Karel cítí, že je nejvyšší čas, aby začal sám rozhodovat o svém osudu, čímž však rozhodne o osudu miliard lidí.

Oba dva, Karel i Cyril, vyletěli z přesličky. Než se nadáli, mířilo na ně několik hlavní plasmových pušek.
„Pět cyborgů, to je nuda,“ řekl Cyril.
„No, já nevím,“ zašeptal Karel.
Dřív, než cyborgů došlo, co se vlastně děje, leželi sešrotováni na zemi.
„Vskutku, byla to nuda,“ uznal Karel.
Hlávka F16 už byla na dohled. Tyčila se jako šedivý půlkruh v dáli, mezi obřími obrysy dvou přesliček. Oba dva vyběhli tím směrem a neustále dávali pozor, aby se už nesetkali s žádným cyborgem. Karel si představoval, že to bude velmi obtížné, ale doopravdy to bylo snadné. Jen vešli do zadního větracího systému, slabým DAMN zářením odstranili hlídacího robota a po chvíli plížení spatřili přes mřížku krystal. Nedaleko krystalu byla lůžka, počítače a různé přístroje. Karla napadlo, co to asi je. To už přiváděli nějakého Dexského zajatce. Sice se úpěnlivě bránil, ale proti dvou cyborgům neměl šanci. Položili ho na lůžko.
„Musíme jednat, nebo z toho nešťastníka bude cyborg!“ vykřikl Cyril.
Potom vyrazil mřížku a vystřelil. Jeden z cyborgů se sesunul k zemi. Cyril chytil toho druhého a dvakrát s ním praštil o zeď. Potom ho spustil na podlahu a přikázal Karlovi: „Dělej, dotkni se ho… …já je trochu zdržím.“
Pak zaklekl a s pistolí mířil na dveře. Karel položil dlaň na krystal. Chvíli necítil nic a potom.
Co po mně chceš?
Karel si byl jistý, že to říká ten démon.
„Můžeš spát, tvoje úloha je u konce,“ řekl Karel.
A můžu se vrátit domů?
Karel se obrátil na Cyrila: „Co to znamená, že se chce vrátit domů?“
Dveře se otevřely a objevili se tři cyborgové. Cyrilova pistole dvakrát třeskla a jeden z nich se zakymácel a spadl. Potom vzal Cyril toho bližšího cyborga a hodil ho na toho druhého. Zavřel dveře a odpověděl Karlovi: „Jo, ať se vrátí do astrální sféry… …ale dělej!“
Tak co?
„Táhni do horoucích pekel!“ zavrčel Karel.
Přístroje napojené na krystal zablikaly a zhasly. Když to Cyril spatřil, řekl: „Bezva, padáme!“
Oba dva se vrhli do větračky. První tam vlezl Karel a ještě slyšel zvuk boje. Potom ho konečně následoval i Cyril.
„Šlo to docela hladce!“ řekl a popohnal Karla k větší rychlosti.

Do C42 se vrátili až k večeru. Museli se v džungli zdržovat spoustou různých přestřelek.
„Tak co?“ zeptal se rovnou Dell, čekající u hlavního vchodu.
„Vypnuli jsme ho. Produkce cyborgů je sice zastavena, ale už jich je stejně příliš moc.“

Karel vstoupil do bytu a setkal se s Ni'jou.
„Kde je Link?“ zeptal se.
„Spí. Tak co, jak to šlo?“
„Dobře, vypnul jsem to.“
„Jsi opravdu náš Vyvolený, tušila jsem to.“

Karel se probudil ze všech tří nejdříve. Opatrně tedy vstal z postele, převlékl se a vyšel ven, před hlávku. Stál tam Cyril a hleděl do neznáma.
„Co tady děláte tak brzo?“ zeptal se Karel.
„A co ty?“
„Mám těžké myšlenky.“
„Tušil jsem, že tady ráno přijdeš a proto jsem tady také přišel. Musíme si jako dva chlapi o něčem promluvit.“
Karel věděl o čem.
„Musím říct ne, a vy víte, že mně Dexové ochrání. Musel byste je všechny pobít… …a mě taky,“ řekl Karel.
„Copak nemáš v těle kousku cti? Klidně zradíš všechny Fidohalerky, kteří zaplatili vlastní krví za to, aby ses narodil ve svobodné zemi?“ zeptal se Kečetrk.
„Dexové mně ochrání.“
„Proti Dexům nic nemám. Spor je mezi námi dvěma, tak to pojď vyřešit, jako za starých časů. Stejně mě nemáš moc v lásce, viď?“
Karel věděl, že má sice větší svaly než Cyril, ale že bít se s ním by znamenalo sebevraždu. Kečetrk už dva tisíce let úspěšně zabíjí hordy bojovníků, jimž by Karel nesahal ani po kolena.
„Budete mně muset zabít!“ křikl a zaťal pěsti.
Potom bez varování vyskočil a udeřil pěstí Cyrila do obličeje. Cyril ho chytil v pase a odhodil pět metrů daleko. Karla všechno bolelo a s obtížemi se zvedl.
„To bylo za Akademii a za všechny mé kamarády…“ řekl Cyril.
Karel se postavil a řekl: „Klidně mně potrestejte, zasloužím si to, ale nikdy nebudu jako vy! Nikdy vás nenapadlo, že možná nechci být jako vy? Že možná není mým osudem být modrým šaškem pronášejícím debilní věty?“
Karel věděl, že teď urazil všechny Fidohalerky a že to Cyril nenechá jen tak být.
„…a tohle je za mě, za toho modrého šaška, který tvojí mámě zachránil život,“ dodal Cyril a odkopnul Karla.
Karel zůstal ležet v mokré trávě a sípal. Vzhlédl na Cyrila.
„Odtáhnete mě pryč? Na Akademii?“ zeptal se.
Cyril ale svěsil hlavu. Musel přemýšlet o Karlovi a o jeho slovech. Mohl to udělat, mohl klidně Karla vzít, naložit do Krtka a odvézt. Dexové by nic nezmohli. Ale on nemohl. Když viděl Karla, který radši riskoval střet s ním, než by odešel od své rodiny, rozhodl se, že mu dá svůj život.
„Možná máš pravdu, možná jsme jen modří šašci ale možná jen ty nemáš na to, na co měl tvůj otec; kdo ví, kde je pravda, ale mluvíš přesvědčivě, dávám ti svůj život, ale tím u mě ztrácíš jakoukoliv čest; ani nevíš jaký dar ti teď dávám,“ řekl ten velký Fidohalerk a smutně odešel.
Karel ho sledoval, jak odchází. Jeho oči se zalily slzami. Slzami štěstí, že zůstane s Ni'jou a slzami smutku, že zklamal Fidohalerka, který v něj vždy tolik věřil. Vzpomněl si na Cyrilova slova: „Jsi Fidohalerkem po všech stránkách, ač to zatím třeba nevíš. Budeš tím největším Fidohalerkem.“
Zklamal ho. Nebyl si najednou jistý, jestli udělal dobrou volbu. Ani si nevšiml, kdy Ni'ja přišla a nevěděl, co všechno viděla. Poklekla k němu a začala ho ošetřovat.
„Jsi hrdina, postavil jsi se mu a já jsem na tebe hrdá. Patříš k nám a ne k nim.“
„Ne!“ vykřikl Karel. „Udělal jsem chybu! Jsem zbabělec! Ty nevíš, co říkáš! Já mám být na Akademii!“
S tím na rtech omdlel.
„Co tím myslel?“ zeptal se Link, který právě přišel.
„Nic, jdi ještě spát,“ řekla Ni'ja.

Cyril odešel od hlávky a věděl, že už nikam nemůže. Nechal Karla u Dexů, za chvíli se to všichni dozví. Nemůže se vrátit na Akademii, tam by ho zabili. Nemůže jít ani do jiné hlávky, tam by ho taky chytili. Udělal chybu, nechal Karla tady a teď je z něj psanec. Je jediná možnost. Být sám v pustině. Jedině ho štvalo, že už nikdy neuvidí Metoděje, nejlepšího přítele. Nevěděl kam jde, chtěl jít jen co nejdál pryč. Pro směsici pocitů, která v něm vířila, si stejně ani moc nevšímal, kam jde. Po dvoudenní cestě, kdy se živil ulovenými mloky a vodou z přesliček, došel do naprosto neznámých končin, kde měl podle Dexských pověstí údajně žít moudrý Cieinb – Dexský poustevník. Všude okolo se rozléhala temná bažina, z níž vyrůstaly mohutné stonky přesliček přízemních. Cyrilovy boty se bořily do bláta a chůze byla velmi obtížná. Náhle před sebou spatřil malý travnatý ostrůvek a na něm jedinou obří přesličku, ve které byly zasazeny eliniové dveře a vedle nich jedno okno s eliniovou clonou. Cyril vystoupil na ostrůvek a začal si otírat bláto z bot do trávy. Lákalo ho sice zjistit, kdo asi tak žije uvnitř, jestli je to opravdu velký věštec a poustevník, nebo jenom nějaká obyčejná Dexská stanice. Na druhou stranu by tím riskoval zadržení, neboť v tu dobu už o jeho činu stoprocentně museli vědět. Cyril si mnohokrát vyčítal, jak mohl být tak šílený, že nechal…

„…Karla mezi Dexy,“ řekl Metoděj před dvěmi spojenými třídami. „Ano, je to tak, teď už to ví všichni a vám bych to měl také říct. Váš spolužák, Karel Christian nás všechny opustil a zradil – je to vlastizrádce. A celé to padá na Cyrilovu hlavu. Až bude zadržen…“
Metoděj se odmlčel. Měl náladu pod psa a vůbec se mu o tom nemluvilo lehce. Mezi třídou to vzrušením přímo žhnulo.
„Karel? To není možné!“ říkal Lucian.
„Bylo mi hned podezřelé, že opět chybí on i Kečetrk,“ mínil Myslivec.
„A ještě tam má holku a dítě; no, to je kanec,“ šeptala Lenka.
„Musíme to říct Evě ale šetrně,“ rozhodla Lucka.
„…až bude zadržen,“ pokračoval Metoděj, „bude buď popraven nebo odvezen na Rudé pláně. Já, jako spoluviník, tam budu odvezen hned zítra. Navždy.“
Poprvé po dvou tisících letech mu stekla po tváři slza. Jediná. Potom se zadíval do stropu a pomyslel si: „Takový velký a…“

„…a slavný Fidohalerk mě poctil svou návštěvou?“ divil se moudrý stařec.
„Já už nejsem Fidohalerk,“ řekl Cyril.
„Jste přece Cyril Kečetrk, ne?“
„Jsem Cyril Kečetrk, ale už nejsem Fidohalerkem, udělal jsem totiž…“
„…chybu?“ tipnul poustevník.
„Jo, chybu.“
„Tak pojď dál.“
Cyril vešel do skromného příbytku a posadil se ke stolu. Stařec se posadil naproti něj.
„Jste opravdu věštec a prorok?“ zeptal se Cyril.
„Jsem jenom obyčejný člověk, přišel jsem z Metalu. Tady mí říkají Cieinb.“
„Takže nemáte žádné zvláštní schopnosti?“ zeptal se Cyril rovnou.
„Ne, jen jsem v Metalu studoval theurgii. Dexům to připadá jako zázrak, a já přitom nejsem žádný špičkový theurg, dosáhnu maximálně do deváté sféry.“
„To je slušné. Já do jedenácté,“ řekl Cyril. „Jedenáctá je povinností pro každého Fidohalerka…“
Vtom si Kečetrk uvědomil, že už vlastně není Fidohalerkem.
„Ale vy už nejste Fidohalerk,“ odtušil Cieinb.
„Nejsem.“
Potom Cyril z náhlého popudu vypověděl Cieinbovi celý svůj příběh odehrávající se kolem Karla a Dexů.
„…a vy mě samozřejmě nemůžete vydat, protože v případě potíží bych si s vámi snadno poradil,“ zakončil svou řeč Cyril.
„To ani nemám v plánu,“ řekl Cieinb klidně. „Měl byste jen udělat to, co je správné. Ne však správné z vašeho hlediska, ale správné z hlediska tisíců generací odvážných lidí, kteří vytvořili velké věci, dali šanci na život mnoha lidem a za odměnu žádali jen dodržování jejich řádů a jejich neskonalé moudrosti, kterou nemusíme chápat, protože víme že je správná a protože ji ctíme. Já sice neznám všechny Fidohalerkské kodexy, ale znám jeden – ten o zákazu vypouštění informací a studentů z Akademie. Udělejte to, co vám nařizuje svědomí.“
Cyril dlouho přemýšlel nad jeho řečí. Ta dlouhá doba se zdála jako věčnost. Stařec přitom chodil po interiéru přesličky.
„Máte pravdu. Kodexy byly vymyšleny moudrými lidmi a mají tedy nepochybně svůj význam. Krom toho, nemůžu se skrývat donekonečna,“ řekl potom Cyril.
„Dal jsem vám radu a také bych jednu potřeboval,“ řekl Cieinb.
„Ode mne?“ pohlédl na něj Cyril.
„Ano. Napadlo mě, jestli je vůbec možné věštit budoucnost? Jestli nejsem zbytečný?“
„Uvažujte,“ vybídl ho Cyril smutně – vůbec neměl náladu na vysvětlování.
„Napadlo mě, že věštit budoucnost je možné – kdybych dokázal v mozku vypočítat to co se stane. Neboť vše co se nyní děje kdekoliv na světě je předem dané po tisíce let – všechno se děje podle nějakých pravidel a zákonů, včetně lidského uvažování, procesů v mozku a tak dál. Takže neexistuje žádná náhoda a žádná svobodná vůle. Znamená to tedy, že budoucnost je už teď pevně daná a neměnná. Takže se dá vypočítat.“
Cyril jen kývnul hlavou.
„Ale potom mě napadlo, že když tu budoucnost vypočítám a když budu vědět, co v budoucnosti bude, tak se vlastně budu chovat trochu jinak. Takže, při každém výpočtu se celá budoucnost přepíše. Je to tak?“
„Ne,“ řekl Cyril, „právě jsi řekl, že vše je předem dané. Tudíž je předem dané i to, že spatříš to, co by se stalo, kdybys ses choval jinak, ale co se nikdy nestane a nikdy se stát nemělo. Takže vize budoucnosti nám mohou ukázat jen to, jakou cestou by se budoucnost ubíhala, kdyby neexistoval faktor tvého vypočítávání. Dejme tomu, že vidíš před sebou hroudu a chceš na ni vylézt. Vzápětí však spatříš ve vizi sebe samého, jak pod tebou podminovaná hrouda vybuchuje. To žes to viděl, ale ještě neznamenalo, že se to má stát. Už dávno bylo předurčeno, že v danou chvíli budeš tuto vizi mít a stejně tak bylo předurčeno, že na ten kopeček nevstoupneš. Žádná alternativní budoucnost neexistuje. Jen jedna, která je podle všech zákonů a která zákonitě musí proběhnout. I to, že říkám tyto slova vychází z reakcí které proběhly při stvoření krychle, stejně jako všechny naše myšlenky a činy. Už ale jdu.“
„Děkuji ti tedy, snad se ještě sejdeme. Nejsem sice až zas tak dobrý věštec, ale myslím, že se určitě ještě sejdeme.“
„Vzhledem k tomu, kam jdu, o tom vážně pochybuji,“ řekl Cyril
A potom odešel. Odešel se vydat do rukou Fidohalerků.

Metoděj se po celou dobu letu ani nepodíval z okýnka. Potom vzducholoď přistála a on, v šedém obleku, neozbrojen, vystoupil. Všude okolo, na miliardy kilometrů daleko se táhla jen holá poušť a rudý písek. Bylo to nejdokonalejší vězení a ani nepotřebovalo strážce. Největším strážcem byla vzdálenost. Vězeň mohl v těch pustinách žít věčně. Zdrojem veškerých životně důležitých látek byly kaktusy všude okolo. Stačí jen uloupnout a je možno pít, jíst, všechno. Spát se dá na písku, vylučovat také. A nakonec ho bude čekat postupné šílenství. Po pár letech, možná desetiletích, zešílí ze samoty a jednotvárnosti.
„Kdyby tady tak aspoň byl Cyril,“ povzdechl si Metoděj.
Jeden z mladých Fidohalerků se k němu naklonil a řekl: „Vždy jsem se na vás díval jako na mistra. Je mi to líto, že musíte takto skončit. Slibuji ale, že vám to zpříjemním a pošlu zde nějaké ucházející vězeňkyně…“
„Jen už jdi a nenamáhej se,“ zabručel Metud.
„Bylo mi ctí,“ řekl ještě mladý Fidohalerk a potom už se vzducholoď začala zvedat.
Metoděj se rozhlédl kolem. Tak takhle začíná šílenství. Byl Fidohalerkem a věděl, co přijde. Zhruba za patnáct let zapomene poslední slovo z řeči. Po čtyřiceti až padesáti letech upadne do hlubokého flegmatismu a letargie, přestane se přílišně hýbat. Pro potravu si poloze po čtyřech. Tou dobou už bude slepý, protože oči se v té pustině stanou postradatelným orgánem, stejně jako sluch. Po devadesáti letech, když už bude slepý, hluchý a skoro nehybný a jeho ruce i nohy budou neuvěřitelně slabé, přestane vnímat bolest a začne nevědomky vydávat táhlý chrčivý zvuk. Tak to půjde dál a zhruba po sto padesáti letech ztratí o sobě vědomí. Veškeré pohyby se budou dělat automaticky, stane se z něj pouhý parazit na několika kaktusech. Jelikož ztratí vědomí, je možno ho považovat za mrtvého, neboť v té chvíli přestane existovat šance na záchranu. To nebyly moc dobré vyhlídky do budoucna. Metoděj se posadil a natáhnul do rudého písku. Bylo to zvláštní, ale ani v té chvíli nepociťoval k Cyrilovi, který ho do toho zatáhl žádnou nenávist. Tušil, že Cyril měl dobrý důvod pro to, aby to udělal tak, jak to udělal, krom toho byl Cyrilův nejlepší přítel už více než dva tisíce let a snad by ho po té době ani nedokázal nenávidět.

A tak se Metoděj jen bezcílně potuloval po rudé krajině, jedl kaktusy a vzpomínal na staré časy. Pořád se nemohl smířit se svým údělem. Připadalo mu, jako by ještě nebyl čas na konec, zvláště na takovýto konec.

Po chvíli však spatřil v dálce před sebou člověka. Srdce poskočilo radostí a vyběhnul tím směrem. Brzy mu bylo jasné, že to není nikdo jiný, než…
„…Cyril!“ vykřikl Metoděj.
Postavili se kousek od sebe.
„Metude! Promiň,“ řekl Cyril a svalil se do písku.
Metoděj se posadil vedle něj.
„Chytili tě?“ zeptal se.
„Řekl jsem si, že tě v tom nenechám samotného.“
Chvíli bylo ticho.
„Aspoň skončíme spolu,“ řekl potom Metoděj.
„To jo,“ zamumlal Cyril. „Ale tak nějak mi to nesedí. Nepředstavoval jsem si konec takhle. Myslel jsem, že hrdinně zhyneme v bitvě a budeme slavní… …tohle mi prostě nesedí. Myslím, že takhle by Fidohalerkové končit neměli.“
„A za všechno může ten parchant Karel,“ řekl Metoděj a udeřil pěstí do písku.
„Ne, můžu za to já,“ řekl Cyril tiše. „Mohl jsem ho vzít pryč, ale neudělal jsem to. Místo toho jsem mu dal naše životy.“
„To asi nepochopím… …ale věřím, že jsi měl proto dobrý důvod. Ať uděláš cokoliv, budu na tvojí straně,“ odpověděl Metud.
Dlouho nikdo nic neřekl. Potom promluvil Cyril.
„Ale tohle je definitivní konec,“ řekl.
„Asi jo… …ale nějak se na to necítím. Mám takový zvláštní pocit, pořád nemůžu uvěřit že končíme.“
Pak se, aniž by něco říkali, oba postavili, podívali se na zapadající slunce, napřímili a hrdě jako před lety zpívali Fidohalerkskou hymnu.
„A tak končí dva nejslavnější Fidohalerkové,“ pronesl potom Cyril.
A otočili se. Oddalovali se stále dál do neznáma, až z nich zbyly jen malé tečky na obzoru a potom i ty tečky zmizely.