.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Říjen  >>
PoÚtStČtSoNe
    1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

 .: Online
Stránku si právě čte 7 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Allus, Mesto, Inoitis - 27. díl - Teta s velmi dobrou pamětí

Jakub Raida - Romány - 04. 11. 2007 - 2847 přečtení

Lucian Christian slavnostně ukončuje Akademii a stává se z něj skutečný Fidohalerk, který teprve začíná sbírat praktické zkušenosti.

28. června 5045, závěrečné proslovy studentů před ukončením
Přišla řada na Luciana. Postavil se před obří publikum a přehlédl ho. Všichni ti, na které se dívá, čekají, že něco řekne. Nic si nepřipravil, ale najednou si vzpomněl na Karla. Znovu ho viděl, jak se zraněný vrací zpět k Myslivci a znovu slyšel ty jeho slova, která nedokázal ani po třiceti letech zapomenout: „Ne, Ni'ja a Link musí žít… …já… …já se musím Myslivcovi omluvit!“
Jak mohl být Karel, Vyvolený, natolik čestný a silný, že upřednostnil omluvu bratru před vlastním životem. Taková odvaha a čest, a přitom při Karlovi nestálo aim. Proč? Na to mu odpověď mohl dát jen titán, a ten mu ji také později dal. Lucian byl najednou rád, že tam byl a že Karlovi, jenž byl nepochybně velkým hrdinou, ač o tom nikdo nevěděl, mohl alespoň pomoci. Že mu byl v nejtěžší hodině nablízku, že cítil jeho dech před smrtí, jeho hlas, jeho srdce... To považoval za velký úspěch, za mnohem větší úspěch než ukončení Akademie. Vzpomněl si i na Myslivce, ten byl také pryč. Ti všichni odešli a už nepřijdou. Lucian byl z toho nešťastný. Cítil se bez nich slabý a osamělý. Potom se však podíval na to, co dokázal. Dokončil Akademii, je z něj opravdový Fidohalerk… …má to za sebou. Znovu si všiml publika.
„Já opravdu nevím, co bych měl říct. Mám radost z ukončení, z toho, že jsem udělal závěrečné strategické zkoušky, že jsem konečně jedním z Fidohalerků, je to neopakovatelný pocit, ale musím občas vzpomenout na některé z těch, co tady byli a už tady nejsou. Připadá mi to jako škoda, že oni nedostali příležitost zažít tento skvělý pocit, že Karel ani Myslivec nedokončili Akademii a nemají příležitost vyjít z těch masivních vrat do biooxidového světa. Jsem sice šťastný, že jsem tady, ale kdybych mohl zařídit, že ti dva budou tady a já budu místo nich mrtvý, udělal bych to. Protože by měli na život i na to být Fidohalerkem větší právo než já. Než my všichni. To je tak vše, co bych vám chtěl říct.“
Všichni na něj hleděli tiše a nikdo se neodvážil jeho projev hodnotit. Ti dva byli strupem, byli velkým šrámem v srdcích všech. A Lucian ten hojící se šrám jitřil. Všichni také věděli, že Lucian má pravdu. Karel a Myslivec byli hrdinové, Lucian taky. Jenže oni byli mrtví hrdinové a on byl živý hrdina. Mnozí mu to dokonce zazlívali.
„Pěkně jsi to řekl,“ pochválil ho Cyril, když se vrátil za oponu. „Pravý muž se nebojí říkat pravdu.“

Lucian vstoupil do svého bytu. Všechno kolem sebe naposled přehlédl, vzdychl, vzal si čistý plášť, své zbraně a šel. Jeho kroky se ještě dlouho ozývaly eliniovou chodbou jako poslední vzpomínka na nejlepšího Fidohalerka, který kdy na Akademii přespával.

158 dospělých Fidohalerků, mezi nimiž byl i Lucian, stálo před velkými eliniovými vraty. Všichni ostatní na ně hleděli a tleskali.
„Můžete jít, pamatujte na přísahu a kdykoliv se vraťte, vždy vás tady rádi přivítáme,“ řekl Kečetrk a Akniluoj stiskl ceremoniální páku.
Dveře se s mohutným zarachocením začaly otevírat a dovnitř vnikalo stále více a více světla. Spolu se světlem se dovnitř dostával i chladný vánek. Dveře se dokořán otevřely. Lucian se nadechl a vyšel za hlasitého potlesku do opravdového světa. Byl venku. Brána se zavřela. Byl sám a byl Fidohalerk.

Lucian mlčky šel na nádraží. Cítil se jako pán světa. Má neomezenou sílu, neomezenou svobodu a velmi omezené finance. Dostal od Akademie jen dva teny na vlak. Nedokázal si představit, jak se z něj stane za pár týdnů typický Fidohalerk – bilionář. Když přišel na nádraží, viděl, jak si ho všichni lidé kolem prohlížejí. Nijak na sebe neupozorňoval, jen přešel k okýnku a koupil si lístky. Potom si sedl na lavičku a čekal. Při tom čekání začal trochu přemýšlet. Musel myslet na Akademii, na to, co mu dala a co z něj udělala. Ne, on není stroj na zabíjení, jak kdysi říkal Karel. On je Fidohalerk, on není vrah, není zbraň. Je štít, chrání Metalské občany proti všem druhům nebezpečí. Dělá dobré jméno Akademii. To jsou hlavní úkoly Fidohalerka a nyní tedy i Luciana.
„Díkybohu, Fidohalerk!“ uslyšel ženský hlas.
Zvedl hlavu. Běžela k němu nějaká žena.
„Prosím vás, potřebuji pomoc!“ vyhrkla.
„Ale já jen čekám na vlak…“ začal Lucian namítat.
Spatřil, jak se na něj všichni upřeně dívají a čekají, co udělá. Nemůže odmítnout pomoct, na lidi by to neudělalo moc dobrý dojem. Zvedl se tedy.
„Tak dobře,“ souhlasil, „ale jenom chvíli.“
„To je v pořádku, já bydlím kousek odtud.“
A už ho vedla k nedaleké vesnici.
„Tak co, čerstvě vylezlý z Akademie, viď?“ řekla po cestě.
„Jo, asi půl hodiny.“
„Chudáčku. Přestřihli ti pupeční šňůru…“ chechtala se ta ženská nepříjemným smíchem.
Babice jedna, ulevil si Lucian v duchu.
Došli k brance od jedné zahrady. Žena se zastavila.
„Tak co je?“ zívl Lucian.
„Tady bydlím. Vidíš tam toho psa?“
Lucian se ani nenamáhal nabádat jí, ať mu netyká. Jen se podíval přes plot do zahrady. Na zápraží domu se rozvaloval pes velký jako tele a cenil své zuby.
„Objevil se tady, když jsem byla nakoupit,“ žalovala ona, „nevím čí je. Nechce mě pustit dovnitř a já se ho bojím. Udělejte něco.“
Lucian se podíval do nebe.
„Ženská jedna, víte o tom, že jsem Fidohalerk?“ řekl.
„No právě. Ale prosím, nestřílejte ho, nemůžu vidět krev…“
Lucian mávl rukou. Je marné se s takovými lidmi hádat. Otevřel branku a vešel do zahrady. Chytil tu bestii za obojek a vyhodil přes plot na silnici. Pes vykvikl a už zdrhal pryč.
„On zdrhá! Zastřelte ho!“ ječela babice.
„Přece nemůžete vidět krev,“ namítl Lucian.
„Bože, on se vrátí!“ prorokovala ona.
Sakra, teď abych běhal za psem. To jsem teda slavný Fidohalerk. Lucian měl opravdu chuť s celou tou trapnou záležitostí seknout a jít pryč. Místo toho jen použil telekineze a lusknutím prstů přitáhnul psa zpět k sobě. Ač se psisko zmítalo, šanci nemělo.
„A teď ho oddělejte!“ radila ženská.
„Proč bych to dělal?“
„No, já nevím…“
„No, tak co s ním?“ zeptal se Lucian.
„Zastřelit…“
Bylo zřejmé, že ježibaba touží po krvi, ač tvrdila, že ji nemůže vidět.
„Co ti dělá takový problém oddělat jednoho psa, však jako Fidohalerk…“ mumlala.
„Já nejsem žádný vrah! Zabíjíme, jen když je to nezbytně nutné.“
Lucian se pomalu přestával ovládat. Ženská i pes mu začínaly opravdu jít na nervy. No tak, přemýšlej, nutil sám sebe, jak by asi takovou situaci vyřešil Kečetrk? Nikoho by nenaštval, všem by vyhověl…
„Něco takového vás na Akademii nenaučili, co?“ rýpala ta ježibaba.
„Ne, opravdu nás na Akademii neučili, jak se ovládat a nezabít tak otravné lidi, jako jste vy!“
Tahle příkrá věta ženskou pořádně uzemnila. Lucian už byl opravdu naštvaný. Vůbec mu to nepřipadalo, jako ta skvělá kariéra Fidohalerka. Lucian z pláště vytáhl kus horolezeckého lana a připnul ho psovi na obojek.
„Odvedu si ho!“ zavrčel na babici a šel na nádraží.

Lucian se posadil na lavici, pes vyskočil za ním. Když si ho prohlédl, uznal, že to není až zas tak špatný pes. Jenom trochu přežraný, ale to se dá v pohodě vyléčit dietou.
„Tak co, hochu, jak ti budu říkat?“ zeptal se psa.
Pes nic neodpovídal, tak se Lucian rozhodl sám: „Budu ti říkat Tharghg.“
To už ale zastavil na nádraží vlak.

Nejprve Lucian zavedl psa do zvířecí sekce a pak otevřel první dveře od kupé, ke kterým došel. Ve dveřích zůstal stát jako přimražený. Kdyby ho v tu chvíli někdo viděl, tak by řekl, že Lucian spatřil v kupé armádu cyborgů, nebo mládě draka. Nebyla by to však pravda. Žádná, byť sebevětší armáda cyborgů nebo drak by Luciana nerozhodil tak, jako ona. Byla taková obyčejná, ne tak křehká jako Ni'ja, ani ne tak dominantní jako Eva. Na první pohled obyčejná Metalská holka. Ale jaká! Lucianovi se zdála nejkrásnější na světě.
„Nazdar, asi jsi právě vylezl z Akademie, co?“ řekla ona.
„No, to ano.“
„Myslela jsem si to. Jednak je červen a jednak se tváříš tak vyjeveně a zamyšleně…“
„Můžu si přisednout?“ zeptal se Lucian.
„Klidně.“
Tak se Lucian posadil a viděl, že ona si ho prohlíží stejně zvědavě jako on ji. Asi viděla poprvé v životě Fidohalerka… Dveře kupé se otevřely a vešel mladík s batohem na zádech.
„Do prdele, Fidohalerk!“ pravil okamžitě.
„Aleši, nazdar,“ pozdravila ho dívka.
„Nazdar, můžu…“
„Jasně,“ řekla a pak ukázala na Fidohalerka: „Podívej, opravdový Fidohalerk. Právě vylezl z Akademie, jmenuje se…“
Vtom si uvědomila, že ji jméno ještě neřekl.
„Lucian,“ řekl Lucian a podal jí ruku.
Sevřela mu ji. Ne tak lehce jako Ni'ja, ne tak silně jako Lucka, ne tak vyzývavě jako Markéta. Ale rozhodně se mu to líbilo. Držel její ruku a nechtěl ji pustit.
„Cellie,“ představila se mu.
„Aleš,“ podal mu ruku Aleš.
„Hele…“ zeptal se Luciana nesměle Aleš, „…mučili vás na té Akademii?“
„To je tajemství,“ řekl Lucian a mírně ho na zádech zapálily jizvy od biče.

„A odkaď jedete vy?“ zeptal se Lucian.
„Z Vysoké školy technické s Feronovým zaměřením,“ řekla Cellie.
Chvíli bylo ticho. Ti dva hleděli na Luciana jako na zjevení. Obdivně prohlíželi jeho modrý plášť a hádali, co asi pod ním může být.
„Ukaž nám nějaké zbraně,“ poprosil Aleš.
„Tak jo,“ řekl Lucian a vytáhl z pláště pistoli.
Hodil ji Alešovi. Ten si s ní zkusil zamířit.
„Už jsi někoho zabil?“ zeptal se Aleš.
„Jo, ale k tomu nepotřebuji pistoli,“ přiznal se Lucian.
„Takže, kdybys nás chtěl zabít, uděláš to beze zbraní a okamžitě?“ zeptal se Aleš.
„Bože, ty jsi magor!“ naštvala se Cellie, která už to nemohla poslouchat.
Lucian si pistoli opět vzal a schoval pod plášť. Dalších pár minut mlčel a nic neříkal, jen pozoroval Cellii s Alešem, jak se baví. Díky analýze jejich chování a jejich hovoru se mu podařilo vydedukovat spoustu věcí. Zjistil, že Aleš i Cellie právě dokončili čtyřletou Feronovku v Linxu, nic mezi nimi není a že Cellie také bydlí v Unnu, kde bydlí u tety, protože její rodiče zahynuli, když byla hodně malá. Taky zjistil, že v Unnu to už vypadá úplně jinak, než když tam byl naposledy a to proto, a to bylo pro Luciana naprostou novinkou, protože to tam před pěti lety přepadli nějací teroristi. Proč, to Cellie nevěděla. Tato informace sevřela Lucianovo srdce strachem, protože už pěkně dlouho nevolal domů a vůbec nevěděl, co tam může najít. Doufal, že tam najde normální domov, kde ho v klidu přivítají. To byl koneckonců jeho momentálně jediný cíl. Věřil, že na něj budou rodiče pyšní. Cellie a Aleš byli z přítomnosti Fidohalerka značně nesví. Zřejmě si připadali vedle něj poněkud méněcenní. To ale Lucian vůbec nechtěl, proto radši nemluvil, neboť by je svou řečí přiváděl nechápající do rozpaků. Pravda, byli to sice absolventi vysokých škol, ale on byl Fidohalerk, uměl plynule mluvit třiceti jedna jazyky, částečně další stovkou jazyků, uměl čarovat lépe než většina čarodějů, bojovat lépe než kdokoliv jiný, řešit problémy brilantněji než politici, znal kulturu a dějiny několika set národů, uměl řídit několik tisíc dopravních prostředků, věděl o špionáži více než nejlepší federální agenti, měl přístup ke všem tajným kamerám v celém Metalu, byl mistr kinetiky a psychokinetiky, běhal rychleji než jakákoliv dravá šelma, dokázal dopadnout beze zranění na elinium z několika set metrů výšky, měl přístup k nejdokonalejším technologiím, jako Fidohalerk byl nejvyšší hodností v armádě, byl vysoce vážen i v těch nejvyšších společenských vrstvách a jeho myšlení bylo na úplně jiné úrovni – cítil mnohem větší zodpovědnost a zároveň mnohem větší klid. Ničeho se nebál, ale nedával to najevo. Lucian si vzpomněl na všechny ty, se kterými byl na Akademii. Byli jedinými, kteří by se vedle něj cítili důstojně. On byl rytíř a ti dva, sedící naproti němu, jen obyčejní, prostí…
„Hele, nemohl bys mi půjčit pár tenů?“ zeptal se ho náhle Aleš.
„Promiň, ale já jsem totálně švorc,“ řekl Lucian.
„Hm, sakra,“ zamručel Aleš.
Asi se mu představa chudého Fidohalerka moc nezamlouvala. Vlak zastavil, ale v Unnu ještě nebyl. Aleš se krátce rozloučil a odešel. Cellie a Lucian spolu chvíli nemluvili, tak si ji Lucian mohl detailněji prohlížet. Byla jen o něco málo nižší než Lucian. Měla dlouhé a béžové vlasy, které ji zcela chaoticky trčely po celé hlavě. Pod vlasy byl dobrácky vypadající obličej, zelené veselé oči, nos a ústa která se snad vždy jen usmívala. Celý zbytek těla poskytoval vše, co by jen mohl kdo od dívky chtít. Mohlo jí být tak třiadvacet, víc určitě ne. Když ji viděl, měl hned chuť ji obejmout, pohladit, políbit nebo…
„Proč se na mě tak upřeně díváš?“ zeptala se zničehonic.
„Líbíš se mi,“ přiznal Lucian upřímně.
Cellie okamžitě zčervenala a s úsměvem se zadívala do země. Lucian nemohl pochopit z čeho je tak nervózní. Položila jasnou otázku a on ji jasně odpověděl. Fidohalerkové se nikdy nebojí říct to, co si myslí. Nebojí se říct pravdu, jak řekl Kečetrk.
„Když se takhle mírně červenáš, má tvůj obličej takovou růžovou barvu a strašně ti to sluší.“
A Cellie neměla odpověď. Smála se, červenala a nic neříkala.
„Proč nic neříkáš?“ zeptal se Lucian.
Konečně se vzchopila natolik, aby se smíchem řekla: „Nemůžeš holce hned říct, že se ti líbí, musíš na to jít pomalu, to vás na Akademii neučili?“
„Učili nás, že máme být upřímní,“ odpověděl Lucian. „A že nemáme zaváhat.“
„Lucian, to je zvláštní jméno,“ zamyslela se potom Cellie.
„Ale, proč myslíš?“
„Pochybuji, že se ještě někdo jiný jmenuje Lucian.“
Vlak opět zastavil, tentokrát už v Unnu.

Oba dva vystoupili. Unn byl pořád obklopen přírodou.
„Kde bydlíš?“ zeptala se ho.
„V Cellisově ulici, dům patnáct,“ řekl a Cellie sebou trhla.
„Co je?“
„No… …vlastně…“ mumlala ona.
„Co je s ním?“
„On už pět let nestojí. Tehdy tady přišli teroristé a vyhodili ho do vzduchu. Zemřeli při tom dva manželé. Je mi to líto…“
„Cože?“ zařval Lucian zděšeně.
Mírně se pokrčil v kolenou a mohutně se odrazil. Vystoupal do padesátimetrové výšky a spatřil celou ves jako na dlani. (k tomu mám malé výhrady, viz. poslední kapitola, pozn. Luciana) Začal plachtit dopředu a už to co viděl shora, mu stačilo. Na místě, kde kdysi stál jeho dům, byla jen louka a vprostřed ní malá, lišejníkem porostlá pamětní deska. Lucian přistál kousek od ní a nespouštěl z ní oči.

15. prosince roku 5039 zde zemřeli dva nevinní lidé
Ó, Jasane, kéž bychom mohli ještě jednou:
Projít se po milované půdě
Dýchat milovaný vzduch
Střežit milované lidi
Ale nemůžeme
Lidská nenávist je totiž nekonečná

Lucian poklekl a položil hlavu na zem. Celý byl přikryt modrým pláštěm.
„Proč?“ ptal se šeptem země, se kterou měl nyní tak těsný kontakt.
Ale země mu neodpovídala. Za chvíli po cestě přišla Cellie. Mlčky zůstala stát tři kroky za Lucianem. Věděl že tam je, protože mu to prozradil implantát. Ten implantát, který nedokázal ctít památku mrtvých, který byl jen kusem pikotechnologie. Narozdíl od Cellie. Lucian se zvedl a otočil k ní. Nebyl to ve skutečnosti pro něj až zas tak velký šok. Přece jen své nevlastní rodiče (vlastními byli Aeria a Dell) neviděl již čtyřicet let.
„Je mi to líto,“ řekla tiše Cellie.
„To je v pořádku,“ řekl on. „Jenže nemám zatím kde bydlet.“
„Jestli chceš, můžu tě dneska nechat přespat u mě,“ nabídla mu.
Kývl, ale ještě než odešli, slavnostně přisahal, že dostane toho, kdo zabil jeho rodiče. Něco takového přísahal i při čtení Karlovy závěti před mnoha léty. Ani nevěděl, že jde o tutéž osobu – Kirelilaka. Bohužel, provést svou přísahu nestihl.

Dům, do kterého Cellie směřovala, stál na louce za velkým kopcem a Lucian si byl jist, že když tady vyrůstal, ten dům tam ještě nestál. Přesto vypadal dům docela staře. Cellie otevřela branku a vešla do zahrady.
„Nebude to nic moc, ale…“ řekla.
„Hlavně že mám střechu nad hlavou,“ řekl Lucian.
Cellie zazvonila. Chvíli se nic nedělo a potom se dveře otevřely a objevila se v nich starší žena.
„Cellie!“ zvolala radostně a objala Cellii.
Pak si všimla Fidohalerka.
„Co to? Ty máš nějaké problémy?“ vykoktala zděšeně.
„Ne, to je Lucian, právě dokončil Akademii a nemá kde bydlet, tak jsem ho vzala k nám.“
„Já jsem myslela, že všichni Fidohalerkové můžou bydlet na Akademii,“ podivila se teta.
„To ano,“ odpověděl Lucian, „zřejmě se tam brzy vrátím, ale ne hned. Chci si trochu užít normálního světa.“
„Co já bych dala za to, podívat se na tu Akademii,“ povzdechla si ještě teta a vešla do domu.
Lucian a Cellie ji následovali.
„Tak, jak jsi udělala zkoušky?“ zeptala se teta své neteře.
„Na 87 procent,“ řekla.
„A ty jsi dělal nějaké zkoušky?“ podívala se na Luciana.
„Jo, ale to je tajné,“ odpověděl Lucian a vzpomněl si na tu slávu, když jako jediný z ročníku dosáhl sta procent.
„Podívej, není to tady žádný luxus, zrovna jsem chtěla uklízet, ale…“ brblala pořád.
Teta se snažila všemožně skákat kolem Luciana. Rychle utřela prach, vytáhla sváteční příbory, udělala bábovku, kávu a vůbec – vymýšlela samé nesmysly.
„Hlavně klid, sedněte si a uklidněte se,“ nabádal ji Lucian, ale ona z něj byla nervózní.
Snad se bála, že když neudělá dost dojem, tak ji Fidohalerk zabaví chalupu.
„U Fillia, vždyť Fidohalerkové jsou tu od toho, aby lidem pomáhali! Tak proč jsou ze mě všichni tak nervózní?“ naštval se Lucian.
Teta se trochu uklidnila a sedla si.
„Já jsem jenom slyšela, že k staré Čermákové přišel před rokem Fidohalerk, ona mu půjčila brokovnici od starého a on ji za to dal tři kila Agidu. Pane jo, vždyť to je dost na nové luxusní vznášedlo, a ještě něco zbude. Nebo tuhle potkal Fidohalerk žebráka a že měl dobrý rozmar, tak mu nadělil několik miliónů. Žebrák byl najednou nejbohatší v celé vsi a chudák se z toho pomátl na rozumu. Ještě že nad sklenkou dal celé své dědictví tomu Dedkovi… …holt, Fidohalerkové mají tolik peněz, že jim nějaký ten milion sem, milion tam ani nepřijde…“
Cellie obrátila oči v sloup a zřejmě si myslela něco jako: „To snad není možné, zas ty její drby!“
„No, to u mě nehrozí, já už mám všehovšudy jeden ten,“ zasmál se Lucian.
„Ach tak, ty jsi vlastně teprve vyšel z Akademie, že?“
Lucian kývl hlavou.
„Myslím, že Lucianovi ukážu pokoj,“ řekla Cellie.

Došli do prvního patra a Cellie otevřela první dveře.
„Tak to je tvůj pokoj,“ řekla.
Jenže Lucian se díval jenom na ní.
„Můžu ti říct něco upřímného?“ zeptal se.
Usmála se a zase trošku zčervenala. Zašilhala okem ke schodišti, jestli náhodou nejde teta.
„No, tak mi to pověz,“ špitla.
„Když tě vidím, tak cítím, že bych chtěl být vždycky jenom s tebou,“ řekl Lucian.
„Ale, ale…“ koktala Cellie a stále více se červenala, „…ale, mně by se to taky líbilo, jenže proboha, vždyť se vůbec neznáme, potkali jsme se před třemi hodinami… …a navíc, bojím se, že bych se nemohla cítit vedle Fidohalerka dost rovnocenně…“
To už ji ale Lucian objal a pohladil po vlasech.
„Počkej, co to děláš, teta to…“ chtěla něco namítat, ale Lucian ji umlčel polibkem.
Zřejmě se jí to líbilo, protože mu ho oplatila.
„Tys to myslel vážně?“ šeptala ona.
„Samozřejmě, bude mi největší ctí být s tebou,“ šeptal on.
„Copak není mezi Fidohalerky dost hezkých holek?“
„Je, ale žádná není tolik hezká, jako ty.“
A to už se sesouvali na duchny naskládané na posteli.

Tu noc spal Lucian sice v poměrně pohodlné posteli, ale stejně ji pořád musel srovnávat s tím, co bylo na Akademii a takové srovnávání vedlo k jedinému výsledku – že není všude takové pohodlí jako na Akademii. A spal sám, ne s Cellií. To by sice Lucian uvítal, ale nechtěl na ní být příliš rychlý a nechtěl ji do ničeho nutit. Rozhodl se, že je na všechno dost času a že si každou chvíli, kdy bude s ní užije. Než usnul, napadl ho skvělý nápad – vezme si Cellii na Akademii. Teda jestli bude chtít, což on ještě nevěděl.

Ráno se probudil úplně první a čile vstal. Připadal si velmi divně, když už nebyl na Akademii. Jako by přišel o část svého vlastního těla. Na druhou stranu jej naplňoval ten nádherný pocit, že je Fidohalerk. Na chvíli si zavzpomínal na své pěstouny. Už si je po těch letech ani moc nevybavoval. Přestože ho tato rána až zas tak nezasáhla, rozhodl se, že zničí toho, kdo to měl na svědomí. Otevřel vstupní dveře a vyšel do studeného a mlžného rána. Udělal pár kroků směrem od domu. Všude kolem bylo ničím nerušené posvátné ticho. Stále si přehrával v hlavě vzpomínky na to, jak slavnostně opouštěli Akademii. Potom se tok jeho myšlenek obrátil k Cellii.
„Ze 182° horizontálně a +12° vertikálně se průměrnou rychlostí 3,54 km/h blíží savec ženského pohlaví o váze šedesát jedna kilogramů, vzdálenost 16 metrů, neozbrojen,“ hlásil implantát.
Aha, takže jde Cellie. Lucian si začal honem připravovat, co řekne. To už se postavila vedle něj.
„Podívej Cellie, přál bych si něco ti říct, a to sice že bych ti navždy chtěl být oporou, protože se mi líbíš. A říkala si, že by jsi se vedle Fidohalerka cítila nerovnocenně. Není to pravda, partnerství přece není o tom, že je jeden lepší než druhý, ale o tom, že jeden eliminuje chyby toho druhého a ten druhý eliminuje chyby toho prvního, čímž se oba zdokonalují a dostávají se k větší univerzálnosti. Já budu předávat svou životní filozofii tobě a ty zase tu svou mně. Obě filozofie zůstanou celistvé ve své kompletnosti, jen syntetické články naších idejí prolnou a vytvoří třetí filozofii, která bude dominantní těm dvěma osobním a která bude nejzřetelnějším a nejkrásnějším znakem našeho vztahu. Toužím po tom, abych směl být pouze s tebou, abych tě směl chránit vlastním tělem, ale jestli nemáš zájem, nemůžu tě do ničeho nutit, vždyť to že jsem se zamiloval já do tebe, ještě neznamená, že musíš mít ráda ty mě. Záleží totiž na obou stranách, neboť partneři jsou vždy rovnocennými osobnostmi, jejichž duše se nejprve modeluje sama a poté společně, z čehož vyvstávají všechny jejich životní rozhodnutí. A vůbec nezáleží na tom, že jsem Fidohalerk, protože jsem stejný člověk, ač mám, pravda, trochu více implantátů, jako ty. A nezáleží ani na tom, že se známe teprve chvíli, vždyť pro někoho jsou snímky jako roky a pro jiného roky jako snímky. A nyní bych se tě chtěl zeptat, a budu s vypětím všech nervů očekávat tvou odpověď: Chtěla bys být se mnou a snášet můj osud? Vím, že to je těžké, protože mým osudem je být Fidohalerkem, což je na jedné straně nádherný osud, který stojí za všechno to utrpení a na straně druhé to je prokletí, protože svou sílu musíš použít a ta tě potom táhne z boje do boje. Leč, stojí to za to. Samozřejmě, nebude to pro tebe lehké, být vždy při mně, ale já tě budu opatrovat a přísahám, že nedopustím, aby se ti něco stalo.“
Luciana trochu vyvedl z míry smích, který se vedle něj ozval. Otočil se a pohlédl na Celliinu tetu.
„Přišla jsem se vás jenom zeptat, jestli chcete na snídani vajíčka smažená či vařená,“ řekla.
Lucian se hlasitě rozesmál. No, to se mi teda povedlo, pomyslel si. Sice se smál, ale vlastně by se měl stydět, jelikož si špatně vyložil údaje z implantátu a to by se Fidohalerkovi stávat nemělo. I když zamilovaný Fidohalerk má do plně koncentrovaného Fidohalerka dost daleko.
„Já mám radši smažená, ale klidně se podřídím,“ řekl.

Lucian si u snídaně domyslel, že první, co tetka ráno udělala, bylo, že běžela za spící Cellií, probudila ji a celou jeho řeč ji doslova reprodukovala. Cellie byla totiž to ráno ještě veselejší než obvykle. I když veselejší by bylo asi dost slabé slovo. Ve skutečnosti se po každém pohlédnutí na Luciana rozchechtala tak silně, že nebyla schopna nic sníst a že se smíchem úplně prohýbala. Lucian se nestrachoval, marně nestudoval lidskou psychologii, věděl, že má vyhráno. A taky měl.

Ten den odpoledne k němu Cellie přišla. Pořád se ještě usmívala, ale teď spíš štěstím, než pobavením.
„Doufám, že jsi si ten smích nebral moc vážně,“ řekla omluvným tónem.
„Ne, byl to omyl a aspoň jsme se zasmáli. Koneckonců, jen ten, kdo se dokáže smát sobě, má šanci pochopit podstatu humoru.“
„No, víš, že má tetička velmi dobrou paměť?“
„Vím. Pravděpodobně ti běžela všechno říct, že?“
„Ano,“ řekla a opět se trochu začervenala, „myslel jsi to…“
„…vážně? Ano, to jsem myslel,“ řekl Lucian a jednou rukou jí objal okolo ramen.
Jeho objetí jako by vyjadřovalo: „Budu vždy při tobě, v to věř, protože jsem Fidohalerk.“
„Jaká je vlastně ta tvá filozofie? Můžeš mít vůbec nějakou svou, když jsi prošel celou Akademií a tam ti vnutili tu jejich filozofii?“ zeptala se po chvíli.
„Má filozofie je ve všem souhlasná s Fidohalerkskými idejemi, protože jsem je po mnoha letech uznal za jediné správné.“
„Musíš mě o nich poučit, určitě toho je hodně.“
„Ano, je toho hodně, ale my máme spoustu času,“ usmál se Lucian a Cellii políbil.
„To se mi ta holka ale dostala do správných rukou, teď už můžu konečně spokojeně umřít, protože Fidohalerk se o ní postará,“ mnula si teta ruce, když je sledovala přes záchodové okýnko.

„Tak mi pověz něco o těch Fidohalerkských idejích,“ poprosila večer Cellie.
Seděli na verandě, Cellie měla hlavu na Lucianově ramenu a dívali se na hvězdy.
„Tak dobře, základními myšlenkami Fidohalerků…“ začal Lucian, „…jsou takzvané deliriové výroky zakladatele novodobých Fidohalerků. Nebyl jim ve skutečnosti Vojtěch Drapeg, ten byl jen prvním ředitelem Akademie. Opravdový nápad na kodifikaci moderního Fidohalerka dostal pro veřejnost neznámý muž, nazývaný okolím E. Tento E často dýchal Nuhgridové výpary a když pak byl mimo, říkal zvláštní slovní spojení. Pravý význam těchto slovních spojení zjistili poté až Fidohalerkové v čele s Cyrilem, Metodějem, Krefem a Vojtěchem. Prvním známým výrokem bylo Krev je živá a to je dobře. Fidohalerkové si nad tímto výrokem dlouho lámali hlavu, než na to přišli. Jinak řečeno tento výrok zní Krev není neživá a to je dobře. To by se dalo vyložit, jako že krev nemá nic společného s neživými věcmi a tedy především s technologií. Tedy Krev není technologie a to je dobře. Nyní pokládali krev za pouhé vyjádření člověka a citát se metamorfoval na Člověk není stroj a to je dobře. Z toho už bylo možné vzít první myšlenku – člověk by neměl být veden k příliš velké disciplíně (jako například v armádě) nýbrž by měl dostat maximálních poznatků a potom, nechť s nimi dle své improvizace libovolně nakládá. Proto je Fidohalerk po ukončení studia vyslán do světa a může si dělat, co chce. Další myšlenka byla objevena, když se pomyslelo i na pokračování to je dobře: Člověk není závislý na strojících. To znamenalo, že není lepší ten, kdo má lepší výbavu, ale je lepší ten, kdo s tou výbavou umí lépe zacházet, kdo je odvážnější a kdo nespoléhá na techniku. Dále, z tohoto citátu vychází i myšlenka, že přednější je vždy život, ostatní je na druhém místě. Dalším jeho výrokem je Lev sežral šakala, orel sežral želvu a sova sežrala hraboše. Přijít na podstatu tohoto výroku bylo o dost snadnější. Stačilo si jen uvědomit, v čem jednotliví predátoři dominovali nad svými oběťmi. Lev byl vždy symbolem odvahy, na rozdíl od šakala, sova byla naopak symbolem moudrosti a orel je podstatně rychlejší než želva. Z toho se tedy vydestilovala tři slova: Odvaha, rychlost, moudrost, tedy maxxálsky Allus, Mesto, Inoitis. Další citát zněl Na hrobě roste kokos. Nad tímto výrokem Fidohalerkové dlouho váhali. Nejprve si museli ujasnit význam hrobu. V hrobě někdo leží, někdo kdo umřel. Tedy Něčí smrt má spojitost s kokosem. Jelikož význam kokosu byl nejasný, nahradil kokos jeho vlastnostmi. Vzniklo tedy Něčí smrt má spojitost s něčím, co se těžko zdolává, ale z čeho je nakonec něco dobrého. Nakonec, když se smrt nahradila svým původcem, vyšlo Válka je sice těžká, ale vyhrát ji stojí za všechno úsilí. Místo slova Válka bylo možno umístit jakýkoliv jiný pojem, jako boj, nebezpečí, dobrodružství atd…“
Lucian chtěl pokračovat, ale zjistil, že Cellie už mu na rameně spí. Prakticky vůbec ho netížila ale přesto ji mimosmyslově velmi intenzivně cítil. Věděl, že tam je a že na ní musí dávat pozor. Postavil se, vzal ji opatrně a něžně do náručí a odnesl do postele. Chvíli přemýšlel, jestli by si měl lehnout vedle ní, potom však odešel do vedlejší místnosti.

Související články:
Allus, Mesto, Inoitis - 41. díl - Epilog (15.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 40. díl - Konec příběhů (13.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 39. díl - Domů (10.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 38. díl - Cesty (07.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 37. díl - Vzdálené a ještě vzdálenější (04.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 36. díl - Ta nejrychlejší z porážek (01.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 35. díl - Boj naslepo (29.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 34. díl - Dlouhá noc (26.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 33. díl - Rozdělení úloh (23.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 32. díl - Nebuněční poprvé útočí (21.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 31. díl - Endoimplantáty a Lucian (18.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 30. díl - Králův konec (15.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 29. díl - Problémy města Ciardeh (11.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 28. díl - Sebevražedný drak (08.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 26. díl - Dějiny Metalské, část druhá (01.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 25. díl - Poslední hudba... (29.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 24. díl - Dexové proti Neodexům (27.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 23. díl - Útěk Heptahydrátů (25.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 22. díl - Od desíti k pěti (23.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 21. díl - Poustevníkova moudrost (20.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 20. díl - Karel, Ni'ja a Link (17.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 19. díl - Bernatul Lyysis, část druhá (14.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 18. díl - Neodexové se představují (11.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 17. díl - Bernatul Lyysis, část první (08.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 16. díl - Základní výbava Fidohalerka (05.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 15. díl - Konec bitvy a návrat (02.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 14. díl - Bitva s Rederny (29.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 13. díl - Shromáždění Dexské armády (26.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 12. díl - Týden v zemi přesliček (23.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 11. díl - První den v zemi přesliček (20.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 10. díl - První půlrok na Akademii (17.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 9. díl - Nový Fidohalerkský kodex (14.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 8. díl - Dějiny Metalské, část první (12.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 7. díl - První čtvrtina roku na Akademii (09.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 6. díl - První den na Akademii (06.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 5. díl - Různé začátky (03.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 4. díl - Poznámky ke čtení (30.08.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 3. díl - Základní poznání (27.08.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 2. díl - Pro Aerii Christianovou (25.08.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 1. díl - Prolog (23.08.2007)

Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
K tomtu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!    Přidej komentář

 



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

şehirler arası nakliyat şehirler arasi nakliyat ücretleri

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz