Slohová školní práce na téma "Láska není jen pojem". Have fun :)

Tak dlouho jí vštěpovali, že je úchylná, až tomu samotná začínala chvílemi věřit a přistihovala se při lehkém pocitu viny a studu, i když byly na celé rozčepýřené louce samy s jarním vánkem a do jejich myšlenek nikdo vidět nemohl. Opakujme si však donekonečna, že se v tmách strašidla neskrývají, přesto stále ucítíme jejich dychtivé pohledy při průchodu šerou ulicí. Styděla se za vlastní myšlenky a city a jako by největší hanbu cítila právě sama před sebou. Sama sebe nejhůře a nejdetailněji svlékala výčitkami a niterní pohled svědomí jako by ji dělal ještě menší a menší, mnohem menší, než se klopíc oči k zemi, celá uzardělá, zmenšovala před křičím otcem, mnohem, mnohem menší, než jak se scvrkávala před plačící mámou, nevěda, co s rukama a kam se hnout, zda by měla k mámě natáhnout smířlivou dlaň nebo utíkat pryč. Všechno to přestála a nezhroutila se, nezlomilo ji to, otcovy lamentace změnily se pro ni v pouhopouhý ruch, jako by jen venku někdo kladivem beton lámal, matčiny výčitky staly se fluidem, za kterým udělala čáru. Ale sama před sebou neměla kam utéct. Odnesla si s sebou vše – to ponížení, ty výčitky všech, ty kousavé poznámky, pohledy… …to zoufalství a bezradnost… …a hlavně tu obrovskou samotu a neporozumění.

Utišila na chvíli proud zmatených a horečnatě vracejících myšlenek. Prohrábla si unaveně zplihlé vlasy a pohlédla proti svahu. Vítr se stočil do víru, který unášel malé listí, kousky kůry a útržky květů smetánek i sedmikrásek, u země se zpomalil a jak utěšující duchové plazil se teple v nízké trávě. Všechna ta zeleň, běloba a světlá žluť tvořily z okolního světa emotivní ikonu svobody, mládí a ještě čehosi, co její duše cítila, ale rozum neuměl pojmenovat. Zavřela oči a vnímala, ba přímo vychutnávala ten jediný okamžik, přejíc si, aby nikdy neskončil.

Ucítila pomalý a hřejivý dotek konečků prstů na svém zápěstí. Otevřela oči a pohlédla do těch šedozelených zorniček, které měla vždy tak ráda. Ruka dívky sedící v trávě proti ní, spočívala na jejím zápěstí, dotýkajíc se ho jen letmo a lehce, jako by s určitou otázkou: Jsi v pořádku? Chceš v tom pokračovat? Je něco, co bych pro tebe mohla udělat? A další nevyslovené otázky jí prolétly myslí, když se s ní objímala. Chceš tamto všechno opravdu opustit navždy?

Podívala se nad lesy řídkých stromů, mezi jejichž korunami proháněly se obláčky mlhy a ještě dál, až na moře doškových střech města. Sevřela pevněji nabízenou ruku – jejich dlaně tak dobře k sobě pasovaly. Držely se zrovna jako ráno, když spolu stály před jejími rodiči a byly si vzájemnou oporou.

Přitiskla si ji znovu k sobě a ucítila v tom objetí hřejivost, kterou nikde jinde v celém světě nemohla nalézt. Matně si vzpomněla na všechny ty rádoby nápadníky, švihácké frajery, kteří ji nosili kytky a psali dopisy plné lásky… Co to bylo za lásku. Jen forma, jen slupka bez dužiny a jen obálka bez knihy nebo kniha bez písmen. Plané fráze… Chceš se mnou chodit? Co to je za otázku, copak je láska něčím, co se dá takhle oficiálně započít? Je to snad jen součást život a její povinnost, úděl? Kde skončila zamilovaná psaníčka a kam došla s ramenatými muži… Ve výsledku se jen nahá a úplně sama krčila v opuštěném koutě studeného sprchového koutu, s modřinami v klíně a očima zarudlýma pláčem. Nikdo ji nedal to, co ona, tajemná a vždy kouzelně se usmívající dívka s černorudými vlasy. Byla vždy u ní a neodcházela… Naučila ji nové úctě k sobě samotné…

Proč po tom všem tedy cítí ten stud? Proč její vlastní vědomí promlouvá znovu káravým hlasem otce, zklamaným tónem matky a štěbetavými posměšky vrstevníků… Schoulily se k sobě a ona sklonila hlavu k šíji druhé dívky. Budou mít tolik času se toho všeho zbavit. Objímaly se, jako když máma utěšuje své dítě a když dítě uklidňuje svou mámu.

V jedné písničce, kterou spolu slyšely v rádiu jednoho motorestu, ve kterém se stavěly během svého útěku z domova slyšely: „Love is like a shelter, brings me trought the storm.“