Ani Fidohalerkové nebyli schopi čelit takové síle a zdrcující moci, jakou představují Nebuněční.

„Říkám ti, že nás Cyril určitě nezradil!“ zopakoval Metoděj.
„Ne?“ zvolal H’taruen ironicky. „A co teda udělal, když utekl i s tou lykantropkou? Zradil nás a ty mu pomáháš ve zradě! Snažíš se mně přemluvit…“
„Tak dost! Já nejsem žádný tvůj vojín, abys mě takhle urážel!“ řekl Metoděj rázně.
„Někdo se blíží!“ přerušil je křik hlídky z věže.
„Kdo?“ zavolal H’taruen.
„Kečetrk, Boss a… …pán lykantropů,“ zvolal udivený Kraj.
„V čele armády?“
„Ne, mají s sebou jen čtyři muže a tu holku, co jsme tady v noci zajali!“

Kateřina Čendová vzepjala ruce a vykřikla slova ve zvláštním jazyce. Z krystalu začaly proudit takové spousty nukleokapsidů, až se zdálo, že to je jedna velká a ucelená průsvitná řeka. Lucianovi se zatočila hlava a Sten zavrčel. Věděl, že proti takové přesile nemá šanci. Lucian se už pomalu vzdával. Byl unavený, chtěl si lehnout a spát. Potom se však v něm vzepjala vlna síly. Musí ještě chvíli fungovat naplno, pak si může odpočinout. Vzpřímil hlavu a pozvedl meč.
„Musíme zničit krystal!“ zařval a všichni tři se vrhli kupředu.
Téměř současně na krystal dopadl Lidiův obouručák, Stenova válečná sekera a Lucianův Fidohalerkský meč. Na krystalu se objevila dlouhá prasklina.
„Co to děláte, vy šílenci?“ zaječela Avokaiillaiuhdcnuaijv.
Krystal se roztříštil a celou jeskyni pohltila modrá vlna magické exploze.
„Krystal jste zničili, ale mě, Nebuněčným ani Ultradexům jste ani vlásek nezkřivili…“
To byla poslední slova, která všichni slyšeli. Potom upadli do bezvědomí. Nejhorší noční můra teprve přicházela.

H’taruen se svými veliteli a vůdce lykantropů se svými veliteli seděli v náčelnickém stanu okolo stolu a vyjednávali spolu.
„Máš nějak zarudlé oči,“ řekl Metoděj Cyrilovi. „Že sis zapomněl vyměnit pikoimplantát proti alergiím?“
„Kdyby alergie!“ mávl Cyril rukou. „Opeřený had mi vypíchl oči.“
„Aha, takže jste s lykantropy popíjeli vínečko. Bezva, měli jste mě vzít s sebou.“
„Jo, to jsme měli,“ ušklíbl se Cyril.
„A Boss mi připadá taky nějaký přetažený… …to musela být hodně silná šťávička, že to takhle vykleplo toho železného barbara,“ smál se Metoděj.
„Takže,“ rozhlédl se po Fidohalercích H’taruen, „máte snad proti našemu plánu nějaké výhrady.“
„Promiň, ale nějak jsem to přeslechl,“ řekl Standa.
„Já s tím souhlasím,“ pokýval Lambda hlavou.
„Vždy jsem si chtěl promluvit s lykantropskými mudrci…“ prohlásil Cieinb.
H’taruen řekl: „Takže v kostce. Tady Ireeailis, vůdce svobodných lykantropů mně přesvědčil, že se nepřátelí ani s Nebuněčnými, ani s Rudolfem…“
„To jsi mu uvěřil nějak moc snadno, nechtěl bys ho nejdřív…“ začal Boss, ale Cyrilův varovný pohled ho umlčel, tak jenom mávl rukou a zamručel: „To nic, nevšímejte si mě.“
„Po uzavření spojenectví s lykantropy jsme s Ireeailisem došli k závěru, že bude nejlepší sjednotit naše síly. A jelikož my jsme zde moc blízko Ciardehu…“
„…tak se vydáme do tábora lykantropů,“ dokončil Lambda. „Navrhnu nejlepší logistickou strategii. Potřebuji mapy…“
„Promiň,“ řekl Cyril a podíval se Lambdovi do očí, „ale kdo je tady lepší stratég?“
Lambda prudce vstal od stolu a mlčky vyběhl ze stanu.
„Co mu je?“ zeptal se H’taruen.
Cyril se vydal za Lambdou ven ze stanu.
„Proč?“ podíval se na něj Lambda. „Proč mi to musíš dělat?“
„Co ti dělám?“ nechápal Kečetrk.
„Proč musíš pořád všem okolo sebe naznačovat, že jsi lepší? Lepší ve všem, co děláš. Lepší ve střelbě, v boji, v psychokinetice, v taktice… Ano, máš pravdu, jsi nejlepší stratég, ale to já bych byl taky, kdybych dva tisíce let nedělal nic jiného! Jsi strašný egoista! Když jsem s tebou v týmu, připadám si zbytečný! Ostatní mají nějakou funkci, ten je dobrý ostřelovač, ten zase umí dobře čarovat a tak dál. Jen já jsem stratég, což je v tvojí společnosti něco nemístného, protože tvé názory prostě musí být zákonitě jediné správné.“
„To není pravda. Rád udělám kompromis,“ bránil se Cyril.
„Jo, tak co bys mi řekl na to, kdybych navrhl cestu přes východní okraj lesa?“
„U Jasana, takový nesmysl! Samozřejmě bych cestu vedl přes západ!“
„Aha. Super,“ pokýval Lambda hlavou. „K čemu tu vlastně jsem?“
„Uklidni se. Jsi Fidohalerk a už to stačí na to, abys byl nepostradatelný.“
„Víš co bych si přál, Cyrile?“ zašklebil se Lambda.
„Co?“
„Stát někdy proti tobě v bitvě. Aby se konečně poznalo, kdo má lepší nápady.“
„Snad se ti to nikdy nesplní. Nerad bych zabil Fidohalerka,“ řekl Cyril a odešel rozkládat svůj stan.
Před stanem postávala Cis'an. Cyril ji mlčky chytil kolem pasu a jen letmo políbil.
„Co to máš s očima?“ zeptala se ho.
„To jde ještě pořád poznat?“
„Cos dělal v noci, s… …tou lykantropkou?“ vyzvídala.
„Můžeš být klidná. Ani jsem se ji nedotknul. Celou noc jsem dováděl s dvěma tucty medvědodlačích chlapů.“
„Má strach,“ řekla. „Můj bratr nikdy lykantropům nevěřil a myslím, že jim ani teď k nim nechová větší důvěru než k okřídlenému krokodýlovi osedlanému homosexuálním kostlivcem. Mohl by udělat něco neočekávaného.“
„O tom pochybuji. H’taruen jedná především v zájmu svého lidu. Spíš bych se bál, že lidé už byli u lykantropů opravdu dříve a nyní budeme zrazeni.“
„Ale, hoďme starosti za hlavu a aspoň chvíli si představujme, že jsme obyčejní lidé,“ řekla.
„Tak to pojď do ústraní. Zrovna jsem totiž dostal chuť, si jako obyčejný člověk…“
„Cyrile!“ přerušil ho Cieinbův hlas.
„Co je?“ otočil Kečetrk otráveně hlavou.
Když spatřil Cieinba, tak ještě dodal: „Co dělá to tvoje vážné zranění, tygře?“
„Ještě pořád bolí,“ zaskuhral Cieinb.
„Tak si tam namaž tohle,“ a Cyril hodil Cieinbovi zbytek qenonortiové masti v krabičce.
„Bil jsi se dobře a teď mně nech… …musím něco důležitého vyřídit.“
Cieinb zklamaně odešel.
„Chudáček,“ řekla Cis'an.
Cyril se usmál a řekl: „Jo, a kdysi jsem to byl já, kdo k němu přišel žádat o radu. Byl velkým mudrcem. Ale to už je pár let zpátky.“
„Teď už není velkým mudrcem?“
„Ne. Teď je v podstatě zbytečný. Jediná jeho výhoda je, že poměrně dobře zná okolí Ciardehu a místní lidi. Jinak bychom se s ním netahali.“
Vtom je Cieinb znovu dohnal.
„Co zas je?“ zavrčel Cyril.
„No, víš, já se vracím do Ciardehu a už se možná nikdy neuvidíme, tak jsem myslel, že bys mi mohl dát dobrou radu do života,“ řekl Cieinb.
„Dobře. Až se ti bude někdo posmívat, že močíš moc dlouho, tak mu řekni, že dlouhým to dlouho teče,“ vyslovil moudrý Fidohalerk.
„Díky,“ zamumlal Cieinb a odběhl.
„Včera jsi k němu byl vstřícnější…“ začala Cis'an.
„Prosím, už nic neříkej,“ poprosil ji Cyril a ona ho uposlechla.
Jediné zvuky, jenž od té chvíle vydávala, byly rytmické vzdechy a výkřiky.

Na cestě podél západního okraje lesa byli celý den. Potom se konečně přiblížili na dohled tábora. To, co ale spatřili, nebylo moc potěšující.
„*****!“ komentoval to Metoděj.
„To ne!“ vykřikl Ireeailis.
Před nimi se rozléhalo dlouhé bitevní pole pokryté pokácenými stromy, mrtvými lykantropy a zuřícími lidmi. Těch však nebylo až zas tak mnoho. Mnoho bylo nukleokapsidů. Bylo jich tak hodně, že neexistovala žádná šance na vítězství. Zoufale se bránící lykantropové padali jeden za druhým. A z každého padlého se vzápětí vyrojilo nejméně patnáct nových nukleokapsidů. H’taruen ani nestačil vydat rozkazy. Nukleokapsidy se přes ně přehnaly jako záplava. Většina bojovníků ani nestihla tasit. Poslední obraz, jenž viděl Kečetrk byla Cis'an klesající k zemi. Potom se jim samým prohnalo snad deset tisíc virionů. Zatočila se mu hlava a obklopila jej tma. Umřel jsem, pomyslel si a potom ztratil paměť.