Nejen Karel, ale také Myslivec a Lucian pociťují, že by již neměli být dále jen nečinnými pozorovateli, ale že je na čase vzít do svých rukou kousek Fidohalerkské zodpovědnosti.


Qersey byl jedním z mála lidí, kteří nebyli Fidohalerkové, ale měli vstup (i výstup vcelku) na Akademii. Okamžitě zamířil po vstupu zamířily jeho kroky neochvějně k prvnímu Fidohalerkovi, kterého mohl potkat. 

Lucian šel s Myslivcem chodbou.
„Hele,“ promluvil Lucian, „už jsi mluvil s nějakým učitelem? Totiž, napadlo mě, že to je kravina.“
„Jo, mluvil. Nedokázal jsem si vysvětlit, proč mu je ctění kodexu výše než přátelé.“
Myslivec tím byl zjevně znechucen. Lucianovi to bylo jasné. Když je nepustí Fidohalerk, neudělá to nikdo. Jenže to se zmýlil.
„*****!“ ulevil si nahlas zcela neznámý muž jdoucí proti nim chodbou.
Najednou se zastavil a hleděl střídavě na Luciana a Myslivce.
„To není možné,“ zamumlal, aniž by ne ně přestal zírat. „Ty jsi Lucian, a ty…“
„…Myslivec,“ řekl Myslivec, jenž byl stejně jako Lucian zaražen tím, že je ten cizí civilista zná.
Muž na Luciana hleděl jako na vlastního syna. Stále ho nespouštěl z očí. Nyní před ním stál syn jeho ženy, Lucian. Honza by ho nejradši chtěl mít místo Karla. Tak moc mu ho připomínal. Jenže tenhle nebyl oficiálně s ním, byl však tam kde být měl: na Akademii.
„My se známe?“ zeptal se Lucian rozpačitě.
„Hele, nejste vy Karlův táta?“ napadlo konečně Myslivce.
„Jo, to jsem…“ řekl tiše Qersey, „…určitě vám už všechno řekli. O Karlovi a o Cyrilovi Kečetrkovi…“
„Jo, všechno víme, a známe řešení, jak z toho ven…“ řekl Myslivec.
„Jaké řešení?“ podíval se na něj Qersey.
„Pojďte za mnou,“ vybídl ho Myslivec a zamířil do svého bytu.
„Nemám moc času, bude to stát za to?“ zeptal se ještě Qersey.
„No, to bych řekl. Ty, Luciane, nažeň ke mně všechny Heptahydráty.“
A tak, zatímco Myslivec ve svém bytě vysvětloval Qerseyovi svůj plán, Lucian sháněl Heptahydráty.

Dveře se znovu otevřely a do kanceláře znovu vešel Qersey.
„Co zase je?“ zeptal se ho Fidohalerk sedící za stolem. „Už jsem přece říkal, že nebudeme Cyrila vytahovat. Proti kodexu…“
„To ani nechci, chci jen dostat sedm beden munice. Devět milimetrů, průrazná.“
„Bože, na co?“ zhrozil se Fidohalerk.
„Začal jsem s myslivostí,“ usmál se Qersey.

Za chvíli už se Qersey tlačíc vozík se sedmi pořádnými bednami dostal až k východu z Akademie. Ve chvíli kdy však přecházel pod skenerem, zastoupil mu dozorující Fidohalerk cestu.
„Bezva, hezký pokus, a teď ať ti studenti vylezou,“ řekl Fidohalerk.
„Ach jo,“ vzdychl Qersey, „hra skončila, hoši.“
Jakmile slyšeli heslo, vyrazili víka a postavili se v bednách. Lucian vzal svůj granátomet plný kouřových granátů. První projektil vypálil tak šikovně, že trefil Fidohalerka přímo do hrudi a srazil na zem. Druhý Fidohalerk sice hbitě přešel do aim a všem granátům uhnul, chytit sedm chlapů táhnoucích v rychlosti blízké rychlosti zvuku osmého přes celou místnost až za vstupní vrata, nedokázal.
„Že by to bylo tak lehké?“ pomyslel si zrovna Lucian.

Ispeljen spolu se třemi dalšími Fidohalerky sledovali Qerseye s vozíkem, jak se blíží k východu. Kamery přepnuté na antimateriální mód jasně upozorňovaly na živý náklad v bednách.
„Kde vzal ty bedny?“ podivil se Ispeljen.
„Chtěl munici, prý začíná s myslivostí,“ řekl Fidohalerk, který Honzovi bedny vydal.
„Jo, začíná s myslivostí,“ zasmál se Ispeljen, „a proto asi s sebou pašuje Myslivce.“
„Nemá šanci utéct,“ mínil jeden z Fidohalerků.
„To ne, ale…“ řekl Ispeljen, „…pusťte je. Vypněte silové pole, vnější obranu, externí poplach a nafilmujte vše tak, aby to vypadalo, že se jim podařilo utéct. A otevřete hangár.“
„Proč?“ zeptal se mladý Fidohalerk.
„Musí dostat šanci. Jsou to Heptahydráti a jdou udělat správnou věc.“

Heptahydráti se zastavili před modrou mohutnou budovou Akademie.
„Nestřílí po nás věže, neběží za námi Fidohalerkové a hangár se otevírá… …co to má sakra znamenat?“ divil se Čenda.
„Dávají nám šanci,“ pochopil Lucian, „a chtějí, abychom ji neposrali, protože další bychom nedostali.“
„Tak se já seženu Krtka a sejdeme se poblíž Akademie, teď to je jen na vás,“ řekl Qersey.
Heptahydráti odhodili pušky a vyběhli k hangáru. Qersey běžel jiným směrem.

„Rychle, otevřete jim vstup do nejrychlejší vzducholodě a do palubního počítače nahrajte přesné souřadnice, kde jsme vysadili ty dva,“ dirigoval Ispeljen práci v počítačovém centru.

A tak se za pár chvil k obloze vznesla vzducholoď s téměř kompletními Heptahydráty.
„Šlápni na to, než si to rozmyslí,“ přikázal Lambda Lence, která se chopila pilotování.
Lucian se posadil na sedačku a srovnával si v hlavě myšlenky. Adrenalin všech okolo byl vysoko, konečně šli do akce. Tak jako by každý civilista dal všechno na světě za to, aby byl jediný den na Akademii, oni by dali cokoliv na světě, aby byli jediný den mimo ní. A to se jím vydařilo.
„Teda, to je síla,“ řekla Lucka a rozhlédla se kolem sebe.
„Ty vole, po deseti letech zase vidím opravdové nebe!“ zvolala potom, když pohlédla z okýnka.
Lucian k ní přiskočil a také se podíval.
„Je nádherné,“ uznal.
„A to jste mi nechtěli věřit, že to dokážeme!“ řekl Myslivec vítězoslavně.
„Jaký je vlastně náš plán?“ zeptal se Čenda.
„No, já myslím, že vyzvedneme ty dva Fidohalerky a potom si zaletíme do Dexské země. Jenom nevím, jestli tam vedou nějaké nadzemní tunely, ale Kečetrk s Akniluojem to budou vědět stoprocentně,“ mínil Myslivec.
„Jasně, nejsem proti,“ řekl Čenda.

„Pane,“ řekl Lidius, „nemůžete přece držet ředitele Fidohalerkské Akademie v zajetí.“
„Odkdy ty mi říkáš, co já můžu a co nemůžu?“ naštval se Karel.
„Ve vší upřímnosti, vaše bojové výsledky za poslední dobu nejsou nijak úžasné…“
„Tak dost, to je nemorální, jsi okamžitě degradován…“ křičel Karel.
„Nemůžu se dívat, jak ničíte Dexskou zemi. Ty boje jsou zoufale sebevražedné. Kéž by tady byl Kečetrk.“
Karlovy nervy povolily.
„Můžeš si za ním klidně jít! Táhni třeba do horoucích pekel! Nepotřebuji tě!“ řval na Lidia.
Lidius odešel za svou povinností.

Průlet turbotunelem proběhl bez větších problémů. Nyní pod vznášedlem uháněla jen nekonečná masa rudého písku.
„Musí to být strašné, žít tady,“ poznamenal Lucian.
„Už se blížíme k těm souřadnicím,“ ozvala se Lenka Tečnová.
„Neočekávám, že je najdeme na těch souřadnicích, budeme muset prohledat okolí. Za tu dobu mohli koneckonců dojít hodně daleko,“ přemýšlel Myslivec nahlas.
„Ale ne dost daleko, abychom je mohli zachytit na senzory!“ zvolala radostně Lenka a ukazovala na zaměřovací displej. Byly na něm dva zřetelně lidské obrysy. Zrovna šli loudavým krokem.
„Jak daleko jsou?“ zeptal se Lambda.
„Sto dvacet kilometrů odtud. Za chvíli jsme u nich.“

„Lidie,“ zavolal Karel na Lidia.
„Ano, pane?“ zeptal se.
„Před pouhými sedmi hodinami jsme spolu měli spor. Málem jsi byl degradován. A ty si nedáš pokoj!“ řekl Karel. „Podívej, Lidie, budu k tobě upřímný, jelikož jsi můj bratr. Nijak se nesnažím zastírat a ty taky ne, že jsme si navzájem nepadli do oka. Já nemám rád tebe a ty zase nemáš rád mě. To ale neznamená, že budeš mladé Dexy nabádat, aby přes můj výslovný zákaz pustili ředitele Akademie. Nedívej se tak překvapeně, mám dobré zdroje…“
„Link,“ zašeptal Lidius.
„Ne, budeš překvapen, ale Link mi nic neřekl. Všechno mi vykecal mladý Dohan. Ale to je jedno. Štveš mě!“
„Ale Cyril Kečetrk mi vždycky věřil, musíte mi věřit…“ zoufale prosil Lidius.
„Je mi jedno, co dělal Kečetrk, já říkám, že ho nepustíme! A tu armádu od R69 nestáhnu!“
„Ale umírají tam mí přátelé…“
„To je mi jedno!“ zařval vztekle Karel.
„Ale Keče…“ zkusil to naposledy Lidius.
„Drž už hubu!“ vykřikl Karel a srazil pěstí Lidia k zemi.
„Promiň,“ řekl potom, když se uklidnil, ale Lidius už neslyšel.
„Jsi vrah Dexů, proklínám tě, ať zhebneš rukou anarchisty!“ zasyčel Lidius a odešel z místnosti.
Víckrát už ho Karel neviděl. Odešel do Starého Metalu, kde se za pár let znovu setkal se svým dvojčetem Lucianem. Ale nepředbíhejme, vše má svůj čas.

Cyril a Metoděj se zastavili.
„Dnes jsme už ušli dost,“ řekl Metoděj.
Svalili se do písku vedle kaktusu.
„Řeknu ti, tohle není žádný život, asi do zítřka zhebnu nudou,“ zamručel Cyril.
„Ty vole, podívej se na oblohu!“ vykřikl Metoděj.
V dálce na obloze byl malý černý obrys vzducholodě.
„Loď! Asi veze další vězně,“ mínil Cyril.
„Hm, asi jo.“
„Ale přece je nedají hned k nám!“
Loď se přiblížila a začala přistávat. Písek rozvířený přistávacími tryskami jim zabraňoval v pohledu. Oba dva přistávající vzducholoď mlčky sledovali a čekali, co se stane. Loď přistála a dveře se otevřely. Stál v nich…
„Myslivec!“ vykřikl Cyril. „Co se to děje? Vy nejste na Akademii.“
„Nejsme,“ řekl klidně Myslivec, „rychle si naskočte.“
Nikdo je nemusel pobízet dvakrát, v lodi byli dřív, než bys řekl Fidohalerk.
„Teda to zírám, skoro všichni Heptahydráti,“ vydechl úžasem Metoděj, když byl uvnitř.
„No, něco takového jsme teda nečekali,“ řekl Cyril. „Jak jste to udělali?“
„O tom někdy jindy. Teď musíme letět za Karlem,“ řekl Myslivec.
„Správně,“ souhlasil Metud, „a tentokrát si s ním promluvím já.“
A tak se vzducholoď zase zvedla.
„Jsem na vás hrdý,“ řekl po chvíli Cyril, „na rozdíl od Karla.“

Karel držel nůž křečovitě za jílec a vbodával ho stále hlouběji do dřevěného stolu dovezeného z Metalu. Ni'ja ho nejprve pár minut mlčky pozorovala a potom řekla: „Nebude to tak zlé.“
„No, horší už to nebude,“ řekl ztrápený Karel.
Další prohra, další postup cyborgů. Už klepou na dveře.
„Všichni znají pravdu,“ řekl Karel, „i Link a jeho vrstevníci něco tuší. Přiznejme si to. Je to konec.“
Ni'ja ho pevně stiskla: „Já vím, tak skončíme společně.“
„Už nemá smysl bojovat, válka skončila, kapitulujeme nebo utečeme,“ zašeptal Karel.
Vtom se však rozrazily dveře a dovnitř vešel Tix.
„Tak dost, nemáš právo tohle říkat, klidně si kapituluj, nebo uteč, ale my budeme bojovat dál, jsme přece Dexové!“ rozhodl pevným hlasem.
„Udělají, co budu chtít, jsem Vyvol…“
„Tak dost!“ vykřikl Tix. „Konec těch nesmyslů ohledně Vyvoleného. Jsi jenom Metalský desertér a vedeš nás vstříc smrti. Já jsem opravdový vůdce!“
„Beru to jako vzpouru!“ zavrčel Karel.
„Nejenom že vyženeš Lidia, který je tisíckrát lepší stratég než ty, ale ještě mé vlastenectví označíš za vzporu?“ zařval Tix a praštil Karla pěstí do obličeje.
Karlova ochranka se na něj okamžitě sesypala a znehybnila ho.
„Uvězněte ho,“ přikázal Karel a třel si krvácející nos.
„Neposlouchejte ho, všechny vás zabije!“ řval Tix, když ho táhli pryč.
„To snad ne!“ vykřikla Ni'ja. „Nemůžeš přece vést válku bez důstojníků…“
„Žádná válka není!“ řekl Karel. „Nechci už žádné ztráty. Dexové už neexistují.“
Vtom ho praštila Ni'ja. Praštila ho a zlostně, se zaťatými pěstmi a se slzami v očích, odešla. Karel chytil květináč stojící na stole a praštil s ním o zem.

Loď Heptahydrátů uháněla na plnou rychlost dnem i nocí. Už byla opět na území Metalu, nyní letěli zpět k Akademii.
„Musíme tam ukrást Krtka,“ řekl Cyril.
„To je nemožné,“ řekl Metoděj.
„Jednou nám už dali šanci, tak nám dají i… …hele, co to tam je?“ zvolal Lucian.
A opravdu, na jednom z displejů byl označen Krtek stojící asi dvacet metrů pod zemí. Ani se nehnul a byl v jednom z podzemních tunelů…
„…vedoucích do Zadního Maxxálska,“ řekl Cyril.
„To je Karlův otec!“ vzpomněla si Lucka. „Měl přece sehnat Krtka a čekat nedaleko Akademie.“
Jako potvrzení její teorie Krtek odbočil do stoupacího tunelu, zahákoval se na elevátor, vystoupal k povrchu a přes ocelová vrata vyjel ven.
„Je to on, spatřil nás,“ souhlasili všichni a Lenka začala klesat.

A tak se byli za pár chvil Myslivec, Lucian, Lucka, Lenka, Standa, Čenda, Lambda, Cyril, Metoděj a Qersey na cestě za Karlem.
„Ten bude překvapený, že mě zase vidí,“ řekl Cyril.