.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Září  >>
PoÚtStČtSoNe
  1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30    

 .: Online
Stránku si právě čte 5 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

God save the Queen - I, II

V. Hasalík - Romány - 06. 12. 2007 - 1811 přečtení

První dvě kapitoly románu. Pokud budete chtít, objeví se další. Inspirováno J. Kerouacem



I


   „Cejtíš taky to zvláštní, to venku?“

   Chvíli se odmlčel. Už se stmívalo.

   „Dyť víš co myslim. Takovou tu vůni. Ne – vůni vlastně ani ne, spíš chuť. Je to divný, nemyslíš? Mi to přijde, jakoby jeden člověk z těch, co dneska zemřeli a zemřou, jakoby se dneska zrovna vybral a prostě se jen tak rozpustil v atmosféře, v tý naší otázce globálního oteplování a taklenc, víš jak to myslim. Jako kdyby nám chtěl něco říct, jakože připomenout. Jakože smrt - že vlastně nejsme vůbec nic a že smrt je jakoby mezi náma všema a když dejcháme tak je už vlastně i v nás a je to něco s čím sme spojený – memento móri, vždyť víš jak to myslim.“

   Craig se odmlčel, polkl a letmo se podíval na Briana. Tomu se táhla od úst dlouhá slina a s rukama zaklenutýma v sobě a s hlavou opřenou o okno tiše spal.


   Nedotknutelná krajina kolem vlaku tiše vířila zbytky tmy nad ránem a slunce se pomalu dralo zpátky na oblohu. Craig zašátral v batohu, vytáhl pár chipsů a pomalu je chroupal. Byly už rozdrcené a zvětralé. Brian mlaskl, zívl a protáhl se. Chvíli mhouřil očima při pohledu na Craiga, pak se otočil a pozoroval zaoblené vrcholky vzdálených kopečků, osvětlené růžovožlutou září evropského slunce. Blížili se k Bristolu. Vlak tiše přesvištěl přes pár vesniček a v kupé bylo ticho, nikdo nechtěl mluvit a oba jen letmo pozorovali pole a louky, lesíky a všechnu už pomalu odumírající přírodu. Začaly se objevovat první továrny bristolské aglomerace. Brian si usmyslel, že se tady při zpáteční cestě musí stavit. Když projížděli kolem starých železáren, byl nalepený na skle a hltal ten ryzí, rezavý industrialismus. Craig si mezitím ještě zavdal s několika vdolky zabalenými v igelitovém sáčku. Byly zvlhlé, měkké a nechutnaly nejlíp.

   „Hele, Briane, co si myslíš vo situaci tam v tý Arábii, nebo kde to je?“ Plný zájmu se předklonil a upřel svůj opičí pohled na Briana.

   „Myslíš v Iráku?“ Zeptal se otráveně Brian a nespustil oči z železných traverz, výtahů a zvedáků – projížděli kolem pily.

   „Jo, jo, přesně to! Však ty víš, jak to myslim. Dyť sme se vo tom už tolikrát bavili.“ Mlaskl na konci věty a v dlani mu zašustil prázdný sáček.

   „Američané musí odejít. Ať chtějí nebo ne.“ Vydechl tiše zpěvným hlasem.

   „Ale jakej máš na to názor ty? Jako co si vo tom myslíš. Já si myslím, že ten problém bude v demokratizaci celýho systému Iráku, a s tím že by měli Američané pomoct.“ Vykoktal distingovaně a předklonil se ještě víc, s upřeným a vážným pohledem do Brianových odvrácených očí.

   Ten líně mrkl, pousmál se křečovitě, podíval se na Craiga a s grácií odsekl: „Rumsfeld, BBC, předvčerejší Večerní zprávy.“

   „No jo, jasně… “ Zašeptal Craig a poraženě sklopil hlavu.


   Temple Meads bylo v ten den chladnější než obvykle. Craig si zašel koupit hotdog a tak Brian odložil batohy a posadil se na lavičku. Padesátníci v raincoatech a kloboucích laxně postávali u automatů na kafe a od úst jim stoupala pára. Jeden se odtrhnul a začal si s párou pohrávat. Střídavě ji vypouštěl různými směry, šilhal, aby na ni pořádně viděl, bafal jako parní lokomotíva a pak se pousmál a zmizel. Takové drobnosti vždycky dokázaly Brianovi zvednout náladu. I tentokrát se to povedlo. Hledal lidi, kteří se nestyděli žít a bral si z nich příklad. Na nádraží bylo vždycky něco, z čeho se dalo obveselit. Například tady byl ten povznášející pocit nadřazeného blaha – vidět lidi ve shonu, lidi spěchající na vlak, ohýbající se a dívající se po cedulích, hledající svoje zavazadla a hlídající děti. Zazní ostré hlášení příjezdu vlaku a tak všichni zase ztuhnou, natahují krky a ve strnulé grimase si neuvědomí, že jejich dítě zatím někam odběhlo. Za pár vteřin už odkládají zavazadla a běží za těmi malými fracky. A tak to jde vlastně pořád dokola. Na nádraží si člověk uvědomí, co všechno nenabalil, co opomenul a co vzal navíc, chaoticky hledá lístky a třikrát se ujišťuje, jestli tenhle je opravdu ten jeho vlak. A pozorovat to všechno blahosklonně a nezúčastněně, navíc v tak syrovém ránu, je skvělý pocit.


   Craig přisupěl, mával nějakým sáčkem v ruce a řval:

   „Hej! Vobjevil sem ten skvělej stánek s těma malejma těma – no – mandlema v karamelu – poď si dát! Já už sem koupil i pakl domů!“

   „Skvěle! Nic lepšího po ránu nemůže být.“ Brian se hlasitě rozesmál.

   „A když si koupíš padesát deka, dostaneš tohohle skvělýho panáčka!“ zašátral v kapse a vytáhl malou opičku, který, když se zatahala za provázek, hýbala ušima. Pak se strašlivě rozřehtal a začal se plácat po nohách. „Bryi, ty seš stejně můj jedinej vopravdickej kámoš!“

   Brian si dle rad koupil půl kila pražených mandlí, byly ještě teplé. V pravé ruce držel mandle, v levé si prohlížel opici.

   „A když seš teda takovej dobrej kámoš,“ Craig vyzývavě pohlédl, „tak mi přece klidně dáš tu setsakramentsky roztomilou vopičku. Na důkaz… jako… že jsme kámoši, víš co.“

   Brian se na něj nejistě podíval, opičku mu usadil vedle té jeho a vyloudil smích, který na všechno zapomíná, kterému je všechno už úplně jedno a kterým se lidi k sobě posouvají zase o kousek blíž. Tím řvavým smíchem, kterému nestačí dech.


II


   Nejvíc práce dá Katie pečlivě si v hlavě srovnat to, co bude a nebude postrádat. I přes skutečnost, že za matkou odjíždí každý pátek. Je stále pronásledována tím pocitem, který si jen tak zaleze někam do stínu, občas vykoukne a bodne – nejistou, plíživou a sychravou možností zapomenout něco potřebného a nezbytně nutného.


   Dveře vlaku zasyčely a otevřely se. Po chvíli začali po schůdkách líně sestupovat cestující - skupinka dělníků vracejících se z noční směny, následovaná podezřele, ale úsměvně vypadajícím pihovatým jedlíkem, živě diskutujícím s mladíkem v kabátě, který si zakrýval tvář před zimou. Po nich malá vnučka pomáhající starší dámě s berlemi. A pak už nikdo. Lidé v ranních vlacích byli vždy zvláštní, víc než lidé cestující v jinou denní dobu. Katie našla své oblíbené místo. Dalo jí to dnes větší práci, protože vlak zastavil o několik metrů dál kvůli připojení vagonu. Bylo to místo, ze kterého se všechny lampy na nástupištích sbíhají v čáru a člověk vidí jen první z nich. Vlak sebou zakodrcal a rozjel se. Osamělé a rezavé stožáry lamp se začaly vzdalovat a s nimi mizelo i bristolské nádraží.


   Přemýšlela o matce. O kariéristce, která na ni nikdy neměla čas a omlouvala se úslovím, že práce nepočká. Přemýšlela o mamince, která ji přece musí mít moc ráda, když jí kupuje tak drahé domečky pro panenky. Souboj pošetilé dětskosti s pravdou, kterou si člověk uvědomí až se svými prvními starostmi. Ach, je toho na ni moc. Ve dvaceti letech chodit po úřadech kvůli problémům svých rozvedených rodičů, vybírat poštu a zametat špínu, kterou na sebe hází rodiče Katie v její přítomnosti. Za matkou jezdila teď už jen z nedostatku peněz. Neměla ji ráda, vždy, když přijela, spolu téměř nemluvily. Nutně ale potřebovala těch dvacet liber, které vždy při odjezdu od matky beze slova dostala v bílé obálce.


   Do Oxfordu vlak dorazil o půl dvanácté. Vystoupila, prošla davem lidí a svá uslzelá a nateklá víčka se pokusila shodit na únavu, líně zívla, protáhla se a protřela si oči. Byla hodně nízko a každým dnem se dostávala níž. Porozhlédla se po lidech a pomyslela si, že je na tom nejhůř ze všech, vždyť se kolem ní všichni usmívají, plácají se po zádech a spokojeně pokuřují. Pokuřují – to je ono. Došourala se k červenému automatu. Cítila se strašně, když do černé dírky vhodila mince a stiskla tlačítko „full flavour“. Krabička dopadla, ozval se vyzývavý, papírový zvuk. Chvíli si ji prohlížela. Měla ráda věci hezky poskládané, symetrické, praktické a čisté. Při odtrhávání celofánu ji celou obalil stud – ona, která ve škole nesnášela zápach kouřících spolužáků, ona, která nikdy ani nepomyslela na to, že by se měla připravit o kus zdraví jen kvůli rudě žhnoucímu bodu a kouři. Zoufalství vede k zoufalým činům. Tím se řídil, až do rozvodu, její otec. A měl pravdu, teď bojoval o svá játra a kvůli alkoholu už i skoro oslepl. Z její byrokratické rodinky nezbylo vůbec nic.


   „Dobrý den, nemáte oheň?“ Zeptala se nejistě skupinky kuřáků čtyřicátníků, živě diskutujících o sobotním zápase.Prohlídli si ji od hlavy až k patě a Katie myslela, že omdlí. Ještě jí budou považovat za štětku. To je vrchol.

   „Prosím, slečinko.“ Jízlivě odvětil jeden z nich, podal jí zapalovač a ušklíbl se.

   „Jak se to proboha prosím vás dělá?“ Zeptala se bez zábran a pousmála se. Teď už jí bylo všechno jedno. Kuřák, který jí podal zapalovač, se ochotně nabídl, vložil si její cigaretu do úst a zapálil. Poté ji předal.

   „Vy nekouříte, slečinko?“ Zeptal se. Všichni s zatajeným dechem pozorovali Katie, která poprvé vdechla kouř. Nic jí to nepřineslo, ale byla ráda, že se trapně nerozkašlala.

   „Ále, slečinko, nekouříte doutník! Cigárko se šlu-ku-je!“ Nejistě se podívala a tentokrát již potáhla mohutně. Zatočila se jí hlava a vyronily se slzy. Byl krásný, slunečný podzimní den.


Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
Komentář ze dne: 04.12.2007 09:42:12     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek:
Vojto,
po dvou kapitolách románu nejsem schopna říci, zda bude pro čtenáře čtivý či ne. Co se mne týče, líbí se mi použití hovorového jazyka, neutápíš se v popisech, jednání hrdinů je zatím adekvátní. Velmi ráda si počkám na další kapitoly knihy a s tím na další osudy postav, se kterými jsem se zatím seznámila. Myslím si, že Tvé dílo nudit nebude, ale samozřejmě nemohu mluvit za druhé.

Komentář ze dne: 06.12.2007 15:27:01     Reagovat    Nový komentář
Autor: [Zbynek] - Zbyněk Janoška (zbynek.janoska@centrum.cz)
Titulek:
Souhlasím s Harr. Je to určitě něco jiného, než většinou na Postřehu je ke čtení. Dýchá to dojmem postindustriální Anglie, měst plných zavřených železáren a smogu z aut. Já se přidávám s tím, že další pokračování si přečtu rád



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

şehirler arası nakliyat şehirler arasi nakliyat ücretleri

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz