Lucian, Lenka a ostatní jsou poprvé nuceni dělat skutečnou Fidohalerkskou práci, k níž byli vycvičeni.

Cellie naštěstí nebyla tím typem, který by při náhlém vypadnutí ze vzducholodě a zjištění, že padá s padákem na kilometr vzdálenou mýtinu, zavřela oči a doufala, že přežije. Ona nechala oči naštěstí otevřené a docela obstojně přistála. Lucian už stál nad přikopou a ometal ze sebe hlínu.
„Jsi pořádku?“ zeptal se okamžitě.
„Jo,“ kývla a Lucian ji pomohl sundat padák ze zad.
„No, začíná to tedy pěkně,“ zasmála se Cellie.
„Jsem rád, že žiješ ve stejném optimismu jako já,“ zasmál se Lucian.
A pak, přestože byli bez lodi a byli ztraceni v neznámu, se oba dva nahlas smáli. Potom Lucian pravil:
„Do Santaru to je sice poměrně daleko, ale když půjdeme neúnavně, tak tam brzy dojdeme.“

Až do večera procházeli naprosto opuštěnou krajinou. Všude okolo byly samé lesy, hory, řeky a louky. Počasí bylo sice zatím suché, ale mohutné černé mraky vysoko nad jejich hlavami hrozily, že se brzy spustí pořádná bouře.
„Bude pršet,“ konstatoval Lucian, „měli bychom se někde schovat.“
„Pod strom?“
„Spíše do jeskyně.“
A Lucian zamířil směrem k lesnímu šeru. Jeskyni našli poměrně snadno. Vešli dovnitř a rozdělali oheň.
„Takže, co teď máme v plánu?“ zeptala se Cellie.
Lucian přiložil do ohně a řekl: „No, rozmyslel jsem se. Do Santaru je to příliš daleko, nemůžeme tam jít pěšky, trvalo by to asi dva a půl měsíce. To je samozřejmě nesmysl a ani kdybychom si sehnali koně, nebylo by to o moc rychlejší.“
„Takže?“ dychtila Cellie po nahlédnutí do Lucianovy bezedné studnice myšlenek.
„Už jsi někdy slyšela o theurgii?“
„Ne.“
„Dobrá. Jde o spojení s démony, díky čemuž se můžu kupříkladu spojit s Heptahydráty. Podstatu theurgie ti vysvětlím jindy.“
„Aha. A v čem je problém?“
„Na spojení s astrálními sférami potřebuji jisté rekvizity a ty musím sehnat ve městě. Takže půjdeme do města.“
„Jenže my nevíme, kde je město, že ne?“
„To ne,“ přiznal Lucian, „ale najdeme ho.“
To už byla venku dávno tma a oběma se začaly klížit oči.

Druhý den se rozpršelo na maximum. Voda padala v obrovských proudech, které na ně díky poryvům větru šlehaly ze všech stran. Nohy se jim bořily do bláta a chůze byla nesmírně těžká. Zrovna kráčeli přes rozblácenou louku nedaleko hranice lesa, když je obstoupili čtyři muži zahalení v pláštích.
„Nazdar,“ zavrčel ten největší z nich.
„Kliďte se mi z cesty,“ řekl zcela ledovým hlasem Lucian.
„Toť my rádi, ale musíš zaplatit. Koneckonců,“ a jeden z loupežníků přiložil dýku na kraj Lucianova modrého rukávu, „oblíkáš se opravdu slušně, musíš být prachatý jak hovado.“
Vtom si všimli i Cellie.
„Á, hele, děvčátko,“ chechtali se, „užijeme si. Dobrá, berte ji do lesa. Jeho zabijte a oberte.“
Náhle se Cellie rozesmála: „Vy jste asi nikdy nepotkali Fidohalerka, že ne?“

Lucian přesně čtyřikrát udeřil a všichni čtyři lupiči leželi nehybně v blátě na zemi.
„Co to má, u prašivého vlka, znamenat?“ prskal náčelník.
„Ochrnutí od krku dolů,“ oznámil jim Lucian. „Pomine asi za hodinu.“
„Tak pojď, jdeme,“ ozvala se Cellie.
„Ne, počkej,“ řekl Lucian a přistoupil blíž k loupežníkům.
Ti, celí v šoku z jeho síly, se nyní začali obávat o své životy. Mysleli si, že je zabije, nebo odtáhne na šibenici do města, ale on řekl: „Nevím, proč jste se stali loupežníky, nedokážu pohlédnout do všech koutů vašich duší, ve kterých se může skrývat dobro. A proto vás nemohu okamžitě soudit jako vyvrhele. Dávám vám šanci žít normálně a poctivě. Zde přijměte peníze, ty peníze které jste mi chtěli vzít, a nechť díky nim začnete znovu od začátku jako poctiví pracující lidé. A jestli ne, tak si vás najdu a bude to mnohem horší.“
S tím vytáhl z pláště měšec zlaťáků a hodil je přímo k loupežníkům. A když odcházel, tak ti zapřísáhlí vrahouni na něj ze zablácené tváře upírali nevěřícné oči, šokováni tím, jak může být někdo tak silný a zároveň tak soucitný a dobrý i v případě strašných a krvavých zbojníků. Holt, nikdy nepotkali Fidohalerka.

„Proč jsi se jich nezeptal na cestu do města?“ zeptala se Cellie.
„Protože jsem se jim podíval do myšlenek. Město, jmenující se Ciardeh leží tam za tím pohořím. Je to královské město a je pořádně velké, obklopené spoustou vesnic.“

Pohoří se sice v tu chvíli jevilo poměrně blízko, ale uplynul celý deštivý den, aniž by se nějak významně přiblížili. Podobné to bylo i druhý den. Chudák Cellie už skoro necítila nohy, jen se vlekla za Lucianem, který ji podpíral. A pohoří jako by bylo stále stejně daleko. Třetí den konečně vstoupili na cestu vedoucí do města a k večeru téhož dne potkali i muže na voze, který jel do města s vozíkem plným zeleniny, látek, ovoce, masa, koření a čajů a který je svezl.

„Odkud vlastně pocházíte?“ vyptával se vozka a nespouštěl z očí Lucianův modrý oblek.
„Z daleka. Každopádně se brzy převlékneme. A vy vezete jídlo na zámek?“
„Ne, do hospody U Bačovy stodoly. Je to nejlepší hospoda ve městě. Snad nejlepší na širém světě.“
Lucian, vida, že muž není příliš světa znalý, jen mírně řekl: „To snad ne.“
„Ale jo,“ stál si chlapík za svým. „Zrovna nedávno vymyslel pan šenkýř dokonalý zlepšovák. Řekl si: ‘Sakra, proč bych měl jídlo nosit pořád já?’ Takže začal najímat sluhy, kteří budou jídlo roznášet, zatímco on je v pohodičce za pultem. Jo, jo, je to správný hospodář.“
Cellie se jenom nenápadně smála.
„Na to děvče bych si, být na tvém místě,“ kývl vozka bradou k Cellii, „dal bacha.“
„Proč?“ podivil se Lucian.
„Hergot, odkaď jste, že nevíte, co tu řádí?“ odplivl si muž. „Rytíři, prý svatí ochránci všech lidí! Ha, ha. Víte, co dělají? Kradou, rabují, znásilňují naše manželky a dcery. A žijí si v pohodě. Králi je to pochopitelně jedno, zcela to přehlíží. Zrovna nedávno se stalo tohle: Starému kovářovi vjeli dva rytíři, ožralí jak prasata, v noci do chalupy. Psa mu probodli mečem, bratra zabili, dceru i manželku nejdřív znásilnili a potom odvezli pryč. Chudák hospodář přežil o fous, protože předstíral mrtvého.“
A na dokreslení atmosféry si chlapík znovu odplivl.
„Chudák kovář,“ uznal Lucian. „Proč se nevzbouříte?“
„Protože rytíři by nás do jednoho pobili. To je jednoduché. A krom toho, i kdybychom se jich zbavili, nikdo by nás potom nechránil proti útokům cizinců.“
„Lucian vám pomůže, on klidně…“ začala Cellie, ale Lucian ji pohybem ruky umlčel.
To už se setmělo a oni jeli ve skoro úplné tmě. Jediným světlem byla malá lucerna na předku vozu a srpek měsíce. Klapání koňských kopyt se tmou rozléhalo na velkou dálku. Cellii se cesta tmou zdála nekonečná, na druhou stranu však byla ráda, že se může vézt a že nemusí šlapat, protože unavené nohy už skoro necítila. A tak položila hlavu Lucianovi na rameno a přemýšlela. Přemýšlela o tom, že je šťastná. Ne, určitě nebyla šťastná kvůli pýše z toho, že je s Fidohalerkem. Bylo jí jedno, že je Fidohalerk, pro ní to byl prostě Lucian, fajn chlap. Přemýšlela o tom, že je zvláštní, proč člověk v noci uvažuje mnohem více sentimentálně a přes den zase spíše racionálně. Možná je to tím, že jsem večer unavená a chci pohodlí, uvažovala. Chvíle, kdy byla tak blízko Lucianovi si vychutnávala a chtěla, aby nikdy neskončily. Lucian zachytil tok jejich mentionů a začal uvažovat o podobných věcech. Proč je vlastně tak spokojený, když mu na rameni spočívá padesát šest kilo masa a kostí. Asi proto, že mezi tím masem je také tlukoucí srdce, jehož tlukot slyší a proto, že to srdce vhání do toho masa krev a že je to hřejivé. A také cítí za to něco hřejivého velkou zodpovědnost. Je to jako součást jeho těla, na kterou si dává velký pozor, se kterou soucítí každou bolest i každou radost. Vzpomněl si, jak mu jeho učitel Kečetrk vtloukal do hlavy moudrost: „Musíš cítit vše kolem tebe. Vždy musíš cítit zemi, na které stojíš, lidi, kteří kolem tebe jsou, zvuky, které slyšíš, zbraň, kterou svíráš v rukou. To všechno spolu kooperuje a utváří celkový stav, to všechno je jeden celek, jedno tělo – a ty jsi součástí toho těla. I tvůj nepřítel je součástí tvého těla a ty cítíš každý jeho pohyb. Kdyby jsi zavřel oči, tak ho dokážeš zasáhnout. Celý svět kolem tebe musíš cítit, protože ty jsi jeho součástí a on je tvou součástí; protože jste prostě provázáni. To je důležité, to si pamatuj.“
Lucian zavřel oči a půl minuty se ani nehnul. Potom jeho ruka vystřelila do šera ubíhajícího kolem nich. Otevřel oči a spatřil ve svých prstech mouchu. Chytil ji, i když ji neviděl ani neslyšel a i když letěla skoro dva metry od něj. Kečetrk ho neučil nadarmo.
„Co to děláš?“ zeptala se Cellie.
„Hmyz, který letěl kolem na mně působil gravitační silou. Příliš malou na to, aby měla viditelný smysl, ale dost velkou, aby ji Fidohalerk ucítil.“
„Jak můžeš cítit tak neznatelné hodnoty?“ divila se.
„Nejsou neznatelné. Jsou neznatelné pro fyzického člověka, ale nezapomínej, že jeden mention je nesmírně malý a především strašně lehký, téměř nic neváží. Jeden jediný mention je mouchou znatelně přitahován.“
„Ale moucha má taky mentiony, ne?“
„Ano, má, mohl jsem je také vycítit, ale já jsem se nyní orientoval pomocí gravitace. Musíš cítit vše kolem tebe, víš?“ vysvětloval trpělivě Lucian.
„Vím,“ řekla Cellie, „i když zavřu oči, cítím tě.“
„To je něco jiného, teď je to protože se nám mentiony váží do řetězců, protože vydávám teplo, protože se mě dotýkáš a protože mě nepatrně slyšíš…“
„…ne, je to proto, protože tě miluji,“ přerušila ho Cellie a pomyslela si, že muži si vše vysvětlují zbytečně složitě.
„Hej, vy dvě hrdličky,“ houkl na ně vozka, „už jsme ve městě.“
Vůz vskutku vjel mezi první domy a okovaná kopyta zaklapala na dlažbě.
„Říkáš, že ten váš hostinec je nejlepší ve městě?“ oslovil Lucian muže na kozlíku.
„Samozřejmě, chcete u nás přespat?“
„Ano, už je pozdě a musíme si odpočinout,“ rozhodl Lucian.
To už vůz zastavil ve dvoře hostince a chlapík začal vykládat pytle se zbožím.
„Jdi už do hostince a něco objednej,“ řekl Lucian Cellii, „já tady pomůžu s těmi pytli.“
Cellie odešla a Lucian začal nosit pytle. Byla úplná tma, jediné co jim na práci svítilo byla slabá lucerna. Lucianovi to nevadilo, jednak měl v implantátu zesilovač světla a jednak zrak ani moc nepotřeboval.
„Vy jste asi nějací dobrodruzi, že?“ zeptal se muž. „Tedy, smím-li se ptát.“
„Jo, cestujeme daleko,“ přikývl Lucian.
„Hledáte nějaký poklad?“
„To ne. Hledám muže, který mi zabil oba bratry.“
„A sakra,“ muž si prohlížel Luciana obdivným pohledem, „vy to asi s mečem umíte proklatě dobře, že?“
Lucian odpověděl tím, že tasil meč a bleskurychlými seky zaostřil tužku, kterou měl chlapík za uchem.
„Fuj, to jsem se lekl, musíte mít zatraceně ostrý meč,“ uznal muž.
„To ano. Je z elinia a je ostřejší než cokoliv, co jsi kdy viděl.“
Chvíli bylo ticho.
„Hele,“ ozval se pak Lucian, „a jak je to tady s tím králem?“
„Už jsem říkal. Rytíři si dělají, co chtějí a král jim to toleruje. Dělají divoké vyjížďky, při kterých si prostě dělají, co chtějí. A posledním rokem je to tisíckrát horší, než jindy.“
„Proč?“
„Dobytek chcípá. Nevíme, čím to je, ale je to tak. Snad jsou tady prokleté pastviny, ale všechny krávy, ovce, kozy i vepři umírají a nic z nich není. My, prostí lidé, to řešíme tím, že hladovíme, nebo dovážíme zboží z daleka (jako to, co jsem teď vezl). Rytíři to řeší tak, že obírají nás. Takže nemáme zhola nic.“
„To s tím dobytkem je zvláštní,“ řekl Lucian.
„Zvláštní, to ano. Je to určitě trávou, co žerou. Starý alchymista Kořen to říkal. Dal svojí kryse sežrat trs trávy a ona přes noc zdechla. Bojíme se, aby nebylo podobně postiženo i obilí, nikdo nemá dost odvahy ho vymlátit a živit se jím. Nikdo nechce být tím, kdo to zkusí.“
„Alchymista to nemůže analyzovat?“
„Ale jo, on to už i dělal. Řekl ale, že jestli tam jed je, tak ho nemůže rozpoznat. Podle mě to je nějaká kletba.“
To už ale složili poslední pytel.
„No, já jdu na seník, tak dobrou noc a díky,“ zívl čeledín.
„Já taky děkuji, dobrou noc.“
A Lucian se vydal do hostince.

Vůz zastavil ve dvoře od hostince a čeledín začal vykládat pytle se zbožím.
„Jdi už do hostince a něco objednej,“ řekl Lucian Cellii, „já tady pomůžu s těmi pytli.“
Cellie odešla a Lucian začal nosit pytle. Cellie vešla dovnitř, do hostince. V krčmě bylo přecpáno, u tuctu stolů seděla spousta domorodců v různém stádiu opilosti. Když Cellie procházela mezi stoly, doslova cítila všechny ty upřené pohledy, kterými ji probodávali. Dělala že přeslechla nepřeslechnutelný šepot a usedla k barovému pultu.
„Chtěla bych teplý maxxálský čaj s krajským jarním medem,“ pravila.
Jenže nebyla v Metalské restauraci, kde nápojový sortiment čítá několik set různých nápojů.
„Včely pochcípaly a čaj je drahý, máme jenom pivo a rum,“ zavrčel hostinský.
„Ale, vždyť vám teď dovezli tři bedny čaje!“ bránila se Cellie, neboť si vzpomínala na obsah čeledínova vozu.
„Jak to, sakra, víte?“
Cellie viděla, že atmosféra houstne. Mávla tedy rukou a řekla: „Tak to pivo.“
Rychlost pikoreplikátoru to sice nebyla, ale i tak moc dlouho čekat nemusela. Za chvíli měla před sebou korbel, že by ho mohlo dítě použít jako vaničku.
„Menší míru nemáte?“ špitla nejistě.
„Hele, slečno, buďte ráda, že je studené, a vůbec,“ hostinský se naklonil k ní a mluvil tichým hlasem, „být vámi, dal bych si sakra pozor. Tam ten rytířský holomek vás celou dobu pozoruje. To jsou mi taky nápady, aby šlo takové hezké děvče v nádherných šatech samo do naší hospody.“
Cellie si sice nebyla jista, proč je její riflová bunda považována za nádherné šaty, ale najednou dostala zlé tušení. Ohlédla se a spatřila, že se k ní blíží chlap jako hora, v pokovaných kalhotách a v modré košili, přes kterou měl přetaženou rezivou kroužkovou vestu.
„Pomůžete mi?“ zeptala se zoufale hostinského.
„Nemůžu, vypálili by mi hospodu,“ pokrčil rameny, ale alespoň na pult se slovy: „Ode mě ho nemáte,“ položil kuchyňský nůž.
Musím jít za Lucianem, napadlo Cellii a chtěla se zvednout. Jenže to už k ní přisedl rytíř a jednou rukou ji zadržel.
„Nechte mě,“ sykla a výhružně pozvedla nůž.
Rytíř ji nůž vytrhl z ruky a zabodl do pultu.
„Ale no tak, přece bys hned nebodala, já ti chci jen dělat společnost.“
Silně z něj smrděl ethanol.
„Ne, já nestojím o vaši společnost.“
„Ale, děvče, trochu si užijeme,“ smál se rytíř a strčil ji ruku pod bundu.
Všichni v místnosti je pozorovali a chraplavě se smáli. Jen jeden zádumčivý muž v rohu místnosti se nesmál. Vtom vešel do místnosti Lucian a ihned spatřil, kolik uhodilo. Přišel blíž a poklepal rytíři na rameno.
„Prosím, odsedni si,“ řekl příkře rytířovi.
„Trhni si, magore, mně je tady dobře. A nechtěj, abych se zvedal.“
„Buď se zvedneš, nebo tě zabiji,“ řekl klidně Lucian.
Rytíř se zvedl.
„Zopakuj to,“ zavrčel.
„Buď se zvedneš, nebo tě zabiji,“ zopakoval stál klidným hlasem Lucian.
„Hej,“ zařval rytíř na celou hospodu, „slyšíte to? Tenhle červ se chce se mnou bít! Ha, ha! Radši odprejskni, drobečku, nebo si tě dám k večeři.“
Všichni štamgasti se smáli. Lucian chytil rytíře za límec a zvedl půl metru nad zemi.
„Varoval jsem tě,“ řekl a přehodil ho přes celou místnost.
Rytíř se tam svalil mezi sudy a z nosu mu vytryskla krev. Lucian se posadil k pultu a dál si ho už nevšímal. Uražený rytíř se ale zvedl, tasil dýku a vrhl se na Luciana. Cellie ho chtěla varovat, ale to Lucianovy reflexy nepotřebovaly. Dřív, než stihla vykřiknout, vytrhl z dřevěného pultu nůž a aniž by se ohlížel, vrhnul ho po zvuku rytířova zrychleného dechu. Nůž se mu zarazil do srdce a on padl bezvládně k zemi. Lucian se na něj ani nepodíval. Celá hospoda oněměla úžasem.
„Chci čaj a pokoj na jednu noc,“ přikázal Lucian.
Hostinský začal okamžitě vařit vodu na čaj. Cellie od sebe odstrčila korbel.
„Dám si taky jeden,“ řekla a pomyslela si, že být družkou Fidohalerka má něco do sebe.

Situace v hospodě se kupodivu velmi rychle uklidnila. Rytíře kdosi odtáhl a všichni dál dělali, jakoby se nic nestalo.
„Půjdeme si sednout ke stolu, ne?“ navrhl Lucian.
„Klidně, tady se stejně blbě sedí,“ souhlasila Cellie.
„Sedneme si tam k tomu osamělému chlápkovi.“
A tak si přisedli. Muž si Luciana dlouze prohlížel a potom řekl: „My jsme se už určitě viděli.“
„Nesmysl,“ řekl Lucian, „nikdy jsem vás neviděl.“
„Tak potom mi někoho strašně připomínáte.“
„Tak to nevím. Mimochodem, já jsem Lucian a toto je Cellie,“ představil je Lucian.
„Cieinb, theurg, za pár zlatých vám cokoliv zjistím,“ odpověděl muž.
„Theurg? Já myslím, že theurgii taky tak trochu rozumím, dohlédnu do desáté sféry, a vy?“
„Taky maximálně do desáté. Vypadáte na opravdu velkého dobrodruha! Bijete se jako zlobr a podle všeho jste ještě perfektní theurg.“
Chvíli bylo ticho a potom si Cieinb vzpomněl: „Ten plášť! Modrý plášť! Vzpomínám si! Kdysi jsem znal mnoho pár lidí v takových pláštích. Jste Fidohalerk, že ano?“
„Ano,“ přiznal Lucian, „jak jste to poznal?“
„Ale vy se přece jmenujete Karel Christian!“ zvolal theurg.
Do Luciana jako když střelí. Karel! Dexové! Cieinb!
„Ne, já jsem jeho bratr, Lucian,“ řekl Lucian.
„A kde je ten zatracený Karel, ještě pořád si hraje na vládce?“
„Ne,“ ztišil Lucian hlas, „už je třicet let mrtvý. Zemřel při závěrečné bitvě Dexů a Neodexů.“
„Cože? Sakra, to je ale náhoda, že se potkáváme!“
Cieinb byl těmi třicet let starými novinkami úplně unešený.
„Jakážto náhoda nás k sobě svedla!“ mumlal Cieinb.
„Neexistuje žádná náhoda, všechno má nějaký smysl,“ řekla Cellie.
Oba se na ní podívali. Od ní nikdo moudrost neočekával.
„No co, copak musí pořád filozofovat jenom chlapi?“ řekla uraženě.
„To je aspoň emancipovaná žena,“ uznal Cieinb.
„Podívej, Cieinbe, potřebuji pomoct, tak za tebou zítra zajdu, kde bydlíš?“
„Bydlím v Dubové ulici, v domě číslo patnáct, úplně nahoře spolu se zdejším alchymistou. Ale já zítra nejsem doma. Oba dva jdeme na velmi důležitou cestu.“
„Sakra. Tak k tobě zajdeme teď,“ řekl Lucian.
„Já už jsem strašně unavená, půjdu si lehnout,“ zívla Cellie.
„Dobrá,“ kývl Lucian hlavou a odešel s Cieinbem.

Chvíli šli temnými ulicemi města a potom vešli do jednoho prastarého domu. Vyšli po schodech až na půdu a tam za sebou zamkli poklop. Na prostorné půdě se ještě svítilo. Všude okolo byly regály s nejrůznějšími chemikáliemi a nástroji. U stolu seděl zarostlý muž, zřejmě alchymista, a zkoumal nějaké vnitřnosti.
„Už jsi tady?“ zvolal, aniž by se otočil. „Ještě jsem z toho vepřího žaludku nic nevykoukal.“
„Jo, jsem tady, a vedu hosta. Je to vynikající theurg.“
Alchymista se otočil a přeměřil Luciana pohledem.
„Že by tovaryš?“
„Spíš mistr!“ zasmál se Lucian.
Zvedl kus oranžové hlíny ze stolu.
„Opatrně!“ vykřikl alchymista. „V rukou nezkušeného je to velmi nebezpečné.“
„A kdo říká, že jsem nezkušený,“ ušklíbl se Lucian, jednou rukou namíchal speciální směs a injekcí ji vpíchl do hlíny, která zhnědla.
„Cože?!“ zvolal alchymista. „Ty jsi objevil směs, na kterou se už půl roku marně snažím přijít! Tak ty jsi alchymista?“
„Řekl bych, že jsem všestranně zaměřen.“
„A co jsi to tedy potřeboval?“ zeptal se Cieinb.
„Musím se spojit s astrálem a nemám posvěcenou oběť.“
„Maličkost,“ řekl theurg, šáhl do klícky a vytáhl živou laboratorní myš.
Lucian si ji vzal a zeptal se, kam se může uchýlit.
„Vždycky chodím do téhle obří skříně.“
Lucian se tedy zavřel do skříně, zlomil kryse vaz a upadl do transu.

„Čerpám tvou vnitřní sílu a uvádím tě ve sféru první…“
„Popouštím svou vnitřní sílu a pokračuji dál.“
„Opět čerpám tvou vnitřní sílu a uvádím tě ve sféru druhou…“
„Ještě mám vnitřní síly dost, pokračuji dál.“
„Čerpám tvou vnitřní sílu a uvádím tě ve sféru třetí…“
„Uch, ještě vydržím, chci jít dál.“
„Čerpám tvou vnitřní sílu a uvádím tě ve sféru čtvrtou…“
„Pokračovat!“
„Čerpám tvou vnitřní sílu a uvádím tě ve sféru pátou…“
„Musím ze sebe vyždímat všechnu vnitřní sílu! Chci se dostat dále!“
„Čerpám podstatnou část tvé vnitřní síly a uvádím tě ve sféru šestou…“
„Po… …po… …pokračuji…“
„Čerpám hodně velkou část tvé vnitřní síly a uvádím tě ve sféru sedmou…“
„Jsem… …uf… …Fidohalerk, dostanu se dál, než kdo… …jiný… …au…“
„Čerpám většinu tvé vnitřní síly a uvádím tě ve sféru osmou…“
„Ach… …au… …já… …uf… …to… …vydržím… …musím…“
„Čerpám zbytky tvé vnitřní síly a uvádím tě ve sféru devátou…“
„Bože! To je… …bolest… …je to jako… …na Akademii… …nesmím… …vzdát…“
„Čerpám skoro všechnu tvou vnitřní sílu a uvádím tě ve sféru desátou…“
„Ne… …oktávu… …nedostanu… …aljus… …mesto… …inótis…“
„Čerpám všechnu tvou vnitřní sílu a uvádím tě ve sféru jedenáctou, mocný theurgu!“
„Zastavuji se.“
„Čeho si žádáš od nás, démonů jedenácté sféry?“
„Posedněte mentiony mých přátel, Heptahydrátů.“
„Jakou myšlenkou?“
„Jsem… …v Ciardehu… …okamžitě… …přijeďte… …důležité… …ách…“
„Ztrácíš svou vnitřní sílu, mizíš nám a padáš do reality. Leč, byl jsi nám velkým soupeřem.“

Z obří skříně vypadl Lucian v bezvědomí.
„Proč jsi mu neřekl, ať si zajistí dveře?“ zamručel alchymista.
„Zapomněl jsem, no. Kdoví, ve které sféře byl.“
„Proč, bojíš se, že máš konkurenci?“
„Ne, určitě nebyl dál, než v deváté sféře, rozhodně mě nepřekonal.“
„Kdoví,“ usmál se alchymista.
„Hele, tebe štve, že je lepší, než ty!“ řekl Cieinb zlostně.

Lucian se probudil a do tváří se mu opíralo slunce. Ležel na podlaze a nad ním byla spousta obličejů. Nad ním stál velký Kraj jménem Sten, Lucianův synovec Link, bývalý generál Dell, Lucka, Čenda, Lenka, Standa a Lambda. Kousek opodál stál i alchymista Kořen a theurg Cieinb. Lucian se posadil.
„Kamarádi zlatí!“ zvolal a začal se s všemi objímat.
„Tak co, Luciane, jak jsi žil?“
„Rád tě zase vidím!“
„Jak si vedeš jako Fidohalerk?“
„Musíme si někdy pokecat U Bačovy stodoly, nebo jak se to tady jmenuje!“
„Nezajdeme na jedno?“
„Včera nám vnukla ta myšlenka a my jsme hned naskočili do vzducholodě…“
„Celou noc jsme letěli!“
„Hned po příchodu do města jsme cítili tvé mentiony! Našli jsme tě neomylně!“
Zkrátka mluvili donekonečna jeden přes druhého. Potom si Lucian vzpomněl: „Proklatě! Cellie!“
„Kdo?“ podivil se Lambda.
„Moje holka! Je sama v hostinci!“ vysvětloval Lucian. „Počkejte tady, vrátím se s ní.“
A odešel.

Lucian se vrátil až za půl hodiny, ač je hostinec za rohem. A co bylo nejhorší, vrátil se sám. V ruce držel papír a vypadal hodně naštvaně.
„Co se děje?“ zeptal se Lambda.
Lucian mu mlčky podal papír a řekl: „Je to moje chyba.“
Lambda si ho přečetl, ostatní mu nakukovali přes rameno.
„Kirelilak! Ten parchant!“ zavrčel potom Link. „Už toho napáchal příliš! Musíme ho okamžitě zabít! Příliš se podepsal na mém životě!“
„Na tvém?“ vykřikl Lucian. „A co můj život? Kirelilak mi zabil oba bratry, nevlastní rodiče a teď mi ještě odnesl ji! Mám největší právo ho zabít! Ale teď musíme zachovat chladnou hlavu.“
„To je řeč Fidohalerka,“ pochválil ho Lambda. „Takže, kategorizujme si, co musíme udělat?“
„Musíme tam jít, zachránit Cellii a zabít Kirelilaka,“ řekl Lucian.
„Ano, ale je tady menší problém.“
„Jaký?“
Lucian už tušil špatné zprávy.
„Když jsme odlétali ze Santaru,“ řekla Lenka, „měli jsme energii akorát tak na cestu sem. Nepočítali jsme, že bychom se museli vracet zpět do Santaru.“
„Z toho vyplývá co?“ zeptal se Lucian a cítil, že vztek v něm bublá na povrch.
„Že se nedokážeme ani odlepit od země.“
„Je to vůbec možné? Můžete vůbec být tak blbí?“ nadával Lucian.
„A co jsme měli dělat?!“ naštvala se Lenka. „Chtěl jsi, ať přiletíme!“
„No, jo, promiň. Ale co teď?“ řekl Lucian. „Kde v téhle pustině seženeme Feron? Nebo Napthal?“
„Napthal? Myslíš dračí dech?“ vložil se do hovoru alchymista.
„No, Napthal, vysoce hořlavá látka,“ vysvětlil Lucian. „Máš ho snad?“
„To ne, ale znám někoho, kdo dokáže Napthal vyrobit. Je to můj přítel žijící v jedné vesnici.“
„Tak běžíme za ním!“ rozradostnil se Lambda.

Cellie se probudila v obří zlaté kleci zavěšená dobré dva metry nad zemí. Její hlasité volání Luciana se rozléhalo poloprázdnými jeskyněmi ještě dlouho. Potom, unavená voláním, sedla na podlahu klece a čekala, co se stane.
„Proč tady tak řveš?“ ozval se za ní ženský hlas.
Polekaně se otočila a spatřila, že kousek od ní visí ve stejné kleci jiná žena.
„Kdo to je ten tvůj Lucian?“ zeptala se.
„To je muž, který mi vždy pomůže,“ řekla Cellie hrdě.
„Jo, to jsem si o Lidiovi myslela taky… …jenže tady se nikdo nedostane.“
„Lucian ano!“ nedala se Cellie.
„Ani tvůj Lucian, ani můj Lidius. Zahyneme tady a ani nebudeme vědět proč nás tady vlastně vězní.“
„Ale Lucian je Fidohalerk,“ namítla Cellie.
„Ano, a Lidius je lovec draků. Však ty přestaneš doufat. Já jsem taky přestala.“

„No,“ řekl starý alchymista z vesnice, „to je pravda, Napthal vyrobit dokážu. Ale není to tak jednoduché.“
„Proč?“ zeptal se netrpělivě Lucian.
„Poměry na jeho namíchání zná přesně jen můj syn. Ty si já nepamatuji.“
„Tak se zeptejte syna!“ řekl Lucian.
„Ach jo, to je právě ten problém, zkuste to sami. Je na dvorku.“
„Já to zmáknu,“ řekla pohotově Lucka a vyběhla z domu.
Za deset minut byla zpátky.
„Je úplně vedle,“ řekla. „Zamilovaný do nějaké Julie. Chudák, pořád opakuje její jméno. O Napthalu a poměrech nic nevěděl, byl mimo.“
„No právě,“ řekl starý alchymista, „chlapec se užírá. Julie je totiž starostova dcera a starosta mu ji nechce ani za nic dát. Myslím, že kdyby ti dva byli spolu, jejich mysli by se projasnily jako ta má po mátovém vývaru. Jenže to nepůjde tak lehce. On ten starosta by nebyl takový problém, kdyby ta holka byla normální. Jenže ona trpí strašnou psychózou.“
„Nějak se mi to zašmodrchává,“ řekl Link.
„No, trpí psychózou,“ pokračoval alchymista. „Má sice mého synka Rudolfa ráda, ale čeká na svolení svého otce. Jednou jsme ji už dopomohli k útěku, ale ona měla černé svědomí a vrátila se. Jejímu otci nemůže nikdo vyhrožovat, nemůže ho nikdo ovládat. To by špatně nesla a sem by nešla. Takže musíte jejího tatíka, tedy starostu, přemluvit po dobrém. Když to uděláte, Julie si vezme mého syna a jemu se rozjasní mysl. A já se dozvím poměry.“
Lucian obrátil oči do stropu. Jedenáct obrovských hrdinů a řeší případy jako je seznamka dvou psychopatů. Jenže očividně žádné jiné řešení neexistovalo.

„Pochopte,“ řekl jim o chvíli později starosta města Ciardeh, „mám dva hodně dobré důvody, proč mu svou Julii nedám. Za prvé, vrazil jsem do své dcery spoustu peněz a nedám ji tomu nuzákovi. A za druhé, už jsem po okolí rozhlásil, že ji dám tomu, kdo pomůže naši vesnici s tím umírajícím dobytkem.“
„Cože? Přes její vůli?“
„Jak jinak?“

Celá parta vyšla na ulici.
„Tak, co teď?“ zeptal se Dell.
„Jak to tak vypadá,“ řekl Lambda chmurně, „bude muset ten magor zachránit celé město.“
„Jenže ten je neschopný, takže to zůstane na nás.“
„Hlavně klid, přátelé,“ ozval se alchymista Kořen, „společným úsilím analyzujeme jed v trávě a uvidíme.“
A tak se vydali zpět na půdu starého domu.

Jenže ani po týdnu pátrání nic neviděli. Jed nešel rozpoznat, přestože myši po snědení trávy okamžitě umírali. A vtom, zrovna když se všichni utápěli v beznaději, Lucian si mlčky prohlížel svou Unnskou trávu v květináči. Náhle ho to napadlo.
„No jo!“ vykřikl. „Je marné pátrat proč je tráva jedovatá. Prostě se jí zbavíme a naklonujeme všude okolo tuhle, Unnskou trávu!“
„Proč ne,“ řekl Dell, „kdysi v Dexských zemích jsme přístroje na klonování vegetace vyráběli. Myslím, že ho s vaši pomocí dokážu vyrobit. Ale budu potřebovat prvek onertium.“
„Bezva, a jsme zase tam, kde jsme byli,“ mávl rukou Lambda.
„Počkat,“ zvolal Cieinb, „náhodou tady znám muže, který má onertia dost. Jmenuje se Bříza, je to poustevník a bydlí za lesem, pod tamtou modrou horou.“
„Tak tam jdeme!“ zavelel Lambda.
„Ne, je zbytečné, abychom tam chodili všichni, stačí, aby tam zašel jeden,“ řekl Lucian.
„Dobře, já tam půjdu,“ nabídla se Lenka. „Do dvou nedělí přijdu s náručí plnou onertia!“
Nikdo se s ní nehádal a tak vyšla.

Po pár krocích skončily poslední domy a obklopilo jí lesní ticho. Po lesní pěšině se jí šlo opravdu dobře a jelikož nebyla nikým a ničím rušena, mohla po cestě přemýšlet. O sobě, o Heptahydrátech a o tom, jaké to vlastně je být Fidohalerkem. Vzpomínala si, jak vyšla z Akademie a zamířila na nádraží. Jaké měla smíšené pocity, když jela domů, do Metalu. Jak přemýšlela o tom, co vlastně bude jako Fidohalerk dělat. Potom zůstala v městě Metalu a nějakou tu dobu nic nedělala. Jenom tak se poflakovala spodními patry Metalu a chytala tam zločince. To nebylo nic těžkého, dali se normálně potkat. Kdekdo by řekl, že to je velmi vzrušující práce, ale Lenku začala po chvíli nudit. Násilníci byli přílišní amatéři. Sama si svou sílu mezi studenty nikdy neuvědomovala, ale když zjistila, jak slabí jsou ostatní, teprve si ji uvědomila. Cesta byla poměrně dlouhá a ona šla celý den. Napadlo ji, že v lese je tak nádherně a krásně, že je tak neposkvrněný, úplně jiný než město Metal, celé postavené z elinia a neoplastů. Náhle ji implantát vyhodnotil, že se k ní zezadu poklusem blíží sedm ozbrojených jezdců na koních. Normálně šla dále. Koně ji brzy dojeli. Byla to královská družina, v čele se samotným králem. Lenka si jich ani nevšímala. Oni si jí radši také nevšímali, neboť si povšimli, že je oděna stejně jako Lucian.
„Dobrá ženo,“ oslovil ji pojednou král, „neviděla jsi tady v okolí nějaké podezřelé lidi?“
„Třeba vás?“ zasmála se Lenka a zaregistrovala, že rytíři vztekem svírají pěsti, až jim klouby bělají.
„Myslím loupežníky, jdeme je pochytat,“ zavrčel starý král.
„Ach tak. Ne, žádné jsem nepotkala, ale kdyby náhodou, určitě vám řeknu.“
Družina odklusala do dáli a Lenka pokračovala dále svou cestou.