec nebyla nevzdělatelná. Vyřídila si občanský průkaz a začala odpovídat za své činy. Především však spěchala na kojenecký ústav, pro svého chlapečka…
„Je mi to líto. Sotva před pár dny si ho osvojil takový mladý pár…“ řekl jí místní psycholog a správce.
„Cože? To, to, to… …nejde!“
Zhroutil se jí celý svět, sedla si na zem a rozbrečela se. Celá se třásla a měla pocit, že ji celé tělo přestává poslouchat. Chtělo se jí umřít.
„Mamí!“ vypískl tenký dětský hlásek a po chodbě se rozběhl čtyřletý chlapeček, aby vzápětí skončil své mámě kolem krku.
Přestala se chvět, jen ho pevně stiskla, přitulila se tváří k jeho hlavičce a zavřela oči. Zapomněla na to, co bylo, na to, co bude, na to, že nikdy nic nedostala lehce a žila jen současným okamžikem. Mačkala ho a muchlala mu tričko, které měl na sobě. Vzpomínala si na všechny ty soboty…
„No, tak, pojď, už musíme jít…“ volal nějaký mladý pán a díval se na hodinky.
Chlapeček se na něj podíval a zdálo se, že rozvažuje. Pustil se mámy a udělal pár kroků chodbou směrem k pánovi. Kroky… …to ona ho viděla poprvé, když chodil! Vztáhla po něm ruce, ale ze sedě už nedosáhla. Ještě pár kroků… A pak se náhle otočil a vrhl znovu dívce do náruče, přitiskl si ucho na její hruď a zavřel oči. Vstala, držíc ho na svých boubelatých rukou, otočila se k pánovi zády a i s chlapečkem odešla z kojeňáku přímo na rušnou ulici. Vybíhajícího pána jen zadržel psycholog jemným položením ruky na rameno.

Víckrát už nikoho z nich neviděla. A z jejího chlapečka vyrostl zdravý a silný muž, který začal jednoho slunného jara stavět na předměstí vilu pro svou novou rodinu.

Související články:
Na louce (17.10.2007)
Poslední případ pro starého detektiva (13.10.2007)
Sám (04.10.2007)
Národní obrození (13.09.2007)
Významný den Williama Nofuryho (27.08.2007)

Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
Komentář ze dne: 06.10.2007 10:03:47     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Zbynek (levektekadruza@upol.info)
Titulek:
No, ačkoli se mi velice líbil styl psaní a hltal jsem to od první stránky do poslední, musím říct, že mě to tak nějak zklamalo. V tom smyslu, že jednou jsem si to přečetl a to stačí. Už nemám náladu číst to znova nebo na to jen myslet, ale to jsou jen mé iracionální pocity:)
Dějově je to povedené, myslel jsem, že konec bude také tragucký (jako u většiny toho, co jsem od tebe četl) a příjemně jsi překvapil, když nebyl. Líbí se mi, že co dílo, to jiná forma a taky střídáš náměty. Pochvala na entou

Komentář ze dne: 06.10.2007 10:43:55     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek:
Jakube,
povídka se mi líbí,je velmi čtivá a obsahuje dost faktů, které říkají, že o mentálních retardacích něco víš....ale těžká oligofrenie..přece jen jsem se zamyslela. Předpokládala jsem tedy zprvu nejtěžší stav...tedy idiotii, ale v podstatě z toho jsem byla vzápětí vyvedena, protože ta dívka mluvila, imbecilita....asi pravděpodobně o tento stupeň Ti šlo, celkem popsáno dobře, i když v tomto případě je možnost výuky ve zvláštních školách, (trochu mi neseděla nutnost výuky pod dohledem spec. pedagožky....ale budiž)....dobrý konec mě utvrdil v tom,že šlo spíše o hranu mezi imbecilitou a debilitou.....omlouvám se, že jsem to rozebírala do těchto podrobností....

  
Komentář ze dne: 06.10.2007 12:35:46     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Jakub Raida (ICQ je 213-261-633)
Titulek: Re:
V opavském Mariánu (ústav) reálně probíhá program začleňování středních oligofreniků (nejlehčí stádia imbecility a nejtěžší debility, pořád však mnohem méně, než kolik by stačilo na označení lehká oligofrenie) do společnosti, aby mohli sami žít a nést zodpovědnost. Mnozí lidé jsou k tomu skeptičtí, z mnoha různých důvodů, jednak proto, že definice imbecila přímo popírá vzdělatelnost a pro lehčí případy debility tento program určen není. Leč ředitel tohoto ústavu tomu věří a jde si tvrdě za svým, čili hypoteticky by jeho snaha mohla přinést kýžené výsledky a mohlo by být porušeno sto let staré pravidlo nevzdělatelnosti, aby si pacienti byli pro příště schopni sami žít v bytě, uvařit si, nakoupit, nezabít se z nedbalosti a dokonce i vhodně hospodařit s rozpočtem. Je fakt, že i pro nejlehčí formy imbecilů je toto, jako kdyby jste chtěli naučit orangutana počítat podle Pythagorovy věty nebo jako kdyby se chtěl normální člověk naučit zneškodňovat jaderné hlavice, pilotovat stíhačku, skákat svojitá salta dozadu, psát pozpátku, mluvit svahilsky atd. Všechno to jde, ale zkuste se to najednou učit a naučit, zvlášť když k tomu třeba nemáte vlohy. Jinak definice:

Idiot - nevzdělatelný, nevychovatelný
Imbecil - nevzdělatelný, vychovatelný
Debil - vzdělatelný, vychovatelný

    
Komentář ze dne: 06.10.2007 15:43:55     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Harr (@)
Titulek: Re: Re:
Všechno, co jsi napsal, včetně definic, znám. Vzhledem k praxi na zvláštní škole i v souvislosti s členstvím v komisi pro zařazování dětí s mentálním postižením do výchovného či vzdělávacího procesu mám určité zkušenosti. Mnohé z dětí se prostě "definic" nedrží... nevím, zda říci chválabohu či bohužel.
Panu řediteli opravdu držím palce, protože má odvahu postavit se zkostnatělosti a předsudkům. Navíc potřebuje plnou podporu všech, kteří mají s tímto co do činění.

  
Komentář ze dne: 06.10.2007 21:13:29     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - psychopatka (@)
Titulek: Re:
Souhlasím. Závěr mi zní trochu idealisticky, ale myslím, že neškodí.
P.S. Hrubky!!! :-)

    
Komentář ze dne: 06.10.2007 23:30:39     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Jakub Raida (ICQ je 213-261-633)
Titulek: Re: Re:
Trochu inspirace vykoupením z věznice Shawnshank v tom poselství, že štěstí někdy nepřijde hned a že někdy na něj třeba musíme trpělivě čekat dlouhé roky... ale že nakonec přijde.

Celkově mě zaujal případ, kdy matka miluje své dítě, ale není schopná se o něj starat. Jako když si koupíme Chevrolet Camaro a vzápětí přijdeme o řidičák...

Původně měl být text delší a obohacen o mírné filozofické otázky, protože dítě mělo být navíc postižené fenylketonurií - čili by zde v případě nesprávného jídelníčku (tedy v případě jídelníčku, který sestavuje osoba, jenž není dostatečně inteligentní) byl dítěti poškozován mozek a celý příběh by se cyklil, čili vzniká morální otázka: Má matka právo, miluje-li své dítě, s ním žít a připravit jej o zdravou inteligenci, stejně tak, jak chybí ji? Nebo má být bez něj, aby neměl s fenylalaninem problémy? Nakonec jsem to zkrátil.

      
Komentář ze dne: 07.10.2007 14:55:54     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - GreenEyes (@)
Titulek: Re: Re: Re:
Kubi, clanek jsem cetla. Dokonce jsem si jej vytiskla a dost dlouho vcera studovala i delala poznamky. Mam k tomu hodne co rici, ale ted ne - jsem zavalena praci.
Zajimava prace.
Jen oprav: sebekouzelněji (dohromady) -)
Zatim zdravim.

        
Komentář ze dne: 07.10.2007 15:06:38     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Jakub Raida (ICQ je 213-261-633)
Titulek: Re: Re: Re: Re:
Jsem rád, že to někomu stojí za tolik práce...

Co se chyby týče, už ji opravovat zpětně nebudu, ale příště si na ni dám pozor.

        
Komentář ze dne: 10.10.2007 22:47:55     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Foton (@)
Titulek: Re: Re: Re: Re:
Super, jsem velmi zvědavý na tvé názory a postřehy, Táni.

Komentář ze dne: 10.10.2007 22:44:57     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Foton (@)
Titulek:
Tak konečně jsem se dostal ke Tvému dílku. Naprosto mě fascinovalo už od začátku, zjištěním, že se jedná o někoho slabomyslného, přes všechny ty zvraty a osudové události. Vnuklo mi to i trochu jiný pohled na člověka, inteligenci, život a jeho smysl. Tleskám.

Komentář ze dne: 12.10.2007 10:10:32     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - GreenEyes (@)
Titulek:
Tak jsem se konecne take dostala ... -).
Povidka se opravdu vydarila. Fascinovaly popisy rocnich obdobi
(vskutku skvele). Dej, vykresleni postav, napeti, necekany konec - bezva. Trochu zklamal az prilis idealisticky zaver, ale to je vec nazoru - ja bych to nechala vic otevreny s tim, ze bych samozrejme nastinila velkou nadeji.
Toliko k dilu.

K podstate veci:
Po precteni Tveho dila si kazdy musel polozit otazku: Kde se stala chyba? Mozna kazdy nasel jinou odpoved. Ja jsem take nasla svoji.
Uhelnym kamenem problemu je postoj matky. Prece si musela vsimnout jiz pred verdiktem onoho prapodivneho psychologa, ze jeji dite neni zcela OK. Proc nepatrala, o co kraci. Cekala az na zacatek skolni dochazky! A to mela sestru, ktera "ma specialni pedagogiku"!
Dalsim krucialnim bodem v zivote postizene divky se stal upominany psycholog. Cely jeho diagnosticky zaver vyzniva ponekud divne. Tezka oligofrenie u ditet, ktere bylo schopno sedet v klidu na skolni lavici? - to nezni verohodne. Nezodpovednost? - A co chce od "tezkeho oligofrenika?
No a dal uz to melo docela logicky spad. Jedinym projevem materske opici lasky byla pece o to, aby dite neprislo do styku s okolnim svetem, aby se pohybovala v matkou vymezenem prostoru, ba dokonce v ji urcene realite. Bylo to pro matku snazsi: uhlidat dite na dvorku nevyzaduje toliko usili, nez-li vysvetlovani, ze svet neni to nejbezpecnejsi misto k byti, nebo nez-li par pokusu o to, naucit dite zapinat knofliky.
Z povidky hned na zacatku vyplyva, ze lec dite bylo nejak mentalne postizene, zcela jiste netrpelo ani tezkou (a spis ani stredne tezkou) oligofrenii. Vyznacim rysy hlavni hrdinky, ktere to dokazuji: zvedavost a zvidavost, empatie, souciteni, touha po socialnich interakcich a hlavne VULE. Tohle nema zadny idiot ci imbecil. Jak to, ze se toho nevsimla ani "hodna" mama, ani jeji sestra se "specialni pedagogikou"? Spis si toho vsimnout ani nechtela. Znesnadnilo by ji to zivot.

Komentář ze dne: 12.10.2007 10:17:29     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - GreenEyes (@)
Titulek:
Laska znamena usili - a toho mama vyvijela poskrovnu.
Dalsi problem, ktery jsi v povidce dobre nastinil, je tendence nikoliv "zarazovat", ale "navzdy zaradit" - dusledky jsou z povidky zjevne. Kdyby to ubohe dite, zenu alespon jednou vysetril opravdu dobry odbornik, ktery by neopsal zaver toho predchoziho, mozna by jeji zivot mel jinou trajektorii.

Jeste poznamka: nevim jak se to uci dnes, ale nas ucili, ze lide s tezkou oligofrenii jsou "nevychobvatelni" (napr. ve smyslu konani osobnich intimnich potreb) a "nevzdelavatelni", nikoliv "nevzdelatelni". "Vzdelat (se)" je dokonavy tvar slovesa, "vzdelavat (se)" - nedokonavy. Vzdelavatelny znamena schopny se prubezne vzdelavat, vyvijet, coz je normalni. Vzdelatelny zni jako jakysi finalni nemenny stav, bez sance na vyvoj.

Tot vse. Doufam, ze jsem Te nicim nezklamala. Jo, a Tvuj komentar o jistem primari povazuji za dulezitou informaci - mozna lidstvo jednou zmeni svuj nazor na skatulkovani...
Zdravim.

  
Komentář ze dne: 12.10.2007 14:18:49     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Jakub Raida (ICQ je 213-261-633)
Titulek: Re:
Je to jiný úhled pohledu, než jak já jsem to zamýšlel, ale to je právě dobře - povídka, která nepodává jednoznačnou výpověď, ale která dovolí čtenáři samotnému přemýšlet má určitě smysl.

S tím výrokem o těžké oligofrenii jsem fakt udělal chybu, každopádně jsem chtěl také poukázat na jeden fakt - není důležité jen to, s jakým postižením se narodíme, ale také, jaké máme okolí. I člověk s lehkým postižením může skončit naprosto na dně, nepohyblivý, nemluvící a neschopný reakcí, pokud se o něj nikdo zvlášť nezajímá, nemá žádnou motivaci, jen tak někde sedí nebo leží...

Zamýšlel jsem to právě tak, že tato dívka měla štěstí - na mámu, která se o ni starala až do smrti, na tetu, která ji vyučila, i na dítě, láska k němuž jí dala vlastně onu vůli, aby se mohla dál vyvíjet. A tak se i přes těžké postižení dokázala stát samostatnou.

    
Komentář ze dne: 12.10.2007 15:00:53     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - GreenEyes (@)
Titulek: Re: Re:
Tak, tak. Ta divka mela vuli! Jeji vule prekonala konvence, do jejichz zajeti ji dostalo okoli, vcetne rodiny. A mela touhu byt stastna! Ona jedina vyvijela nejakou (tedy spis nadlidskou) aktivitu. Sobotni krouzky? - Jo, prece to doporucil psycholog. O tete je tam jedina zminka - ze ma onu "specialni psychologii". Muj obdiv ma jen hrdinka pribehu.
Take znam hodne takovych pripadu - ze stazi na medine, z tlumoceni, ostatne i ze zivota. Obcas mam chut zarvat: vzdyt vy vsichni na onoho "postizeneho" kaslete! Odbornikum jde o to, jednou navzdy pacienta ci dite nekam zaradit a potom ... potopa. Lhostejnost a pasivita dokazi zpusobit nevypocitatelne a mnohdy nenapravitelne dusledky ...

      
Komentář ze dne: 12.10.2007 15:23:02     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Jakub Raida (ICQ je 213-261-633)
Titulek: Re: Re: Re:
Tak to funguje taky právě ve zmíněmém Mariánu... Ředitel se sice stará a celkově je personál fajn, ale ti lidé tam jsou prostě opuštěni (s krátkým i, jakože je někdo opustil, ne že by se tak cítili). Pobírají svůj invalidní důchod, za který se o ně ústav stará. Lidé, kteří je tam dají, o ně už vůbec nejeví většinou zájem. A to většina těch lidí tam doufá, že budou třeba na Vánoce doma, celý rok se na to těší... A nikdo se neozve. Vůbec nikdo. Když jsem tam kdysi byl, chytl mě ležák (vážná mentální porucha, slabý zrak i sluch, omezená motorika) najednou za ruku a zeptal se mě "kdy přijde maminka" (opravdu se to stalo). A já už jsem samozřejmě věděl, že 90% rodičů se pro své děti už nikdy nevrátí, nepřijdou je ani navštívit. Byl to prostě docela tíživý okamžik. Ovšem lidská drzost nezná mezí... Sotva postižený zemře, najednou se vyrojí rodina a chtějí po něm převzít i tu poslední ozdobu na stromku, hračku, oblečení, našetřené peníze... Mají na to právo (šlo to z jeho důchodu, kterým po jeho smrti přestane disponovat ústav), ale je to hnus. Ležák, který mě chytil za ruku mohl mít tak deset let, ale nejspíš moc přes dvacet žít nebude... A pak se přirojí rodinka, která o něj nikdy nejevila zájem. Proto mě potěší, když někoho z nich vidím například s matkou před Vánoci nakupovat v Tescu... Je pro něj fajn, být doma. Nebo často vidím ráno v autobuse nějakého malého oligofrenika, asi s babičkou. Stará se o něj svědomitě a má můj obdiv. Nezanedbaný oligofrenik může dokonce budit i lepší dojem než zanedbané zdravé dítě... Nejvíc mě dostal jeden otec, o kterém jsem někde četl (asi na novinkách.cz nebo v novinách), že musel postiženou dceru do ústavu, protože pohled na ni mu a rodině, cituji "lámal srdce". Tak to je dobré, jim to láme srdce a ona... ...je co?

        
Komentář ze dne: 12.10.2007 17:42:33     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - GreenEyes (@)
Titulek: Re: Re: Re: Re:
Naprosto souhlasim, Jakube.
Srdce je pruzny svalovy organ, ktery se zlomit neda. Lame jim to spis jejich stereotypy, jejich zabehane styl zivota (to nejdrazsi, co maji)...
Proto si pokladam otazku, kdo je vlastne v Tve povidce vic - ne mentalne, ale psychologicky a sociale insuficientni - matka (plus okoli), nebo ta divka?



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2026        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz