Richarde,
moc děkuji za možnost poslechu, obě skladby jsou velmi jemné a něžné, moje dcera by řekla "vílovské" a já toto její vyjádření použiji, protože tak na mě tangerinka vždycky působila. Když se jí dívám do tváře, tak vidím jemnost a krásu, takovou neotřelou, když se podívám na její portrét, slyším hudbu...tu Tvou. Říkala jsem Ti, že by to krásně vyznělo, pokud by něžnost tónů podtrhly ještě housle. věřím,že se i Báře budou skladby líbit a bude je poslouchat, když se jí bude stýskat, když bude chtít mít klid a mír v duši.
Myslím si, že je to velmi důstojné rozloučení.

Děkuji za pěkný komentář, a co ostatní... snad nezůstane tato reakce i tou poslední.

Včera jsem navšívil právě - shodou okolností - díky Barči=BlackTangerine server humanart, kde jsem vyslechl - shodou okolností - skladbu BlackTangerineII od Histese. K mému uznání klavírní verze je pomalejší než I-a (vzpomeňme na diskuse!), a co tratí proti klávesám na elektroefektech, získává na čistotě a upřímnosti klavírního zvuku.
Nyní mne teda čekala III a IV. První překvapení - snad skladba - zvlášť úvodní motiv - je pomalá až příliš! Neznám hudební metra, ale posunul bych závaží metronomu, možná malinko jen, do rychla - netroufám si odhadnout poměr, jen tak citem bych to zataktoval ... Takto mi přijde doznívání mnoha tónů v pomlkách až příliš váhavé.
III a IV jsou o poznání delší a tak se posluchač zvyknutý na I a II dočká nápadité a pro něj nezvyklé mezihry, která však skvostně navozuje pocit křehkosti a neuchopitelnosti bytosti, které je skladba věnovaná. Vždycky nejvíc oceňuji Richardovu schopnost pracovat s vysokými tóny jako ozdobami hudebního tématu - je to velmi přitažlivé - i když pro puristu možná i hodně popové- toto je ovšem mimo mou kompetenci soudit.
IV opravdu překvapí závěrečnou improvizací. Nemusí tam být - III je plně schopná skladba, ale IV má náhle finále, které zmohutní původní křehkou stavbu a dá jí konečný tvar - ale ne konec: tajemství nejsou rozkryta, příběh pokračuje dále - a nevíme kam... i po doznění skladby.
Některé momenty skladby mi vyvolávájí představu skla .. vím, že dívka z tiráže skladby se sklem výtvarně pracuje a také vím že je krásným, ale i nebezpečným materiálem.
Tímto kusým konstatováním má recenze končí - nekončí, stejně jako příběh popsaný hudbou.

Potřeboval jsem poslat odkaz na tuto skladbu, a tak jsem si znova přečetl Tvůj komentář. S tím, že skladba pokračuje dále, ale nikdo nevím kam, jsi měl pravdu. Konec jsem si ponechal v nejistotě a otevřený.

A teď můžu říct, že spolu s Davidem Bátorem jsme jediní, kteří znají celé, asi 3 minutové zakončení.

Ano, možná Vás to překvapí. Spolupráce s Davidem opět pokračuje. Pro zvláštní okamžiky, pro mne životní dílo, je třeba si znovu najít cestu k "dvornímu" textaři, protože je zárukou, že dovede mé hudební prožitky dát do slov líp, než bych si to vůbec dokázal představit.

Malá textová ochutnávka:

Barvy už jdou spát.
Barvy se ještě smějí.
Barvy ještě pláčou
a křičí na balkóně
ona a on.


No a na zbytek si budete muset asi pár měsíců či let počkat... Je to skladba hodně osobní a její osud se odvíjí od reálných prožitků... A jaké budou, to neumím předvídat. Každopádně skladba je dokončena. Není možné ji dále prodloužit a až to bude donahráno, epizoda BlackTangerine, alespoň v tom světě hudebním, pro mne končí.

Je to jediná skladba, která má i po třech letech téměř stejnou strukturu, krom nově dokončených pasáží, aniž bych se za svou práci ještě z roku 2006 styděl. Většinou mi díla z té doby už přijdou nezajímavá... Ale u BT jsem měl takový nervózní pocit, že to stále není ono.

Ale teď.... už jsme doma... došli jsme do teplé světnice, zapálili v krbu a sladce usnuli.

Ale jestli se probudíme, nebo budeme spát dál - do už skladba neřeší :).