.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Říjen  >>
PoÚtStČtSoNe
    1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

 .: Online
Stránku si právě čtou 3 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Allus, Mesto, Inoitis - 33. díl - Rozdělení úloh

Jakub Raida - Romány - 23. 11. 2007 - 2968 přečtení

Je čas, kdy už se nemohou hrdinové spoléhat jen na tým, ale musí přežít sami o sobě. Zodpovědnost všech je stále vyšší až téměř neúnosná.

„Tak jsme to stihli,“ řekl Lucian.
Točila se mu hlava, celé tělo ho bolelo, ale tušil, že je blízko Cellie a představa, jak ji opět svírá v náruči, mu dodávala nové síly. Otočil se a pronesl pár sprostých slov. Byl v jeskyni sám. Teprve po chvíli si všiml, že z hromady suti se hrabe Sten.
„Trocha světla by neškodila,“ zamručel Kraj.
„Nepotřebuji světlo,“ odvětil Lucian. „Tebe ty šutry nezabily?“
„Ne, *****. Ale jsem docela domlácený,“ řekl Kraj. „To světlo…“
„Myslel jsem, že Krajové mají dobrý sluch,“ zasmál se Lucian.
„To ano, lukem podle výkřiku poslepu trefím muže z padesáti kroků, ale zdi ani propasti neslyším. Nemohu se zde pohybovat.“
Lucian něco zamumlal a z jeho levé ruky vyšlehlo světlo. Sten se rozhlédl po okolí. Stáli v nevelké místnosti se zdmi z vápence, blátěnou podlahou a s jediným východem – chodbou vedoucí východním směrem. Jen jížní stěna místnosti byla celokovová. Celé okolí působilo…
„…docela strašidelně,“ odplivl si Sten. „Nebojím se ničeho, co může má sekera zničit, ale temnou magii rád nemám.“
„Toto není žádná magie,“ řekl Lucian, „jen obyčejná biologie. Myslím, že tvoje sekera dokáže vyřešit všechny záhady této jeskyně.“
„Potom, nač tedy čekáme? Jdeme!“
„Ano,“ kývl Lucian a vešel do chodby.
Chodba však po pouhých třech krocích odbočovala doprava a pokračovala dále.
„Myslím, že zatím tuhle odbočku mineme,“ řekl Lucian a Sten s ním souhlasil.
Pokračovali tedy chodbou východním směrem. Po dalších pěti krocích opět odbočovala doprava, tedy jižně. Hned za touto odbočkou se celá chodba zatáčela severním směrem.
„Veď nás, jsi tady ten chytřejší,“ zašeptal Sten. „Ale, pokud bych mohl poradit, tak bych šel doprava. Cítím tam pach člověka.“
„Ano. Vnímám jeho mentiony, je to podobný způsob vázání jako u Lidia.“
„Takže to je Lidius?“
„Možná. Takhle to nemůžu poznat. Objekt by musel výrazně myslet na sebe.“
„Tak tam zajdeme.“
A byli domluveni. Tiše, jako lovící tygři, vklouzli do místnosti. Vzduchem zasvištělo ostří. Sten se narovnal a máchl sekerou. Lidiovi vyletěl meč z ruky.
„To jste vy?“ zvolal.
„Ano, ale nekřič tak, jsme na nepřátelském území.“
„To mi povídej,“ kývl Lidius hlavou k hromádce kostí na zemi.
Vedle hromádky ležela tenká šavle.
„Nemrtví?“ zeptal se Lucian.
„Jo, ale nevím, jestli je řídí nekromantovy mentiony, nebo nukleová kyselina.“
„To vyjde nastejno,“ mávl Lucian rukou.
Lidius byl oblečen jen do krátkých kožených kalhot a potrhané kroužkové košile. V rukou svíral velký obouručák a hořící pochodeň a na čele se mu třpytily kapky potu. Něco nedaleko od nich zřetelně zavrzalo.
„To bylo na severu!“ sykl Sten a udělal krok do chodby.
„Ne, na jihu,“ odporoval mu Lidius.
„Bylo to dvojí vrznutí – na severu i jihu,“ řekl Lucian.
„Fajn, já jdu jižně, vy severně.“
A Lidius zmizel v jedné ze dvou jižních chodeb.
„Tak jdeme,“ řekl Lucian a spolu se Stenem se vrátili do chodby.

V chodbě pokračovali tím severním směrem. Po třech krocích došli na konec, kde byly ve zdi dva velké otvory – jeden vlevo a druhý vpravo. Z levé chodby se ozývaly hrdelní hlasy. Někdo se tam hádal.
„Jdeme tam?“ zeptal se Sten, dychtíc po boji.
Únava z boje s viry a nájezdníky na něm už nebyla znát. Byl to Kraj a chtěl se vyrovnat takovým Krajským hrdinům jako byli Kref, Hall, Ditrium a další. Chtěl jednou, až si nějaký nepřátelský projektil najde cestu k jeho oběma srdcím, se s těmito velikány podělit o Kryptu Mocných, ve které byly uloženy jejich ostatky. Lucian nahlédl do místnosti.
„Tak co?“ zeptal se Sten.
„Dva Krajští nájezdníci. O něco se hádají,“ zašeptal Lucian.
„A co tady chceš dělat teď, když šéf zhebl!“ řval jeden z nich.
„Říkal jsem, že si půjdou užít s tou lidskou děvkou v té kleci!“ vrčel druhý.
„Tak to ne! Paní nám říkala, že zajatci jsou její! Už tak jsme to podělali, když jsme chtěli spálit chcíplého šéfa. Buď rád, že nás paní nezabila, že nás jenom vyhnala. Na zajatkyně ani nemysli.“
„Dělej si, co chceš, já jdu ještě…“
Nedořekl. Useknutá hlavu mu upadla dříve, než si stihl Luciana všimnout. Druhý sice stačil tasit, ale to už ho před Stenovou sekerou neochránilo.
„Parchanti,“ ulevil si Lucian, který pochopil, že se mluvilo o Cellii.
„Mluvil o zajatkyních, kdo tady je ještě, kromě Cellie?“ podivil se Sten.
„Netuším,“ řekl Fidohalerk a otřel si zašpiněnou čepel o kazajku mrtvého neoplaza.
„Tak pojďme dále,“ navrhl Sten a vrátili se do chodby.
Tam pokračovali směrem na východ. Po pár krocích se však chodba začala stáčet na jih a na konci ústila do jižní místnosti. Těsně před ústím byl však otvor překrytý pavučinou, jímž se dalo projít do poměrně rozlehlé místnosti na východě. Oba dva pokračovali jižním směrem. Vešli do místnosti na jihu. Byla docela malá, v její jižní stěně byly dvoje dřevěné (neživé) dveře. Jedny vylomené z pantů, druhé zavřené. Uprostřed holé místnosti byla kovaná bedna. Sten přistoupil k bedně a otevřel ji. Jenže to se nelíbilo Lucianově šestému smyslu, kterému se bedna moc nelíbila.
„Pozor!“ zvolal Lucian a povalil Stena na podlahu.
Těsně nad hlavami jim proletěla otrávené šipka vypuštěna mechanizmem pasti.
„******!“ komentoval to Sten a zvedl se, aby mohl pohlédnout do bedny.
Lucian chvíli bojoval se slabostí, potom však také vstal. Bedna byla prázdná.
„Co jsi tam vůbec hledal?“ obořil se na Stena Lucian.
„Poklad?“ zkusil to Sten.
Lucian se po dlouhé době hlasitě rozesmál. Poklad! Lucian se smál, až slzel. Byli uprostřed temné jeskyně, obklopeni nepřáteli a Lucian se smál. Jde jim o život a on hledá poklad! Jakoby si myslel, že z téhle jeskyně je východu!
„Dobrá, nechme těch nesmyslů,“ řekl pak, když se uklidnil.
Lucian prošel otvorem po vypáčených dveřích a ocitl se ve strohé místnosti, ze které se dalo odejít ještě východním směrem. Uprostřed místnosti seděl zarostlý muž v bílém rouchu a modlil se. Jich si nevšímal.
„Mám ho oddělat?“ zeptal se Sten.
Lucian neodpověděl, jen položil muži ruku na rameno. Zablesklo se, muž stál na nohou a Lucian ležel na zemi. Sten napřáhl sekeru k úderu, ale ztuhl uprostřed pohybu.
„Co jste zač?“ zavrčel. „Posílá vás Qersey? Řekněte mu, že co si nadrobil, to by si měl sníst.“
„Nevím, o čem mluvíš!“ řekl Lucian.
Ničemu v té jeskyni moc nevěřil, ani tomu čaroději.
„O čem? To já jsem stvořil Ullayský krystal a to ten pacholek Qersey, doprovázen mužem ve stejném plášti, jako máš ty, mi ho ukradl. Teď s ním asi má problémy, ale to už je jeho problém. Neměl mi sahat na mé věci.“
„Qersey ten krystal ukradl mě!“ protestoval Sten. „Chtěl jsem s jeho pomocí zničit anarchii a pak mi ho ukradl.“
„Samozřejmě, ukradl ho tobě, ale přímo z mých rukou. Měl jsi se více zajímat, kdo pracuje v tvých laboratořích.“
„Ty jsi…“ podivil se Kraj.
„Ano, jsem vedoucí projektu Krystal. V laboratořích poblíž města Ullay jsme stvořili tuto obrovskou sílu. Málem jsme díky tomu zničili anarchisty…“
„Jak málem?“ řekl Sten. „Však jsme anarchii potřeli díky krystalu. Díky tomu, že krystal použili Redernové a anarchisté dostali strach z jejich hrozby.“
„Ano. Ale proč jsme si to nemohli udělat podle svého?“ vyčítal muž čtyřicet let staré věci. „Proč to muselo být podle Fidohalerků?“
„Protože má-li někdo být úspěšným vládcem, musí občas překousnout svou pýchu a přistoupit na racionálnější řešení,“ řekl Sten, jeden z mála moudrých Krajů. „Buďme rádi, že si krystal zotročil Rederny a ne nás. Uvědomuješ si vůbec, jak by to dopadlo, kdybychom ho použili my?“
Muž sice byl člověk, ale počítal se mezi Kraje.
„Uvědomuji?“ křičel nepříčetně. „Prý jestli si to uvědomuji. Vlastním potem jsem skrápěl krystal, když jsme ho tvořili. Celé noci jsem si rval vlasy, když ho Qersey odnesl. Jsem s ním spojen! Je to část mého života! A ty… …ty jsi byl podlý zrádce! Zrádce a zbabělec! Správný Krajský válečník se nenechá zajmout lidmi! Měl si radši zemřít v boji, než by ses nechal zajmout! Pohrdám tebou, slabochu! Zbabělče!“
Stenova sekera opsala oblouk a zbavila muže života.
„Nikdo mi nebude říkat, že jsem zbabělec!“ pronesl potom Sten.
Lucian, který až do té chvíle mlčel, se teď přestal opírat o zeď a mlčky odešel z místnosti východním otvorem. Sten šel za ním, po chladnoucí mrtvole se ani neohlédl.

Chodba v níž se ocitli, vedla na sever a na jih. Lucian se na chvíli zamyslel. Potom vyrazil severním směrem.
„Neměli bychom se jít podívat, co je s Lidiem?“ zeptal se Sten.
„Určitě ho ještě potkáme, umí se o sebe postarat. Musíme najít Cellii.“
„A… …není Lidius náhodou…“ přemýšlel Sten.
„Jo, je to syn mé matky, takže vlastně můj nevlastní brácha.“
„A Dell…“ hádal Kraj.
„Jeho otec,“ řekl Lucian.
Došli v místo, kde chodba jednak zatáčela východně a jednak ústila do místnosti na severu. Lucian vkročil do severní místnosti, Sten ho následoval. Místnost byla rozměrná, na její západní straně byl otvor překrytý zrovna tou pavučinou, kterou před chvíli viděli z druhé strany. Krom toho a krom chodby, kterou přišli se dalo z místnosti odejít i severním východem. Místnost byla úplně prázdná, jen její strop pokrývala nějaká nechutná zelená látka.
„Co to asi je?“ zauvažovali oba.
„Radši to necháme být, nestoupej si pod to,“ rozhodl Lucian a vydal se severní chodbou.
Chodba se okamžitě stáčela na východ a po pár krocích končila v malé místnosti plné mečů a seker. Uprostřed místnosti stály čtyři dveře. Zatím se nehýbaly, ale svým postavením dávaly najevo jedinou věc – nebezpečí.
„Levá,“ řekl Lucian a zaútočil na dveře po jeho levé ruce.
Sten se okamžitě vrhnul na druhou stranu. V tu chvíli však dveře zavrzaly a dokořán se otevřely. Z otevřených dveřích začaly vylétávat obří zástupy virů nejrůznějších tvarů. Lucian a Sten se už připravovali k boji, jenže viriony je minuly a odlétly chodbou pryč. V místnosti zůstaly jen tři dveře. Zasvištěly čepele a dvoje z nich se změnily v hromádku třísek. Ani ty poslední nestály moc dlouho.
„Co to, sakra, mělo znamenat?“ vrčel Kraj.
„Nevím, pojďme odtud pryč,“ zakašlal zesláblý Lucian.
Podvědomě si uvědomoval, že i kdyby dokázal Cellii najít, pravděpodobně ji nedokáže vyvést ven. Ale co, řekl si, nezáleží na mě, Sten ji vyvede a co bude se mnou, to už je jen a jen můj problém.

Oba dva se vrátili do místnosti se zeleným slizem na stropě. Nadále si ho nevšímali. Lucian přikročil k pavučině a rozsekl ji mečem. Vzápětí se ocitli ve známé chodbě a po pár krocích byli v místnosti, ve které potkali Lidia a ve které se s ním také rozešli.
„Měli bychom ho už najít,“ řekl Lucian a Sten souhlasil.
Vrátili se tedy do chodby a vydali jižně – směrem, kam odešel Lidius. Chodba vedla rovně, jen v jedné zdi byl otvor vedoucí do malé místnosti plné zlata. Lucian ani Sten si jich nevšímali a kráčeli dál. Po dalších několik krocích zatáčela chodba na východ. Tam stál Lidius.
„Lidie, ty žiješ?“ poplácal ho Sten bujaře po rameni.
„Žiji. Ale neměli bychom chodit spolu.“
„Proč si to myslíš?“
„Protože jestli já tady jsem kvůli něčemu jinému než vy.“
S tím odcházel chodbou. V odbočce se však otočil a zeptal: „A jak se vede Karlovi?“
Lucian se Stenem se po sobě podívali a Lucian potom řekl: „Už je to hodně dávno, co zemřel. Zabil ho Kirelilak.“
„Ach ne,“ s Lidiem se zatočila celá jeskyně.
Byl upřímně zdrcen, stále si však živě vzpomínal na to, proč odešel ze své rodné země. I přesto však nic neřekl, jen zmizel v temné chodbě.
„Pojďme,“ řekl Lucian a vešli do místnosti na severu.
Na severním konci jinak prázdné místnosti byly těžké dveře a před nimi stál kostlivec.
„Stůjte, bídáci,“ zaskřehotal bezmasými rty.
Kraj se už přikrčil jako levhart před skokem, ale Lucian ho zadržel.
„Uhodnete-li mou hádanku, pustím vás dál. Jinak zahynete!“
„Na to nemáme čas,“ mávl Sten rukou a přejel prstem ostří své sekery.
„Co to je: provedení jiné ale výsledek stejný?“
Lucian se nad hádankou zamyslel. Pravda, mohl by kostlivce oddělat, ale on chtěl nyní dokázat sám sobě, že je dostatečně schopný na to, aby otázku zodpověděl. Jinak však uvažoval Sten. Jeho kožená bota dopadla na kostlivcova žebra a ten se rozsypal po podlaze.
„Bezva, zabil jsi ho,“ řekl Lucian ironicky.
„Ale dál se dostaneme i bez něj,“ řekl Sten a jeho těžké plazí rameno dopadlo na dveře.
Takový náraz by nevydržela ani žula, natož dřevo, jakkoli bytelné.
„Vždycky existuje alternativní řešení,“ poznamenal Kraj a vstoupil do otvoru po dveřích.
„A to je správná odpověď!“ zaklapala ze země lebka.
„Buď zticha!“ okřikl ho Sten.
„Ty žiješ?“ udivil se Lucian. „Vždyť nemrtvé mentiony opouští ve chvíli rozpadu!“
„Samozřejmě, ale já jsem nový typ nemrtvého. Nejsem oživen nekromancerem, ale nukleokapsidem!“
„Takže tě ten virion ovládá?“ zavrčel Sten. „Vtom případě tě budu muset rázně ukončit!“
„Nemám rád Kraje – jsou to zabedněnci,“ skřehotala lebka, doufajíc v Lucianovu ochranu.
„Nukleokapsid mě nevládá. Jen mne drží při životě. Ve skutečnosti mám své vlastní mentiony, jež mi zbyly při smrti.“
„Takže tě neovládá ani nukleová kyselina, ani nekromancerovy mentiony, ale tvé zbytkové mentiony?“ žasl Lucian.
„Ano,“ zakrákal kostlivec.
„Můžeme tě dát dohromady?“
„U všech démonů, to ne!“ ozval se zlostně Kraj.
Lucian však už kostlivce sestavoval.
„Pomoz mi,“ houkl na Stena.

Trojice hrdinů sledovala z vysokého a dostatečně vzdáleného vrcholu hořící ruiny bývalých laboratoří.
„Tak jsme to zvládli,“ řekl Metoděj.
„Ano, jako vždycky,“ usmál se Cyril.
„A co budeme dělat teď?“ zeptal se Qersey.
„No, musíme si vše zrekapitulovat. V celém Metalu a všech sousedních zemích nyní vyvstává hrozba nebuněčných nepřátel, z toho polovina z nich je pod nadvládou Ultradexů a polovina ne. Ti buď jednají podle sebe, což je nepravděpodobné, nebo je ovládá někdo úplně jiný, s kým jsme nikdy nepočítali. A ten někdo je zřejmě stejně silný jako Ultradexové, no možná silnější. Heptahydráti jsou všichni ve Starém Metalu, který je, jak se zdá, ohniskem všeho dění, neboť Ultradexové tam mají své stanoviště a své Nebuněčné. A kde jsou Ultradexové, tam jsou teď Heptahydráti, z čehož vyplývá…“
„…že kde jsou Heptahydráti, jsou Nebuněční! Zatraceně!“ vykřikl Qersey.
„Klid, Fidohalerkové se o sebe umí postarat,“ řekl Metoděj, „nicméně, vypadá to, že hrozba v Metalu není až tak bezprostřední, neboť Ultradexové, jenž se tady ukrývají se musí nejprve ubránit těm druhým Nebuněčným. Naopak, ti ve Starém Metalu zřejmě den ode dne sílí. Tady nejsme nic platní, pojeďme tedy do Starého Metalu. Spolu budeme nejsilnější.“
„Přesně tak, ale po cestě bychom se měli stavit za Aerií,“ řekl Qersey. „Je na Akademii, ne?“

Cesta vznášedlem proběhla v naprosté tichosti. Ani jeden z těch tří neměl zapotřebí o něčem diskutovat. Qersey musel pořád myslet na to, jestli jeho život byl správný. Až do té chvíle o tom nikdy nepochyboval, ale poslední dobu mu přicházely do hlavy strašné myšlenky. Na to, že by nikdo z jeho rodiny nebyl v ohrožení, nebo dokonce mrtev, kdyby se on nevydával na šílené výpravy za dobrodružstvím. Jenže tahle výprava, na kterou teď jel, byla jiná. Nešlo jen o to, najít poklady a přežít. Nebylo to žádné vyvádění tří veselých chlápků, žádné vykrádání prastarých chrámů a žádné užívání si v nevěstincích za peníze z prodaných lupů. Tehdy se nezalekli žádné výzvy a mnohdy konali věci, kvůli kterým z nich šel po kraji strach. Pro Qerseye to byly přeci jenom nádherné časy a nedokázal si život představit v jiných barvách. Nedokázal si představit, že by celý život nevytáhl paty z Metalu, že by o Krajích, Hikrananelech, Starém Metalu, Dexích, Uinech, Redernech, dracích, trpaslících, Božských zbraních, Maxxálcích a jiných stěnách Krychle slyšel buď jako o nějaký fantastických legendách, nebo vůbec. Že by žil, aniž by věděl, proč žije, proč měl příležitost k narození a proč ještě jeho země existuje.

Dveře bytu na Akademii se otevřely a Qerseyovi do náruče přistála Aeria. Cyril, stojící klidně, jako stará socha ušlechtilých králů se ani nehnul, ale nesmírně mu záviděl.
„Nerozbreč se,“ zasmál se Metoděj, který Cyrila přeci jenom znal už 2040 let.
„Asi jsme opravdu ultimátní hrdinové,“ ušklíbl se Cyril. „Normální hrdina je nějakou dobu v ohrožení a potom třeba delší dobu v bezpečí. My jsme pořád jenom v tom ohrožení. Jsme jako neukojitelní démoni věčně prahnoucí po boji. Nic nás nedokáže zastavit.“
„A to je naše výhoda i nevýhoda zároveň,“ řekl Metoděj. „Každý snímek našeho života jsme připraveni do boje, ostražití a připraveni, neboť jsme neustále v nebezpečí života.“
Z bytu vyběhl štěkající pes.
„Co to je?“ zeptal se Qersey.
„Lucianův pes, slyší na jméno Tharghg,“ odpověděla Aeria.
„Vypadá zdravě,“ usoudil Cyril, „a mohl by se v divočině hodit. Co kdybychom jej vzali s sebou?“
„Proč ne?“ řekl Metoděj.
„A co mám dělat ve vaší nepřítomnosti?“ zeptala se rusovláska.
„No, mohla bys v kolektivu Fidohalerků zjišťovat, kde jsou Ultradexové a co chystají. Sama se ale do ničeho nepouštěj.“
„Dobrá, tak se mi brzy vraťte,“ řekla a potom, když už odcházeli, ještě sykla: „Cyrile!“
Kečetrk se otočil a obsah objemné brašny visící mu na rameně zarachotil.
„Co?“ zeptal se.
„Chci ti něco říct.“
Akniluoj a Qersey zmizeli za rohem.
„Tak, co máš na srdci?“ a Cyril se postavil nebezpečně blízko k Aerii.
„Chci ti říct… …promiň.“
Cyril se rozesmál a zvolal: „Omlouváš se? Promiň, ale zpozdila ses s omluvou o sedmdesát let! Nehraj na mě, že zničehonic na tebe přijde lítost, kvůli tomu, že jsem tě před sedmdesáti léty našel ve svojí vile, na svojí posteli s Dellem, jak tam dovádíte? Celých těch ********* sedmdesát let tě ani ve snu nenapadlo, že bys udělala něco špatně? Promiň, já jsem bojovník a ne postava ze slaboduché telenovely. Já nebudu klekat na koleno a nebudu brečet, jenom proto, že tě už to s Qerseyem prostě přestalo bavit a že jsi se rozhodla přijít na mě se smutnými řečmi.“
„Ale s Dellem jsi celou tu dobu přítel! Proč mně nedokážeš ani po tak dlouhé době odpustit.“
„Já jsem ti odpustil už hodně dávno. Jenom nechápu, proč chceš, abych to zkoušel znovu. Nevidím žádný důvod, zkoušet to znovu.“
„Nevidíš důvod? Tak si zkus vzpomenout, jak jsme se poprvé potkali! Jak jsi mě učil modlit se k Jasanovi a jak jsi mě málem oběsil! Víš, že já jsem byla s Dellem, Qerseyem a dávno i s Meumerem a že ty jsi byl s Danielou a nebo s Kateřinou, ale že i přesto všechno, já jsem nejvíc ze všech milovala tebe a nezapřeš, že i ty jsi vždy, ač to ode mne bude znít egoisticky, nejvíce toužil po mě.“
„Ano, vzplál mezi námi velký plamen, ale ten už je dávno pohřben pod tunami písku. Nashledanou.“
A Cyril se vydal za ostatními.

Celou cestu vzducholodí do turbotunelu Kečetrk mlčel a hleděl do bílé zdi. V uších mu znovu zněla slova: „…nevidíš důvod… …vzpomenout… …poprvé potkali…“
Na holé a chladné eliniové stěně, jako by se mu odehrával děj. Hleděl do Starého Metalu před mnoha a mnoha stovkami let. Viděl temný les a sebe, jak jde po lesní cestičce.

Ten někdo, kdo Cyrila sledoval, musel už být na dosah. Cyril prudce kopl dozadu, ale zasáhl jen vzduch. Okamžitě jej něčí pěst zasáhla do obličeje a skácel se na zem. Stála nad ním dívka s krásnými rudými vlasy a bojovným výrazem ve tváři. Aeria.
„Nejdřív přijde, dělá machra, potom si nevšimne, že ho několik sáhů sleduji a nakonec se mi nedokáže ubránit. Nepomůžeš nám,“ řekla a pomohla mu vstát.
„Nepatříš do našeho drsného světa,“ řekla mu, „Celý život jsi žil jen v radovánkách a neznáš utrpení.“
„Ještě se ani neznáme, a už mně takto hodnotíš. Já jsem Cyril, a ty?“
„Já nejsem Cyril,“ odpověděla popravdě.

Cyril se svým vzpomínkám usmál. Ach, to bylo tak strašně dávno. Viděl stejný les a stejnou noc, jen o pár okamžiků později. Bylo po souboji. Cyril zvítězil a Aeria musela uznat, že je schopným válečníkem.

Byla malátná a vyčerpaná. Posadila se a opřela zády o rozložitý buk. Na krku měla otlačeniny od liány, na kterou ji při souboji Cyril dočasně pověsil.
„Aeria, jméno mé,“ pravila, „Ale toto snad nebylo nutné. Málem jsem zemřela.“
„Che, che, che!“ zasmál se.
„Promiň, že jsem na tebe tak zaútočila.“
„To nic. Jen mně mrzí ta fráze, že jsem žil jen v radovánkách. Není to žádná pravda.“

Obraz se znovu změnil. Tentokrát jsem byl i s Aerií v bojové vzducholodi, zaparkované nedaleko Staro Metalské vesnice.

„Počítači, teleportuj mne a savce vedle mne do zbrojnice,“ přikázal Cyril.
„S kým to hovoříš?“ zeptala se Aeria.
„Objekt: dva savci z oblast: vstupní místnost do oblast: zbrojnice teleportován,“ ozval se dívčí hlas ve chvíli, kdy se ocitli ve zbrojnici.
„Oh, kteráž to panna mne oslovila?“ nevycházela Aeria z údivu.
Aeria kráčela zbrojnicí.
„Následuj mně, vyzbrojím tě,“ řekl Cyril a vedl ji k jednomu výklenku ve zdi.
„Toť obětní oltář?“ tipla si Aeria.
„Ne, toť textilní replikátor.“
„Jeden Fidohalerkský plášť, model: savec vedle mne.“
„Proč mne stále označuješ jako savec?“ namítla, ale to už se ve výklenku objevil modrý složený plášť.

Kečetrk se znovu zasmál, když si vzpomněl, jaká tehdy Aeria byla. Kdyby ho shoda okolností do té vesnice nezavedla, nestalo by se mnoho věcí. Nikdy by se nedostala do Metalu a Meumer, kterého by si vzala, také ne. Proto by také Meumer málem nepohltil Metal cyborgy. Nikdy by se nenarodil Karel, Myslivec, Lucian, Lidius ani Link. Dexové by nikdy nezanikli. Všechno se točí kolem Aerie. Ona je nechtěně tvůrcem dějin celých národů. Viděl ty staré vzpomínky tak zřetelně, jako by to bylo včera.

Dlouho do noci si s Aerií povídal a přemleli spolu všechno možné.Potom najednou Aeria koukla na velké kyvadlové hodiny a řekla: „To už je tolik? Musím se pomodlit!“
Potom klekla k obrázku s křížkem a pravila: „Panebože, jenž jsi na nebesích, dej nechť se mi meč nikdy neotupí, nechť jediná tekoucí látka, jenž dotkne se sekery mé, jest krev mých nepřátel. Nechť můj luk nikdy nemine cílem…“
Vida Aerii, klekl Kečetrk na zem a pravil: „I vyslechli bohové prosby Jasanovy a na míru Jasanovu splácali z masa a kostí Fidohalerka, a potom mu Jasan trochu své odvahy foukl do plic.“
„To bylo hezké,“ pravila Aeria, „zopakuj mi to, prosím tě.“
Zopakoval to ještě jednou. Potom to musel Aerii celé naučit zpaměti.

„Na co myslíš?“ přerušil jeho myšlenky Metoděj.
„Na to jak jsem poprvé potkal Aerii. To už ale bylo hodně dávno.“
„Jo, to byla sranda,“ zasmál se Metoděj. „Tehdy jsme byli ještě tak mladí a blbli jsme jak malí kluci.“
„To jo,“ zasmál se Cyril, „Jednou jsem, ani nevím, co mně to popadlo, vešel do tamějšího kostela a zamířil rovnou do zpovědnice. Seděl jsem tam na lávce a vedle bylo malé okénko zacloněné mřížovím. ‚Otče?’ povídám já ‘Jste tam?’
‘Jistě synu, sedím zde a naslouchám. Co si přeješ?’ povídá tehdy ten kněz.
‘Chci se zpovídat ze svých hříchů.’“
„Co tě to vůbec napadlo, zpovídat se z hříchů?“ přerušil Cyrila Metoděj.
„Vyprávěj, to mně zajímá,“ řekl Qersey.
„No,“ pokračoval Kečetrk, „Ten kněz mi na to odpověděl: ‘To si děláš… …e teda, nuže hovoř.’
Nad další odpovědí jsem se musel troškou zamyslet.
‘Otče, jsem velký hříšník.’ řekl jsem pak.
Odpověď mě překvapila: ‘To já taky, nic si z toho nedělej.’“
„Už tuším, jak to dopadne,“ smál se Qersey a Metoděj i Cyril se smáli s ním.
Pak Cyril mluvil dál: „Já jsem řekl: ‘Zabil jsem člověka. Porušil jsem článek božího desatera.’
‘Já už porušil článků…’ děl ten zpropadený kněz.
‘Zabil jsem mnoho lidí.’
‘Já jich taky spoustu zabil a spoustu ještě zabiji.’
To víte, knězova odpověď mě trochu zarazila,“ (Metoděj vybuchl smíchem), „ale pokračoval jsem: ‘Otče, oběsil jsem Aerii.’
‘Já už oběsil lidí.’ říká mi kněz.
‘Ale já ji zase sundal.’
‘Já ne!’ zachechtal se.
No, tak jsem přemýšlel, s jakým hříchem bych ještě vytasil. Naštěstí jsem měl eso v rukávu.
‘Jsem nevěřící!’ přiznal jsem se.
To už ale slyším smích od vedle. Nešlo mi to moc na rozum.
‘To já taky!’
V ten moment mi došlo to, co ty, už víš od začátku, že, Qerseyi?“
„Byl to Metud,“ řekl Qersey.
„Přesně,“ smál se Akniluoj, „tehdy Cyril vyrval tu mřížku a koukal přímo na mě. Mohli jsme se dobře porvat, kdyby nám do toho nevlezl křik od opravdového kněze: ‘Co mi to tam provádíte?!’
Tak jsme zdrhali rychle z kostela.
‘Jak malé děti!’ řval za námi kněz.“
„Jo, to byly časy,“ smál se Cyril.
„Tak vidíš, nic není tak temné, jak se zdá,“ řekl Metoděj. „Je zbytečné propadat smutku, když víš, že všechno zlé je vyrovnané stejnou mírou dobrého. Jenže to dobré tak intenzivně nevnímáme a proto se nám zdá, že vládne zlo.“
„Máš pravdu, jako vždycky,“ uznal Cyril.
„Tak už na ni nemysli,“ řekl mu Qersey, „jednak je okolo krychle plno jiných hezkých děvčat a jednak by jsme o ni museli bojovat a ty by jsi mě tím pádem zabil. A přece bys nechtěl ztratit přítele.“
„To bych nechtěl. Nejsem barbar, nebudu s tebou bojovat,“ řekl Cyril.
Tharghg zaštěkal, zřejmě se chtěl zapojit do rozhovoru.
„Neboj chlapče,“ uklidnil ho Metoděj a vytáhl z gastroreplikátoru misku s vonící vitamínovou pochoutkou, „brzy se už budeš moct proběhnout.“

Související články:
Allus, Mesto, Inoitis - 41. díl - Epilog (15.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 40. díl - Konec příběhů (13.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 39. díl - Domů (10.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 38. díl - Cesty (07.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 37. díl - Vzdálené a ještě vzdálenější (04.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 36. díl - Ta nejrychlejší z porážek (01.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 35. díl - Boj naslepo (29.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 34. díl - Dlouhá noc (26.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 32. díl - Nebuněční poprvé útočí (21.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 31. díl - Endoimplantáty a Lucian (18.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 30. díl - Králův konec (15.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 29. díl - Problémy města Ciardeh (11.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 28. díl - Sebevražedný drak (08.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 27. díl - Teta s velmi dobrou pamětí (04.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 26. díl - Dějiny Metalské, část druhá (01.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 25. díl - Poslední hudba... (29.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 24. díl - Dexové proti Neodexům (27.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 23. díl - Útěk Heptahydrátů (25.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 22. díl - Od desíti k pěti (23.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 21. díl - Poustevníkova moudrost (20.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 20. díl - Karel, Ni'ja a Link (17.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 19. díl - Bernatul Lyysis, část druhá (14.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 18. díl - Neodexové se představují (11.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 17. díl - Bernatul Lyysis, část první (08.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 16. díl - Základní výbava Fidohalerka (05.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 15. díl - Konec bitvy a návrat (02.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 14. díl - Bitva s Rederny (29.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 13. díl - Shromáždění Dexské armády (26.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 12. díl - Týden v zemi přesliček (23.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 11. díl - První den v zemi přesliček (20.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 10. díl - První půlrok na Akademii (17.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 9. díl - Nový Fidohalerkský kodex (14.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 8. díl - Dějiny Metalské, část první (12.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 7. díl - První čtvrtina roku na Akademii (09.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 6. díl - První den na Akademii (06.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 5. díl - Různé začátky (03.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 4. díl - Poznámky ke čtení (30.08.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 3. díl - Základní poznání (27.08.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 2. díl - Pro Aerii Christianovou (25.08.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 1. díl - Prolog (23.08.2007)

Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
K tomtu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!    Přidej komentář

 



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

şehirler arası nakliyat şehirler arasi nakliyat ücretleri

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz