Co je to vlastně? Co tímto slovem vyjadřujeme? Je to stav mysli?
Je to opak radosti. Nikoli smutek, jak si mnoho lidí myslí. Zklamání může smutek vyvolat, ale vyvolává také znechucení, apatii nebo únavu.

V životě prožíváme nejrůznější druhy zklamání. Zklamání z lidí, zklamání ze sebe samého, a u věřících i zklamání ze samotného Boha.
Zjišťujeme:
a) lidé (v práci, v církvi, doma) nereagují podle našich představ,
b) okolnosti nejsou takové, jaké bychom si přáli.

Znovu a znovu zápasíme s vlastními slabostmi, selháváme znovu a znovu tam, kde nejsme pevní, snadno také proto podléháme, protože jsme ovlivnitelní. Při některých příležitostech se přistihujeme i při tom, že jsme něco očekávali (i od Boha) a že jsme "nenaplněni".
A dostaví se samozřejmě - pocit zklamání.
(Tyto věci nás zraňují tím více, čím více jsme do jednotlivých situací zapojeni emocionálně. Mnohem více než špatné rozhodnutí vlády se nás jistě dotkne špatné rozhodnutí partnera či přítele.)

V souvislosti s tím jsem si vzpomněla na jednu pasáž. (Četla jsem ji před lety někde na internetu). Je o oku a dvacetikoruně:

Když vezmete kovovou dvacetikorunu a přidržíte si ji těsně u oka,
pak při pohledu na slunce či na světlo (přes tu dvacetikorunu) zjistíte, že k vašemu oku se dostane velice málo světelných paprsků. Čím dále dáte peníz od oka, tím více vidíte zář světla. Stín té dvacetikoruny je menší a menší.

S námi to je obdobné i v duchovním životě. Když učiníme hlavním předmětem naší pozornosti zklamání, které jsme prožili, či těžkosti, jimiž procházíme, pak už zůstane velice málo místa pro paprsky naděje. Pokud se pokusíme na ně pohlédnout z větší perspektivy, například v souvislosti s Božím plánem pro nás, pak smíme zahlédnout mnohem více světla a stíny už nejsou tak veliké.

Znovu a znovu zápasíme s tím, že:
Máme určitou představu o něčem. Očekáváme, že svůj čas strávíme tak či tak, ale nakonec to dopadne zcela jinak. Věříme, že lidé budou jednat určitým způsobem. Jsme přesvědčeni, že se určitá situace bude vyvíjet určitým směrem. Naše očekávání dokonce mohou být legitimní, mohou vycházet z Božích zaslíbení, mohou být biblicky podložená, mohou být podložená zákonně, vlastně nemohou přece být jiná než jsme přesvědčeni…
ALE:
Jelikož nežijeme v dokonalém světě, tak jsou mnohá naše očekávání nenaplněná a pak prožíváme zklamání. Záleží však na tom, jakým způsobem na to budeme reagovat, zda biblickým či nebiblickým. Většinou to bývá ta druhá možnost.
Na nenaplněná očekávání reagujeme nejrůznějším způsobem. Buď jsme smutní nebo naštvaní - hněváme se na sebe či na druhé. To nesvědčí o jednání dospělého člověka, ale spíše o chování sebestředného dítěte, které si chce
od druhých (či od Boha) něco vydupat (vybrečet, vytrucovat).

Jak už jsem podotkla, jsou různé druhy zklamání, ale nejvíce nás zasáhne, když se zklameme v člověku, na kterém nám záleží. Rodič, přítel, partner, kamarád...

Ten pocit je velmi intenzivní a může trvat dlouho (i několik týdnů, měsíců, či dokonce let).
V první chvíli se člověk cítí strašně moc nešťastný. Je vyděšený z toho, že mu bylo ublíženo tam, kde má největší slabinu... dostaví se nesnesitelná hořkost v ústech, zvedne se tep, slzy chtějí zastavit pocit bezmoci, lítosti, hněvu. V tu chvíli člověk reaguje v afektu, nikomu nevěří a chce být sám. Připadá si zbytečný, nenáviděný všemi a naprosto prázdný.
A nejhorší je, že odmítá veškerou pomoc a neustále se "přehrabuje" ve své bolesti,
doufajíc, že se vše vrátí zpět do starých, vyjetých kolejí, kde mu bylo dobře.
Bohužel, opak je pravdou.

Život nestojí. Jde dál svým tempem a my musíme také. Vstát a jít.
Jsme o další životní zkušenost bohatší.

Není nad prožitek,
když tě zocelí.
Padnem k zemi,
vstanem
a jdem,
máme-li
tu sílu
nelézt jako had.
Tomu souzeno je
ze země poslouchat
a potom pokračovat
v dalším plazení.
Nejsme hadí plémě,
nejsme přízemní,
narážíme dále
roky,
den po dni
a pořád snažíme se
nalézt vlastní klid.
Zevnitř vně se chceme
se vším usmířit
a potom spočinout,
jak dovoleno nám.

"Jo, život je těžkej
a pak...
zavře krám."