Cesty nás vodí různými směry, domů či naopak do dálav.


Cyril a Metoděj stanuli opět na vrcholu obřího srázu a opět je ohlušoval hluk explozí. Titán je jen vybídl, ať chvíli počkají a vrhl se z útesu. Chvíli se nic nedělo, ale potom to Cyril spatřil. Dole z mořské hladiny vyrůstalo něco kovového a neustále se zvětšujícího. Masa kovu byla náhle všude před nimi, kam jen jejich oči dohlédly. Titán musel být stotisíckrát větší než člověk. O stěnu se opřel neskutečně obří kus kovu. Byl to titánův ukazováček, dlouhý šest kilometrů – teprve po chvíli došli do dlaně, nebo si to alespoň mysleli. Místo dlaně bylo všude kolem jen obří pohoří kovu. Vše, co Fidohalerkové viděli, byl jen kov. Hory se náhle začaly neuvěřitelně prudce přeskupovat.
„Co to, proklatě, je?“ vykřikl Metud.
Na kovové pohoří se snášela temnota.
„Svírá kolem nás prsty, aby nás chránil!“ uvědomil si Cyril.
Trvalo ještě chvíli, než nad sebou spatřili masu titánových kovových prstů. Tehdy se celé okolí skoro propadlo do temnoty. Plynuly dlouhé minuty, možná i hodiny a snad i dny, než konečně na ně dopadlo světlo a ruka se pod nimi začala zmenšovat, až se na ní za chvíli sotva vlezli.
„Jsme na pevnině!“ řekl Cyril a seskočil na zem.
Vedle něj dopadl Metoděj. Titán se zatím opět zmenšil na lidskou velikost.
„Díky,“ řekl Cyril.
„To je v pohodě. Ale jak se dostanete zpátky, to nevím.“
A potom titán skočil do vln a už ho nikdy neviděli.
„Tak, a jsme tam, kam lidská noha ještě nikdy nevkročila,“ řekl Metoděj.
„Bezva, vzduch je naštěstí dýchatelný. Ale ta zem…“
Celá země kolem nich byla z hmoty, která svými vlastnostmi velmi připomínala plastelínu. Barvu měla střídavě červenou, oranžovou a žlutou, někdy i trochu dohněda. Špatně se jim po té plastelíně šlo, podrážky se jim sice až zas tak moc nebořily, neb zem byla poměrně uplácaná, ale poměrně hodně se jim lepily. Navíc země tvořila různé dvoumetrové hory a pohoří, nikdy však nepřevyšovaly jednotlivé hory lidskou výšku a proto s nimi nebyl moc velký problém.
„Kdo tu může žít? A bude ten někdo vůbec stravitelný? A co voda?“
„No jo,“ zastavil se Cyril. „Nepomysleli jsme na jídlo a pití. Co teď?“
„Coby, půjdeme dále a budeme doufat. Možná je ta plastelína jedlá…“
A tak šli dál.

„A co budeme teď dělat?“ obrátil se Standa na Luciana.
„Co já vím? Proč se ptáš mně?“
„Podle veřejného mínění jsi hned po Cyrilovi, Metodějovi a Haroldovi nejlepší Fidohalerk. Na to, že jsi Fidohalerkem teprve čtyři měsíce, to je docela síla, ne?“
„Tak počkat, v tom mínění jsem byl přece pátý a přede mnou byla Lenka!“ zarazil se Lucian.
Standa jen mávnul rukou: „Ale, všichni ji volili, protože je sexy. Všichni víme, že jsi lepší. Mimochodem, ona tady stejně není. A já jsem byl až na čtyři tisíce osmi stém místě.“
„A první byl Cyril nebo Metud?“ zajímal se H’taruen.
„A není to jedno? Vůbec, proč tady řešíme takové nesmysly?“ naštval se Lucian. „Měli byste radši přijít s nějakými konstruktivními návrhy, ohledně toho, jak hodláme najít zbytek našich přátel!“

Exekutor stál nehnutě a hleděl do dálky. Tentokrát mu unikli, ale víckrát se jim to nepovede. Nemůže se jim to povést. Musí je zničit ještě tady, v této pustině. Porazí neporazitelné. To je skvělé pomyšlení.
Lenka se prudce probudila. I když probudila možná není ten správný výraz, protože ona při spánku spíš bděla než snila. To instinkty ji varovaly před něčím cizím a nebezpečným. Pohlédla z okna, ale v husté tmě nic neviděla. Aktivovala tedy implantát do tepelného módu. V příštím okamžiku už v jedné ruce svírala nůž a druhou rukou budila Aaliarje, který ležel vedle ní.
„Co je?“ zděsil se.
Ale to se Lenka hnala domem a všechny budila.
„Cellie, odveď děti na půdu,“ křikla na Cellii.
Cellie se podívala z okna a při pohledu na zástupy šakalů ji oblila hrůza.
„A co budeš dělat ty?“ zeptala se Lenky.
„To, co umím… …tak už padejte!“
Když poslední dítě zmizelo na půdě, Lenka se klidně postavila do předsíně a mlčela. Zvenku se chvíli ozývaly výkřiky Rheitapa a Reikarepa, ale ty za chvíli ustaly. Za chvíli se dveře s ohromnou ránou vylomily z pantů a dopadly na zem. Šakalové se do domu hrnuli jako povodeň. Jenže narazili na tvrdý odpor. První čtyři zemřeli aniž by věděli, co se děje. Druzí dva se chtěli obrátit na útěk, ale srazili se s těmi, co šli za nimi. Krev skrápěla zdi, podlahu a strop. Brzy přestaly zrůdné bytosti proudit, ale Lenka věděla, že to nemůžou být všichni. Ještě jich musí být spousta v okolí. Vyrazila po schodech vzhůru.
„Musíme odsud vypadnout,“ křikla, když vběhla na půdu.
Vzápětí se však ozvaly kroky na chodbě.
„Zatraceně,“ řekla a postavila se naproti dveřím.
„Je jich moc?“ zeptala se Cellie.
Lenka přistrčila mohutnou skříň před dveře, mlčky hodila Cellii a Aaliarjovi dva nože a řekla: „Vylezte všichni oknem a utečte do lesa.“
Poslední z okna lezl Aaliarj.
„Dej na sebe pozor,“ řekl a zmizel v temnotě.
Skříň se proměnila v třísky a naproti Lence stanul…
„…Myslivec?“ vydechla Lenka a meč ji vypadl z prstů.
Děti ani Cellie nebyly zvyklé běžet v noci lesem. Jediný Aaliarj nesl běh s klidem a dokonce celou dobu nesl plačící Kiinlaeechan. Rodmilak hned po vběhnutí do lesa zaběhl někam do šerého křoví, ale zakrátko se k jejich skupince připojilo vlčí mládě. Cellie se ohlédla a spatřila světýlka domu, neustále se ztrácející v dálce. Nedaleko od nich se ozývaly výkřiky umírajících šakalů. Najednou se Cellii zdálo, jakoby někdo křičel: „Luciane, hoď mi tu sekeru…“
Ne, to není možné, co by tu teď dělal Lucian? Cellie tu myšlenku zavrhla a běžela dál.
„Je tu jeskyně, tam nás ti psi nenajdou,“ křičel Aaliarj, ale Cellie ho ani moc nevnímala.
Jeho hlas jakoby se posouval dál a dál. Jakoby ona zůstala na jednom místě a ostatní se vzdalovali pryč. Viděla sice, že ji nohy usilovně běží, ale šustění trávy pod jejími podrážkami už bylo ztlumené. Naopak zřetelně slyšela své bušící srdce. Byl to zvláštní pocit. Jako přetížení a stav beztíže zároveň. Zdálo se jí, že ji ruce těžknou, ale myšlení se zrychluje. Nohy se zvedaly stále pomaleji a trvalo ji spoustu času, než udělal jediný krok. Ale ostatní na tom byli stejně, oni však jakoby ani neběželi, spíš jakoby zmrzli v půli kroku. Už to pochopila. To je aim. To pomyšlení bylo rázem vystřídáno jiným, ještě intenzivnějším – někdo za ní je. Vytrhla nůž z opasku a prudce se otočila. Mezi stromy byly zlé nemrkající oči. Šakal měl nohu zvednutou, jak běžel a jeho ruka s dýkou mezi prsty dopadala na cíl velmi pomalu. Dřív než dopadla, jednala však Cellie. Čas se vrátil do normálu, šakal zařval a padl s probodnutým břichem na zem. Cellie běžela dál a srovnávala si v hlavě to, co se jí zrovna stalo.
„Sem!“ ozval se Aaliarjův hlas z míst, kde byla tma ještě o něco černější než jinde.
Cellie se zastavila a přejela pohledem les. Šakal byl zřejmě sám.
„Kdybys to tak viděla, tetičko,“ povzdechla si, otřela krev z nože a vklouzla do průrvy v kamenné stěně.
„Měli bychom někoho ale vyslat Lence naproti,“ řekl Aaliarj. „Určitě potřebuje pomoc, a navíc neví, kde jsme. Vrátím se tam.“
„Ne,“ řekla Cellie. „Ty zůstaň tu. Spolu s K’cin budeš dávat pozor na děti.“
„Tady je nikdo nenajde,“ řekl Aaliarj a vyběhl do tmy.
„K čertu,“ zaklela Cellie a vyrazila za ním.
Běžela chvíli lesem, přeskakovala mrtvoly (aniž by přemýšlela nad tím, kdo je všechny zabil), nevědomky se minula s Lucianem a doběhla k domu.
„Já se bojím,“ řekla Kiinlaeechan.
„Já taky,“ řekla K’cin.
No’sam nic neříkal. Spatřil totiž muže blížícího se k jeskyni.
„K’cin, někdo jde!“ řekl pak.

Cellie a Aaliarj stáli opět za zadní zdí domu. Za okny bylo černo a všude kolem bylo ticho. Buď Lenka nebo šakalové už zvítězili, napadlo Cellii. Ale, zamyslela se pak, kdyby vyhráli šakalové, tak už je hledají. Možná je skutečně hledají, možná jsou všude okolo, vidí je, ale oni je ne.
„Tak tam zase vlezeme, ne?“ zašeptal Aaliarj.
Cellie se otřásla – ztichlý dům ji naháněl hrůzu. Kdoví, co můžou najít uvnitř. Aaliarj se vyhoupl na římsu pod oknem a natáhl směrem k Cellii ruku. Sevřela ji a za chvíli také mohla nahlížet na potemnělou místnost za oknem. Aaliarj mlčky vložil nůž mezi okenice a chvíli s ním pohyboval. Ozvalo se cvaknutí a okenice se pomalu otevřely. Aaliarj seskočil do místnosti, Cellie ho následovala. Už na první pohled jim bylo jasné, že jsou v kuchyni.
„Zatraceně,“ sykla Cellie.
Na zemi ležela mrtvá kuchařka.
„Pojďme,“ zašeptal Aaliarj a vyšli na chodbu.
Všude po zemi se válela těla mrtvých šakalů. Došli až ke dveřím vedoucím na půdu. Ty však byly roztrhané na kousky, stejně jako skříň, která je měla zevnitř jistit. Na půdě bylo stop po boji velmi málo.
„Hele!“ řekla Cellie a ukázala na zeď.
Přímo do zdi byl mohutným nožem přibodnutý velký kus papíru, na němž bylo něco napsáno v Hikrananelštině. Aaliarj ho strhl a rychle přečetl.
„Co tam je napsáno?“ zeptala se Cellie.
„To je vzkaz od Lenky. Máme dovést děti do bezpečí a vyhledat nějakého Luciana… …kdo to je, to nevím,“ řekl Aaliarj.
„Ale já to vím,“ řekla Cellie. „Co tam je ještě napsáno?“
„Už nic,“ zakroutil Aaliarj hlavou, ale Cellie poznala, že neříká pravdu.
„Řekni mi pravdu,“ řekla.
Aaliarj neodpověděl, jen se vydal po schodech dolů. Vtom však práskly nedaleko od nich jakési dveře. Cellie a Aaliarj se zděšeně vrhli k zemi a rozhlíželi se. Do místnosti vrazil zběsilý Lucian.

„Co tam vidíš?“ zeptal se H’taruen Luciana.
Lucian se stáhl zpět za balvan a řekl: „Armáda šakalů. Nevím kam míří, snad na konec tohoto údolí, kde by měl podle mapy být nějaký dům. A tu armádu vede ten žlutý muž, s nímž jsme bojovali při útěku z arény. Jak se vede Bossovi?“
Boss ležel v horečkách na rozpálené zemi a upíral oči do oblohy. Chvílemi jím projížděly prudké křeče.
„Ta radiace by normálního člověka zabila už při ozáření. On žije více než třicet hodin navíc. Nemůžeme očekávat nic víc,“ řekl Standa.
„Uděláme pro něj maximum,“ rozhodl Lucian.
„Samozřejmě,“ kývl Standa hlavou.
Boss se prudce nadzdvihl, obrátil a začal zvracet.
„Tu armádu budeme sledovat?“ zeptal se H’taruen.
„Nemáme na vybranou, stejně jiný plán neexistuje,“ řekl Lucian.

„Cyrile, honem, pojď sem!“ vykřikl Metoděj.
„Co je, spatřil jsi nějaký život?“ zeptal se Kečetrk s nadějí v hlase.
„To bych řekl!“
Cyril se postavil vedle Metoděje. Stáli na okraji poměrně příkrého (na zdejší poměry) plastelínového svahu. Uprostřed bylo poměrně rozměrné údolí, které vyplňovaly krystaly, barvou podobné Ullayskému, ale tvarem různé od velikosti křepelčích vajec po obrovské desetitunové balvany. A mezi nimi poletovali…
„…Nebuněční,“ vydechl Cyril.
Tisíce poloprůhledných virionů různých velikostí poletovalo po celém údolí, jako termiti, kteří mají napilno. Uprostřed údolí byla železná konstrukce představující nejvyšší patro podzemního výtahu.
„Tam se musíme proplížit,“ řekl Cyril.
„Jak to chceš udělat? Jsou všude kolem? Leda by je jeden odlákal a…“
„Nepřichází v úvahu,“ zavrhl to Cyril.
Potom se však zamyslel: „I když, tak trochu máš pravdu. Nemusí přece jít o člověka, vrhnou se na cokoliv buněčného. V jediném mém prstu je dost buněk pro všechny v tomto údolí.“
„Bezva, tak si ho uřízni,“ zasmál se Metoděj ironicky.
Cyril vytáhl nůž.
„Neblbni,“ řekl Metoděj.
Ale to už se ozvalo křupnutí kosti a ostré Cyrilovo vydechnutí. Rychle od sebe krvácející prst odhodil do plastelíny. Nukleokapsidy vyrazily a zakrátko bylo celé údolí prázdné. Jen prst se začal zmítat jako jakýsi červ.
„Spal ho,“ řekl Cyril Metodějovi a svíral si dlaň.
Metoděj kývl a rychle vyskočil. Soustředil pyrokinezi do jediného bodu a zakrátko z prstu nezbylo nic než popel.
„Tohle je jenom zpomalí,“ řekl.
„Já vím, poběžme,“ odpověděl Cyril a vyběhli k výtahu.

„V tom domě už jsou skoro všichni šakalové, měli bychom zasáhnout!“ řekl H’taruen.
„Ne, H’taruene,“ řekl Lucian. „Podívej se tam, do toho lesa.“
„Co tam je? Nic nevidím!“ vrčel Kraj.
„Lidé tam utíkají zadním vchodem do lesa. A za nimi běží šakalové. Musíme za nimi. Bosse necháme tady.“
„Ale přeci jen by někdo měl jít do toho domu, co když tam někdo zůstal?“ ozval se Standa.
„Tyhle řeči jsou bezúčelné. Ale dobře, jdi tam ty. Já a H’taruen půjdeme do toho lesa.“
„Myslím, že větší nebezpečí bude v tom domě!“
„Opravdu, tak počítej ty hlupáku! Kolik šakalů už vběhlo do toho lesa?“
„Já jsem jich napočítal přes třicet,“ řekl Standa.
„A jak byla velká ta armáda?“
„Ani ne padesát.“
„Tak co to tady meleš? Uděláme to, jak jsem řekl.“
A spolu s H’taruenem vyběhl. Standa jenom zakroutil hlavou a také zmizel. Boss osaměl a začal znovu dávivě zvracet.

Výtah sebou trhl a zastavil se v nejnižším patře plastelínové jeskyně. Cyril a Metoděj pomalu procházeli ztichlými prostory. U vysokého stropu poletovaly další nukleokapsidy, po zemi však pobíhali trpaslíci a lidé. Trpaslíci byli nejlepší technici na této straně krychle (a to i vedle takových géniů, jako jsou Maxxálci). Celá jejich technologie však fungovala na jiném než Feronovém principu. Využívali toho, co jim dalo Rudé radioaktivní moře – tedy Plamenné vody. Trpaslíci dokonce i pod Akademií měli své velké jeskyně, ve kterých pro Fidohalerky vynalézali zázračné technologie (tam už ale používali Feron). Zde však, zdá se, pomáhali Nebuněčným… …ačkoliv věděli, že jestli Nebuněční vyhrají, i oni budou zničeni. Všichni buněční. Prakticky všechen život. Oba Fidohalerkové se rychle vzdálili a zmizeli v jedné z nesčetných chodbiček: zrovna v té, do které zrovna vcházela skupinka lidí. Se skupinkou se za chvíli rozloučil jeden muž a vešel do opuštěné místnosti. Dveře za ním zaklaply. Cyril a Metoděj se po sobě podívali a nenápadně do místnosti také vklouzli. Muž k nim byl otočen zády. Byl takový zvláštní, oblečený v zelenou kombinézu. Cyril mu ucpal pusu dlaní a druhou rukou ho znehybnil.
„Nepokoušej se řvát,“ řekl mu pak tiše do ucha a pustil ho.
Jenže muž jakoby ani nebyl tímto přepadením nějak vzrušen. Zůstal úplně v klidu.
„Proč bych měl řvát? Ale aspoň představit byste se mohli,“ řekl.
„Jsi blázen?“
„Ne.“
„Nejdřív nám řekneš vše co víš a pak tě zabijeme. Ještě jsi v klidu?“ zavrčel na něj Metoděj.
Jenže on se rozesmál.
„My jsme ale na jedné straně! Auto iam baktun.“
„Proč bychom ti měli věřit?“ zeptal se Cyril.
„Protože jen já vám můžu zachránit život. Jinak zemřete – ať už tady lyzí, nebo venku hladem,“ řekl klidně muž. „Mimochodem, já jsem Steam.“
„Cyril Kečetrk.“
„Metoděj Akniluoj.“
„Tak, co jsi zjistil, ty špióne?“ zeptal se Cyril. „A jak nám můžeš zachránit život?“
„Paní Nebuněčných vytvořila v přirozených tunelech eliniových zdí tajné turbotunely, které se všechny scházejí v tomto místě a vedou do všech možných míst na této straně krychle, spodní straně krychle (tam je i má domovina) a trochu i na všech ostatních stěnách. Skrze tyto tunely je v kontaktu s přívrženci, kteří samozřejmě neví, že si sami sobě vážou smyčku a jde jim jen o peníze. Nyní napadla i naše město a snaží se nám přes turbotunely posílat krystaly. Jenomže my, moudrý národ, proti ní bojujeme. Vydávám se za dovozce krystalů a předstírám, že je rozvážím po celém svém okolí. Ve skutečnosti je v tajnosti ničíme. Zrovna teď ale Paní Nebuněčných odjela do naší země. Nevím co tam chce, ale musím tam rychle spěchat. Myslím, že bude jenom dobře, když zemře.“
„Katka…“ zašeptal Cyril zamyšleně.
„Co říkáš?“ zeptal se Steam.
„To nic,“ mávl Metoděj rukou, „vezmi nás tím turbotunelem.“
Steam kývl hlavou a podíval se ke zdi. Bylo tam vyrovnáno několik zrcadel do laserových zařízení. Steam se chvíli do jednoho díval a řekl: „Zrcadla jsou tak zvláštní. Každé ukazuje přesnou realitu, ale přitom ji každé ukáže jinak. Každé má jiný povrch, je jinak vypouklé a jinak zamlžené. Každé mě ukazuje trochu jinak, ale nikdy to nejsem já, jen má bezvýznamná kopie. A takové kopie nemůžou mít v mysli nic dobrého, chtějí jen zlo…“
„Steame, nemáme čas,“ vytrhl ho z úvah Metoděj.
„Samozřejmě,“ řekl Steam a zvedl ze stolku těžký feronomotor.
Potom ho vší silou hodil na zrcadlo. Ozval se rachot a sklo se sesypalo na zem.
„Střepy prý nosí štěstí. Rozbili jste někdy nějaké zrcadlo?“
„Ne,“ řekl Metoděj unaveně, „ty digitální se nedají rozbít. Pojďme už!“

Lucian a H’taruen vpadli běžícím šakalům do zad jako bouře. Prvních patnáct zemřelo až překvapivě rychle a snadno. Jenže po boji se jim ztratili jak lidé, tak ostatní šakalové z dohledu.
„Luciane, hoď mi tu sekeru,“ křikl H’taruen, který svou mocnou zbraň předtím vrhnul po utíkajícím šakalovi.
Lucian mu ji hodil a řekl: „Zbytek zmáknu, ale Standa možná bude mít problémy, skoč tam!“
A tak Lucian běžel dál. Po cestě doběhl a za běhu odpravil dalších jedenáct šakalů. Dvanáctého už našel mrtvého, což byl neklamný důkaz, že lidé z domu musí být poblíž. Běžel dalších pár minut, nevědomky se minul s Cellií a doběhl k jeskyni, ve které cítil přítomnost lidí. Vešel dovnitř a pohlédl do tváře vyděšené dívky s nožem v ruce.
„Neboj, jsem Fidohalerk,“ řekl a přejel děti pohledem.
„Lenka je taky Fidohalerk,“ řekla malá Kiinlaeechan.
„Lenka? Lenka Tečnová?“ vyhrkl Lucian.
Děvče pokývalo hlavou.
„Kde je?“
„Zůstala v domě,“ promluvila K’cin. „A Cellie šla za ní…“
Lucian už na nic nečekal, jak slyšel Celliino jméno vyrazil zpět do lesa.
„Jak dlouho tady ještě budeme čekat? Je mi zima a chce se mi spát,“ poplakávala Kiinlaeechan.
Lucian běžel tak rychle, že se skoro ani trávy nedotýkal. Doběhl k domu a zhrozil se, když nic nezaslechl. To není možné, takhle rychle to přece nemohlo skončit! Zesílil přes implantát svůj sluch. V domě někdo mluvil.
„Co tam je napsáno?“ říkal ženský hlas.
Zvuky se ozývaly z nejvyššího patra, asi z půdy.
„To je vzkaz od Lenky. Máme dovést děti do bezpečí a vyhledat nějakého Luciana… …kdo to je, to nevím,“ odpovídal ji nějaký muž.
„Ale já to vím,“ řekla žena. „Co tam je ještě napsáno?“
„Už nic,“ ozvalo se.
„Řekni mi pravdu,“ řekla ta žena.
Muž neodpověděl, vzápětí se ozvaly jeho kroky na schodišti. Lucian to už nevydržel a vrazil do domu. Cellie a Aaliarj se zděšeně vrhli k zemi a rozhlíželi se. Do místnosti vrazil zběsilý Lucian. Jakmile spatřil Cellii klečící na zemi, přešel z běhu plynule do skluzu a vzápětí do kleku. Byl u Cellie a podpíral ji.
„Ty?“ řekla. „Že sis ale dal na čas!“
„Přece sis nemyslela, že bych tě vtom nechal, že ne?“ zasmál se Lucian.
Potom se však zvedl. Na mluvení bude čas potom. Podíval se na Hikrananela, který nevěděl, co má dělat.
„Jsem Lucian Christian,“ řekl.
„Aaliarj,“ řekl Aaliarj. „Dům je prázdný.“
„To vidím,“ řekl Lucian. „Kam všichni šli?“
„To kdybych tak věděl. Ale nechali tady vzkaz,“ řekl Aaliarj.
„Ukaž.“
„Ehm, je to Hikrananelsky…“
„No a co?“ řekl Lucian a vytrhl Aaliarjovi papírek z ruky.
„Problémy… …oživlý Myslivec… …děti… …sedmdesát kilometrů na severoseverovýchod… …jen Lucian, Cyril, Metoděj…“ mumlal si Lucian. „Nedává mi to moc velký smysl, ale vyznívá to jednoznačně: Lenka a ostatní byli zajati někým silným a ten potom s některým ze svých podřízených projednával chvíli cíl cesty. Lenka to slyšela a zřejmě byla ještě schopna napsat vzkaz. A napsalo ho v Hikrananelštině, protože předpokládala, že tuto řeč nebudou šakalové znát, ale Fidohalerkové a Aaliarj ano. No, takže víme, kam máme jít. Pravda, při cestě dlouhé sedmdesát kilometrů je směr severoseverovýchod velmi nepřesný, protože počáteční odchylka pár stupňů se může na konci cesty projevit velkou vzdáleností, ale budiž, jinou možnost nemáme.“
„Kdo to jsou ti ostatní? Naši strážci i služebnictvo jsou po smrti!“ řekl Aaliarj.
„To jsou dva muži, kteří šli se mnou. Jděte teď do jeskyně a přiveďte děti sem, já přijdu za chvíli.“
„Kam jdeš?“ vyhrkla Cellie a její pohled jasně říkal: už se ode mě nevzdaluj ani na krok!
„Nedaleko odsud ještě čeká jeden ozářený muž, který potřebuje pomoc.“
Dům byl na chvíli opět opuštěn.

První byli zpátky Cellie a Aaliarj. Teprve za pár minut se vstupní dveře znovu otevřely a vešel Lucian. Na rameni nesl muže dvakrát velkého, než byl on sám, ale i přesto se pohyboval s lehkostí, jako by ani nebyl naložen. Aaliarj si pomyslel, že ten Fidohalerk musí vládnout strašnou silou. Lucian složil Bosse na velký stůl. Boss se ani nepohnul, v obličeji byl bledý a přímo žhnul horečkami. Dýchal slabě a neznatelně. Ale žil.
„Kdo to je?“ zeptala se Cellie.
„Můj přítel, jmenuje se Boss.“
„A jak mu můžeme pomoct?“ zeptal se Aaliarj, který už vůbec nic nechápal.
„Skoro nijak. Velmi brzy asi zemře.“
Cellie se přitiskla na Lucianovo rameno. Tak dlouho spolu nebyli. Přijeli do Ciardehu a od té doby se viděli jen jednou a to ještě přes mříže a na krátkou chvíli. Teď jsou konečně spolu a nic je nerozdělí; co na to mění fakt, že jsou kdesi na konci světa. Mají-li zemřít, tak spolu.
„Co bude dál? Chtěla bych někdy… …ještě vidět Unn. Dobrodružství už mám dost,“ řekla.
Lucian mlčel. Zasněně se díval do zdi a přemýšlel. Každý velký hrdina má nějaký cíl. Každý Christian měl a má. Jejich pohledy nebyly stejné jenom proto, že měli stejnou barvu očí, ale proto, že to byl pohled plný smutku, snů, bolesti, ale hlavně cílů, vizí. Každý chtěl něco změnit a každý se dříve či později střetl s tvrdou realitou – nic nelze změnit. Jaký cíl vlastně on má? Proč to všechno dělá? Zemřeli mu dva bratři a on měl pocit, že se to nemuselo stát. Chtěl se proto mstít… …ale komu? Na Akademii se naučil zabíjet a potom zabíjel tak dobře právě proto, že ho poháněla zlost. Ale s každým dalším, koho zabil, se svým ušlechtilým cílům jako byla pokrevní msta, očištění světa od zla, vzdaloval. Vždy chtěl lepší a uspořádanější svět, ale náhle se zdálo, že s každou kapkou prolité krve jen zvětšuje jeho chaotičnost – každé dobro, které vykoná, se z mnoha úhlů ukáže více zlem než dobrem. Možná to tak má být, možná bez válčení lidé nemohou existovat. Možná si nejsou lidé rovni, možná má někdo sílu a tím pádem i resistenci vůči bolesti. Ale jak funguje takový druh resistence? Otázky v Lucianově hlavě vybublávaly jako plyn na vodní hladinu. Vždycky si myslel, že má na rozdíl od Karla v mysli jasno – že si nepotřebuje vysvětlovat, proč by se měly věci dělat, že mu postačí vyřešit jak by se měly udělat. Ale teď viděl, že to není až zas taková pravda. Žádný člověk nemůže být úplně jednoduchý, každým zmítá řada různých myšlenek, rozporů a hrůz. Vše, co je dokonalo uspořádáno, je velmi neživotaschopné. Mysl každého jednotlivce je neskutečným labyrintem, v němž zběsile pobíhají myšlenky a jejichž zběsilost je jen dalším stupněm jistého typu řádu. Nic přece není chaotické, protože nic není náhodné. Když bylo dáno, že Lucian musí jít touto cestou, potom možná nemá na vybranou. Jemu předurčeno, že musí jít kupředu a vykonat ještě mnohé činy. Ale proč? Vždyť má přece svobodnou vůli, může se klidně tady na místě zabít a z jeho činů nic nebude… …ale neudělá to. Má tedy svobodnou vůli nebo ne? Asi ne. Vtom případě si on nevybral Cellii, ale jejich předurčení bylo společné. Měla jet tady a mělo to mít nějaký účel. Má to nějaký účel. Lucian ten účel zatím nevidí, protože ho nemá vidět. Ale kdy přijde ten okamžik prozření, vždyť vyšší úrovně snad už dosáhnout nemůže… …nebo ano?
„Může mi někdo vysvětlit, o co tu vlastně jde?“ ozval se najednou Aaliarj.
„To bych taky rád věděl,“ řekl Lucian.

Za okny byla noc. Cellie a Lucian seděli v prvním patře vedle okna, Aaliarj byl dole a pečoval o Bosse.
„Nad čím pořád tak přemýšlíš? Už zase hledíš nepřítomně do zdi,“ řekla Cellie.
Lucian mlčel.
„Musíš se přece usmát, nemůžeš už déle vydržet tak ustaraný,“ naléhala na něj.
„Samozřejmě. Budu se usmívat, aby nebylo vidět jak trpím. Vždyť taková je přece podstata života – nebo snad není život radostným příběhem, jenž vypráví o velké bolesti? Což se všichni lidé nemusí smát, jenom aby nemuseli řvát bolestí?“
„Všichni ne, někteří lidé přeci žijí normální životy a jejich radosti jsou upřímné! Pro některé je život radostí bez bolesti!“
„Nemůžeš zažívat radost, bez toho abys poznala bolest! Nemůžeš říkat pravdu, bez toho abys poznala lež! Stejně jako nemůžeš být odvážná bez toho, abys poznala strach!“
„Dobře! Tak všichni jsou stravováni bolestí. No a co?“ řekla Cellie. „Smát se strachu a smrti do tváře, to je přeci doménou Fidohalerků, nebo ne? Na tomto světě je přece ještě stále dost radosti! Stojí za to ji vnímat jako pravou; ne jako prášky proti bolesti, ale jako skutečnou reálii!“
„Reálii?“ usmál se Lucian. „Ty to ještě nechápeš? Ty nechápeš, že to všechno kolem nás je zbytečné? Každý jednou umře, nikdo nebude žít déle než třináct krát čtyři sta let, to je zákon těžknutí mentionů. A víš co se stane v ten okamžik?“
„Pomine bolest!“ řekla Cellie.
„Ano. Ale také se ti vymaže paměť. Dokud máš bolest, žiješ. Když umřeš, celá tvá paměť se v jediném snímku smaže a nic z ní nezbude, jako by se to všechno nikdy nestalo!“
„Ale jsou tady ještě další lidé, kteří ten svět budou vnímat!“
„Ano, ti také zemřou a jejich děti také. Pověz mi, není jedno, jestli umřu teď nebo za tisíc let? Jestli budu hrdina, nebo zbabělec, bůh, zloděj nebo paladin? Není to všechno jedno, když v okamžiku smrti mi shoří všechny mentiony a bude to, jako bych nikdy ani neexistoval! A to čeká všechny!“
„Třeba to tak není. Kdysi si mi vyprávěl o tvém učiteli, Kečetrkovi – přece zemřel a byl v jiném světě!“
„Dobře, ale co kdyby zemřel tam v tom světě?“ řekl Lucian. „Věř mi – nic tam není, ani tma, ani světlo, ani bolest. Nic. U Jasana, všichni mají tolik strachu z takového jednoduchého pojmu – nic. Všichni mají strach z ničeho! Není to směšné?“
„Ne,“ řekla Cellie. „Naháníš mi teď hrůzu. Ale ty jsi přece nebyl vždycky takový. Když jsi přišel do Unnu, byl jsi tak krásně lehkomyslný – jako já. Ale potom jsme se dostali do tohoto pekla a všechno šlo k horšímu. Nenávidím to tady. Všechno je špatně.“
Lucian ji k sobě pevněji přitisknul. Padal do černé propasti, ale nechtěl padat sám.

Tři muži se vsoukali do malé kabinky minivlaku. Steam se chopil klávesnice a za chvíli se na přední sklo promítl nápis PŘIPRAVENO NA VSTUP DO TURBOTUNELU. Mnohé údaje však svítily červeně. Cyril si je prohlédl a řekl: „Dobře, Steame, tak to řekni nahlas.“
„Fajn,“ řekl Steam, „ten turbotunel je sabotovaný. Nebuněční mě asi už chtějí oddělat. Když do něj vstoupíme, zhroutí se. My bychom ti sice stihli proletět, ale jiná cesta zpět nevede.“
„Tím lépe, alespoň za námi nepřítel nepošle posily. My bychom se odsud do Metalu stejně nedostali,“ mávl Metoděj rukou. „Nevraceli bychom se.“
„Budiž,“ kývl Steam hlavou a odstartoval.
Vagón byl pohlcen hroutícím se turbotunelem.