Schyluje se k soumraku všeho, co pro Karla něco znamená.


„Kam chceš vlastně jít?“ zeptala se zoufale Ni'ja.
Karel se ani nezastavil ve svém balení.
„Už jsem toho napáchal příliš, Kečetrk měl pravdu, musím se vrátit na Akademii…“ řekl.
„Ale, nemůžeš nás přece opustit, vždyť já tě miluji…“ naříkala Ni'ja.
„Víš, přemýšlel jsem a došel jsem k závěru, že jsou, ať už se ti to líbí nebo ne, věci důležitější než láska. Povinnost a hlavně čest…“
„Že jsou věci mocnější než láska může říkat jen někdo, kdo ji nikdy nezažil.“
„Říkal to Kečetrk. Kečetrk měl celou dobu pravdu.“
„A co odvaha? Nemáš prostě dost odvahy sebrat nás k poslednímu útoku?“
„Já nejsem žádný vůdce a ty to víš. Ani jsem si na něj neměl hrát, udělal jsem příliš mnoho chyb…“ řekl Karel.
Vtom se chodbami rozlehl křik.
„Co se to děje?“ polekala se Ni'ja.
Karel tasil plasmovou pistoli a vykročil na chodbu. Když však spatřil, že Dexové řvou spíše radostí než strachem, zase ji schoval.
„Co se děje?“ zeptal se kolemjdoucího Dexa.
„Cyril Kečetrk se vrátil!“
„Cože?!“ zděsil se Karel.
Chvatem běžel, odstrkával lidi z cesty, až doběhl k hlavnímu vchodu. Před ním, stojíc po kolena ve vysoké zelené trávě, byli všichni jeho nejlepší přátelé z Akademie, dva učitelé a jeho otec. Už s nimi rozmlouval Dell. Zamžilo se mu před očima a zapotácel se.
„Asi omdlí…“ slyšel jakoby z velké dálky.
Potom se v něm ale probudilo divoké zvíře. Chtějí mě soudit, musím utíkat. Pohled se mu rozjasnil a on vyběhl. Neběžel dlouho. Poslední, co cítil byl tupý úder do zad.

Probral se. Seděl v malé, spoře osvětlené místnosti. Byl přivázán úzkými, leč pevnými řemeny ke kovové židli. Naproti němu byli Heptahydráti, jeho otec, Cyril, Metoděj a Dell. Heptahydráti ho sledovali s pohledem plným úcty, zvědavosti i soucitu. Kdysi s ním sedávali v lavici, teď pro ně byl cizím člověkem. Jeho otec na něj ani nepohlédl, naprosto ho ignoroval a díval se do zdi. Z pohledů Kečetrka a Akniluoje se nedalo nic vyčíst.
„Tak jsme to tady převzali do vlastních rukou,“ řekl Cyril.
Všichni upřeně pozorovali Karla a čekali, co řekne, jak se zachová.
„Pomozte Dexům jak to jen půjde,“ zašeptal, „o mě nejde, já jsem zklamal.“
Na takové okamžiky se nezapomíná a většinou se při nich řeší vážné věci. Atmosféra ve vzduchu byla opravdu hustá. Mentiony všech lidí v místnosti poletovaly, tvořily spolu řetězce a za úplného ticha rozhodovaly o osudu Karla a všech Dexů.
„Ještě jsi nezklamal,“ řekl Lucian. „Patříš mezi nás a vždy patřit budeš. I kdybys udělal cokoliv.“
„Díky,“ usmál se Karel.
„Lucian má pravdu,“ pravil tiše Cyril, „tam venku přede dveřmi čeká spousta Dexů, mimo jiné i tvá rodina, na svého Vyvoleného. Ten je sice zklamal po všech stránkách a boj vzdal, ale stále je jejich Vyvoleným. Chtěl jsi zastavit Neodexy, protože jsi věděl, že kdybys to neudělal, zničili by nejen Zadní Maxxálsko, ale i Metal, protože Metal byl vždy velmi slabý proti cyborgům. Potom ale, jak mi řekla Ni'ja, přišel nějaký důvod, nějaký mention, kvůli kterému jsi boj vzdal. Možná to bylo svědomí, které tě nutilo vrátit se na Akademii, možná jenom strach z války. Kdoví. Jenže, já říkám: Proklatě, byl jsi natolik odvážný a natolik jsi si za svým vytyčeným cílem stál, že jsi byl ochoten postavit se mi, obětovat mě, obětovat čest, jít do krvelačného boje… …tak proč nejsi teď ochoten dokončit to, co jsi tak horlivě začal?“
„Půjdu s tebou do boje,“ řekl Lucian.
„Já taky,“ přidal se Myslivec.
„Všichni Heptahydráti půjdou s tebou,“ upřesnil Lambda.
„Já také,“ řekli Cyril a Metoděj.
Dlouhou půlminutu bylo hrobové ticho.
„Máš mou pomoc, protože jestli tam půjdeš a budeš se bít za Metal i za Dexy, potom ti vše odpouštím,“ řekl pak Qersey.
„Půjdu,“ kývl hlavou Karel.
Náhle v sobě pocítil opravdovou sílu Fidohalerka. Byl na krátkou chvíli Fidohalerkem, dokázal se mentálně povýšit, dokázal dojít na další úroveň lidského myšlení. Lehce zvednul ruce a podíval se na zpřetrhané řemeny volně mu visící na zápěstí. Postavil se. Dostal sílu a musí ji použít. To nejlepší dávají, to nejlepší očekávají. Otevřel dveře a pohlédl do očí čekajícímu davu.
„Doneste mi plasmovou pušku a meč,“ řekl silným hlasem.
Do mysli se mu dostávala tři slova: Allus, mesto, inoitis.

Do strategického centra vešel Myslivec a zastihl tam Karla.
„Tak co?“ zeptal se ho.
„Do konce týdne seženu všechny zbývající síly. Budu ale armádu vést jen symbolicky, velení přenechám na Fidohalercích, Dellovi a Tixovi. Chtěl bych ti poděkovat za to, co všechno jsi pro mě udělal. Cítím se teď mnohem jistější, než když byla veškerá zodpovědnost na mně.“

Kirelilak přemýšlel nad obrazovkou terminálu. Právě si přehrál video, které mu donesl špión.
„Tak, co máme tedy dělat?“ zeptal se špión.
„Hm, hm,“ přemýšlel Kirelilak. „Tak oni chtějí vytáhnout do bitvy. No, budeme je muset rozhodit, znesvářit.“
„Jak?“
„On,“ řekl Kirelilak pouze a klepl prstem na obrazovku do míst, kde byl zaznamenán Myslivec.

Lucian byl z celého prostředí okolo sebe překvapen stejně jako Karel, když tam byl poprvé. Snad možná o trochu míň, protože Lucian už uměl ze studií plynně maxxálsky, takže mu nedělalo problémy se domluvit. I přesto ale chodil po hlávce i kolem ní a obdivoval vše kolem sebe. Od úzkých eliniových chodbiček a zvláštní architektury, symbiotické s mohutnou vegetací, až po obří přesličky rostoucí v okolí hlávky. Vysoká svěže zelená tráva mu však přece jenom byla mnohem cizejší, než tráva, kterou už po několik jejich generací měl v květináči. Když však šel jednou kolem pootevřených dveří od centrály, uslyšel Karlův a Myslivcův hlas. Hnán zvědavostí se tedy zastavil a zaposlouchal.
„Karle, já ti přísahám, ta kamera není moje a ty záběry jsem netočil já!“ říkal Myslivec.
„Tak, jak mi teda vysvětlíš to, že jsi ji měl v kapse,“ zuřil Karel. „Přijdete mě zachránit, obviňujete mě z bůhví čeho a potom, potom se z tebe vyklube zrádce. No, jen to přiznej, kdo v tom jede s tebou?“
„Karle, musíš mi věřit! Někdo to udělal naschvál, aby…“ vysvětloval Myslivec.
„To určitě. Proč bych ti měl věřit?“
„Protože jsem tvůj přítel. No tak, Karle, já přece nedonáším nepříteli, uvažuj – ani bych to za ty čtyři dny, co tady už jsme, nestihl!“
„Kdoví, čeho je schopný takový klon, snad ani nedokáže mluvit pravdu!“ vykřikl Karel.
„Jaký klon?“ zvolal Myslivec.
„Tak ty to nevíš, ty proradný pse? Jsi jenom obyčejný pokus, podřadná bytost, nehodný žití mezi lidmi!“ křičel Karel.
„Jaký pokus? Co to meleš?“
„Ty to nevíš? Proč myslíš, že jsi takový dobrý. Jsi klon, jsi pokus, jsi… …nic. Neměl bys tady správně být! No tak, proč myslíš, že tví rodiče jsou dva chlapi – Tekwar a Qendrik. Nikdy jsi nepoznal vlastní rodiče! Proč tě ti dva asi odmala pozorovali? Proč? Jsi jen ubohá napodobenina člověka, takoví by měli být izolováni! A zrádce k tomu! Táhni mi z očí!“ řval Karel zaslepen vztekem.
A Myslivec, zdrcen tou zprávou, kterou mu Karel takhle nelítostně a surově sdělil, jen svěsil hlavu a vyšel z místnosti. Luciana si ani nevšiml. Lucian vrazil do místnosti. Karel byl k němu otočen zády.
„Proč si zase děláš nepřátele mezi přáteli?“ zeptal se zostra Lucian.
„Je to špión…“ zamumlal Karel a nevědomky tím nahrával Kirelilakovi.
„Jo? Tak proč jsi ho neuvěznil? Spíš si myslím, že mu závidíš a že sis na něm potřeboval vybít zlost. Chceš, aby se ostatní trápili tak jako ty. No, co řekneš mně? Já nejsem klon, nejsem ani slabší ani silnější než ty.“
„Nic,“ řekl Karel tiše. „Jen to, že jsme… …ale totiž, nic. Máš necitlivou špičku jazyka?“
„Mám,“ řekl udiveně Lucian, „jak to víš?“
Jenže Karel se už od něj odvrátil a nic neříkal.

Karel toho moc nenamluvil až do předvečera před bitvou. Myslivec také ne, poprvé za život poznal, jak tvrdá je realita a vždy usměvavý bezproblémový muž byl rázem vyměněn za zoufalce s hodně nízkým sebevědomím. V předvečer velké bitvy řekl Karel Lucianovi: „Kdyby se mi náhodou v bitvě něco stalo, rozlepte tuhle obálku. Každý Heptahydrát si ji může přečíst.“
„Neblázni, proč by se ti něco stávalo? Stejně tak se může něco stát komukoliv z nás,“ vyčetl mu Lucian.
„Dobře, ale pro jistotu…“ stál si Karel za svým.
„Tak jo,“ kývl Lucian a obálku si vzal.
Rozhodně však moc nevěřil tomu, že by ji snad musel otevírat. Jenže… …musel.

Velká armáda vznášedel byla vedena mohutným vznášedlem ve kterém seděli všichni Heptahydráti, Cyril, Metoděj, Dell, Tix, ředitel Akademie i Qersey. Letěli naproti jádru cyborgů, hlávce, ve které žil Kirelilak. Úder měl být drtivý, náhlý a zničující. Veškeré zbytky Dexských sil se postavily početně menší, zato však mnohem silnější armádě cyborgů. Hnalo je ale zoufalství a vědomí, že jestli do finální bitvy nevloží vše, bude to jejich konec. Cyril i Karel věděli, že tato bitva bude s největší pravděpodobností ukončena Pyrrhovým vítězstvím pro Dexy. Sice zastaví Neodexskou hrozbu, ale zbude jich tak málo, že přestanou existovat jako národ, jako stát. Budou žít v malých skupinách odříznuti od ostatních států kilometry přesličkami porostlé zeleně.

„Takže…“ otočil se Lambda k ostatním. „Mám následující plán…“
Cyril Kečetrk mu však lehce položil ruku na rameno a odsunul ho stranou.
„Při vší úctě k Lambdově taktikám, myslím, že není ještě na natolik vysoké úrovni, aby vymýšlel strategii pro vedení tisícových armád,“ řekl.
„Správně,“ ozval se Tix, „i já se shoduji na tom, že by si měl celé vedení akce vzít na starost Kečetrk.“
„Děkuji,“ pravil Kečetrk a potom se obrátil k pilotovi: „Jak daleko jsme od cíle?“
„Sedmnáct kilometrů a nikdo o nás zřejmě neví.“
„Bezva, zastavujeme,“ rozhodl Cyril a celá armáda během chvíle stála na místě.
„Takže teď vám řeknu plán,“ řekl pak Cyril, „do akce prozatím půjdeme my a 42 vybraných nejlepších vojáků – každý z nás dostane tři k ruce. Kolem centrální hlávky jsou dva velké parky vznášedel, mezi nimi zbrojnice. Nad tím vším je komunikační věž a okolo jsou plasmová děla. My potřebujeme, aby: za prvé – do poslední chvíle nesmí cyborgové nic tušit, za druhé – my se musíme dostat k hlávce se vznášedly a za třetí – cyborgové se nesmí dostat do vznášedel. Uděláme to tedy následovně: Já, Karel a Myslivec se zhostíme nejtěžšího úkolu, přepadneme hlávku, vnikneme do ní a odděláme tam vůdce anarchistů – Kirelilaka. S sebou vezmeme devět vojáků. Lucian a Metoděj půjdou zneškodnit ty plasmová děla, vezmou si na pomoc šest vojáků. Qersey a Lambda s šesti vojáky půjdou obsadit komunikační věž, Qersey bude jistit Lambdu, který nejprve přeprogramuje rádio a potom mi pomůže s exteriérovou synchronizací, protože bude na vyvýšeném místě. Lucka a Čenda půjdou do zbrojnice uprostřed parku. Vezmou tam energetické články a potom tam zničí plasmové jádro. Tím bude zbrojnice eliminována. K sobě si vezmou šest vojáků. Lenka, Standa a Dell si vezmou na starosti zničení vznášedlového parku. Vím, že je Lenka dobrým pyrotechnikem, výbušniny si vezmi v podpalubí. K sobě dostanete devět vojáků. Franto, ty budeš s třemi vojáky bránit cyborgům aby se dostali k západní straně vznášedel, Tix bude totéž dělat na straně východní a také se třemi vojáky. Až budou vznášedla a děla zničeny, věž obsazena a Kirelilak po smrti, povoláme celou armádu do útoku. A nyní tedy rychle vyberte těch 42 schopných Dexů. Vyrazíme neprodleně… …á, málem bych zapomněl, každý z nás čtrnácti dostane do akce tuto pušku CX-98. Je sice deset let stará, ale je mnohem lepší než obyčejné plasmové pušky, které budou mít ostatní. Akorát nestřílejte po cyborzích módem brokovnice, protože v tom módu není možné střílet po organických věcech. Zacházet s ní jistě umíte. A… …hodně štěstí, jestli to vyjde, budete hrdinové, všichni.“
Kečetrk otevřel bednu na přídi a začal jim podávat pušky.
„Chytej!“ křikl na Luciana a hodil mu CX-98.
Vypadala hodně zvláštně a futuristicky. Zářivě se leskla a zespoda byla obložena věrnou napodobeninou dřeva. Navzdory své velké flexibilitě byla velmi lehká. Okamžitě, jak ji vzal do ruky, začala zbraň komunikovat s jeho osobním implantátem i Fidohalerkským pláštěm. Implantát mu před očima vyhodnocoval stav munice v zásobníku i počet zásobníků v plášti. Základní módy byly odstřelovací, kulomet, super rychlopalný a brokovnice. Kdysi každý z módů vyžadoval vlastní typ zásobníků, nyní se však používalo desublimace a tlakových zásobníků, takže stačilo používat jeden jediný typ zásobníků. Nebylo však možné změnit mód zbraně uprostřed zásobníku, u každého zásobníku se muselo předem určit, jestli se z něj budou desublimovat takové nebo jiné kulky (příp. broky). Podle toho také odpovídala kapacita zásobníku. Další režimy byly RZ, SZ a PZ při používání implantátu a MAD, MED, NED při manuálním používání; o tom se už Lucian učil v kapitole Fakta 3 – Základní výbava Fidohalerka.

A tak se za malou chvíli vydalo 56 lidí na nenápadný pochod džunglí směrem k Neodexské hlavní hlávce. Museli sice ujít poměrně dlouhou vzdálenost sedmnácti kilometrů a tím pádem se před hlavní akcí unavit, ale vznášedla se z důvodů utajení nemohla přiblížit blíž. Lucian měl u sebe všechny zbraně, které na Akademii nafasoval plus CX-98. Měl například vrhací nůž, bojový nůž, eliniový meč, masivní bojový hasák, ostré páčidlo, HK UF4SP 9000 pistoli, průraznou pistoli Golden Eagle a vrhací eliniový disk s ostřím jako břitva. Myslivec měl podobnou výbavu, jenže on navíc nosil u sebe vždy spoustu střepů z nějakého rozbitého okna (měl to těžké, skleněné okna se už dala najít jen v muzeích… …a v neuru; on je bral ze skladu Akademie, kde byla tréninková Potěmkinova vesnička), protože s nimi uměl proklatě dobře házet. Po cestě, jež se všem zdála neskutečně únavná konečně stanuly přední řady před mohutnou hlávkou.
„Až řeknu proklatě, akce začne,“ zašeptal Kečetrk. „Připravte se.“
Metoděj se připlížil k Lucianovi.
„Tak jo, jdeme do toho spolu, aspoň uvidím, jak si tě Cyril vyučil,“ šeptl.
„Jezd, Spon, Kilazz!“ přivolal Lucian šeptem své podřízené důstojníky.
Při tom si mlčky vzpomněl na to, jak se před deseti lety bál skoro každého. Bál se větších kluků, bál se učitelů, bál se všech. Teď měl dost síly na to, aby vymlátil celý zločinecký syndikát a byl to zvláštní pocit. Natolik nadnášející pocit, že to ohrožení za to stálo.
„Daroou, Seen, Ujko!“ šeptal Akniluoj.
To Myslivec v mládí určitě takové potíže neměl, napadlo potom Luciana, ono, možná být takovým klonem, genetickým pokusem, může být dobré. Je silný, rychlý, přesný, geniální. Ale teď vypadá dost nešťastně, poprvé v životě. Je pro něj neskutečně šokující zjištění, že není člověk, že je pouhým pokusem, pouhým pokusem určeným ke sledování a že jeho nástup na Akademii je pouze zatěžkávací zkouškou.
„Proklatě!“ zařval Kečetrk a všichni vyrazili z křoví.
Překvapení Neodexové, stojící na prostranství před hlávkou, padali jako podťatí. Cyril, Karel a Myslivec vrazili hlavním vchodem přímo dovnitř, Lucian a Metoděj však běželi jinam.
„Musíme do těch chodeb zapuštěných do země,“ zařval Metud do vzniklého lomozu.
To už střílely plasmová děla. Obrovské zářící zelenomodré koule plasmy se vznášely od hlavní k obloze a potom dopadaly k zemi. Pokaždé když jedna z těch koulí dopadla, celá země se jim zatřásla pod nohama, zablesklo se a ozvala se ohlušující rána. Ze vzniklého kráteru se vzneslo obrovské množství „světlušek“ a ty potom ještě dlouho tvořily celkovou pochmurně magickou atmosféru bojiště. Před vchodem do zapuštěných zákopů stálo čtrnáct cyborgů.
„Mám ty vpravo!“ vykřikl Metoděj.
Aniž by Lucian zastavoval, aktivoval mód kulomet, na implantátu nastavil mód střelby RZ, bez vybírání priority. Náhle přestal ovládat svou ruku, cítil jen, jak mu samovolně tiskne pažbu na rameno a jak střílí. Po pár záblescích padli cyborgové k zemi jako podťatí. Lucian si všiml, že obdobnou věc udělal i Metoděj. Implantát mu okamžitě vyhodnotil ztrátu munice na 154 nábojů. Lucian tedy zkušeným grifem vyměnil poloprázdný zásobník za plný, odjistil a následoval Metoděje. Země se otřásla čím dál více a v zákopech to bylo ještě horší, než na povrchu. Ze svahu nad zdmi se na ně sypala hlína a zdi se povážlivě kulatily směrem dovnitř. Při přebíhání rohu Lucian doslova vrazil do skupiny cyborgů. Implantát měl naštěstí rychlejší reakce než Lucian i než cyborgové. Zarachotilo to a cyborgové padli k zemi.
„Plýtváš municí!“ vykřikl Metoděj a vypálil krátkou dávku. „Dej si SZ!“
Lucian ho poslechl. Nyní bylo sice míření pomalejší, ale jistější. Lucian běžel těsně za Metodějem. Náhle doběhli na konec zákopů a Metoděj se vyhoupl ven. Vzápětí však zaburácely nepřátelské kulomety, Metoděj se nepřirozeně ohnul, Luciana postříkala krev a Metoděj padl nazpátek.
„Jsem v pohodě!“ řval okamžitě. „Ale nemůžu moc běhat! Jdi zničit ty děla, tady máš nálože, budu tě krýt odsud!“
Lucian si nahodil na záda batoh s bombami a následován svými třemi vojáky vyskočil na povrch. Okamžitě ho přivítala smršť elektromagneticky akcelerovaných projektilů. V nadálém otřesu země ztratil Lucian orientaci a přešel do aim. Celý svět kolem něj se jakoby zastavil. V podřepu stál v mokrém bahně, stále ještě prohnutý vlivem otřesu, kulky kolem něj líně prolétávaly, jako by to byla nějaká říčka z rodného Unnu. Létaly tak blízko, že jejich pohyb byl doslova cítit na povrchu celého těla. Lucian udělal krok stranou a vyhnul se tak jedné z kulek. Zvuk boje se díky aim zpomalení značně zeslabil a ozýval se jakoby z dálky. Naopak teď slyšel tlukot vlastního srdce. Celá země se pomalu houpala ze strany na stranu. V tu chvíli praporčík Spon vykřikl a bez půlky hlavy se sesunul k zemi. Výkřik zněl jako ze strašné dálky a cákance krve se k zemi snášely pomalu jako letní červánky. To už ale reagoval Lucianův implantát. Po prověření šancí palbou z kulometu na SZ, zjistil, že nemá šanci vzdálené kulometčíky zasáhnout. Zrušil tedy Lucianův příkaz a automaticky navolil PZ. Potom z hlavně vylétlo několik přesných kulek a ty se vydaly směrem ke kulometčíkům. Ve chvíli, kdy Lucian skákal za keř, spatřil, že dva ze šesti kulometčíků to od něj koupili. Vzápětí však zezadu přilétly Metodějovy kulky, nadzvukovým bzukotem pozdravily Luciana, opustily ho a nechávajíc za sebou tlakovou stopu se vydaly ke zbývajícím kulometčíkům.

Lucian zapadl za keř a lehl si na břicho. Zbývající dva vojáci dřepěli u něj a stříleli nazdařbůh z plasmových pušek. Čas byl opět sesynchronizován s realitou.
„Kulometčíci jsou pod drnem, utíkej, než je vystřídají!“ ozval se Metoděj z implantátu.
Lucian vyběhl. Zem se otřásla. Pár plasmových výbojů z ručních zbraní pročíslo vzduch kolem něj. Spatřil nedaleko od sebe trojici plasmových děl, chrlících zkázu. Vyšlehlo oslnivé světlo a další modrozelená koule se vznesla. Dopadla nedaleko Luciana. Celý svět okolo něj se přeměnil na bílé světlo a let vzduchem se mu zdál nekonečný. Konečně se zvednul. Vedle něj se krčil Kilazz, rotmistr Jezd byl spálený na popel.
„Běžíme!“ vykřikl Lucian na Kilazze.
Konečně doběhli k trojici děl. Lucian se všiml, že k druhé trojici děl, na druhé straně louky, kulhá rychle Metoděj následován Daroouem a Seenem k dalším třem dělům, plukovník Ujko ležel nehybně v načervenalé trávě. Lucian rychle hodil jednu nálož četaři Kilazzovi, zbývající dvě začal umisťovat sám. Když byly položeny, zařval na Kilazze: „Padáme!“ a zdrhali pryč.
Následně je tlaková vlna z exploze strhla k zemi a potom už bylo ticho. Na druhé straně byly děla také zničeny, Metoděj v pokleku odstřeloval zbývající cyborgy. Jejich načernalá těla ztěžka dopadala do bláta. Za chvíli byl opravdový klid. Nad bojištěm se vznášely jen bludičky.
„Na téhle frontě už se nebojuje!“ řekl Metoděj do implantátu. „Spojujeme jednotky!“
Lucian tedy vzal Kilazze a běžel k Metodějovi. Byl poprvé v životě v ohrožení života a už to bylo za ním. Úleva byla obrovská.

„Bezva, a máme klid,“ řekl Metoděj, když k němu Lucian přiběhl.
Teprve teď si všiml, že má Metoděj pořádnou ránu na levé noze.
„To je oukej, už jsem si píchnul qenonortium,“ řekl Metud. „Počkej, poptám se ostatních, jak to jde.“
Metoděj se chvíli bavil přes implantát a potom řekl: „Lucka a Čenda už mají zbrojnici skoro dobytou, tam je to bez problémů. Zato Lambda a Qersey mají docela problémy s komunikační věží. Jsme jediní hotoví, musíme jim píchnout.“
A tak bez dlouhých řečí vyběhli.

Komunikační věž se nad celým bojištěm tyčila do obrovské výše. Když se k ní blížila, náhle hvízdla osamělá kulka, kapitán Daroou zasípal a s prostřelnou plící padl k zemi.
„Odstřelovači na věži!“ vykřikl Metoděj a všichni tři se schovali za přesličku.
Daroou se s námahou posadil, další střela jej však přibila k zemi.
„Stejně bychom mu nepomohli,“ řekl Metoděj.
Potom opatrně vykoukl a jeho zbraň dvakrát třeskla.
„Dva jsem dostal, ale myslím, že tam je ještě jeden,“ řekl, když se vrátil k Lucianovi.
„Dostanu ho,“ šeptl Lucian a také vykoukl.
Vzápětí měl pocit, jako by mu do hlavy narazil v plné rychlosti náklaďák plný cementu. Rozštípnutá helma mu odlétla z hlavy a on klesl na kolena. Všechno kolem něj se motalo, ale byl natolik příčetný, aby se rychle schoval, než ho další střela dorazí.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho Metoděj.
„Jo, pohoda,“ zamumlal Lucian.
„Naštěstí ti ta kulka jenom škrábla okraj helmy.“
Metoděj se vyklonil a vystřelil.
„Čistý vzduch, je po něm,“ řekl pak a vyběhli.

Všichni čtyři vběhli do věže, na jejíž schodech už zuřil boj mezi Lambdou s Qerseyem a cyborgy. Oba dva stříleli do vyšších pater nad sebou kvanta munice, přestávky si dělali jen na dobíjení. Mrtví cyborgové padali většinou dolů, ze schodů. Cyborgové po nich shora stříleli plasmou. Všech šest vojáků, které ti dva měli na starost už bylo seškvařeno na podlaze.
„Seene! Zalez!“ zvolal najednou Myslivec, když spatřil, že se Seen nedostatečně kryje.
Ale strhnout už ho nedokázal. Když po něm sáhnul, sevřel už jenom ohořelou kostru. Celá bitva o věž trvala půl hodiny. Dexové se s cyborgy bili doslova o každý schod a neúnavně postupovali nahoru. Konečně se dostali až do řídícího centra. Na zemi leželi tři mrtví odstřelovači. Lucian se podíval z jednoho z oken. Z té výšky byl poměrně slušný výhled.
„Jsme hotovi,“ hlásil Lambda Cyrilovi přes implantát.
„Nejdřív mi nadal za to, že to trvalo dlouho, a pak mi řekl, že musíme pomoct Lence, Standovi a generálu Dellovi, kteří se marně snaží zničit vznášedlový park,“ řekl pak ostatním.
„Ale přece od nich cyborgy odhání Tix s Frantou, ne?“ udivil se Metud.
„To jo, ale cyborgové prý přichází ze všech stran!“
Lucian honem vykoukl ze severního okna a spatřil, jak mezi vznášedly běhají tři Dexové a svádějí urputný boj s cyborgy. Lucian přes implantát zavolal Lence.
„Tak co?“ zeptal se. „Jak vám máme pomoct?“
„Nemůžu nastavit bomby, protože mi nedají cyborgové čas. Všichni naší vojáci padli,“ křičela Lenka.
„Ok, nastavuj bombu, my je budeme odstřelovat!“ rozhodl Lucian a přivolal ostatní k oknům.
Všichni kromě Kilazze, který by plasmovou puškou nic netrefil, se postavili k oknům a stříleli. Cyborgů byla obrovská spousta a dostávali se k Lence stále blíž a blíž.
„Jak moc času mám?“ ptala se Lenka.
„Dokud budeme mít náboje!“ řekl Lucian a oddělal dalšího cyborga.
Zničehonic však Metoděj zařval: „Bazuka, všichni pryč!“
Náhle Lucian spatřil raketu blížící se přímo k jejich oknu. Zalícil a vystřelil. Kulka sjela po raketě a nic se nestalo. Potom ho obrovská exploze přehodila přes celou místnost a vyhodila z věže na druhé straně. Padal k zemi spolu s nánosy střepů, suti a kovu. Země se blížila stále rychleji a rychleji. A pak dopadli. Kilazz zemřel okamžitě, několikrát přelomen. Qersey si zlomil všechny končetiny, ale zjevně žil. Ostatní dopadli vcelku bez úhony, protože Fidohalerkové jsou na podobné pády připraveni.
„U Jasana, žijete?“ pohlédl Lucian rychle na Qerseye.
„Jo… …takhle jsem, chlapče, poznal tvou matku, Aerii…“
„Cože? Asi nevíte, co říkáte, já nejsem váš syn.“
„Ne, Dellův, ale to je jedno…“ mumlal Qersey.
Vtom se ozvala zpoza věže série výbuchů. Vznášedla i zbrojnice byly zničeny. Cyborgové už byli všichni ve zbrani, ale z křoví již vycházela Dexská armáda. Tajná operace skončila, začínala přímá bitva.

Bitva zuřila mnoho hodin a zemřeli při ní všichni cyborgové a skoro všichni Dexové. Jediným výsledkem byla totální zkáza, hořící kusy přesliček a hlávek, milióny mrtvol, spálená země, miliardy bludiček, plameny, hořící trosky. Všechno bylo zničeno. Dexové zvítězili, ale padli. Bylo to dvě hodiny po bitvě, kdy se Lucian setkal s Karlem. Musel kvůli tomu přejít mnoho pochmurných zakrvácených míst. Když spatřil Karla, bavil se zrovna s Myslivcem a Cyrilem. Lucian si setřel popel z tváře a přistoupil k nim.
„Tak vidíš, Karle, jsi na živu,“ řekl Karlovi.
„Jo, to jsem,“ zakašlal Karel.
Jenomže v tu chvíli k nim přiběhl nějaký Dex. Ani nesalutoval, jen vykřikl: „Pane, Kirelilak se s malou skupinou zabarikádoval v naší hlávce! Drží tam jako rukojmí vaší rodinu!“
Karel zblednul a vypadal, jako by měl umřít.
„*****!“ vykřikl Karel a běžel jako ďábel.
Ostatní rychle vyběhli za ním. Celou cestu vznášedlem byli děsně netrpěliví.

Vznášedlo konečně zastavilo. Okolo hlávky běhalo několik cyborgů a stříleli po Dexích. Dexů velmi rychle ubývalo a cyborgové byli v přesile. Cyril a Metoděj se sami postavili na prostranství před hlávkou stonásobné přesile cyborgů. Začala mezi nimi mohutná řežba, která nebrala konce. Lucian, Myslivec a Karel zatím vrazili do hlávky. Chvíli bezcílně běhali chodbami a stříleli po každém cyborgovi, kterého spatřili. Po chvíli, jak se přibližovali centru, však začalo přituhovat. Opět postupovali velmi těžce. Jejich zbraně však byly mnohem lépe uzpůsobeny pro boj v interiérech než plasmové pušky. Konečně se probili až do strategického střediska. Ve chvíli kdy vběhli dovnitř do nich však vší silou vrazil jediný, nejmohutnější cyborg a všechny tři srazil k zemi. Byl to Kirelilak. Okamžitě tasil pistoli a namířil na Karla. Myslivec vyskočil a vší silou do Kirelilaka udeřil. Ten byl nesmírně překvapen a překlopýtal celou místnost. Na konci místnosti se opřel o zeď a chystal k útoku. Ale nestihl to. Myslivec vzal velkou železnou tyčku, která spadla ze stropu a přišpendlil s ní Kirelilaka ke zdi.
„Uch!“ zařval Kirelilak. „Blázni! Zemřete se mnou!“
Po těch slovech Kirelilak aktivoval bombu. Výbuch byl nečekaný a příšerný. Proměnil celý vnitřek hlávky v hořící peklo. Plameny šlehaly po všech chodbách, zdi se roztrhávaly vejpůl, v zemi se dělaly žhnoucí trhliny. Stropy se hroutily a kouře bylo tolik, že nebylo vůbec nic vidět. Lucian nevěděl kde je, následoval jen Karla, který zoufale hledal svou rodinu. Našli je záhy, mezi největší skupinou cyborgů. Celá trojice vrazila do místnosti, několikrát zapracovala nožem a cyborgové leželi nehnutě na zemi.
„Tati!“ vykřikl Link.
„Karle!“ zvolala Ni'ja a celá se třesoucí ho objala.
Vzápětí se však sesypala zeď a dovnitř vstoupil Kirelilak, stále ještě s železnou tyčí v hrudi. Okamžitě vystřelil ze své pistole a prostřelil Karla naskrz. Karel jen zasípal a mlčky se díval na krvavou díru v těle. Potom Kirelilak udeřil Ni'ju po tváři a omráčil ji tak.
„Pojďte, vyřídíme ho ze tří stran!“ křikl Lucian.
„Ne, nestihli bychom pak utéct, zachraňte Ni'ju a Linka,“ rozhodl pevným hlasem Myslivec. „Já zůstanu. Máš totiž, Karle, pravdu, jsem jenom klon, nemám právo žít. Tak už jděte.“
Probodl nožem Kirelilakovu ruku a vystrčil překvapeného Luciana a těžce zraněného Karla ze dveří. Lucian byl bezradný. Musel táhnout omráčenou Ni'ju i zraněného Karla. Nezbývalo moc času – Karel umíral a strop padal. Bylo to těžké a postup trval zoufale dlouho, Lucian si byl téměř jist tím, že nestihnou včas vyběhnout z hlávky. Potom však Karel otevřel své oči a řekl: „Udělal jsem chybu… …to kvůli mně Myslivec pohrdá vlastním životem! On je zoufalý jako já… …táhneš mě zbytečně, takhle to nestihneš…“
„Budu tě táhnout! Nesmíš umřít!“ rozhodl zoufale Lucian.
„Ne, Ni'ja a Link musí žít… …já… …já se musím Myslivcovi omluvit.“
„Nemůžeš…“ přemlouval ho Lucian, ale slovo omluvit na něj silně zapůsobilo.
„Jako v neuru…“ zašeptal Karel a odstrčil se na zpět chodbou. Vyhnul se plameni a vpadl zpět do místnosti.
Myslivec ležel zlámaný na zemi a nehýbal se. Kirelilak stál nad ním. Karel si Kirelilaka vůbec nevšímal, jen se naklonil nad Myslivce.
„Žiješ?“ zeptal se.
„Jo,“ zasípal Myslivec.
„Promiň. Mám tě rád,“ řekl Karel. „Jsi lepší než já, já jsem zklamal všechny.“
„Mě bys nikdy nezklamal,“ šeptal Myslivec.
„Udělali jsme oba správnou věc…“ (v tu chvíli si Kirelilak vytáhl z břicha železnou tyčku a probodl s ní naráz Karla i Myslivce) „…uch, správnou… …věc… …brácho…“
„Brácho?“ šeptl udiveně Myslivec a po bradě mu stekla trocha krve.
„Brácho!“ souhlasil Karel a z očí mu tekly rudé slzy bolesti.
A potom společně oba zemřeli. Jako dva bratři, kteří toho třetího a čtvrtého nechávají bezradné na světě. Koneckonců, bylo to jako v neuru, opět zůstal samotný Lucian, opět bylo poslední rozhodnutí, největší zodpovědnost, jen na něm… …jenomže tohle bylo mnohem více… …definitivní.

Lucian vyvedl Ni'ju s Linkem z hlávky zrovna ve chvíli, kdy explodovala a zhroutila se sama do sebe. Před hlávkou Lucian klesl na slabá kolena. Okolo sebe viděl hradby mrtvých cyborgů, Cyrila a hlouček zbývajících Dexů. Bylo po boji. Pak se vše kolem něj rozpilo a Lucian omdlel.