.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...

 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Únor  >>
PoÚtStČtSoNe
     1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28   

 .: Online
Stránku si právě čte 9 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie

 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Allus, Mesto, Inoitis - 30. díl - Králův konec

Jakub Raida - Romány - 15. 11. 2007 - 3003 přečtení

Ve Starém Metalu Heptahydrátům práce skončila, je čas jít zase dál.


Dell a Link seděli mlčky na terase hostinského pokoje a popíjeli víno.
„Je to zvláštní, že nejlepší přátelství k sobě vždy svede jedině velké zlo,“ uvažoval Link.
„Určitě. Kdyby nebylo Kirelilaka, Dexové by ještě existovali, tvůj otec a strýc by žili a tady bychom se nikdy nedostali. A přitom byl kdysi Kirelilak normální chlapec. Jenže měl spálenou půlku obličeje a proto se mu všichni smáli. Snad za tu jeho psychózu můžu částečně i já, jelikož jsem ho kdysi dávno učíval. Nutil jsem ho, a mnohdy možná nespravedlivě, aby pykal za každé porušení řádu. Nakonec, kdo je vlastně ten zlý a kdo ten dobrý? Není náhodou Kirelilak jen utiskovaným chlapcem a my zlými lidmi, kteří se mu posmívají?“ přemýšlel Dell.
„Kdoví. Každopádně kvůli němu zahynula spousta nevinných lidí a ti co zůstali, jsou navždy poznamenaní.“
„Jako v každé válce,“ řekl tiše Dell. „Já to znám, věř mi.“
„Dobrá. Nemůžeme přesně definovat dobro a zlo. Nevíme, jestli děláme správnou věc. Nevíme, co probíhá v Kirelilakově hlavě a nevíme, jestli je opravdu zlý, nebo jenom psychicky nemocný. Víme ale, na které jsme straně a že musíme zabíjet abychom přežili.“
„Pobral jsi mnoho moudrosti. Tvůj otec by na tebe byl hrdý,“ řekl Dell.
„To ano,“ zašeptal Link a díval se na hvězdy plující po obloze.
„Je to úžasná představa, že nad těmi hvězdami je další svět,“ řekl potom. „Kam vůbec putuje slunce a měsíc? Nikdy mi to nikdo nevysvětlil a stydím se za to, že to ve svých čtyřiceti letech nevím.“
„No, já to ve svých sto sedmnácti náhodou vím,“ usmál se Dell. „Slunce putuje v přesných trajektoriích ve stále stejné výšce. Prostě letí po obloze a když odletí příliš daleko, je noc. Nad Metalem létá asi půl miliónu sluncí, nad Zadním Maxxálskem asi pětadvacet tisíc. Měsíce létají v jejich trajektoriích v dostatečné vzdálenosti za nimi.“
„Jaká je ta stálá výška?“ zeptal se Link.
„Asi sto padesát miliónů kilometrů.“

Zrovna se setmělo, když Lenka dorazila k lesnímu hostinci U Plesnivého pařezu. Otevřela dveře a vešla dovnitř. Hostinec byl až na dva tiché muže úplně prázdný a o polovinu menší než U Bačovy stodoly. Od stropu až k podlaze se táhly dlouhé řetězce česneku a sušených bylin. Lenka si objednala u hostinského večeři a usedla k prázdnému stolu. Svícnový lustr ozařoval místnost komíhavým světlem, což bylo poměrně uklidňující. A proto se ani nenamáhala zvedat od své večeře, když do hospody vrazila parta pěti škaredých chlapů s kušemi a mačetami.
„Všichni k zemi! Tohle je přepadení! A ty, bídáku, naval nám zlato!“ řvali loupežníci.
Oba dva muži padli okamžitě tváří k zemi a začali prosit o život. Hostinský běžel pro zlato, jen Lenka se ani nehnula.
„A co ty, jsi snad hluchá!“ zařval loupežník a do Lenky praštil.
Rána to byla jako z děla, ale s ní ani nehnula.
„Nutíte mě zvednout se od večeře,“ řekla výhružně.
„Ty jedna…“ zaklel loupežník a napřáhl mačetu.
Nedořekl. Rychlostí vichřice prolétl Lenčin meč místností a jeho hlava se válela v kaluži krve. Pak jen luskla prsty a zbývající čtyři loupežníci se svalili v bezvědomí k zemi. Venku stál Kirelilak, celý boj sledoval přes okno a řekl si: „Určitě s těmi loupežníky půjde za králem, musím se podle toho zařídit.“
Zrovna se hostinský vracel ze sklepa s pytlem zlata.
„To zlato si nech, dobrý muži,“ řekla.
Když si hostinský všiml ležících loupežníků, pokřižoval se a řekl: „To jste byla vy?“
„Ano, moc silní nebyli,“ usmála se Lenka.
„Och, nevím, jak vám poděkovat!“ klaněl se hostinský.
„To je v pořádku… …i když, mé finance se tenčí, což takhle nechat mě přespat zdarma?“
„Jenom to? Nechám vás přespat zdarma a ještě vám ráno dám bohatou snídani.“
„Dobře, těch pět patří mi, vezmu si je na pokoj.“
Lenka je svázala Fidohalerkským lanem a odtáhla do svého pokoje. Potom si lehla na postel a usnula tvrdým spánkem spravedlivých.

„Toužím po boji a zatím jsme tady úplně zbytečně,“ nadával Sten, Krajský vojevůdce.
Lucian ho uklidňoval: „Však tvoje chvíle ještě nadejde, uvidíš.“
„Proč jste posílali ženu? Zvládl bych to lépe!“
„O tom pochybuji, Lenka je dobrá, věřím ji,“ řekl Lucian.
„A co když žádné onertium nepřinese?“
„Tak přinejmenším přinese nějaké informace.“
„Ach jo, měla by si ale pospíšit,“ povzdechl si moudrý Cieinb, „na ní teď závisí osud náš i tohoto města. A pro obojí bude brzy příliš pozdě.“
„Jak už jsem jednou řekl,“ opakoval Lucian, „já Lence věřím.“
„Vydám se za ní a pomůžu jí!“ rozhodl se Sten.
„Ne!“ rozkázal Lambda, který celý rozhovor poslouchal. „Nikam nepůjdeš! Kdysi ti Cyril Kečetrk zachránil život a od té chvíle tvůj život patří Fidohalerkům. Takové zákony přece vy Krajové uznáváte, ne?“
Sten se zamračil, ale byl čestný, tak byl potichu.

Hostinský skutečně splnil slib a ráno na Lenku čekala nejen snídaně, ale i pětadvacet zlatých na cestu.
„Však já se určitě ještě někdy ukážu,“ slíbila, když odcházela pryč.
Loupežníky si v hostinci ještě nechala a vydala se za poustevníkem. Jenže když k poledni přišla na dané místo, spatřila tam jenom rozvaliny vypálené chajdy a liduprázdno.
„Skvělé, teď abych se vracela s prázdnou,“ poznamenala si pro sebe a šla si ulovit oběd.
Po obědě se rozhodla, že alespoň zanese zlosyny na hrad a že záležitost s onertiem vyřeší pak. Cesta zpět do hostince a následně až k hradu ji však zabrala tolik času, že když stála před branami, byla už tma. Přesto však zabušila na klepadlo a po chvíli ji přišel klíčník se strážným otevřít.
„Co chceš?“ otázali se hrubým hlasem.
„Nesu pánovi téhle země tyto čtyři loupežníky a jdu si pro odměnu,“ odpověděla.
Strážný si na bezvládná těla posvítil lucernou a klíčník vpustil Lenku do hradu.

Lenka vstoupila do honosné trůnní síně. Na trůně tam seděl král, kterého den předtím viděla, vedle něj stál mladý muž s rezavými vlasy a řídkým vousem. Lence se hned zalíbil a hádala, že to asi je králův syn. Ti dva se zrovna o něčem bavili, Lenky si nevšímali.
„Pane králi,“ ohlásila se hlasitě.
Oba dva mužové po ní vrhli zlostný pohled, ale potom král řekl: „Ale, neviděli jsme se my včera? Co tě k nám přivádí?“
Vedle Lenky se postavil královský voják, poklonil se a řekl: „Můj pane, přivedla nám čtyři spoutané loupežníky a pátého zabitého. Ti čtyři již jsou ve vězení.“
„Ale, tak pod tímto modrým pláštěm se také skrývá velká síla. Co jste to za cech?“ zeptal se král.
„Jsme Fidohalerkové a staráme se o svoje věci. My se nestaráme o vás a vy se nestarejte o nás. Zrovna sháním onertium, prvek obsažený v dračích napalmových žlázách,“ řekla ona.
„Jsi jistě velmi zkušená a silná,“ řekl král zamyšleně.
„Vládnu meči jako žádný ze tvých rytířů,“ potvrdila Lenka, ale jelikož četla královu mysl, řekla rovnou: „Ale nemůžu učit tvého syna boji. Mí přátelé mne potřebují.“
„Ach, to je škoda. Zrovna pohřbíváme starého mistra a můj syn by tolik potřeboval nového. Fidohalerk by pro něj byl velmi dobrý. Zaplatím úměrně mému bohatství.“
„Ani jsme se nepředstavili,“ řekla Lenka. „Jsem Lenka Tečnová.“
„Já jsem král Sielehark a toto je můj syn Ssethdserio,“ řekl král. „Nechceš-li vstoupit do našich služeb, nebudeme tě zdržovat. Avšak mluvila jsi o onertiu a to bych ti mohl poradit.“
„Opravdu?“ zpozorněla Lenka.
„Ano, ale něco za něco. Budeš cvičit mého syna.“
Lenka chvíli přemýšlela, nemá-li si informace vynutit násilím, od toho ale nakonec upustila z několika důvodů. Za prvé kdyby použila násilí a odešla, král by mstil na lidech ještě větší krutostí. Kdyby pobila celý hrad, byla by potom celá země nechráněná vůči vpádům ostatních panovníků. A za druhé, zželelo se jí Setsera.
„Dobrá, budu ho cvičit, ale jen po dobu, kterou uznám za vhodnou,“ souhlasila.
„Bude-li mít výcvik viditelné výsledky, dám ti ty informace,“ slíbil král. „Nyní tě služebná odvede na pokoj, ať si můžeš po dlouhé cestě odpočinout.“
A tak Lenka odešla za služebnou. Při odchodu však do místnosti nenápadně vhodila malý špionážní pikofon. Na pokoji začala odposlouchávat.

„Otče, ty víš něco o tom onertiu?“ ptal se Ssethdserio.
„Nevím ani, co to je. Ale vím, kde je člověk, který to ví. Pošlu ji tam.“
„Líbí se mi, ale nechci věřit, že by mi mohla dělat mistra. Určitě jí jediným úderem pošlu k zemi. Chtěl bych ji jako manželku.“
„Bude tvým mistrem, jak jsem řekl. Nezapomeň, omráčila čtyři chlapy! A pravděpodobně není urozeného původu, jako manželku dostaneš princeznu Einegifi ze sousední země. Váš sňatek jsme domluvili už…“
„…nad mou kolébkou, já vím,“ zněl otrávený Setserův hlas. „Jenže Einegifi se mi vůbec nelíbí. Je mnohem škaredší než ona.“
„Teď mně synu poslouchej! Nikdy si nic nezačínej s ženami neznámými, chudými a těmi, co se pletou mužům do řemesla. Ta nová splňuje všechny tyto tři přívlastky a proto je pro tebe od nynějška jen mistrem! Rozumíš?“
„Ano, otče,“ řekl Ssethdserio smutně.

Lenka se smíchem vypnula příjem. Více slyšet nepotřebovala, šla spát. Ráno, hned po bohaté snídani, začal trénink. Oba dva odešli ozbrojeni meči ven a osaměli v sadu.
„Můj otec si myslí, že jsi silnější, než já,“ řekl Ssethdserio posměšně a opřel se o strom.
„Tvůj otec je moudrý muž a má pravdu,“ řekla Lenka klidně.
„Dobrá, a čemu mě budeš cvičit? Vyšívání nebo předení?“ smál se princ.
„Boji, tas meč,“ řekla Lenka stroze a pozvedla svou lehkou Fidohalerkskou čepel.
Princ pozvedl ten svůj a Lenka okamžitě poznala, že ač se snaží tvářit silně, moc mu to s mečem nejde.
„Zaútoč,“ přikázala.
„Nechci ti ublížit,“ odvětil on.
Její ostří zasvištělo a dřív, než stačil princ jakkoliv reagovat, měl ho milimetr od krku.
„Nikdy nepodceňuj soupeře, stačilo mi jen o trošičku víc máchnout a trůn je bez dědice.“
Ssethdserio zbledl, vykřikl a tnul. Lenka nemusela ani uhýbat, meč ji spolehlivě minul, Ssethdserio ztratil rovnováhu, zakopl a pustil meč z ruky. Štěstí, že sám sebe nezabil. Lenka se smála, až ji smíchy tekly slzy z očí.
„Královský syn! Cha, cha, cha!“ chechtala se. „Ty by ses měl asi opravdu radši uchýlit k vyšívání a předení!“
Princ se zvedl a zaútočil. Jenže Lenka byla rychlejší než ďábel. Ať sekal kam chtěl, vždy zasáhl jen vzduch. Když to Lenku přestalo bavit, jednou udeřila a vyrazila Ssethdseriovi zbraň z rukou.
„Potřebuji oddech,“ naříkal a zvedal meč ze země.
„Nepotřebuješ. V bitvě ti nikdo oddech nedopřeje. Nyní udělej to, co já. Pozvedni meč nad hlavu.“
Zvedla meč nad hlavu. On udělal to samé. Chvíli stáli mlčky.
„Musíš cítit každý kousek tvého meče, jako by to bylo tvé tělo,“ říkala Lenka to, co ji učil Kečetrk, „musíš se soustředit na zbraň, na její tvar, váhu, ostrost. Nyní se soustřeď na tvůj cíl, třeba na tohoto motýla. Cítíš tvou zbraň, cítíš tvůj cíl, cítíš prostor mezi nimi. A potom, nechť se obojí setká tak, jako když chceš za zády spojit obě ruce. Protože když chceš za zády spojit ruce, nepotřebuješ je vidět ani slyšet.“
Její meč opsal oblouk a rozpůlil letícího motýla. Princ jen užasle sledoval.
„Tohle nikdy nedokáži,“ řekl.
„Ale, a včera by jsi mě ještě srazil jedinou ranou k zemi.“
„To jistě. S mečem sice ještě nejsem moc trénovaný, ale není ve městě nikoho, kdo by se mi postavil v zápase,“ chvástal se Ssethdserio.
„Tak pojď,“ řekla Lenka a odhodila meč. „Určitě jsi celý žhavý si na mě sáhnout.“
„Nevím, proč bych se měl neustále nechávat od nějaké takové žebračky urážet!“
„Tak mě ztrestej,“ vybídla ho Lenka a klidně stála.
Ssethdserio na ní skočil. Lenka ho chytila za opasek a zvedla metr nad zem.
„Můžu tě jediným úderem zabít,“ řekla Lenka s úsměvem a opět ho pustila.
Ssethdserio se jí pokusil zápasnicky chopit, nakonec z toho však vzešlo jen obyčejné obejmutí. Jejich obličeje byly najednou velmi blízko sebe. Lenka toho využila a přiložila rychle své rty na jeho. Ssethdserio pochopil a začal ji vášnivě líbat. Lenka musela uznat, že mu to jde mnohem lépe než boj. V zahradě bylo liduprázdno a tak se nijak neostýchali. V rychlosti ze sebe strhali oblečení a potom vlastními těly polámali královskému zahradníkovi celý záhon růží, kuchařovi pomačkali všechno zelí a hrobníkovi poničili orchideje na novém hrobu starého princova mistra.

Když se oblékli, schylovalo se už k poledni a rozhodli se vydat na oběd. Náhle však Lenčin implantát objevil v dálce mezi jabloněmi nějaké malé lidi. Řekla to princi a oba na to místo vyběhli. Na královských jablkách si tam pochutnávala parta dětí. Když spatřili Setsera, okamžitě zmizli přes plot. Jen jeden dvanáctiletý chlapec zakopl a nestihl utéct. Poklekl a rozhlížel se kolem sebe. Vtom ho přes tvář udeřil princ. Dítěti vystříkla krev z úst a padlo k zemi.
„Bastardi malí, za to skončíte na šibenici!“ řval princ a tasil meč.
„Stůj!“ zvolala Lenka a chytila jeho ruku s mečem.
„Co je? Ti drzí…“
„Jsou to jenom děti a tohle jsou jen jablka. Vždyť je neozbrojený, nemůžeš na něj tasit!“
Princi zlostí zrudla tvář. Lenka ho pustila a přiběhly stráže.
„Popravte ho!“ přikázal Ssethdserio.
„Ne!“ přikázala Lenka. „Kdo mu zkřiví jediný vlásek, toho zabiji!“
Strážný ji však ignoroval, vytáhl dýku a chystal se chlapce podřezat. Z Lenčiny ruky vylétl meč, projel strážnému hrudí a přišpendlil ho ke stromu. Zběsilý Ssethdserio na Lenku zaútočil. Ona se jen prudce otočila a vykopla mu meč z ruky. Druhý strážný běžel pryč, chlapec přelezl plot a také zmizel.
„Proč by měl umírat? Jsi příliš hloupý, princi, okamžitě udělej dvanáct shybů,“ přikázala mu Lenka.
„Nemáš mi co přikazovat!“ zavrčel princ.
Lenka ho udeřila pěstí do obličeje a on se skácel k zemi.
„Udělej dvanáct shybů a okamžitě!“ přikázala důrazně.
Ssethdserio se tedy zvedl, chopil vodorovné větve a začal dělat shyby. Lenka si umínila, že ho vycvičí.

Večer se o konfliktu nemluvilo. Král zřejmě dohlížel mnoha konců a proto zabití poddaného, jenž stejně neměl ve feudální společnosti cenu větší než pes, odpustil. Po večeři šla Lenka okamžitě na svůj pokoj. Dlouho však nemohla usnout a tak se jen dívala z okna. Dveře vrzly a dovnitř vešel Ssethdserio.
„Chtěl jsem se ti omluvit,“ řekl. „Za toho chlapce. Byl jsem příliš unáhlený.“
„Unáhlenost není omluvou. Ten chlapec za tvou unáhlenost mohl zaplatit životem.“
„Ale vždyť je to jen dítě nevolníka! Komu na něm záleží?“
„Je to člověk stejně jako ty! Má právo na svobodu, výdělek z práce, lásku, domov a bezpečí. Nikdy neudělal nic špatného, tak proč by měl trpět kvůli tomu, že se narodil v chudé rodině? Já říkám, že mnozí, co jsou bohatí, by zasluhovali být chudí a mnozí chuďasi by zasluhovali bohatství. Dokud tohle nepochopíš, nebudeš dobrým králem.“
Ssethdserio jí objal.
„Jsi výborný mistr, ale já bych si tě chtěl vzít za ženu. Přece nemůžeš urozeným mužem pohrdnout.“
„Můžu,“ řekla klidně. „Zítra budeš mít těžký výcvik, jdi radši spát.“
Uražený Ssethdserio odešel.

Na obloze se setmělo. I Luciana už nečinnost štvala. Vůbec netušil, co se s Lenkou děje, ale slíbil jí, že počká dva týdny a tak čekal. Už třetí noc spal v pokoji hostince. Otevřely se dveře a dovnitř vešel Lambda.
„Ty nespíš?“ zeptal se Lucian.
„Ne, stejně jako ty,“ řekl Lambda. „Víš, mne napadlo, že by jsme opravdu měli vyslat ještě někoho.“
„Fajn. Jdu,“ řekl Lucian rozhodně a zvedl se.
„Okamžitě?“ podivil se Lambda.
„Ano, okamžitě. Už ale nikoho neposílej, neměli bychom se moc rozdělovat.“
„Dobře, tak zlom vaz.“
A Lucian seskočil z okna do pouličního šera, ve kterém zmizel.

„Pane králi,“ řekla ráno Lenka, „asi budu s princem nacvičovat dál do domova, možná se po pár dní nevrátíme.“
„Nevadí,“ řekl starý král.

„Kam to jdeme?“ zeptal se Ssethdserio Lenky a ohlédl zpět na vzdalující se hrad.
„Uvidíš,“ řekla tajemně Lenka.
„Proč jsme si nevzali koně?“
„Protože je dobré namáhat svoje nohy, nespoléhat se na koně.“
„Však mé nohy jsou vytrénované, nikdo mě nepředběhne,“ vychloubal se zase Ssethdserio.
„Zase? Trocha skromnosti by neuškodila,“ pokárala ho Lenka.
Za chvíli vyšli z lesa. Před nimi se rozprostírala vesnice.
„Jdeme zas na poddané? Kdybys viděla, jak se ten kovář tvářil, když jsme mu zapálili dům.“
„Cože?“ otočila se prudce Lenka.
„Ale no tak, jsou to ubožáci, chudina. Nejde o ně víc, než o pouhou krysu.“
Po jejím úderu princ letěl kus vzduchem a potom se svalil na zem.
„Tohle už nikdy neříkej.“
Sešli do údolí a vydali se přes ves. Náhle před ně vyběhl nějaký zoufalý muž.
„Á, princ! Zabij mě, ty svině! Všechno jsi mi vzal! Bratra, ženu, dceru, střechu nad hlavou i psa! Vezmi si i mě!“ křičel.
Princ už tasil meč, ale Lenka ho zastavila.
„Stůj, vyřešíme to jako lidé,“ řekla Lenka a pak se zeptala kováře: „Co všechno ti udělal?“
„Vjeli na do mého domu! Bratra i psa mi probodli, ještě jsem je ani nepohřbil. Dům mi zapálili, nemám kde bydlet. Ženu a dceru znásilnili a odvedli na zámek.“
„Všechno napraví, teď od nás odejdi, ale vrať se na toto místo za sedm dní. Rozumíš?“
„A… …a… …ano,“ vykoktal kovář.
Oba dva šli dál. Princ každou chvílí křičel: „Co na mě civíte, hleďte si práce, holoto!“
Před kostelem klečeli čtyři škaredí chlapi a doprošovali se boha, aby jim odpustil.
„Co tu děláte?“ zeptala se Lenka.
Když chlapi spatřili její oblek, zprvu se lekli, ale potom řekli, že se chtějí očistit ze svých hříchů.
„Tak pojďte za mnou, já vás očistím prací,“ řekla Lenka.
A tak se bývalí, Lucianem zbití zbojníci, vydali za ní.

Došli až k jedné chalupě, kde zrovna sekal na špalku hospodář dříví. Když spatřil Setsera, zbledl.
„Dobrý muži,“ řekla Lenka, „okamžitě odlož sekeru a vejdi do svého domu.“
Polekaný poddaný odhodil sekeru do trávy a vběhl do domu.
„Pojďte za mnou,“ řekla Lenka a zavedla všech pět výlupků do zahrady.
„Vy,“ otočila se Lenka na čtyři loupežníky. „Do hradu je to odsud asi dvě míle. Vezmete si tento vůz a pojedete na hrad. Tam vůz naložíte plný dřevem z hradní pily a vrátíte se zpět. Takto budete jezdit pořád, dokud tam bude dřevo.“
„Cože?“ vykřikl princ. „To je přece…“
„Ticho!“ zavelela Lenka. „Odteď jsi můj zajatec a budeš dělat, co budu chtít, nebo ti setnu hlavu. A nebudeš nic říkat.“
Princ zmlkl, ale loupežník podotkl: „Jenže hradní pila je dobře hlídána!“
„Já vím, zakleji vás i vůz neviditelností,“ odpověděla a okamžitě je také zaklela.
„A ty,“ otočila se na prince. „Budeš na tomto špalku sekat všechno dřevo, které přivezou. Ber to jako výcvik. Avšak, jedinkrát se zastavíš a máš můj meč v hrudi. Je to pro tvé dobro. Zatím začni sekat to, co tady hospodář nechal.“
S tím sebrala princi meč, podala mu sekeru a vešla do stavení.
„To je ponižující!“ nadával princ, ale začal štípat.
Zmatený sedlák nevěděl, která bije.
„Co to je? Královský syn pracuje u mě na dvorku?“
„Ano, ať také pozná práci. Když nebude pohrdat lidmi, bude lepším králem.“
„Samozřejmě, takového mistra už dlouho potřeboval.“
A tak se dali spolu do řeči. Princ venku se snažil, moc mu to však nešlo.
„Ten do toho rube!“ zasmál se sedlák a dolil Lence sklenku pálenky s medem.
Princ na špalky útočil jako sršeň, rána střídala ránu, ale účinnost byla mizerná, za hodinu rozštípal všehovšudy pět špalků. Zato drsní loupežníci se činili, že by se profesionální lesník musel zastydět, a okolo něj se tyčily hromady nepoštípaného dřeva. Lenka vyšla ven a zastavila ho.
„Sekání dříví je stejné jako boj,“ řekla Ssethdseriovi. „Je zbytečné udeřit soupeře stokrát jílcem, lepší je jednou, ale ostřím. Musíš každý úder promyslet, radši si počkat a potom jej teprve zasadit.“
„Tak, co mám dělat?“ zařval zoufalý princ.
Nejradši by utekl, ale z Lenky měl strach.
„Mírně se rozkroč a zvedni sekeru nad hlavu. Soustřeď se na cíl a sekni. Při seknutí prohneš celé tělo a zarazíš sekeru do středu špalku, nejlépe ve směru přirozené pukliny. Mírně nazvedni špalek i se sekyrou a pusť zpět, tak si sekeru upevníš. Teď, stále drž topůrko, rozhoupej špalek na sekyře vzduchem. Až bude odstředivou silou nesmírně těžký, švihni s ním oblouk přes svou hlavu a prašti tupou stranou sekery na podložku. Špalek se vlastní kinetickou silou narazí na sekeru a rozštípne. Jestli se nerozštípnul, chyť ho nahoře, aby ti nevykroutil ruku a zvedni ho se sekyrou nad hlavu. Potom znovu udeř. A znovu. A znovu. Není ostuda dát hodně ran, je ostuda dát hodně zbytečných ran. Je to jako v bitvě.“
„Cože? Složitěji už to nejde?“ vydechl princ.
„Tohle zvládne každé dítě. Natož syn krále!“
Lenka vešla zpět do chalupy.
„Vidím, že se ve štípání dříví docela vyznáte, že? Na ženu…“ řekl uctivě sedlák.
„Ano, učila jsem se to na Akademii.“
Nadešla noc, ale princ pořád sekal. Loupežníci už skončili, tak mu teď jenom podávali špalky a rovnali hotové třísky. Otevřelo se okno a vykoukla Lenka.
„Třísek už je dost, začni dělat trámy z těch nerozřezaných klád. Už přichází mistr Vodička, kterého jsem objednala.“
„Kdo?“ zvolal princ zoufale.
„Církevní architekt. Poradí ti, jak velké trámy máš řezat a jak z nich potom máš postavit nový dům, stodolu, kovárnu a pomník. Dva z loupežníků zatím udělají z třísek pořádný oheň, do kterého nanosí ze zámku všechny drahé látky a koberce a spálí je. Zbývající dva budou jezdit do královské pokladnice a nosit zlato. Sto zlatých dostane architekt, zbytek rozdělí po vesnici.“
„Né! To je šílenství, to nemůže projít!“ řval princ, ale Lenka ho ignorovala.
„Drž hubu, sic přijdeš o hlavu,“ řekla jen a dál odpočívala.
V noci všichni spali, jediné co se ozývalo, byly princovy údery sekery.

Ráno už byl princ absolutně vysílený, ale Lenka byla nelítostná. Dovolila mu jen krátkou přestávku okolo poledne, ale během ní musel vyhloubit hrob kovářova bratra. Potom musel nad něj postavit vlastnoručně vytesaný mramorový kříž (z hradního mramoru). V tu dobu už král zuřil a se svou družinou prohledával po okolí zloděje, který mu krade všechno ze zámku. Hrad se valem prázdnil a král narazil na vesnici plnou zlata brzy. Jenže tam se jeho rytíři setkali se silou srovnatelnou s orkánem. Lenka a pár sedláků pobila skoro tři tucty hradních vojáků, zbytek výpravy se stáhl na hrad.
„Je to sám ďábel, přišel nás zničit. A vzal si mého jediného syna!“ bědoval král.

Mezitím dorazil Lucian na mýtinu, kde měl podle všeho nalézt poustevníka, nalezl však jenom rozvaliny vypálené chajdy a liduprázdno.
„Sakra, tak proto Lenka pořád nejde. Hledá toho poustevníka po okolí.“
„To myslíš mě?“ zakřehotal shrbený mužík v mlází.
Lucian si o něm zprvu myslel, že to je nějaké zvíře, tak si ho ani moc nevšímal.
„Ty jsi Bříza?“ zeptal se Lucian.
„Jo, tak mi říkají měšťáci. Co ode mne chceš?“
„Doslechl jsem se, že máš spoustu onertia. My onertium velmi potřebujeme, mimo jiné na to, abychom zachránili tento kraj před otravami dobytka.“
„Není problém!“ zasmál se poustevník. „Dám ti onertia, kolik budeš ráčit. Ale budu za to chtít malou službičku, pro takového hrdinu jako jsi ty to jistě nic nebude, viď?“
„A co to bude?“
„No, nedávno tady byli královští vojáci. Doslechli se, že mám létající koberec a chtěli ho. Já jsem jim ho samozřejmě nechtěl dobrovolně dát, tak mi podpálili chalupu a koberec si vzali. Ve strachu jsem se dobrý týden schovával v lese, tady jsme se opovážil vrátit až dnes.“
„Aha,“ pochopil Lucian. „Chceš, abych ti došel na zámek pro ten koberec, že?“
„Přesně tak,“ pokýval poustevník hlavou. „Je modrý a na něm je vyobrazen rudý tygr ve skoku.“
„Za chvíli jsem tady i s kobercem,“ řekl Lucian

Jelikož nastalo ráno, vyšla Lenka ven. Princ, který zrovna stloukal lešení, už omdléval únavou, neúnavní loupežníci házeli hradní majetek do ohně a chechtali se. Zrovna v ohni shořel nádherný modrý koberec, na němž byl vyobrazen rudý tygr ve skoku.
„Však tohle jim dá ponaučení, na jaké do smrti nezapomenou,“ řekla sedlákovi.
„Ale to se bude potom král mstít na obyčejných lidech!“
„Jednou jste povstat museli. Naučíme krále vážit si poddaných.“

Lucian zabušil na klepadlo zpustlého hradu. Když stráže spatřily jeho plášť, dva z nich se dali na zbabělý úprk, jen ten třetí ozbrojenec se odvážil na Luciana zaútočit. Lucian si myslel, že to je kvůli tomu incidentu v hospodě a po chvíli došel k závěru, že lepší bude přijít v jiném ošacení.

K branám se vrátil asi o půl hodiny později v dobovém obleku bohatého pána. Tentokrát byl uvítán značně přívětivěji. Král mu vyprávěl, že ho postihlo strašné zlo v podobě ďábla, který mu unesl syna a znehodnotil všechen majetek. Lucian mu zase vyprávěl smyšlené historky, o tom, že jako nebojácný rytíř chodí po světě a že nedávno oddělal Fidohalerka. Jako důkaz králi předložil vlastní plášť.
„Pomůžeš nám, rytíři?“ zeptal se Luciana.
„Což o to,“ usmál se Lucian, „mé ostří sviští vzduchem jako blesk, ďábla se nebojím. Klidně povedu tvou armádu, ale ne zadarmo. Budu za to chtít jen modrý koberec, na němž je vyobrazen rudý tygr ve skoku.“
„Máš ho mít,“ mávl král rukou, „ale varuji tě: není to lehký ďábel. Vypadá jako křehká dívka, ale bojuje jako tisíc mužů. Vydávala se za mistra meče a já jsem svolil, aby cvičila mého syna. Jenže ona ho unesla a ještě postihla můj hrad strašnou kletbou neviditelných zlodějů. Ach, snad je ten ďábel trestem za všechny mé hříchy…“

Princ doprovázen čtyřmi loupežníky právě dokončoval střechu nové kovárny a kovář se právě vrátil. Z hradu byly uneseny jeho dcera a žena a on byl opět šťastný. Jen bratra mu nikdo vrátit nedokázal. Všechna práce, kterou mu Lenka zadala byla hotova. Naprosto vyčerpaný a zhublý Ssethdserio klesl k zemi a omdlel. Lenka k němu poklekla a opatrně si jeho hlavu položila do klína.
„Teď už jsi se očistil,“ řekla Lenka, „vím, že tě to bolelo, ale musela jsem to udělat, pro tvé dobro.“
Vtom k ní přiběhl jeden vesničan.
„Jde sem královská armáda! Je obrovská a vede ji nějaký neznámý rytíř!“ křičel.
Lenka v tu ránu povstala a zavolala: „Vesničané! Do zbraně! Cepy, kladiva, sekery, vidle!“
Všichni, kdo udrželi zbraň, vybíhali na ulici. Jejich odvaha byla posilněna relativní Lenčinou nezranitelností.
„Od hradu?“ zeptala se.
„Ano, od lesa!“ souhlasil vesničan a sevřel pevněji lopatu.
„Za mnou!“ zvolala Lenka a ostře vyběhla ven z vesnice. „Dnes si budeme připíjet modrou krví!“

Lucian seděl v čele armády na bílém koni, klusal vedle krále na hnědém koni a neohroženě přistupoval k vesnici. Bylo mu celkem jedno, proti jakému ďáblovi bude bojovat, hlavně když získá koberec. Doufal jen, že se nebude král moc cukat a že mu ho nebude muset vzít násilím. Protože z takového násilí by se zrodilo další násilí… …páchané na poddaných. Jenže, Lucian se zamyslel, snad nejdu bojovat proti vesničanům? Co v takovém případě? Nakonec však zvítězila vidina Cellie. K Cellii se dostane jen s Napthalem, Napthal získá jen s onertiem, onertium jen s kobercem, koberec jen porazí-li nepřítele. Vpředu před ním se již objevila armáda běžících sedláků. A v jejich čele…
„Lenka?“ zvolal Lucian udiveně.
„Lucian?“ zvolala udiveně ona.
Zastavili se kousek od sebe. Psychokineticky se během snímku domluvili. Královi rytíři i syn páchají zločiny proti lidskosti a bohové je netrestají, takže je musí potrestat Fidohalerkové. Je to jejich povinnost. Lucian kývl hlavou, otočil se a setnul nejbližšímu královskému vojákovi hlavu.
„Co to má znamenat?“ vykřikl král, zakroužil nad hlavou palcátem a udeřil.
Palcát dopadl na nechráněnou hlavu kovářovu a roztříštil mu lebku. Nebožák se ze znovu nabytého štěstí radoval pouhých deset minut. Poslední co udělal, bylo, že zabodl svůj dlouhý nůž králi do stehna. Král vykřikl a spadl z koně.
„Zabte ho!“ zvolal mlynář a vyběhl s vidlemi proti králi.
Král se postavil, mečem odrazil vidle a dal se na kulhavý útěk. Nedoběhl daleko, jen ke kostelu. Před kostelem však v něm náhle zahlodalo svědomí a on odhodil meč. Vešel dovnitř a svalil se do zpovědnice.
„Otče?“ zeptal se šeptem.
„Jsem tady, synu,“ řekl farář.
„Jsem král. Umučil jsem mnoho nevinných lidí a lituji toho.“
Farář chvíli mlčel. Král se sám nad sebou rozplakal, horké slzy kapaly na jeho zbroj.
„Teprve když přišel někdo tak silný jako Fidohalerkové, všechny ty hříchy ztěžkaly a nyní mě táhnou do pekel.“
Kněz nadále mlčel.
„Otče? Odpustí mi bůh?“
Mřížované okýnko se otevřelo a ruka starého muže podala králi dýku. Potom se okýnko zavřelo.
„Když odejdeš se ctí, synu, možná ti odpustí.“
Z královy strany se jen ozvalo: „Onertium má mág Naiidrho, tak mi to prozradil poutník Kirelilak. Řekněte to Fidohalerkovi, zaslouží si to, protože ač je to můj nepřítel, tak je mnohem čestnější než já a protože jsem díky němu začal uvažovat rozumně, byť jen na pouhý zlomek života. A teď, pokusím se zemřít s tím, co mi bylo dlouho cizí… …se ctí… …uch!“
Potom zpod dveří zpovědnice vytekl pramének krve. Král zemřel v bídě, ale poprvé v životě se cítil čistě.

V tu chvíli bitva už končila a poslední vojáci padali k zemi. Z osádky hradu zbyl už jen princ Ssethdserio a několik posledních vojáků, kteří se vzdali.
„Král mi slíbil onertium,“ řekla Lenka.
„Mi slíbil létající koberec,“ pravil Lucian. „Ale teď je země bez ochrany feudálů!“
„Není,“ zavrtěla Lenka hlavou a otevřela dveře od chalupy.
Uvnitř ležel na lavici bledý Ssethdserio. Byl sice úplně vyčerpán, ale byla na něm znát proměna. Zdál se být silnějším i moudřejším.
„To je princ?“ zeptal se Lucian.
„Jo, Ssethdserio, můj miláček,“ zasmála se Lenka. „Dosadím ho na trůn. Bude začínat v naprosté chudobě, ale bude si vážit poddaných. To je dobrý začátek.“
„Dobrá, a já seženu onertium. Jen nevím, jak ho získat, když jsi koberec spálila.“
Vtom se rozrazily dveře a dovnitř vběhl kněz.
„Král, než zemřel, předal mi vzkaz pro Fidohalerka,“ řekl.
„Poslouchám,“ zpozorněl Lucian rázem.
„Mág jménem Naiidrho má onertium. Nevím, co to znamená, takhle to říkal.“
„Výborně! Díky, dobrý muži,“ výskl Lucian, „my už toho Nida najdeme.“

Do jeskyní místnosti opět vešel Kirelilak.
„Proč nás tady vlastně držíte?“ zeptala se Cellie. „Jestli proto, aby jste sem nalákal Heptahydráty, je to marné. Stejně by přišli.“
„Ano,“ řekl Kirelilak. „Přijdou, to je jisté. Fidohalerkové se nebojí o své životy, protože jsou odvážní. Ale mají strach o vás dvě, to znamená, že všechna esa jsou na mé straně. A víte proč? Protože to je past. Navedu vaše kamarády sem, jenže ve chvíli, kdy se tady dostanou, já už tady nebudu. Pak tu jeskyni zatarasím, aby se nedostali ven. Zůstanete tady spolu, jak šťastný konec.“
„Co když do jeskyně nepůjdou všichni?“ zeptala se Cellie.
„Půjdou. Já to vím.“
„A co to má sakra společného se mnou?“ vřískla Celliina spoluvězeňkyně.
„Vaši mužové jsou poslední dva synové z rodiny Christianů. Po jejich zabití bude vše kompletní.“
„Cože?“ podivily se obě.
„Samozřejmě. Kdo by neznal Aerii Christianovou a její čtyři syny – dvojčata Lucian a Lidius a dvojčata Karel a Myslivec. Syn Qerseyův a pokus Qendrikův jsou již mrtví. Synové Dellovi ještě žijí. Vím to všechno proto, protože jsem vyrůstal vedle Lidia a hlavně jeho otce Della. Ten byl tehdy hlavně profesorem a dělal mi ze života peklo. Trpěl jsem tak, že si nedovedete představit! Neměl mě rád, protože jsem měl spálený obličej a posmíval se mi. A dával mi třikrát denně opisovat řády! Jediný, kdo se mi nesmál, byla Ni'ja, kterou jsem tehdy tajně miloval. Ale copak jsem ji to mohl říct, s tím popáleným obličejem? Ne. A teď, teď její syn touží po mé smrti. Vidíte? Vždyť já se jen spravedlivě mstím!“

Heptahydráti zrovna v hostinci obědvali, když se otevřely dveře a vešel Lucian.
„Tak co? Kde máš onertium?“ vyskočil Dell.
„A Lenku?“ dodala Lucka.
„Vše vám řeknu později. Onertium má jistý mág jménem Naiidrho,“ řekl Lucian a posadil se k dubovému stolu.

Související články:
Allus, Mesto, Inoitis - 41. díl - Epilog (15.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 40. díl - Konec příběhů (13.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 39. díl - Domů (10.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 38. díl - Cesty (07.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 37. díl - Vzdálené a ještě vzdálenější (04.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 36. díl - Ta nejrychlejší z porážek (01.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 35. díl - Boj naslepo (29.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 34. díl - Dlouhá noc (26.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 33. díl - Rozdělení úloh (23.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 32. díl - Nebuněční poprvé útočí (21.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 31. díl - Endoimplantáty a Lucian (18.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 29. díl - Problémy města Ciardeh (11.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 28. díl - Sebevražedný drak (08.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 27. díl - Teta s velmi dobrou pamětí (04.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 26. díl - Dějiny Metalské, část druhá (01.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 25. díl - Poslední hudba... (29.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 24. díl - Dexové proti Neodexům (27.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 23. díl - Útěk Heptahydrátů (25.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 22. díl - Od desíti k pěti (23.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 21. díl - Poustevníkova moudrost (20.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 20. díl - Karel, Ni'ja a Link (17.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 19. díl - Bernatul Lyysis, část druhá (14.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 18. díl - Neodexové se představují (11.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 17. díl - Bernatul Lyysis, část první (08.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 16. díl - Základní výbava Fidohalerka (05.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 15. díl - Konec bitvy a návrat (02.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 14. díl - Bitva s Rederny (29.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 13. díl - Shromáždění Dexské armády (26.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 12. díl - Týden v zemi přesliček (23.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 11. díl - První den v zemi přesliček (20.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 10. díl - První půlrok na Akademii (17.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 9. díl - Nový Fidohalerkský kodex (14.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 8. díl - Dějiny Metalské, část první (12.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 7. díl - První čtvrtina roku na Akademii (09.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 6. díl - První den na Akademii (06.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 5. díl - Různé začátky (03.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 4. díl - Poznámky ke čtení (30.08.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 3. díl - Základní poznání (27.08.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 2. díl - Pro Aerii Christianovou (25.08.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 1. díl - Prolog (23.08.2007)

Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
K tomtu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!    Přidej komentář

 



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

şehirler arası nakliyat şehirler arasi nakliyat ücretleri

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz