.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Říjen  >>
PoÚtStČtSoNe
    1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

 .: Online
Stránku si právě čte 8 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Allus, Mesto, Inoitis - 34. díl - Dlouhá noc

Jakub Raida - Romány - 26. 11. 2007 - 3348 přečtení

Kateřina Čendová konečně nalezena!

Kostlivec zkusmo pohnul několika obratli a vzápětí usoudil, že je v pořádku.
„Díky,“ řekl Lucianovi. „Jmenuji se Derelict a jsem největší mudrc a vědec Starého Metalu?“
„Fakt? A v jaké oblasti jsi bádal?“ zeptal se Lucian.
„Hádanky, kryptogramy a podobné. Vytvářel jsem hádanky, na něž neznali odpověď ani ti největší mudrcové a králové. Měl jsem u lidí velké slovo.“
„Opravdu?“ zamručel Sten a nedůvěřivě si kostlivce přeměřoval.
„Samozřejmě. Možná víte o království, kde vládnou Chloridové. Kdysi dávno, země byla v ruinách a král mrtev. Rozhodovalo se mezi jeho třemi syny, kdo se ujme trůnu. Položil jsem jim tedy hádanku a ten, kdo ji uhádne, měl být králem. Ani jeden z nich neuhádl a ani jeden z nich se nestal králem.“
„Kdo se stal králem?“ zajímal se Fidohalerk.
„Barbarský náčelník z vedlejší země.“
„Znal odpověď?“
„Ne, ale měl obrovskou armádu a já jsem se ho neopovážil na nic zeptat.“
„Tušil jsem to,“ ušklíbl se Kraj.
„Jaká byla ta hádanka?“ zeptal se Lucian.
„No, řekl jsem jim toto: Bratři, váš otec vám před smrtí směřoval tato slova: Nechť se jeden z mých synů ujme kralování. Ten kdo odpoví na mou hádanku. Když jsem se vrhal do závěrečné bitvy, měl jsem s sebou jen 129 pěšáků s luky a meči a 35 rytířů s kopími, sekerami a palcáty. Jen 116 pěšáků bylo ozbrojených. 62 pěšáků mělo nejvýše jednu zbraň. Pěšáků, jenž měli meč bylo o 47 více, než těch, co měli luky. Z těch 35 rytířů mělo sedm kopí a stejně tolik sekeru. Palcát mělo pět rytířů. 21 rytířů už zbraň nemělo a jeden jediný rytíř měl všechny tři zbraně. Ti co třímali v rukou jak sekery, tak i palcáty byli dva, jeden jediný měl palcát a kopí. A nyní, který syn mi přesně poví, kdo byl jak ozbrojen?“
Lucian se smál: „Oni na to nepřišli? Vždyť to je jednoduché jako pokácet břízu!“
„Nechte toho,“ zavrčel Sten. „Tlacháte o nesmyslech.“
„Dobrá, vyznáš se tady?“ zeptal se Lucian kostlivce, odpovědí mu však bylo zakroucení hlavy.
„Celou dobu jsem v této místnosti. Nic víc z jeskyně jsem neviděl.“
„Takže, pojďme tudy,“ kývl Lucian severním směrem.
Vešli do dveří a ocitli se v nevelké místnosti, na jejíž podlaze ležela lidská mrtvola. Byl to Stenovou sekerou zabitý vedoucí projektu Krystal.

Cyril, Metoděj a Qersey šli lesem za nelidské tichosti a opatrnosti. Ani sebemenší křupnutí větvičky by je nemohlo prozradit. Les v okolí Santaru byl sice tichý a klidný, ale mnohé šrámy vyprávěly o zuřivých bojích, které zde proběhly.
„Hele!“ ukazoval Qersey do údolí.
V lesním šeru tam ležela dvě mrtvá těla.
„Podívej se na ty výrazy ve tváři. Museli hodně trpět,“ řekl Metoděj.
„Zřejmě to mají na svědomí nukleokapsidy.“
„Někdo se blíží!“ sykl Cyril, tasil meč a splynul s křovím.
Metoděje už v tu chvíli také nebylo vidět. Qersey se ocitl v kruhu sedmi Krajů s oštěpy.
„He, člověk a ozbrojený. Zabijeme ho, ne?“ zavrčel jeden z nich.
„Kdo se ho dotkne, zemře rychleji, než opadá listí ze stromu,“ zahulákal Cyril.
Metoděj se na něho podíval a udělal výsměšný obličej. Krajové se rozesmáli.
„Myslel jsem to takhle,“ řekl Cyril, kopl do dubu a z toho vzápětí opadalo listí i s větvemi.
„Podívej,“ řekl jeden z Krajů, „ti dva mají stejné oblečení jako ti, co se k nám přidali.“
Cyril okamžitě zbystřil.
„Kdo?“ zeptal se. „Patříme k nim. Okamžitě nás za nimi zaveďte.“
Krajové se chvíli domlouvali. Potom jim naznačili, ať je následují.

Lucian, Sten a Derelict vešli do rozměrné místnosti, které dominovaly dvě zlaté klece. V jedné byla vybělená kostra, v druhé…
„Cellie!“ zvolal Lucian radostně a vyběhl ke kleci.
Ještě za běhu jeho ostří dopadlo na visací zámek. Jaké však bylo Fidohalerkovo překvapení, když se zámek ani nehnul.
„Luciane! Věděla jsem, že pro mě přijdeš. Ach, bylo to tak hrozné. A Kirelilak…“
„Kde je ten pes!“ zavrčel Lucian. „Ve jménu bratrů mu utnu hlavu.“
„On, on zemřel. Muselo ho zabít něco z jeskyně. Byla to hrůza.“
„Jak otevřu tuhle klec?“
„Nevím, ale slyšela jsem dva hlídače, jak si povídali o tom, že klíče od klecí má jenom paní.“
„Kdo to je ta paní? To nemohl být Kirelilak!“ ptal se Lucian.
Sten zatím postával u vchodu do místnosti.
„Paní,“ řekl kostlivec Derelict, „to ona vládne všem těm nukleokapsidům. Přišla z nesmírně dalekých zemích. Jmenuje se… …Kateřina Čendová.“
Luciana zamrazilo. Jakoby to jméno už kdysi slyšel.
„Jak se k ní dostaneme?“ zeptal se kostlivce.

Brzy ti tři došli k velkým kovaným dveřím, které se marně snažil vyrazit Lidius.
„A, tady jste. Co teď?“
Derelict přistoupil ke dveřím a dlouhou dobu něco tiše mumlal. Potom to cvaklo a dveře se otevřely.
„Dovnitř ale nemůžu, jděte tam sami,“ řekl ještě a poodstoupil.
„Jak máme vědět, že nás nechceš zradit?“ zeptal se podezíravě Sten.
„Budeš mi muset věřit,“ řekl kostlivec.
„To půjde dost těžko, takovým, jako jsi ty, věřím jenom to, že nemají dobré úmysly.“
„Já ti věřím,“ řekl Lucian, na kterého zase začala přicházet nevolnost.
Nohy mu nesmírně ztěžkly a cítil, že se každou chvílí sesype. V hrdle měl úplně vyschlo, jakoby už aspoň tři dny nepil. Přesto měl nutkání, že musí dokončit úkol a to jediné ho drželo na nohou. Vstoupil do místnosti a Sten i Lidius šli hned za ním. Místnost byla sice obří, ale absolutně holá. V jejím středu stála žena v dlouhých a barevných šatech. Skoro to vypadalo, že tam ani nepatří. Každopádně, tvářila se velmi klidně a jakoby si nevšímala tří obrovských chlapů s těžkými zbraněmi v rukou. Kousek za ní stál obří Ullyjský krystal.
„Co jsi zač?“ zeptal se Lucian a jeho oči prohledávaly každý okolní kout.
„Kateřina Čendová, paní nukleokapsidů. Co víc bych měla dodávat?“
„Chci vědět všechno,“ řekl Lucian.
„Všechno?“ ušklíbla se Kateřina. „Tak dobře, mladý Fidohalerku, dozvíš se všechno, stejně za chvíli buď zemřete, nebo se stanete mými otroky.“
Sten křečovitě sevřel sekeru.
„Narodila jsem se v Metalu, roku 3199, na podzim. Byla jsem vybrána na Akademii a stala se Fidohalerkem. Ano, já jsem byla Fidohalerk. Po dlouhé době jsem však pomalu zjišťovala, že být Fidohalerk zřejmě není tím pravým údělem pro mě. Dlouho jsem putovala po neznámých krajích a dlouho jsem hledala moc, která by mě povýšila nad ostatní. Potom mne navštívila bohyně, která neměla jméno a byla oděna v šat z ptačích per. Nabídla mi nesmrtelnost a nekonečnou moc výměnnou za to, že povedu její živá i neživá vojska a především, jestli zničím Cyrila a Metoděje. Říká se sice, že kdo prahne po takové moci, může snadno přijít k úhoně, ale to neplatilo v mém případě. Za Rudým mořem jsem našla zemi tak odlišnou, jak jen si dokážete představit. Žili tam Nebuněční, kteří jako hostitelské buňky používali velké krystaly. Ano, i Ullyjský krystal je jedinou buňkou. Dlouho jsem plánovala smrt Kečetrkovi a s ním i celé buněčné civilizaci. Pak jsem vyslala krystal, jenž byl schopen vytvářet Nebuněčné, do Krajských zemí. Chtěla jsem nejprve zničit Kraje. Kdo však mohl tušit, že mladý Qersey, samozřejmě za ručičku veden mocným Kečetrkem, přijde, hrozivým Krajům vyfoukne krystal a ještě do něj zakleje démona cyborgizace. Kvůli démonovi byla Nebuněčná moc potlačena, ale to teď už neplatí, neb démon je zase doma v astrální sféře. Nějaké dotazy?“
„Ano. Za prvé, proč jdeš po Kečetrkovi a za druhé, proč byla má matka v té době v okolí krystalu?“
„Kečetrk a Akniluoj ohrožují nesmrtelnost bohů, protože jsou už příliš staří. Já už dnes s odpovídáním končím. Znamená to, že zemřeš a už nikdy se to nedozvíš. Ale osud většinou nebývá jako v románech. Kdyby takový byl, tak by vaši bratři byli naživu.“
„Ale sama jsi mě přece vyzvala, abych položil dotazy! Odporuješ sama sobě!“
Ale Čendová už neodpovídala.

Krajové vstoupili do údolí obklopeného lesem hustým jako Kečetrkovy dlouhé vlasy. V údolí byl typický Krajský tábor tvořen kupolovitými stany, ohništi a dřevěnými konstrukcemi strážních věží. Takový tábor se dal kdykoliv rozdělat a přesunout jinam.
„Doveďte mě k té vaší návštěvě,“ řekl Akniluoj nesmlouvavým tónem.
„Měli by být v náčelníkově stanu,“ odvětil jeden z Krajů.
„Počítám, že to je tamten,“ ukázal Cyril na největší a nejzdobenější stan v prostředku osady.
„Kde je, sakra, ten pes?“ zvolal náhle Qersey, který zjistil, že Tharghg někam zmizel.
Nechápající Kraj dostal podezření, že Qersey míní psem jejich náčelníka a bleskurychle tasil. Dříve, než však jeho čepel stačila Qerseye rozpůlit, zastavila se o nastavený Fidohalerkský meč.
„Takhle se dnes Krajové chovají ke svým přátelům a spojencům?“ zeptal se Cyril.
„Lidé už nejsou naši přátelé!“ odplivl si Kraj.
„Proč? Protože mají oranžovou kůži?“
„Odkud jste přišli, že nic nevíte?“ zakroutil Kraj hlavou, ale to už k nim kráčel Krajský bojovník mohutné postavy, v jedné ruce těžký perlík, ve druhé objemný šplouchající demižon.
„Co se tady děje?“ zeptal a nesnažil se zakrýt podezření.
Okamžitě jej však zaujalo modré ošacení dvou Fidohalerků.
„Co jste zač?“
„Přátelé tvých hostů.“
Kraj je gestem vybídl, ať ho následují a vydal se zpět do stanu.
„Jmenuji se H’taruen a jsem vůdce tohoto kmene. Přišli-li jste nám pomoci, rádi vás zde uvítáme a podělíme se o naše zásoby – každá silná paže vládnoucí mečem se nám nyní hodí.“
Cyrilovi nemohlo uniknout, jak H’taruen položil zvláštní důraz na slovo nyní.
„Přišli jsme z velké dálky; co se zde děje zvláštního?“ zeptal se Cyril, ačkoliv tušil, že by si teoreticky dokázal odpovědět sám – několik Fidohalerků je příliš velký činitel.
„Ach jo, takže ve zkratce,“ řekl H’taruen. „Až do nedávných dob byl na Cedaržském trůně starý král Sielehark. Terorizovat vlastní lidi uměl skvěle, ale z naleštěných brnění vojáků z okolních zemí měl přeci jenom hrůzu. Tak byl domluven s námi – se svobodným
Krajským lidem. Stačilo, abychom za něj chránili hranice a pomohli mu vyhrát pár bitev a na oplátku jsme zde mohli žít a loupit na obchodních cestách. Potom se sedláci vzbouřili a zabili krále. Proslýchá se sice, že se král zabil sám, ale na výsledku to nic nemění – král se teď prohání pekelným labyrintem. Na jeho místo usedl jeho syn, Ssethdserio. Začínalo to vypadat docela slibně, protože Ssethdserio byl mnohem moudřejší a klidnější. Jenže… …nevládl moc dlouho. Snad ho sám satan navštívil – nezbylo z něj nic než popel.“
Cyril se podíval na Metoděje a měl velmi zlé tušení.
„A dál?“ zeptal se Metoděj.
„Na jeho místo chtěli tedy občané Ciardehu dosadit místního starostu. Jenomže jen chvíli poté náhodou zemřel při rybaření se svým zetěm Rudolfem. Prý uklouzl a utopil se v rybníce. Pravda je, že babky viděly na rybníce krvavá kola. Utopenci nekrvácejí.“
„Nemusíš nám vysvětlovat mocenské machinace, pokračuj,“ přerušil ho Cyril.
„Rudolf se tedy stal králem. A to je na tom to nejhorší. Nejenom, že zabil svého tchána – osobně jsem ho znal, byl to dobrý muž, ale krom toho prohlásil všechny Kraje za méněcennou rasu, obvinil můj kmen z posluhování démonům a z lidožroutství. Ach, jak jsou lidé proradní – na nás se dívají jako na barbary a oni sami…“
H’taruenovo kladivo opsalo oblouk a přelomilo břízku vejpůl. Cyril si byl jistý, že být na místě stromku král, už by si mohl na onom světě povykládat se svým nebohým tchánem.
„To je Rudolf tak hloupý? Když si vás znepřátelí, jednak přijde o pomoc a jednak si udělá nového nepřítele. Vědomě si přidávat nepřátel je v rozporu s racionálním myšlením. Nebo má nějakého jiného mocného spojence?“ přemýšlel nahlas Cyril.
Náčelník pokýval hlavou a opřel si kladivo o rameno.
„Máš pravdu. Jakoby nevěděl, že vlastní krví jsem platil za to, aby on nemusel narukovat a riskovat potom život oblečen v ocel. Vyhlásil, že máme odejít z této země – z naší domoviny, jinak budeme rozdrceni! On si myslí, že je snad jeden z bohů, nebo co!“
Kladivo zasvištělo znovu vzduchem. Tentokrát přistálo na ohrádce okolo výběhu chovných vepřů. Plot se rozsypal jako by jím prošlo tornádo.
„A ten mocný spojenec?“ připomněl Metud.
„Samozřejmě. Rudolf se teď nejspíš paktuje s lesními lykantropy. Také bídáci – všichni je považují za čestné a moudré a přitom si myslím, že to jsou oni, kdož se paktují s ďáblem. Jejich vůdce má podle mých zvědů zvláštní společnost. Je to osoba nevídaných schopností, která chce podle mě jediné: vidět Kraje buď přikováni k veslům, nebo nejlíp s navždy zavřenými víčky.“
„Kirelilak,“ poznamenal suše Cyril.
„Ano, i vaši přátelé mluvili o Kirelilakovi. Ale on je podle nich muž, kdežto ten, o kom mluvím, je určitě žena. Nazývá se nesmyslně složitým a nevyslovitelným jménem.“
„Jak je to jméno?“
„Avokaiillaiuhdcnuaijv,“ hláskoval H’taruen. „Ale posledních pár dní nebyla v okolí spatřena.“
Potom všichni čtyři vešli do náčelníkova stanu. Kdyby tak Kečetrk věděl, že Avokaiillaiuhdcnuaijv není nikdo jiný než jeho druhá manželka!

Čtveřice vešla do stanu. V kruhu kolem ohniště, jehož kouř odcházel dírou v nejvyšším bodě stanu, sedělo na zemi několik lidí. Lenku, Standu a Della poznali okamžitě. Dále tam byl mohutný válečník divokého vzezření, kterého nikdy neviděli. A ještě tam byl muž, jehož tvář byla Cyrilovi povědomá, ale nemohl si vzpomenout, kdo to je.
„Cyrile! Metude!“ zvolal Dell a vyskočil.
I Lenka se Standou se rychle zvedli.

Dlouho do noci si v H’taruenově stanu povídali a když si sdělili, vše co věděli, vznikla jim z toho poměrně ucelená mozaika. I na té však ještě byly některé chybějící dílky – nikdo nevěděl, co je se Stenem, Lucianem, Čendou, Luckou a Lambdou. Zarostlý, drobnější muž se představil jako Cieinb – kdysi dávno Dexský mudrc, nyní theurg na volné noze. Velký lidský válečník, jmenujíc se Boss, celou dobu seděl nehnutě a naslouchal stejně bystře jejich řeči jako šelestu v okolí stanu. Dvakrát bez komentáře vyběhl s tasenou dýkou ven a za chvíli se mlčky vrátil. Cyril se tomu musel v duchu usmát – ano, i jeho smysly byly natolik vybičovány dlouhým pobytem v divoké přírodě, že slyšel plíživé kroky v lese, jenže on měl navíc ještě pár dalších schopností, takže dokázal rozeznat Krajského válečníka od nějakého nepřítele. Kečetrk se podíval na hodinky. Bylo teprve půl deváté a on tušil, že tohle bude dlouhá noc.
„Dobrá, nyní zhruba víme, jak na tom jsme. Rudolf si tvoří armádu, pán lykantropů ji už má. A s námi nemají dobré úmysly.“
„Počkat,“ řekl jiný z Krajů, „tohle jsou zbytečná obvinění. Nemáme ani jeden důkaz, že jsou lykantropové proti nám. Co já vím, tak lidmi odjakživa pohrdali a nevynechali jedinou příležitost zapálit jim střechu nad hlavou. Nejsou však ani s námi. Stále jsou ještě nezávislí a záleží jen, jestli s nimi uzavřeme spojenectví dříve než lidé.“
„Ta řeč je rozumná,“ řekl Metoděj, „také se mi nechce věřit, že by lykantropové bojovali po boku lidí.“
„Dobrá, v tom případě to musíme zjistit,“ řekl Cyril. „Kdybys, H’taruene, dovolil, doporučil bych ti, co máš udělat. Já půjdu zjistit, jak je to s těmi lykantropy, Boss půjde se mnou, protože dobře zná okolí. Metoděj se spolu s Qerseyem a Dellem vydá do Santaru pro Heptahydráty. Cieinb se mezitím pokusí je přivolat za pomocí theurgie. Lenka a Standa budou shromažďovat informace ohledně Rudolfovy armády. Každopádně nic moc zatím nevíme, takže bychom se neměli ukvapovat s nějakým zabíjením.“
„Nedovolím, aby nám lidé přikazovali, co máme dělat!“ vykřikl Kraj se jménem Shaeerthaw.
„Beztak pochází od Rudolfa!“ zavrčel druhý Kraj, jmenující se Thraegoor.
„Nepocházíme od něj,“ řekl klidně Cyril.
„Jsi lhář!“ odplivl si Thraegoor.
Cyril věděl, že ten Kraj pochybuje o jeho cti a že ho nyní musí vyzvat k souboji.
„Takové obvinění může muž smýt jen krví,“ řekl Kečetrk.
„Klidně, nebojím se žádných lidských parchantů!“ vrčel Kraj.
„Vyber si styl boje,“ řekl H’taruen Cyrilovi, neb vyzyvatel má vždy na výběr.
„S meči, v malé aréně,“ odpověděl Fidohalerk.
„Dobrá, nechť boj začne za hodinu, před velkým ohněm,“ rozkázal náčelník a Kečetrk si na hodinkách nastavil alarm tak, aby mu zapípaly za pět minut půl desáté.
„Chcete místo k přespání?“ zeptal se H’taruen.
„Víš sám, že zálesák si nejvíc odpočine při plížení lesem,“ mávl Metud rukou.
Potom vyšli ze stanu a každý šel jinudy.

Cyril šel sám lesem. Kdyby stála hlídka metr od něj, stejně by o něm nevěděla – tak byl tichý a neviditelný. Náhle si uvědomil, že se k němu někdo blíží a ten někdo o něm také ví. Temnou nocí zableskly dlouhé čepele mečů a zastavily se o sebe. Cyril hleděl do Bossova obličeje. Zastrčil meč zpět do pochvy.
„Vypadáš zkušeně,“ řekl Boss. „Počítám, že z Thraegoora moc strachu nemáš, co?“
„To ne. Možná je velký a silný, ale určitě mi nemůže být rovnocenným soupeřem. Jenom si nerad zabíjím potenciální spolubojovníky.“
„Nedalo se nic dělat,“ pokrčil Boss rameny. „Musel jsi ho vyzvat.“
„A co ty jsi vlastně zač?“
„Ale, jenom žoldnéř bez domova. Zabíjím a za peníze si pak užívám v bordelech a hostincích. Občas taky něco vykradu, nebo někoho oloupím na cestě.“
Kečetrk se usmál – příliš moc mu to připomínalo jeho samotného.
„Tak to jsme na tom stejně…“
Vtom oba ztichli. Někdo byl na vrcholku prudkého svahu před nimi. Cyrilovy uši zaslechly zvuk, jenž mohla vydávat jen napnutá tětiva. Během pár snímků se s Bossem gestikulací domluvil. Potom se Boss neslyšně vydal po svahu, zatímco Cyril vytáhl vrhací nůž a stál na místě. Během okamžiku vzduchem zasvištěl šíp. Díky aim se Cyrilovi zdálo, jako by šíp visel před ním ve vzduchu a jen velmi líně se k němu přibližoval. Udělal úkrok do strany a šíp se zabodl do stromu. Nůž opustil Cyrilovu ruku, zmizel v temnotě a vzápětí se ozvalo krátké syknutí umírajícího. Kečetrk dlouhými kroky vyběhl do svahu. Na vrcholku už čekal Boss. U jeho nohou leželo bezvládné tělo lidského lučištníka v hnědé kazajce. V hrudi měl zabodnutý Fidohalerkský nůž.
„Když jsem tady doběhl, už to měl za sebou,“ šeptl Boss.
„Já vím, to je má práce,“ odvětil Cyril a vzal si nůž.
„Co když jich je v okolí víc?“
„O tom nepochybuji.“
A skutečně – za tu hodinu jich společně pobili ještě šest. Nakonec usoudili, že v okolí nikdo není. Přesto však nechal H’taruen, poté co vyslechl jejich referát, zesílit hlídky. To už se blížila doba Cyrilova souboje. Vydali se tedy zpět do tábora.

Aréna byl jen kruh s průměrem sotva osm metrů ohraničen dokola stojícími Kraji. Skoro všichni bez vyjímky fandili Thraegoorovi a vsázeli na něj. Jen Metoděj pošeptal Cyrilovi: „Udělej to bezbolestně, nezapomeň jak jsme minule… …ti dvouhlaví lidojedi nás prokleli ve třinácti jazycích, jenom proto…“
Jenže to už H’taruen odstartoval boj. Thraegoor to chtěl zřejmě vyřešit rychle a proto s pokřikem vyrazil a udeřil mečem. Vůbec se při tom útoku nekryl a kdyby Cyril chtěl, už je po něm. Jenže Cyril to neudělal a poznali to jen Fidohalerkové. Thraegoorův meč svištěl vzduchem všemi směry, někdy v seku, jindy s úmyslem bodnout. Ale Cyrila nikdy nezasáhl. Vždy, když už to vypadalo, že Cyril jen tak klidně postává, Thraegoor sekl mečem, jenže v ten okamžik už byl Cyril jinde. Aby si získal srdce fanoušků, vůbec neútočil a když uhýbal, dělal to tak, že to vypadalo, jako by ho čepel míjela sotva o pár milimetrů. Jen několikrát udeřil do protivníkovy zbraně a ta vždy dopadla o kousek dál do trávy. Cyril v klidu počkal, až si Kraj zvedne zbraň a nadále uhýbal. Thraegoor už byl vyčerpaný a rudý zlobou. Zuřil tak, až z něj šel strach, jenže Cyril strach neměl. S úsměvem na tváři uhýbal meči. Když Kečetrk vyrazil Krajovu zbraň pošesté z mohutného ale slabého zápěstí, H’taruen to už nevydržel a zvolal: „Dobrá, lidský válečníku, všichni už víme, že jsi silnější než Thraegoor, tak tě nyní za svého vojáka prosím, abys si s ním už přestal hrát, rychle to ukončil a nechal ho tak zemřít důstojně.“
Cyril donutil odzbrojeného Kraje pokleknout a přiložil mu čepel ke krku.
„Dobře. Ať tedy zemře důstojně…“ řekl Cyril a pozvedl meč.
Thraegoor zavřel oči a připravoval se na smrt. Meč zasvištěl vzduchem. Překvapený Thraegoor otevřel oči a uvědomil si, že má stále hlavu na krku. Jen jeho plnovous se nyní useknutý povaloval v bahně. Nad sebou uslyšel Fidohalerkova slova: „…ale ne zbytečně, v boji s přítelem. Nechť zemře důstojně v bitvě s naším společným nepřítelem a tím se stane užitečným celému svému kmeni.“
S tím Kečetrk odstoupil, schoval meč a obdržel Metodějův pohlavek.
„Ty holomku,“ smál se Metud, „musíš se takhle předvádět?!“
Zato Krajům se výsledek zřejmě vůbec nelíbil. Na jejich ohněm ozářených tvářích bylo vidět znechucení a hlavně opovržení vůči Thraegoorovi. Někteří mu dokonce plivli na tělo. Thraegoor hleděl do země a odklidil se pryč od světla plamenů. Oba dva Fidohalerkové kráčeli od ohně pryč. Když míjeli Bosse, tak poznamenal: „Dobře jsi udělal, ale myslím, že Kraj bez cti nám bude platný asi jako lidská babka kořenářka.“
Cyril pokrčil rameny: „Je už jen na něm, jak se s tím vypořádá. Já tomu dvoumetrovému a dvoumetrákovému chlapovi psychoterapeuta dělat nebudu.“
Boss se vzdálil a začal přemýšlet o tom, co to je psychoterapeut. Byl sice přirozeně moudrý, ale inteligence bez znalostí je jako meč bez ostří.
„Pojď, dáme si v jídelním stanu pivko,“ řekl Metoděj.
„Tu Krajskou břečku už nevezmu do huby, ale možná se později stavím,“ řekl Cyril.
Metoděj tam tedy šel sám. Vedle Cyrila se ocitl H’taruen.
„Dobrý boj…“ řekl a pak vypadal, jako by chtěl ještě něco říct, jenže nakonec si to rozmyslel.
Místo toho jen pronesl: „Nyní ti náleží Thraegoorův stan. Stejně myslím, že on se dne radši vyspí ve stínu lesa.“
„Taky bych mohl spát opřen o borovici, ale myslím, že si tam spočinu.“
„Je to ten, před nímž se suší to jelení maso,“ ukázal H’taruen a zeptal se: „Mám ti tam poslat děvku nebo víno? Nebo obojí?“
„Ani jedno,“ ušklíbl se Cyril, ale pak se rozmyslel: „No, snad to víno. Ale jenom jestli není klasicky po Krajsku zředěné liščí močí.“
„Není, nedávno tudy jel lidský mnich s mešním vínem.“
„To se divím, že ještě nějaké zbylo,“ smál se Cyril.
„V nynějších dobách své muže při pití raději krotím. Potřebuji je bojeschopné.“
„Jsi moudrý velitel,“ uznal Cyril. „Rád půjdu vedle tebe do bitvy.“

Kečetrk vešel do stanu a rozhlédl se. Byl to velmi stroze vybavený stan Krajského důstojníka. Prakticky se tam nedalo nalézt nic z toho, co by civilizovaný člověk označil jako nábytek. Ze dřeva byla jen kuželovitá konstrukce stanu a stojan na zbroj. Předmětem, jenž sloužil jak ke spánku, tak k sezení či k jídlu byla do kvádru délky dospělého muže, šířky o trochu větší než jeho ramen a výšky kousek nad mužova kolena, uspořádaná kopa kůží, kožešin a chroští. Cyril se pohodlně usadil a meč položil vedle sebe. Tiše si povzdechl. Fyzicky byl stále na vrcholu sil, ale po duševní stránce už cítil únavu. Příliš mnoho prolité krve, příliš mnoho zodpovědnosti, příliš mnoho let. Stále se sice objevovaly věci, jenž ho dokázaly udivit a překvapit, ale pořád jich ubývalo. Mnohé mu už začínalo být vskutku fádní rutinu. Stoletý rytíř by mohl mluvit o štěstí, kdyby za svůj život jen zahlédl draka. Cyril už ani nepočítal, kolik draků vlastnoručně zabil. Ani sex mu už nepřipadal tak vzrušující jako kdysi. Komu by taky, po padesáti tisíci souložích ještě připadal? Co mu však stoprocentně zůstalo, byla zvláštní schopnost bezhlavě se zamilovat jako kdysi, před dvěmi tisíci lety, a to v jakékoliv, i nejnevhodnější a nejneuvěřitelnější situaci.
„Přinejmenším nějakou radost ještě mám ze života,“ řekl si sám pro sebe.
Kůže obepínající stan se rozevřela a dovnitř vešlo křehké stvoření krásně zelené barvy držíc demižón. Cyril poznal, že tmavě černé a hnědé oblečení, jenž měla na sobě a jenž ještě více znázorňovalo její křivky (i po padesáte tisíce prvé to může stát za to, pomyslel si Cyril) rozhodně nemůže nosit děvka. Stejně tak hrdý, čestný, svobodný a bystrý pohled dával poznat, že to není jen tak nějaké Krajské děvče. Její šedé oči připomněly Cyrilovi pohled na H’taruenovu tvář.
„Jsi H’taruenova dcera?“ zeptal se.
Postavila demižón na zem a upřímně se rozesmála.
„Ne, jsem jeho sestra, říkej mi Cis’an,“ smála se.
„Cyril,“ řekl Cyril. „Ale ty přece nejsi povinná nikomu nosit víno.“
„To ne. Chtěla jsem tě vidět.“
„Tak se posaď,“ vybídl ji Cyril a Cis’an se vedle něj posadila.
Cyril pozvedl hliněný demižón a do jeho hrdla sklouzla trocha vína. Sice mu nechutnalo, ale nechtěl to dát najevo, tak jen demižón podal Cis’an a nic neříkal. Ta se napila snad ještě méně než on a proto před nimi nadále stálo velké množství nevyužitého vína, zatímco Krajští chlapi se v jídelním sále museli spokojit s téměř nealkoholickým pivem.
„Viděla jsem tvůj boj,“ řekla. „Jsi dobrý válečník.“
Kečetrk se jen usmál a řekl: „Krajské narcisty možná potěší, když jim někdo do očí vychvaluje jejich sílu, ale já to nemám zapotřebí. Má schopnost bojovat je pro mě jen nutným zlem, bez nějž bych nebyl schopen přežít, nikoliv něčím, na co bych byl pyšný.“
„Jak zvláštní jsou lidé. Vždy jsem myslela, že lidé jsou slabí zbabělci.“
„Takhle se to nedá říct. Mezi každým druhem se dá najít spousta různých jedinců. Jsou zákeřní lidé a jsou zákeřní Krajové. Jsou zbabělí Krajové stejně jako lidští zbabělci. Na druhu nezáleží. Záleží na smýšlení.“
Chvíli se stanem rozléhalo ticho. Potom promluvil Cyril.
„Líbíš se mi.“
„Takže očekáváš, že…“ řekla.
„Ne, jen říkám to, co si myslím. Nic od tebe nepožaduji, jsi svobodná stejně jako já.“
„Jenže ve skutečnosti už tušíš, že svými řečmi jen přikládáš na plamen, jenž ve mně vzplál.“
Cyril už neodpovídal, jen se usmál a začal Cis’an povolovat kovové knoflíčky na obleku.

Cieinb seděl mlčky u venkovní vatry a zamyšleně pozoroval žhnoucí dřevo. Kousek od něj seděl v tichosti Shaeerthaw. Cieinb si nemohl nevšimnout, jak se na něj občas Shaeerthaw zlostně dívá. Šel mu z toho zeleného obra trochu mráz po zádech. Cieinb nikdy nebyl dobrým bojovníkem. Přemýšlel, jestli by nebylo vhodnější se zvednout a jít jinam. Po chvíli usoudil, že to bude nejlepší a zvedl se.
„Hej, člověče,“ zavrčel ten Kraj, „přilož do ohně.“
Cieinb chvíli přemýšlel, ale nakonec ho napadlo, že bude lepší, když uposlechne. Vzal do ruky větev a hodil ji do ohně.
„Tupče! Rozvířil jsi jiskry!“ vykřikl Kraj.
Cieinb polekaně couval od ohně.
„Přilož ještě, červe, ta jedna větev nestačila,“ křičel Shaeerthaw.
„Přilož si sám, já už jdu pryč,“ řekl Cieinb a dal se na odchod.
„Jak se opovažuješ, otočit se ke mně zády!“ řval Kraj.
Cieinb ho ignoroval.
„Okamžitě přilož!“
Shaeerthawova zběsilost začínala dosahovat příliš vysoko.
„Přilož si sám!“ okřikl ho Cieinb.
„Tak ty se opovažuješ mi přikazovat, co mám dělat!? Pochybuješ snad o mé svobodě? Máš mě snad za otroka!“
„Ne, jen…“ namítal Cieinb.
„Vyzývám tě k náběhovému souboji! Za půl hodiny! Opovaž se nepřijít!“
S tím Kraj odešel od ohně. Ajajaj, pomyslel si Cieinb, to jsem se namočil do pěkné kaše. Tohle nepřežiji, problesklo mu hlavou.

Cyril musel sundat ruku z hladké zelené kůže, aby zjistil, kolik je hodin. Bylo tři čtvrtě na jedenáct.
„Až bude po všem, půjdu s tebou,“ řekla Cis'an.
„Možná,“ pronesl Cyril tajemně a postavil se.
Věděl totiž, že k jeho stanu směřuje Cieinb. Za půl minuty do stanu Cieinb opravdu vešel.
„Cyrile, mám problém!“ řekl.
„Opravdu, jaký?“
„Shaeerthaw mě vyzval k souboji.“
„A sakra!“
Cyril se ani neptal proč, jen se otočil a řekl Cis'an: „Stav se, prosím tě, potom.“
Ona se zvedla a beze slova odešla.
„Jak jsi na tom s bojem? Asi nic moc, že?“ zeptal se Kečetrk.
„No, nikdy jsem s nikým nebojoval.“
„Tak to je problém.“
„Umřu!“ zasténal Cieinb. „Musíme utéct!“
„Žádné utíkání nebude!“ okřikl ho Cyril. „Jsi snad zbabělec?“
„Ano, jsem,“ řekl Cieinb.
„Chyba. Nicméně, musíš zvítězit.“
„Nemám šanci,“ zavrtěl Cieinb hlavou.
„Uklidni se. Dostaneš ode mě pár dobrých rad a Fidohalerkský meč. Jaký souboj vlastně budete mít?“
„Náběhový. Co to je?“
„To znamená, že budete běhat proti sobě a když se budete míjet, tak zaútočíte. Shaeerthaw je sice silnější, rychlejší a má větší reflexy, ale ty máš zase lepší meč. Fidohalerkské meče jsou lehké, když je držíš v klidu a těžknou při švihu. Vtom budeš mít malou výhodu. Důležité je, abys to vyřídil rychle. Je hloupost běžet pomalu, nebudeš mít dost velkou rychlost a prudkost. Musíš běžet nejrychleji, jak dovedeš. Shaeerthawa budeš míjet zleva, takže meč držený v pravé ruce mírně pozvedni – tak, aby ti úder trval co nejkratší dobu, ale zároveň tak, abys měl dostatečný švih. Asi takhle. Při útoku jsou nejdůležitější dvě věci – za prvé, zapomeň na jakoukoliv obranu – na tu není čas. Buď ho okamžitě zabiješ, nebo je po tobě. Vlož veškerou sílu do úderu. Za druhé – nezpomaluj a hlavně, nesmíš ani na chvíli zaváhat, ani zlomek strachu tě nesmí ovládnout.“
„To není možné. Vstříc takovému obrovi…“
„Je to možné. Nezaváháš-li, nebudeš-li se bát, potom přejdeš do aim a budeš mít mnohem rychlejší oko i ruku než tvůj nepřítel. Potom bude výhra tvá. Ale běda, jestli zaváháš!“
Cieinbův obličej však byl nadále zasmušilý.
„Vzmuž se!“ křikl na něj Cyril. „A opakuj po mě!“
Cieinb se na něj podíval.
„Jsem nejlepší,“ řekl Cyril.
„Jsem nejlepší,“ kníkl Cieinb.
„Hlasitěji!“ zařval Cyril.
„Jsem nejlepší!“ zvolal Cieinb.
„Neboj se to říct všem! Shaeerthaw tě musí slyšet!“
„Naštve se na mě…“
Výraz Cyrilova obličeje byl však nesmlouvavý. Tak jo, řekl si Cieinb.

„Jsem nejlepší!“ rozlehl se táborem řev, jakého by byl schopen snad jen jeskynní lev.
Shaeerthaw zvedl hlavu.
„Jsem neporazitelný!“ ozýval se Cieinb stále hlasitěji.
Někteří Krajové si ťukali na čelo, ale našli se i takoví, kteří k němu cítili mírnou úctu.
„Rozervu toho impotentního Kraje na kousky! Uvidí svůj zelený zadek zevnitř! Usekám mu končetiny a pak mu ******** na hrob!“
Shaeerthaw se jen ušklíbl. Cyrilův stan se rozevřel a z něj vyšel vzpřímený Cieinb.
„Jsem připraven,“ řekl.
„Uvidíme, jaký budeš borec, až dojde na meče,“ uchechtl se Shaeerthaw.
„Žádný strach!“ nabádal Cieinba Cyril. „Rozdrtíš ho! Ten ubožák nemá šanci!“
Přesto, Cyril viděl na Cieinbovi, že se úplně klepe. Musel něco vymyslet. Sáhl do modrého pláště a vytáhl malý flakónek s fialovou tekutinou.
„Vypij to,“ řekl a podal to Cieinbovi.
„Co to je?“
„Speciální Fidohalerkský lektvar. Zvětšuje sílu, rychlost, ale především, po jeho vypití se kolem tvé kůže vytvoří silové pole, jež pohltí kinetickou energií nepřátelských zbraní a ty jsi tak po dobu jedné hodiny nezranitelný.“
„Opravdu?“
„To si piš.“
Cieinb si řekl, že když to říká Fidohalerk, musí to být pravda a nápoj vypil. Okamžitě se pocítil silnější. No počkej, ty jedno Krajské hovado, ty ještě netušíš, jak zdrcující porážku ti chystám.

Kolem dlouhé, asi pět set metrů dlouhé louky stáli Krajové a čekali. Na obou koncích louky byly na zemi vykouzlené bílé linie jako starty dvou běžců. Cieinb se postavil na svůj konec, daleko vepředu viděl svého soupeře. Teď už se ho nebál, věděl, že zvítězí a usmíval se na celé své okolí. H’taruen zařval a odstartoval tím zápas. Cieinb a Shaeerthaw si vyběhli vstříc. Po cestě však Cieinba jistota začala velmi rychle opouštět. Blížící se Kraj byl mnohem větší a silnější než on… Už byl moc blízko. Cieinb zavřel oči a vší silou švihl mečem směrem, kde tušil Kraje. Meče zaskřípaly a Cieinb i Shaeerthaw se už od sebe vzdalovali. K čáře, za kterou začínal Shaeerthaw se člověk blížil lehčím vyklusáváním. Potom se otočil a spatřil, že Shaeerthawovi, který ještě nedoběhl, se táhl dlouhý rudý šrám po zádech. Takže ho zasáhl. Jenže ani Cieinb nebyl nezraněn. Podíval se na své krvavé rameno. Nevypadalo vůbec dobře. Jsem zraněn, uvědomil si Cieinb. Cyril mi nalhal nějaké nesmysly, jen aby mi zvedl náladu. Kdoví, co jsem vypil – snad jenom nějaký obyčejný džus. Jenže, to už začíná druhé kolo. Kraj běží proti němu. Cieinb vyběhl jako na popravu. Jakkoli se snažil zbavit strachu – prostě to nešlo. Ani nestihl švihnout mečem, zato Kraj se přes něj přehnal jako hurikán. Stačil se jen vrhnout stranou a to mu zachránilo život. Přesto mu rána vyrazila dech a přidala druhý šrám k tomu na rameni. Znovu se postavil Shaeerthawovi a potřetí mu vyběhl v ústery. Správně by se měl bát o svůj život, ale kupodivu, na to teď ani nepomyslel. Pomyslel na to, že jestli prohraje, zklame Cyrila. Cyril věřil, že vyhraje a věřil, že na to má. A Cieinb nyní také věděl, že na to má. Vždyť, v čem je Cyril jiný než on? Je to stejný typ člověka. Jenže on je Fidohalerk. A nebojí se. Cieinb bojovně zařval a ignorujíc zranění zrychlil. Meče letěly vzduchem a poslední, na co si Cieinb pamatoval, byla bolest. Je konec, stihl si ještě pomyslet.

O chvíli později se Cyril a Boss nacházeli v lesích několik mil od Krajského tábora. Měsíc nad jejich hlavami byl tu noc zvlášť obrovský.
„Tvůj přítel si vedl v boji poměrně dobře,“ poznamenal Boss.
„Ano. A na rozdíl od Shaeerthawa se zítra ráno probudí. Věděl jsem, že zvítězí.“
Chvíli bylo ticho a jediný zvuk, jenž se rozléhal nocí bylo praskání ohně. Cyril musel přemýšlet, avšak jeho myšlenky se zrovna vůbec netýkaly situace. Občas měl pocit, že už za svůj život přeci jenom prolil moc krve. Jenže jinak to prostě mnohdy nešlo. Když bude takhle přemýšlet dále, za chvíli bude mít kilometrový pohled.
„Řekni mi, opravdu věříš, že to lykantropí město najdeme?“ řekl Boss. „Prošli jsme už celé okolí a ten tábor, podle všeho obří, jsme nenašli. Jako by tu nebyl. To přece není možné.“
„Dobře,“ pokrčil Cyril rameny. „Vrátíme se. Snad už v táboře budou Heptahydráti ze Santaru.“

Do tábora došli okolo půlnoci. Ruch hodujících Krajů už utichal, vzhůru byly po většinou jen hlídky. V náčelníkově stanu však bylo živo. Cyril a Boss vstoupili dovnitř a spatřili H’taruena, jak se baví s Metodějem, Qersey, Lenkou, Standou, Dellem, Cieinbem, Čendou, Lambdou a Luckou.
„Potkali jsme je nedaleko od Ciardehu. V Santaru prý už neměli žádnou práci,“ řekl Qersey.
Cieinb seděl v koutě ošetřován Krajskými šamany a jeho tvář byla extrémně bledá.
„A…“ zamyslel se Cyril, „…kde je Lucian a Sten?“
Teprve teď si ho ostatní pořádně všimli. Po krátkém přivítání ho začali seznamovat s fakty. On jim zase řekl vše, co věděl o Nebuněčných a co jim ještě nestihl říct Metoděj.
„Takže, Lucian a Sten jsou uvězněni v jeskyni, Santar je napůl zničen, v Ciardehu byl nastolen tyran a kromě Ultradexů máme ještě dalšího a ještě tajemnějšího nepřítele. Super, být Fidohalerkem je prostě nádhera.“
Náhle se táborem rozlehl křik. Od přírody nedůvěřivý Boss tasil meč a rozkročil se. Do stanu vrazili tři Krajští vojáci. Jeden nesl mrtvého Thraegoora, další dva vláčeli nějakou ozbrojenou vlkodlačí dívku. Vzpouzela se, ale proti drtivému sevření Krajů neměla šanci.
„Našli jsme ji u Thraegoorova mrtvoly. Asi obhlížela náš tábor a přitom zabila Thraegoora tímto nožem.“
H’taruen si mlčky prohlédl mrtvolu, zakrvácenou čepel a válečnici.
„Tupče!“ osopil se pak na příchozího Kraje. „Dostaneš dvě hlídky navíc! Jednu za to, že jsi si dřív nevšiml blížícího se zvěda a druhou za to, že ani nepoznáš Thraegoorův nůž! Nezabila ho, protože svou vrhací hvězdici má u opasku. Thraegoor se zabil sám, asi neunesl tíhu zahanbení. Ona byla jen v nesprávnou dobu na nesprávném místě.“
„A co s ní mám teda udělat?“ zeptal se Kraj a jeho oči lačně šmejdily po dívčiných vnadách.
„Hoď ji chlapům, ať mají lepší náladu,“ mávl H’taruen rukou.
„První snad obsloužíte hosty, ne?“ ozval se Metoděj.
Dívka sice stála hrdě a nehnutě, ale v očích ji byl vidět strach. Cyrilovi se ji trochu zželelo. Položil ji ruku v kožené rukavici na rameno.
„Já první,“ prohlásil.
„Jen přes mou mrtvolu,“ vykročil Metoděj.
„Myslel jsem, že chceš tuto noc strávit s mou sestrou,“ podivil se H’taruen.
„To ano, ale ona už spí ve svém stanu, kdežto já jsem si ještě dost neužil.“
Potom Cyril Metodějovi něco psychokineticky sdělil a Metoděj odstoupil.
„Tak si to užij,“ řekl a Kečetrk odešel ze stanu.

Vešli do Cyrilova nového stanu. Stála nehnutě a své světle modré oči nehnutě upírala na Cyrila.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Cyril neutrálním tónem.
Udiveně ho sledovala, jakoby nedokázala věřit tomu, co slyší. Čekala úplně jinou větu.
„Můžeš se klidně přestat třást, já na tebe dnes ani nesáhnu. Jde mi o informace. Na druhou stranu, nebudeš-li mluvit, pošlu tě tam ven, mezi ty zelené ksichty, a ty víš, že když se necháš brutálně znásilnit stovkou naddržených Krajů, tak těch posledních deset bude zřejmě souložit s mrtvolou.“
Otřásla se. Věděla, že má pravdu.
„Jak se tedy jmenuješ?“ zeptal se ještě jednou.
Chraplavě zašeptala: „Aeeleales.“
Chvíli přemýšlela a potom vyhrkla: „A když budou celou noc jenom tvoje, pomůžeš mi pak utéct? Koneckonců, jsi člověk, to by nebyla až zas taková ztráta cti.“
Cyril se rozesmál: „Samozřejmě. Nejenže tě pustím teď hned, ale navíc tě doprovodím až do vašeho tábora.“
„Ne!“ vykřikla, když si uvědomila, o co mu jde.
Chce zjistit polohu jejich tábora.
„Nikdy je nezradím. To radši… …ty Kraje.“
„Ale jaká zrada? Já k vám nechci jít jako nepřítel.“
„Ty chceš zradit Kraje?“ podivila se.
„Ne. Chci, aby mezi vámi a nimi vzniklo spojenectví.“
„Spojenectví s těmi barbary? To radši budu snídat rozžhavené olovo!“
„Jsou horší věci než rozžhavené olovo,“ řekl tiše zlověstným hlasem Cyril.
„No jo,“ povzdychla si Aeeleales. „Vypadá to, že nemám na výběr.“

Související články:
Allus, Mesto, Inoitis - 41. díl - Epilog (15.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 40. díl - Konec příběhů (13.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 39. díl - Domů (10.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 38. díl - Cesty (07.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 37. díl - Vzdálené a ještě vzdálenější (04.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 36. díl - Ta nejrychlejší z porážek (01.12.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 35. díl - Boj naslepo (29.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 33. díl - Rozdělení úloh (23.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 32. díl - Nebuněční poprvé útočí (21.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 31. díl - Endoimplantáty a Lucian (18.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 30. díl - Králův konec (15.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 29. díl - Problémy města Ciardeh (11.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 28. díl - Sebevražedný drak (08.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 27. díl - Teta s velmi dobrou pamětí (04.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 26. díl - Dějiny Metalské, část druhá (01.11.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 25. díl - Poslední hudba... (29.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 24. díl - Dexové proti Neodexům (27.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 23. díl - Útěk Heptahydrátů (25.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 22. díl - Od desíti k pěti (23.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 21. díl - Poustevníkova moudrost (20.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 20. díl - Karel, Ni'ja a Link (17.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 19. díl - Bernatul Lyysis, část druhá (14.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 18. díl - Neodexové se představují (11.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 17. díl - Bernatul Lyysis, část první (08.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 16. díl - Základní výbava Fidohalerka (05.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 15. díl - Konec bitvy a návrat (02.10.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 14. díl - Bitva s Rederny (29.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 13. díl - Shromáždění Dexské armády (26.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 12. díl - Týden v zemi přesliček (23.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 11. díl - První den v zemi přesliček (20.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 10. díl - První půlrok na Akademii (17.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 9. díl - Nový Fidohalerkský kodex (14.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 8. díl - Dějiny Metalské, část první (12.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 7. díl - První čtvrtina roku na Akademii (09.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 6. díl - První den na Akademii (06.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 5. díl - Různé začátky (03.09.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 4. díl - Poznámky ke čtení (30.08.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 3. díl - Základní poznání (27.08.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 2. díl - Pro Aerii Christianovou (25.08.2007)
Allus, Mesto, Inoitis - 1. díl - Prolog (23.08.2007)

Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
K tomtu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!    Přidej komentář

 



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

şehirler arası nakliyat şehirler arasi nakliyat ücretleri

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz