Lucian je Fidohalerkem teprve čerstvě, přesto na něj však čekají velké činy.

Nerušeným a klidným životem strávil Lucian v Unnu s Cellií další měsíc. Mohl si bláhově myslet, že to tak zůstane navždy, ale jednou už byl Fidohalerkem a tím také navždy zůstal. Což o to, u Celliiny tety si jako příživník připadat rozhodně nemusel. Každý ve vsi už ho znal (a všichni byli pořádně hrdí na to, že mají „svého“ Fidohalerka) Za řešení místních problémů (vypátrání zloděje vajec, odchycení toulavého psa, vyřízení problémů s chuligány ničícími památky, moudré rady, hodnocení hospod a mnohé další) vydělával asi dvakrát tolik, co Cellie s tetou dohromady. Veškeré peníze okamžitě dal jim, protože ho nenapadalo nic, co by nutně potřeboval. A tak si vedli velmi dobře. Až do té doby, kdy přišel Qersey.

„Luciane! Luciane!“ ozvaly se dětské hlásky zpoza plotu.
Lucian se zvedl z lavičky, přestal drbat Tharghga a nakoukl přes plot. Poskakovali tam šestiletí sourozenci Muetriaevovi. Ještě před chvílí s nimi běhal po louce, stavěl s nimi bunkr a půjčoval jim vybité pistole. Prostě se s nimi vyblbnul a manželé Muetriaevovi si své potomky dávali k Lucianovi s klidným srdcem pohlídat. Cellie se vždycky jenom smála, dokud ji Lucian nezatáhl do hry. Teď však byly děti nějak vystrašené.
„Co se děje?“ zeptal se Lucian obezřetně.
„Tatínek zastřelil nějakého pána, co k nám přišel,“ žalovalo dítě.
„Doopravdy?“ zvolal Lucian, hvízdl na psa a vyběhl na cestu.
Ve skutečnosti to nebylo až zas tak hrozné. Šlo vlastně jen o to, že Muetriaevovu manželku obtěžoval už od nádraží nějaký chuligán a chtěl se k nim potom vlámat do domu. Tak vzal Muetriaev vzduchovku, co měl doma, a vystřelil. Diabolka naštěstí neuzpůsobila žádné těžké zranění, jen vandala omráčila. Lucian uznal, že by jednal stejně, kdyby šlo o Cellii.
„Takže, vám to nevadí, že jsem ho postřelil?“ zeptal se udiveně hospodář.
„Ne. Není postřelený, střela šla z velké vzdálenosti a zastavila se o tuto těžkou čepici, co měl na hlavě, takže ho jen omráčila. Navíc, já bych dělal to samé,“ řekl Lucian.
„No, a jak to vyřešíme?“
„Jednoduše.“
A Lucian probral chuligána. Ten se zvedl a zavrčel.
„Táhni mi z cesty holomku, než z tebe nadělám žrádlo pro psy!“ zavrčel.
Tharghgovi se zřejmě nelíbil, protože vyrazil a kousl ho do nohy.
„Au! Co to je za psisko?“ vykřikl muž a pokusil se zvednout.
„Dělejte si s ním co chcete,“ řekl Lucian.
Muetriaev se rozběhl a vší silou chuligána nakopl. Ten se svalil a zachrčel. Muetriaev ho kopl ještě jednou a chystal se ke třetímu kopu.
„To stačí, už má dost,“ řekl Lucian a sklonil se k chuligánovi. „Vypleješ celou tuhle zahrádku. A jestli to neuděláš, nebo tady budeš ještě někdy obtěžovat, tak si tě najdu a dopadneš mnohem hůř než teď. A já si tě najdu, protože jsem Fidohalerk a Fidohalerkové ví všechno.“
„A máš zdarma vypleto,“ řekl Muetriaevovi a šel.

Po cestě se podíval na Tharghga a musel se usmát. Za tu krátkou dobu pes pěkně zhubl, teď byl samý sval a šlacha. Zároveň také začal lépe poslouchat a Lucian zjistil, že je to velmi inteligentní zvíře. Když však přicházel k domu a implantát mu vyhodnotil situaci, zjistil, že u nich doma je navíc nějaký ozbrojený muž.
„Že by nějaká návštěva,“ řekl si, ale měl takový nepříjemný pocit.
Nepříjemný pocit, že ta návštěva přinese nějaké nepříjemnosti. Nechal psa před domem a vešel dovnitř. V předsíni stál nějaký muž a bavil se s Cellií a její tetou. Veden implantátem se přiblížil a vytáhl muži z kabátu pistoli. Dotyčný si toho ani nevšiml. Všiml si teprve toho, když se mu chladná ocel ústí hlavně přitiskla zezadu na krk.
„Sem obyčejně ozbrojeni lidé nechodí,“ řekl Lucian klidným hlasem.
„Ale, Lucian,“ řekl muž a otočil se.
Lucianovi byl okamžitě povědomý, jen si nemohl uvědomit, kde ho viděl.
„My se známe?“ zeptal se.
„To bych řekl, jsem Qersey Link neboli Jan Šedivec, tvůj nevlastní otec.“
Lucian si rázem vzpomněl a sklonil ruku i se zbraní.
„Jak se má máma?“ zeptal se okamžitě Lucian, když Qerseye objal.
„Myslela jsem, že tví rodiče zemřeli,“ divila se Cellie.
„U večeře ti to vysvětlím,“ slíbil Lucian.

Do chvíle, než se večeře objevila na stole bylo ticho. Potom teprve začal hovor.
„Takže, co tě k nám přivádí?“ zeptal se Lucian Qerseye.
Cellie i její teta byly potichu a napjatě čekaly, co řekne.
„No, jde o mého vnuka, o Linka, snad si na něj vzpomínáš,“ začal Qersey.
„Jo, Karlův syn, nemůžu zapomenout,“ řekl Lucian.
„A taky jde o ten teroristický útok, který byl před pěti lety proveden na Unn. Zahynuli při něm tví pěstouni. A teď, zamysli se, o kom si myslíš, že by měl důvod je zabít?“
„Nevím, snad někdo, kdo měl vztek na mě, jenže já jsem byl v bezpečí Akademie.“
„Přesně. A kdo to mohl být? Koho jsi málem zabil? Komu jsi rozvrátil jeho armádu?“
„Byli to Neodexové, ti cyborgové, jestli si dobře vzpomínám,“ vzpomněl si Lucian.
„Přesně tak. Neodexové a jejich vůdce se jménem Kirelilak. Tento Kirelilak přece zabil tvé bratry a mého syna, Karla a Myslivce. A ten samý Kirelilak ve vzteku nad prohrou zaútočil na rodiny Heptahydrátů.“
„U Orba, Neodexové ještě existují? A Kirelilak žije? Vždyť jsme ho zabili!“
Obě ženy v místnosti neměly sebemenší tušení, o čem se mluví.
„Ano Kirelilak žije, ale Neodexové ne. Zbylo jich totiž jen osmnáct a ti začali studovat černou magii…“
„Jak může cyborg studovat černou magii? Vždyť inteligence cyborga je pětinová!“
„Ne v případě Neodexů. Jsou svobodné vůle a všechno smýšlení jim při transformaci zůstalo. Teď si říkají Ultradexové a jde z nich ještě větší strach.“
Cellie a její teta jen nevěřícně poslouchaly a šel jim mráz po zádech.
„No, a jakou to má spojitost s Linkem?“ zeptal se Lucian.
„Inu, po smrti Karla jsme se já a Aeria přestěhovali do Zadního Maxxálska, k Ni'ji a Linkovi, abychom si byli navzájem prospěšní. Link tehdy přísahal, že zabije toho, kdo mu sebral tátu. Jenže to byl ještě malý a nebrali jsme ho vážně. Jenže, potom vyrostl a hodlal splnit to, co si předsevzal. Odešel do Starého Metalu, protože zjistil, že tam je část Ultradexů, ve městě Santar. S sebou vzal Della a Stena. To bylo před rokem a on se pořád neozval. Původně jsem uvažoval, že ho budu hledat, ale potom od něj přišla jediná zpráva: Hledám ve Starém Metalu, ale podezřelý je i Metal, pomozte mi v zájmu mého otce. A tak jsem já, Cyril a Metoděj začali pátrat po Ultradexích v Metalu. Většina Heptahydrátů odjela před týdnem na pomoc Linkovi. Ty jsi jediný, který zatím není zapojen do akce.“
Lucian se ani dlouho nerozmýšlel.
„Není co řešit, vyrazím hned zítra ráno.“
„Výborně, já se už dnes vrátím k Cyrilovi a Metodějovi. Vzkazují ti, že si máš na Akademii vzít loď.“

Když v temné noční hodině Qersey odešel, Cellie chtěla honem po Lucianovi všechno vysvětlit. Když ji vše vysvětlil, nejprve zesmutněla, ale potom se rozhodla, že pojede s ním.
„Bude to nebezpečné,“ řekl.
„S tebou není nic nebezpečné. Jsi Fidohalerk.“
„Ale, přece mne tady nenecháte!“ zvolala teta.
„Však ty si už poradíš,“ řekla ji chlácholivě Cellie.
„Tak dobře, ale jestli se Cellii něco stane…“
„Nestane,“ rozhodl Lucian sebejistě.

Nastalo ráno jako každé jiné. Jediná výjimka oproti ránům před dvěma týdny byla v tom, že se Lucian budil vedle Cellie. A tohle ráno, stejně jako jiná rána, si opět řekl, že Cellie vypadá ve spánku neobyčejně krásně. Jak tam leží v celé své kráse uložena do svých vlasů. Lucian stejně jako jiná rána dlouho stál nad jejich postelí a díval se na ni. Příjemně se usmívala, snad ještě více přirozeněji než když byla vzhůru.
„Každý pohled na tebe mně nabíjí optimismem a vnitřní silou a dává mi sílu jít vstříc nejhorším nočním můrám. Potřebuji tě,“ řekl a opatrně ji políbil na rty.
Neprobudila se. Lucian si oblékl svůj modrý plášť a sešel ze schodů. Teta už byla vzhůru, seděla v přízemní kuchyni nad sklenkou u stolu a byla docela smutná. Lucian si k ní přisedl.
„Já…“ řekla, ale nedomluvila.
„Netřeba slov,“ uklidnil ji Fidohalerk.
Potom vytáhl pistoli a mlčky v ní překontroloval zásobník. Tetu to ještě víc zneklidnilo.
„Přece tam nepůjde o život, že ne?“ zašeptala.
„Půjde. Ale ne Cellii, protože mezi nebezpečím a jí budu vždy stát já.“
„Hlavně mi z ní neudělej vdovu.“
Lucian schoval pistoli a vytáhl nůž. Zkušeným okem a hmatem zkusil ostří a spokojen nůž vrátil do pláště. To samé udělal i s dlouhým eliniovým Fidohalerkským mečem.
„Vypadáš zkušeně, asi opravdu víš, co děláš,“ uznala teta.
„Jsem Fidohalerk,“ odpověděl na to Lucian.
„Jasně.“
Lucian vytáhl brokovnici a naládoval ji. Ve chvíli, kdy ji schoval zpět do pláště, sešla do přízemí Cellie.
„Jsem připravená,“ řekla.
Teta ji se slzami objala.
„Dávej na sebe pozor! Když bude zle, nech to na Fidohalercích a radši utíkej!“ radila ji.

A tak zakrátko Lucian, Tharghg a Cellie vyšli z domu a vydali se k nádraží. Bylo opět mlžné, studené ráno.
„Chtěla bych zbraň,“ řekla Cellie po cestě.
„Až budeme ve Starém Metalu, naučím tě bojovat,“ slíbil Lucian.
Konečně došli na nádraží a Lucian koupil lístky zpět k Akademii.

Cesta vlakem proběhla celkem mlčky, stejně tak i návštěva Akademie, kde si Lucian zapůjčil vzducholoď se kterou se okamžitě vydal k Fidohalerkskému turbotunelu ústícímu ve Starém Metalu a kde nechal na čas svého psa. Celou tu dobu toho Cellie ani Lucian moc nenamluvili. Lucian mlčky pilotoval a Cellie se mlčky dívala z okna. Nedokázala si představit, co ji asi tak může ve Starém Metalu potkat. Lucian byl však úplně klidný a proto byla klidná i ona.
„Jak to vypadá ve Starém Metalu,“ zeptala se.
„Nikdy jsem tam sice nebyl, ale vím to. Ve Starém Metalu žijí lidé stejného typu jako jsme my a dokonce používají podobnou řeč, jako my. Ale jsou na vývojovém stupni číslo dvě, to znamená, že u nich prakticky neexistuje žádná technologie. Starometalci nedokáží zpracovávat věci v měřítku menším než milimetrovém, což znamená, že používají zastaralých nástrojů. O okolním světě nemají žádné pojetí, což Fidohalerkové zachovávají.“
„A co my tam vlastně budeme přesněji dělat?“
„Zatím sám moc nevím. Zaletíme do města Santar a spojíme se tam se zbytkem Heptahydrátů.“
„Jasně,“ řekla Cellie, „ale ještě jedna věc mi je nejasná: kdo to vlastně jsou ti Heptahydráti?“
„To jsou moji kamarádi, můj tým. Je nás osm, no vlastně… …šest.“
„Tak osm nebo šest?“
„Šest. Dva zemřeli…“ upřesnil Lucian.
„Zemřeli? Během… …studia?“ podivila se Cellie.
„No, vlastně ano, i když ne…“
„Já to nechápu,“ nechápala Cellie.
„To by bylo na dlouhé vysvětlování. Řeknu ti to někdy jindy,“ slíbil Lucian.
To Cellii trochu uspokojilo.
„Mimochodem, proč jsi nechal Tharghga na Akademii?“ zeptala se ještě.
„Nevím, nechtěl jsem ho brát do vzducholodě. Však jeho úloha ještě nadejde.“
Vtom vletěli do turbotunelu.

Když se po pár snímcích vynořili z turbotunelu, okolo nich se rozprostíral úplně jiný svět. Všude okolo nich byly jen lesy, hory, louky, skály, řeky, jezera a občas nějaká ta malá vesnička.
„K Santaru je to patnáct set kilometrů. Za chvíli jsme tam.“
„Za jak dlouhou chvíli?“ zeptala se Cellie.
„No, vzhledem k tomu, že se v těchto oblastech zakazuje používaní Napthalu i plasmy, takže poletíme na Feron a bude to trvat tak hodinu a půl.“
„Jaký je v těch palivech rozdíl?“
Cellie byla strašně zvědavá. Jedinou Lucianovo záchranou bylo to, že ji opravdu vždy dokázal uspokojivě odpovědět.
„Feron, to je nejpomalejší palivo, které používá drtivá většina civilních dopravních prostředků. při kterém se nikdy nepřekračuje rychlost zvuku. Plasma je spalovací palivo, při němž se s touto lodí můžeme dostat až na rychlost Machu 9, některé lodě s ní však letí i rychleji. No, a Napthal je vysoce explozivní směs používána jako katalyzátor spolu s plasmou nebo Feronem. Připuštění čtvrt litru Napthalu do motorů by nás zrychlilo asi o 8 000 kilometrů v hodině na dobu zhruba 50 snímků. Obyčejně se používá litr a půl, to nás zrychlí o 40 000 km/h na jednu minutu.“
„A je nějaká vzducholoď, nebo vlak, co by se sám zrychloval na nadsvětelnou rychlost?“
„Ne. To jde jedině s turbotunelem.“

Kirelilak seděl na černém mramorovém trůně v chladné a temné místnosti. Do místnosti vstoupil rytíř v černém brnění s bílým znakem na hrudi.
„Pane, naši theurgové vycítili přítomnost Metalské vzducholodě blížící se k Santaru,“ řekl.
Kirelilak byl potichu.
„Pane, máme něco…“
Kirelilak chvíli přemýšlel a pak řekl: „Ano, cítím to také, je to Lucian. Zničte je.“

Lucian měl zrovna na jazyku poznámku, že cesta ubíhá dobře, když se před jejich vzducholodí objevilo šest mohutných rudých draků. Každý byl dost velký na to, aby celou jejich vzducholoď chytil do tlamy.
„Bože!“ vykřikla Cellie. „Draci! Zničí nás.“
„Tohle je bitevní Fidohalerkská loď, zvládne to,“ řekl Lucian.
Cellie se přece jenom radši pořádně připoutala. Lucian sevřel pevně joystick a aktivoval zbraňové systémy.
„Tak pojďte, vy blbé ještěrky!“ zasyčel.
Blbé ještěrky zaútočily nečekaně rychle. Skoro současně vyšlehly ze šesti tlam mohutné proudy ohně a vrazily do vzducholodi.
„To je konec,“ napadlo Cellii.
Loď značně klesla a pokácela pár stromů v lese. Potom se však znovu zvedla a hlas palubního počítače řekl: „Štít na 98 procentech,“ tak, jako by chtěl říct: „Se mnou to nebudete mít tak lehké.“
„Nic se nám nestalo,“ zvolal Lucian a vypálil dvě řízené rakety.
Obě rakety zasáhly prvního draka a okamžitě ho roztrhly vejpůl. Další z draků zaútočil, ale Lucian začal prudce stoupat kolmo vzhůru. Přetížení v kabině se rychle zvedalo, protože Lucian kvůli posílení štítů deaktivoval vnitřní emitor nezávislé gravitace. Cellie byla napasovaná do sedadla a měla pocit, že ji chce mozek vytéct z uší. Nic takového se naštěstí nestalo a draci stoupali prudce za lodí.
„A teď žerte tohle!“ zachechtal se Lucian a vstříknul do motorů dva litry Napthalu najednou.
V tu chvíli přetížení stouplo tak prudce, že Cellie okamžitě ztratila vědomí. Lucian se přesunul do aim, kde na něho přetížení nepůsobilo. Důležité však bylo, že ze zadních trysek lodi vyšlehly oslňující plameny a usmažily čtyři draky. Jejich ohořelá torza se bezvládně snesla k zemi. Jeden drak však ve hře ještě zůstal. Loď mu unikla směrem vzhůru, vzdal to tedy a začal se snášet dolů.

Když akcelerace skončila a loď opět zpomalila, byli už opravdu hodně vysoko. Lucian obnovil směr letu a šel probudit Cellii.
„Ach, co to bylo?“ zeptala se slabým hlasem a do obličeje se jí začala zase vracet barva.
„Draci, jestli se nemýlím, zbyl už jenom jeden,“ odpověděl Lucian a začal pomalu klesat zpět k povrchu.
„Proč na nás útočí? To draci vždycky útočí?“
„Ne,“ zamyslel se Lucian, „draci nejsou typické zvířata, jsou to inteligentní bytosti. Buď mají ke svému chování nějaký záměr… …nebo jsou psionicky ovládáni. Leč, nemusíš mít žádný strach, ti draci našim štítům ani neublíží, podívej, máme je na 98 procentech a to už nás trochu přismažili.“
„Takže nám teoreticky nemůžou ublížit?“ ujistila se Cellie.
„Přesně tak,“ kývl Lucian.
Jenže to se šeredně zmýlil.

Lehce pošramocený drak se snesl k zemi a seběhla se k němu obsluha komandována jedním z Ultradexů.
„Kde jsou ostatní?“ divili se všichni.
„Zdechli!“ zuřil Ultradex, který všechny draky psionicky ovládal. „Podcenili jsme Fidohalerky! Kirelilak mě zabije!“
Obsluhující lapkové, kterým byla přislíbena odměna, jen zmateně stáli a nevěděli, co mají dělat. Konečně dostal Ultradex spásný nápad. Doběhl ke svému vysokorychlostnímu vznášedlu a z kufru vytáhl obří plasmovou hlavici. Byla dost silná na to, aby totálně vymazala celé město.
„Ale to je přece naše odměna!“ vykřikl vůdce loupežníků a tasil dýku.
Ultradex mu dýku vytrhl a vrazil mezi lopatky. Ostatní loupežníci okamžitě zkrotli.
„Připevněte mu to na hřbet!“ zavelel.

„Takže o nás už ví,“ přemýšlel Lucian nahlas, zatímco pilotoval.
Povrch pod nimi se už začínal přibližovat, už viděli lesy a hory.
„Hele, to je ten drak!“ zvolala Cellie.
Vskutku, drak se hnal proti nim.
„Co to má, u všech archareptiloidů, ten drak na zádech?!“ zaklel Lucian.
„Vypadá to jako…“ začala Cellie.
„…plasmová hlavice!“ zařval Lucian, během zlomku snímku chytil do jedné ruky padák a do druhé Cellii. Na nic jiného nezbyl čas. Vyskočili opravdu na poslední chvíli, těsně za nimi celá loď i s drakem mohutně explodovala. Taktak že unikli zničujícímu žáru. Za letu Lucian navlékl Cellii padák, odjistil ho a pustil ji. Rázem se jí vzdálil a dopadl do lesa. Jeho tělo udělalo po dopadu do hlíny pořádný kráter.