V životě každého člověka nastane někdy okamžik, kdy má pocit, že jde všechno špatně a čím dál hůř. Jedny přátelé odkopnul a druzí se od něj sami vzdalují.

Lucian ležel ve svém bytě a na svém lůžku. Hlavou mu vířilo tolik věcí. Musel myslet na Karla, Cyrila, Markétu, Metoděje, Myslivce a svůj květináč. Na nic jiného mu v hlavě bohužel nezbývalo místo. Tedy, vlastně ještě na něco mu zbývalo místo – na neuro. Měl ho plnou hlavu. Bez Karla to nebylo ono. Což o to, Heptahydráti vítězili i bez něj, v hlavní chodbě, na velké tabuli neuro výsledků jejich jméno zaujímalo první příčku se svými 45 vítězstvími. Něco takového bylo opravdu výjimečné, na druhém místě byli totiž Nočníci s pouhými 4 vítězstvími. Ozval se zvonek.
„Kdo to sakra může být? Teď, o půl dvanácté!“ naštval se Lucian.
„To jsem já!“ ozvala se Markéta.
Lucian zívl a šel otevřít. Markéta vešla dovnitř.
„Proč, proboha, nespíš?“ zeptal se Lucian.
„Myslela jsem na tebe.“
„No a?“
Markétina odpověď byla značně neverbální. Jediným pohybem ze sebe shodila celou noční košili.
„Dostala jsem na tebe chuť!“
„O půl dvanácté?“ zděsil se Lucian.
Markéta ukončila celý rozhovor tím, že Luciana přimáčkla ke zdi a umlčela dlouhým maxxálským polibkem. Lucian marně hledal na opasku nůž k sebeobraně, nechal ho v posteli. Nedočkavá Markéta z Luciana strhávala oblečení rychlostí tornáda. Potom ho strhla na koberec.
„Nech toho!“ volal Lucian, po chvíli však přestal.
Zbytek proběhl velice rychle a temperamentně, vyzkoušeli snad všechny existující polohy, jenž se daly v Lucianově bytě na nejrůznějších místech (například před žraločím akváriem) najít, a zanedlouho už oba jen leželi na zemi. Lucian vstal první a začal hledat své oblečení, rozházené po celém bytě. Markéta zůstala ležet na zemi a ještě vydechovala.
„No, tys mi teda dal. Takový divoch! Nejsi náhodou Myslivcův brácha?“ říkala.
„To snad ne,“ usmál se Lucian.
Lucian začínal pomalu chápat Karlovo jednání. Ženské… …každý muž protrpí ochotně tolik bolesti, jenom kvůli… …další bolesti.
„Cha, Myslivec se posere, až zjistí, žes mu nasadil parohy! Snad si mně teď bude víc všímat…“ mumlala si potom Markéta.
„Cože?“ zeptal se Lucian.
„Ale nic…“
„Zneužila jsi mě jen proto, abys vytrestala nevšímavého Myslivce? Nikdy si se mnou nechodila a ani nechtěla chodit?“
„No, vlastně… …ano.“
„Jsi obyčejná kurva! Vypadni!“ zařval Lucian a hodil po ní její cáry noční košile.
„Já…já…“ namítala Markéta.
„Táhni!“ přikázal Lucian.

Druhý den, po skončení výuky, šel Lucian do baru. Už tam seděl Myslivec. Lucian k němu přisedl a Myslivec ho zpražil nedůvěřivým pohledem.
„Hele, chci být s tebou kámoš. Klidně si ji nech,“ řekl Lucian.
„Copak, už sis s ní užil a už ji nepotřebuješ?“ zeptal se Myslivec.
„Spíš si užila ona se mnou. A víš proč? Jenom kvůli tobě! Až ji někdy zase potkám v neuru…“
„Dobře, serem na ni!“ usmál se Myslivec a podal Lucianovi ruku.
Problém byl vyřešen.
Ke stolku přisedla zkroušená Eva i se sklenkou Bačova Tajemství od Modrého úsvitu.
„Tak co, jak to jde?“ zeptala se tiše.
Lucian na ní okamžitě poznal, že zase celou noc nespala. Věděl, že se časem vzpamatuje. Karel byl sice outsider, ale Lucian i Myslivec s ním vycházeli dobře a teď jim prostě chyběl. Jenže Evě chyběl daleko víc. Zpráva o Karlovi ji naprosto zdrtila. Ostatní byli zdrceni odjezdem dvou nejlepších učitelů.
„Však to znáš, Ispeljen je pěkný vůl, zas mi dneska dal osmičku z temných obřadů,“ řekl Lucian.
„Jo, starý dobrý Kečetrk,“ přidal se Myslivec.

„Linku!“ zavolal Karel.
„Ano?“ zeptal se Link, když přišel.
„Slyšel jsem, co jsi říkal před hlávkou,“ řekl přísně Karel.
„Ano, říkal jsem, že až vyrostu, zabiji Kečetrka,“ přiznal se Link s mírnou hrdostí v hlase.
„Proč?“
„Je to nepřítel. Chtěl tě odvézt a potom tě zbil. Je to náš nepřítel.“
„Není!“ zařval Karel. „Cyril Kečetrk je velký muž a ty už o něm nikdy neproneseš jediné křivé slovo. Dlužím mu svůj život! To já jsem udělal chybu! Rozuměl jsi mi?“
Link svěsil hlavu. Chvíli byl potichu a potom se rozbrečel. Byl na takové věci příliš mladý.
„Zapomeň na to,“ řekl Karel klidnějším hlasem.
Link odběhl.

Ten večer byl celý zbytek Heptahydrátů v Lucianově pokoji. Trénovali a navzájem do sebe bušili cvičnými kendo meči. Náladu však měli pod psa. Všechno to bylo špatně. Na většině učitelů bylo zřetelně znatelné, že mají starosti a že je to všechno nesmírně tíží. Když se jednou Lucian ptal, proč byli dva nejlepší Fidohalerkové posláni pryč, odpovědi se mu nedostalo. Jen mu řekli, že kodexy se musí ctít, nebo se stane hrozná sociální katastrofa. Zrovna házel vrhací nože po Myslivcovi. Ten je chytal za letu a následně rychle házel na terč. Bez aim by něco takového nebylo možné. Co se týče Luciana a aim, byl vlastně nadprůměrný. I když slovo nadprůměrný je jen výsledkem průměrkované statistiky. Ve skutečnosti byl skoro průměrný v kvantitě výskytů aim a poměrně nadprůměrný v kvalitě. Když už se zrychlil, tak to prostě stálo za to. Ve skutečnosti bylo aim na devadesát procent nejsilnější zbraní Fidohalerků a tím pádem prakticky jedinou věcí držící celý Metal pohromadě. Aim je vlastně zrychlení; když se dostaví, máte pocit, že se vše kolem vás velmi zpomalilo a jen vy se hýbete běžnou rychlostí. Ve skutečnosti se vy hýbete nadpřirozenou rychlostí. Jde to využívat nekonečně mnoha způsoby. Můžete přečíst celou knihu během chvíle, žonglovat, mít super reflexy, vypočítat matematické úlohy během pár snímků a mnohé další.
„Dost!“ křikl Myslivec a Lucianova ruka se zastavila.
Kousek od nich se boxovali Čenda se Standou. Lambda s Luckou se zrovna šermovali tupými meči. Pro ně to nebyl výcvik, prožívali to jako boj, jako své vlastní boje – boje, kdy bojovali sami se sebou. Konečně Lucie jedním úderem podrazila Lambdovi nohy a on spadl na zem. Když mu pomohla vstát, řekl Myslivec: „Už mě to štve, měli bychom něco udělat.“
Čenda se Standou přestali.
„Co?“ zeptali se.
„Copak si to neuvědomujete? Karel je v nebezpečí! Vždyť on tam zůstal kvůli válce! Je tam zcela sám, bez nás. A dva největší Fidohalerkové, Kečetrk s Akniluojem jsou kdesi za černými lesy. Musíme něco udělat. Máme sílu bojovat, ale nebojujeme.“
„Bezva, tak až za třicet let…“ začal Lambda.
„Ne!“ rozhodl Myslivec. „Za třicet let bude pozdě. Karel sice není žádný velký bojovník, ale já vím, že by nás v kaši nenechal. Myslím, že musíme něco udělat.“
„Jak? Zdrhnout z Akademie? To je absurdní. To není možné.“
„Samozřejmě, zdrhnout sami nedokážeme, to by nedokázalo ani komando nejlepších Fidohalerků s nejlepší výzbrojí. Ale může nám pomoct nějaký učitel…“
„Proč by to dělal?“ zeptal se Čenda. „Myslíš, že by chtěl dopadnout jako ti dva?“
„To ne, ale všichni Fidohalerkové jsou smutní nad ztrátou těch dvou…“
Lambda však měl pořád nějaké výhrady: „Za prvé, kdyby je chtěl nějaký učitel zachránit, udělá to sám a nebude posílat studentíky, za druhé je nemůžeme zachránit, protože zrušením jejich trestu bychom jednali proti kodexu a nemohli bychom se tak stát Fidohalerky. V případě, že ale máme čtvrtinu výuky za sebou a školu skončit nesmíme, musí nás odstranit. Takže budeme sedět vedle těch dvou.“
„Ne tak docela. Kodexy znám na zpaměti a vím, že tady je možnost. V kodexu je, že Fidohalerk potrestaný Fidohalerkem nesmí být Fidohalerkem zachráněn. Vychází se z toho, že nikdo jiný než Fidohalerk stejně neví souřadnice a krom toho nemůže použít Fidohalerkského turbotunelu. Jenže my na jedné straně ještě nejsme Fidohalerkové a na druhé straně máme na Akademii přístup k Fidohalerkským lodím, takže můžeme proletět turbotunelem. Stačí si jen najít komplice.“
„Všichni se budou bát, že…“ namítl Lambda.
„Nebudou! Co si myslíš? Že to jsou malé děti? Jsou to Fidohalerkové, nebojí se ničeho! Kdo jde do toho se mnou? Půjdu klidně sám, cítím to jako svou povinnost.“
Chvíli bylo ticho.
„Tvá povinnost je mou povinností,“ řekl Lucian. „Hergot, jsme přece tým, ne?“
Lambda sklonil hlavu. Pak ale řekl: „Dobře. Jdu do toho.“
Zbývající členové týmu souhlasili okamžitě.
„Dobrá, jde sice o další porušení kodexu, protože se dostaneme z Akademie, ale my ještě nejsme Fidohalerkové a kodex tedy nemusíme ctít.“
A opět to bylo všichni za jednoho a jeden za všechny. Jako před dvěma tisíci lety, když Cyril a Metoděj kradli v továrně na granáty zbraně a připravovali se na boj s cyborgy.

Karel byl ztrápený. Hodně sedával před hlávkou a zíral do temnoty. Co se týče bojů, které Dexové svedli pod jeho velením – byla to katastrofa. Na Dexské bojovníky se řítila jedna prohra za druhou. Dexských vojáků kvadraticky ubývalo. Prohra byla jasná. Karel k sobě pevněji přitisknul Ni'ju. Byl přesvědčen, že jeho osudem, je zemřít, aby ona mohla žít. Nemýlil se.
„Neboj, vše bude dobré,“ řekl Ni'ji, utěšoval tím však hlavně sám sebe.
Před hlávku vyběhl Link. Taky to cítil. Cítil nebezpečí všude okolo. Nebezpečí husté jako krev neomloka.
„Tati,“ řekl přiškrceným hlasem, „měl jsem zlý sen.“
„Já taky,“ řekl Karel.
Z šera přesliček někdo vystoupil. Karel okamžitě zvedl plasmovou pušku.
„Jen nestřílej, jsem přítel,“ ozval se muž a vyšel.
Byl to sám ředitel Akademie pro výcvik Fidohalerků. Jakmile Karel spatřil modrý plášť, zalila ho obrovská směsice pocitů. Nejradši by tam ani nebyl. Cítil se jako největší zrádce a nyní očekával spravedlivý trest. Snad si ani neuvědomil, že na toho Fidohalerka upřeně hledí.
„Pozvete mě dál, nebo se vyhlášená pohostinnost zdejších krajů vytratila?“ zeptal se.
„Zdejší kraje jsou ve válce a jsou na tom velmi špatně,“ řekl Karel tiše.
„Já vím. Ale nebudeme o tom mluvit zde. Což tě Cyril nikdy neučil, že nemáš krvácet před nepřítelem? Kdoví, kdo naslouchá tam v tom křoví…“
Karel se na dotyčné křoví podíval. Bylo mu podezřelé už hodnou chvíli. Takže mu se taky nezdá, něco na tom bude… pomyslel si. Zvedl pušku a vystřelil. Z křoví vypadl ohořelý cyborg. Nad Karlem se opět vznášely bludičky a osvětlovaly temnou noc. Karel na ně pohlédl a měl pocit, jakoby mu svým neuspořádaným pohybem chtěly něco říct. Říct mu, že tak jako dnes září na počest mrtvého cyborga, jednou se budou vznášet nad jeho hlavou.

Když konečně Karel s ředitelem Akademie osaměli v jednom z pokojů v hlávce, bylo dlouho ticho. Dívali se na sebe, ani jeden nechtěl začít.
„Snad víš, proč jsem přijel?“ řekl potom Fidohalerk.
„Vím,“ zašeptal Karel.
„Všechno je v hajzlu, a to kvůli tobě. Dva nejlepší Fidohalerkové jsou vyhnáni do Rudých pustin. Chápeš vůbec, co jsi udělal? Kolik škody jsi napáchal?“
„Chápu.“
„Asi ne dost dobře. Nenapadá tě, že bys mohl své činy nějak odčinit?“
„To už ani nejde,“ řekl Karel.
„To ne, ale zvolil sis za svůj osud Akademii; nemůžeš jej změnit. Musíš se alespoň vrátit a dokončit Akademii. Už tak jsi toho způsobil dost, tak to neztěžuj ještě víc. Musíš se vrátit, tam je tvůj domov, ne tady.“
„Podvědomě cítím, že máte pravdu,“ přiznal tiše Karel, „ale bohužel, já se cítím doma zde. V Metalu bych byl jako tělo bez duše. Musím být s Ni'jou a s Linkem. I když nejde ani tak o ně, jako o Dexský národ. Musím být s Dexy, protože oni se mnou půjdou i do sebevražedného boje. Tím by sice zahynuli, ale statečně a navíc – zastavili by hrozbu Neodexů. Když je opustím, kapitulují a budou stejně zničeni Neodexy. A potom, potom Neodexové půjdou dále. Na Maxxálsko a následně… …na Metal. Prostě, Dexové mě potřebují.“
Fidohalerkský ředitel se zahleděl do zdi a řekl: „Dexové jsou svoji a jak budou bojovat, tak dopadnou. Jejich osud není v mých ani tvých rukou. Toto není naše válka…“
„Ale bude to naše válka, až nám cyborgové zaklepou na vrata Akademie!“ vykřikl Karel.
„Kdyby se tvůj otec z nerozvážnosti neztratil, ani by ses tady nedostal, Dexové by ani nevěděli, že neexistuješ a museli by si poradit sami!“
„Kdybych se tady nedostal, tak nezapnu krystal a kdybych nezapnul krystal, nevznikla by hrozba Neodexů! Je to moje chyba! To kvůli mně Dexové zhynou! Už jen ze slušnosti a soucítění bych měl zůstat a zemřít spolu s nimi. Je-li to jediné, co pro ně můžu udělat, udělám to.“
„Můžu tě unést, probít se ven by pro mě bylo hračkou,“ zašeptal ředitel.
„Neuděláte to, musel byste je všechny pobít!“
„Nemusel, mohl bych jim utéct. Nebo je omráčit.“
„Udělal byste chybu!“
„Ale ne takovou jako ty!“
Chvíli se na sebe upřeně dívali, jako dva sokové. Vzduch mezi nimi doslova jiskřil napětím. Nikdo nevěděl, co ten druhý udělá. Karel si už nebyl tak jistý ochranou Dexů a ředitel si už nebyl tak jistý tím, že Karlův návrat je správná věc.
„Krystal jsi vypnul, tvá úloha tady skončila,“ řekl Fidohalerk.
„Neskončila! Dexové potřebují vůdce!“
„To zvládne nějaký Fidohalerk!“
„Nebudou ho poslouchat! Budou věřit jenom Vyvolenému!“
Fidohalerk už neměl co říct. Karel také ne.

Další dny musel Lucian myslet jen na jejich plán. Pořád si říkal, že to přece nemůže jen tak vyjít, že to přece bude úplně stejný případ jako s Karlem – studenti jsou venku a učitel jim pomohl. Učitel jde na Rudé pláně (nebo ke zdi), žák zpět na Akademii a ostatním je vymazána paměť. Lucian stále nechápal, proč Karla neunesou a Dexům nevymažou paměť. Vždy si však řekl, že o celé situaci ví příliš málo, na to, aby mohl vyvozovat nějaké úsudky. Myslivcův plán se mu zdál stále chybnější a absurdnější. Fidohalerkové sice nejsou vystrašení a ihned by Kečetrka s Akniluojem zachránili, jenže dodržují kodex. Jediní, kteří ho nedodržovali byli právě ti dva. Na druhou stranu, pro každého Fidohalerka, který byl těm dvěma velkým přítelem, bude jistě jejich život milejší než dodržení kodexu. Lucian prostě nechápal podstatu Myslivcova plánu. Vždyť když už chce nějaký Fidohalerk porušit kodex, půjde je zachránit sám a nebude ven pouštět studenty. Kodex poruší tak či tak. Koneckonců, dříve či později se to stane. Přátelství mezi Fidohalerky je vždy velké a dodržování kodexů je až na druhém místě. Dříve či později někdo Cyrila s Metodějem vytáhnout musí. Nebo ne? Lucian měl podobných úvah plnou hlavu.

Ředitel Fidohalerkské Akademie seděl ve svém pokoji na posteli a zíral do zdi. Všechno mu to připadalo tak zvláštní a beznadějné. Proč by měl vlastně usilovat o to, aby se Karel vrátil? Zjevně se na Fidohalerka stejně nehodí. Pravděpodobně je zde užitečnější, než by byl na Akademii. Tak proč ho přemlouvat, aby se vrátil? Protože sebral Akademii její vážnost, její čest, všechny zradil. Navíc zná ze studia Fidohalerkská tajemství, což je ten důvod, proč studenti nesmí ven, a nemůže tedy zůstat mezi lidmi. Znamenalo by to katastrofu, snad možná i nepřímý začátek cesty k totálnímu konci Fidohalerků… …a tím pádem i konci Metalu.
„Zradil jsi celý Metal a je ti to jedno!“ vykřikl zlobně a mrštil polštářem proti zdi.
Nemělo to žádný efekt. Polštář, zeď i Karel byli v relativním pořádku. V jednom se však mýlil – Karlovi to nebylo jedno. Věděl moc dobře, co udělal a užíral se tím. Ten starý, moudrý Fidohalerk věděl, že se ho Karel bojí a že ho nyní nechal uzavřít v pokoji z elinia. Byl sice dobrým Fidohalerkem, ale elinium neprorazil. Byl ve vězení. Jak jen mohl vlézt do takové očividné pasti? Dali ho odpočinout na pokoj a hodlají si ho tam nechat. Vědí, že elinium ve zdech je nyní tím jediným, co mu zabrání, aby unesl Karla.

Qersey Link aneb Jan Šedivec si právě dočetl dopis od svého syna. Do pokoje vešla jeho manželka, Aeria Christianová aneb Martina Šedivcová.
„Tak co?“ zeptala se opatrně.
Qersey složil hlavu do dlaní.
„Proč?“ zeptal se.
Aeria nakoukla na plasmový papír. Karel psal, že zradil Fidohalerky, uvěznil ředitele Akademie a poslal na jistou smrt Qerseyova nejlepšího přítele.
„Proč?“ zeptal se ještě jednou, tentokrát hlasitěji.
„Nevím, udělal chybu…“ zašeptala Aeria.
„Chybu! Chybu!“ křičel Qersey.
Vzal ozdobnou dýku a vrazil ji doprostřed papíru. Papír zablikal a zhasnul, dýka zůstala trčet ve stole.
„Proč udělal chybu? Proč můj syn? Proč je můj syn zrádce?“ řval Qersey.
Praštil vztekle do květináče na stole a ten…

…spadl na zem a roztříštil se na mnoho kusů. Hlína se rozprskla po koberci. Tráva nehybně ležela na zemi.
„Proklatě,“ zaklel Lucian a přivolal úklidového robota.
„Promiň,“ řekl Standa.
„To nic, když ji znovu zasadím, tak to přežije. Co jsi to teda chtěl?“
„Chtěl jsem se jenom zeptat, jak jsi udělal tu práci o břitkosti,“ řekl Standa.
„Takže to chceš ode mě opsat?“ zeptal se přímo Lucian.
„No, jo,“ přiznal se Standa. „Už jsem začal, ale nějak mi nevychází ten vlnkovitý meč. Teda vyšla mi drtící strana, ale nevyšla mi průrazná strana…“
„Ukaž,“ řekl Lucian.
Standa mu podal digitální papír.
„Je to jednoduché,“ řekl za chvíli, „na průrazné straně u vlnek se vždy v údolí ztupuje o deset procent a na vrcholu o dvacet zostřuje.“
„Myslíš oproti drtivé straně?“
„Jo, vždyť jsme to dneska brali…“
„No jo, jenže Ispeljen to vůbec neumí vysvětlit. Kdyby tady byl Kečetrk…“
„Ale není,“ řekl Lucian, „přece se kvůli tomu volovi nenecháš zbičovat… …jinak, ten meč, tak jestli je na drtivé čtvrtina milimetru, tak na průrazné v údolích bude asi 0,275 milimetru a na vrcholech pětina milimetru. Takže průměrná břitkost průrazné strany je 0,3375 a výsledná průměrná břitkost celého meče asi 0,29375 mm.“
„Hm, díky,“ řekl Standa a vzal si zápisník zpět.
„Jo, hele,“ řekl Lucian, „potřeboval bych taky píchnout. S mentiony.“
„No, jestli ti budu umět pomoct…“ odpověděl Standa.
„No, tady mám takový problém, tady se totiž vážou ty mentiony do řetězce rozhodujícího o tom, jestli přijde aim nebo ne. První přichází mention s označením mám strach a jeho mana je negativní. Takže nemám strach. Druhý se váže mention je to zapotřebí a ten je pozitivní. A naposledy se váže mention bude to účinné a mana je negativní.“
Standa se rozesmál: „Ty nevyřešíš řetězec jen tři mentionů? Mana je negativní, následuje pozitivní a končí negativní. Výsledný řetězec má tedy náboj pozitivní a aim přijde. Kdyby však ten první mention byl pozitivní, výsledek bude negativní. Kdyby byl třetí pozitivní, výsledek je pozitivní a kdyby byly všechny pozitivní, výsledek by byl negativní.“
„Bezva, dík.“
Učení o mentionech Lucianovi nikdy moc nešlo. Nedokázal si dost dobře představit, že mu v hlavě a okolo ní poletují miliardy mentionů. V každém z mentionů je jádro zvané mana. Podle toho, na kterém konci mentionu se nachází se určuje, je-li mention pozitivní nebo negativní. Každý mention má nějakou funkci, otázku na níž se odpovídá ano/ne. V hlavě i při setkání s jinými lidmi neustále mentiony tvoří řetězce, jejichž funkce závisí na funkcích všech mentionů a jejichž pozitivita/negativita záleží na mentionovém pořadí (pořadí, v jakém mentiony vstupovaly do řetězce). Je to celá podstata myšlení. Nejvíce zajímavé bylo, že setkáme-li se s člověkem, mentiony v řetězcích vyřeší problém debaty samy, mluva je užitečná jen tehdy, nechtějí-li mentiony opustit své mozky.
„Hele, Stando, jak vlastně vychází ty náboje řetězců?“ zeptal se Lucian.
„To je jednoduché, dočetl jsem se, že na to můžeš přijít zcela jednoduchým číslem. Nejprve každému mentionu přiřadíš číslo podle pořadí. Zakládající mention má číslo nula, ten další, který se s ním spáruje, jedna, následující dva a tak dále. Nyní u každého mentionu umocníš jeho číslo dvojkou. Zakládající má jedna, ten druhý dva, třetí čtyři, pátý osm… Koneckonců, z toho důvodu se musíme nazpaměť učit mocniny dvou. Je to kvůli psychokinetice a kvůli mentálních průchodům. Dobře, takže, když máš čísla umocněné, nyní všechny negativní vynásobíš nulou (stane se z nich tedy nula), ty pozitivní jedničkou (takže je necháš tak). Teď všechna čísla sečteš. Výsledné číslo udává počet řetězců, které se ještě musí navázat, aby byl daný problém definitivně vyřešen. Lichý výsledek značí, že je výsledný náboj řetězce negativní, sudý že je pozitivní. Je to jednoduché jako facka.“
„To určitě,“ řekl Lucian.
„Hele, Kečetrk v tom prý byl nejlepší v Metalu už ve svých patnácti,“ řekl Standa.
„Jo, Kečetrk… …jenže, kde tomu je teď konec.“
„No, snad ho zachráníme, ne?“ zeptal se rozpačitě Standa.
„Ty, já ti nevím,“ řekl Lucian.
„Jo, já si taky nejsem jistý. Myslivec je strašný heroin,“ řekl Standa.
„Ale, kdybych se dostal za brány Akademie, šel bych na to bez váhání,“ řekl Lucian.

„Nezapomeň,“ uklidňovala Aeria Qerseye, „má tam rodinu, na kterou jsem hrdá. Jsi dědeček, to ti nic neříká?“
„Jdi do háje s těmi sentimentálními kecy, můj syn je zrádce a nic na tom nezmění fakt, že byl kdysi natolik schopný, aby přefikl jednu Dexskou holku!“ zavrčel on.
„Měli bychom za ním jít a být mu podporou,“ řekla Aeria.
„Copak tobě je jedno, že kvůli němu je v háji tvůj někdejší obrovský miláček, Cyril Kečetrk? To je ti jedno?“ zeptal se.
„Víš co, Cyril, ten mu aspoň dokázal odpustit. To ty bys v sobě tolik síly nenašel!“ naštvala se Aeria a odešla z místnosti.
Honza za chvíli vstal a vešel za ní.
„Víš, že by nemělo smysl znovu tam jezdit,“ řekl mírně. „Už jsme tam byli a neposlechl nás. Nevrátil se. Je to zbytečné. Podle mně, jediné, co můžeme udělat, je, že zajedu na Akademii a řeknu tam, co se stalo jejich řediteli. Vypadá to, že jsme jediní, komu se Karel svěřil. Vyšlou Fidohalerka a ten to už všechno obstará.“
„Ale, ať mu neublíží,“ řekla Martina.
Když Honza odešel, pustila se do uklízení hlíny z koberce.

Karel chodil nervózně po strategickém centru. Žádný z displejů plných různobarevných piktogramů nevěstil nic dobrého. Jedna porážka za druhou. Mnoho armád končilo v naprosto odříznuté situaci. Karel by chtěl radu, nikdy nebyl geniálním stratégem, a všichni Dexové mu věřili. Mnohokrát mu radil Dell nebo Tix, to byli opravdoví vojevůdci, ne jako Karel, který byl nejvyšším Dexským vůdcem (namísto Tixe) pouhý měsíc.