Fidohalerkové se konečně vracejí domů.


Lucian snil neklidný sen. Nestávalo se mu často, že by měl neklidné sny. Popravdě řečeno, nestávalo se mu vůbec, že by měl nějaké sny. Probudil se v v jediném snímku a okamžitě byl maximálně bdělý. Ladně seskočil na podlahu a vzpřímil se.
„Co se děje?“ zeptala se rozespalá Cellie, která pocítila, že již Lucian není v posteli.
Lucian ji však umlčel gestem. Všude okolo bylo ticho. V následujícím okamžiku se ozvala mohutná rána a Aaliarjův zděšený výkřik. Lucian se vrhl ke schodům. Běžel jako vítr, ale ve chvíli kdy doběhl do přízemí, byl už opět všude klid. Bledý Hikrananel ležel v bezvědomí na zemi. Přes půlku cihlové zdi se táhla obří díra skrz ní byl teď okolní les jaksi bezprostřednější. Bossovo tělo ze stolu zmizelo. Lucian poklekl k Aaliarjovi a pronesl krátké a jednoduché kouzlo na probrání ze mdlob. Aaliarj otevřel vyděšené oči a prohlížel si Luciana.
„Co se stalo?“ zeptal se Fidohalerk.
„Ten velký chlap…“ vydechl Aaliarj. „…nechápu to. Najednou byl ještě větší a celý ze železa. A potom jsem letěl a pak si nic nepamatuji.“
„Ze železa?“
„Jo. Normálně ležel, třásl se a byl zelený. V jediném okamžiku se ale zkroutil jakoby umíral a jeho kůže zešedla a dostala kovový lesk. Musel mě chytit rukou a odhodit.“
Lucian pohlédl na skříňku, před níž Aaliarj ležel. Byla rozdrcena na padrť. Jestli Aaliarje odhodil Boss, musel vládnout nesmírnou silou – ještě větší, než předtím.
„Ještě štěstí, že jsi Hikrananel. Kdybys byl člověk, tak je z tebe kaše,“ řekl Lucian a pomohl mladíkovi na nohy.
„O co tady jde?“ zeptala se Cellie.
„To kdybych věděl. Pochybuji ale, že to měla na svědomí ta radiace. Taková věda může fungovat jenom v Maxxálských komiksech. Snad se v Bossovi po delší době opět projevil nukleokapsid…“
„Kdo?“ podivila se Cellie.
„Ach tak. Vy o nich vlastně nic nevíte. Myslím, že bych vám to měl říct…“

Mohutný portál turbotunelu se zhroutil těsně za vlakem. Vlivem výbuchu a tlakové vlny vagón vyjel z energetických kolejnic a nárazem se zastavil až o skalní zeď.
„Teda, to byla jízda,“ zafuněl Metoděj a odvalil ze sebe nezajištěnou bednu s nářadím.
„Žijete?“ zeptal se Steam celkem zbytečně.
„Myslíš, že bych ti odpovídal, kdybych nežil?“
„No, v těchto dobách je i něco takového velmi pravděpodobné,“ pokrčil Steam rameny.
Metoděj se zatím opřel do dveří, trochu zařval, na čele mu naskočila žilka a dveře ruply.
„Co to vyrábíte za šunty?“ podíval se Cyril na Steama. „A s tímhle jsme letěli turbotunelem? Úplně mě spaluje hrůza.“
To už se Metoděj ocitl v prostorné jeskyni, kde kromě ruin portálu nic jiného nebylo.
„Tudy,“ ukázal Steam a vydal se do jedné z nesčetných jeskyních chodeb. „Čeká nás dlouhá cesta na povrch.“
„Že bych poprvé v životě spatřil dno krychle?“ řekl Cyril.
„Zázraky se stále ještě dějí,“ řekl Metoděj.
„Vy jste ještě neviděli dno?“ podivil se Steam a ušklíbl se. „Chudáci.“
„A viděl jsi ty někdy strop?“
„Ne. Vy ano?“
„Kdysi dávno…“
Steam zapnul baterku a zmizeli v jeskyním labyrintu. Celou tu dobu, kdy šli monotónními chodbami, měli jasný pocit, že nepřestávají mírně stoupat. Po chvíli se do čistě přírodních prvků začala míchat technologie – mezi kameny občas probleskoval modrý nebo žlutý světelný panel, na stropech byla čas od času kamera. Steam tomu nevěnoval žádnou pozornost a pokračoval stále dál a dál, neomylný na každé křižovatce.
„A čím to, že vlastně mluvíš Metalsky?“ zeptal se Cyril.
„Já nemluvím Metalsky, já mluvím Wisijsky – naší řeči. To my jsme tento jazyk a toto písmo před desíti tisíci lety vynalezli a to od nás se jej naučil dvanáctiletý Fylit, který byl na váš barbarský rod nezvykle moudrý a už v tak útlém věku dokázal tento jazyk aplikovat i u vás.“
„Ale za těch pět tisíc let se jazyky musely zákonitě strašně rozejít!“ nechápal Cyril.
„A víte, že ne? Naši i vaši jazykovědci si jazyku velmi váží a neuznávají žádný změny. Řekni mi, válečníku, kolik ti je let?“
„Skoro jednaadvacet století.“
„Vidíš. A připadá ti snad, že mluvíš jinak, než jak tě tehdy naučila matka?“
„Asi ne.“
„Hele, nejste vy nějak chytří?“ napadlo Metoděje.
„Možná ano, možná ne.“
„To není žádná odpověď!“
„Přeme se o ničem,“ ukončil Steam rozhovor. „My nikdy neříkáme jednoznačné odpovědi, protože nic není jednoznačné.“
Chodba náhle končila žebříkem, který byl dlouhý asi tři metry a na jehož konci byl poklop. Steam hbitě vyskočil do půli žebříku, trochu pošplhal a už otevíral poklop. Brzy se z otvoru vyhoupl i Cyril a užasl. Všude kolem něj bylo jen absolutní bílo. Ze všech stran je obklopovalo napočti čisté bílo, bez jediné jinobarevné tečky či šmouhy. Zářivě bílá a naprosto rovná eliniová země se táhla do nekonečné dáli. Steam ukázal prstem kdesi šikmo vzhůru.
„Tam tím směrem, miliardy kilometrů prázdného prostoru od nás je vaše město Metal.“
Cyril se podíval tím směrem, jako by snad mohl něco zahlédnout. Po cestě Steam neustále mluvil a zahrnoval Fidohalerky svými vědomostmi.
„Víte, já osobně si myslím, že krychli by jakožto střed všeho měl každý znát. A lituji těch, kdo nikdy nezažili ten pocit, dívat se do bíla a vědět, že to bílo není nic jiného než tři miliardy vzdálené elinium. Není to úžasné? Ty rozměry! Ta geometrická absolutní přesnost. Nikomu by se nemělo ubírat právo na ten pohled,“ řekl Steam.
„Nikomu ho neubíráme, máme v Metalu tolik turbotunelů, že každý se může dostat do města Metal…“ řekl Cyril.
Steam jen pokýval hlavou a řekl: „Ale kolik lidí ze Starého Metalu kdy bylo uvnitř krychle?“
„Ze Starého Metalu?“ ušklíbl se Metoděj. „Vždyť ani neví, že nějaká krychle existuje.“
„Ale mohli by to vědět…“ řekl klidně Steam, „…kdyby jim to někdo řekl.“
„My?“ řekl udiveně Cyril. „Přece nemůžeme Starému Metalu…“
„Co? Ukázat pravdu? Proč by ji neměli znát?“ řekl Steam. „Proč si hrajete na bohy?“
„Tak se mi zdá, že asi někoho za chvíli omráčím pěstí,“ vrčel Metoděj.
„Upřímně řečeno,“ nevšímal si ho Steam, „děláte ze sebe svaté válečníky, ale skutečnost je trochu jiná, že? Piráti, lupiči, zloději, žoldáci a nájemní vrazi. To je mi však jedno, to je jen váš problém – máte sílu, myslíte si, že ji umíte zkrotit ale není to pravda.“
„No dobře, co to má společného se Starým Metalem?“ přerušil ho Metoděj.
„Snad všechno, snad nic. Fakt ale je, že tady jde o víc, než jen o pohled do krychle. Staří Metalci umírají na nemoci, hladomory a bídu. Nemuseli by, kdybyste u nich zavedli technologii. Jenže toho vy se snažíte za každou cenu vyvarovat. Chcete zanechat Starý Metal takový jaký je a nedovedete si představit, že by se mohl postavit na vaší úroveň.“
„Ale jejich tradice a kultury… …nemůže ze Starého Metalu udělat Druhý Metal nebo Nový Metal,“ namítl Cyril.
„Ano, tradice, kultura, zachování všeho při starém. Sám jsi teď přiznal, že nedovolíte aby procitli jen kvůli sobě. To vy chcete aby vše bylo podle vás. Žijete nepřirozeně dlouho a za tu dobu se občas začínáte nudit. Proto vždycky když máte volno, vezmete meč a jdete do Starého Metalu. Tam se vydáváte za největší válečníky a líbí se vám, jak vás všichni obdivují. Jak obdivují vaši obratnost a sílu, protože neví o aim, jak obdivují vaši moudrost, protože neví, odkud pocházíte a obdivují vaši zkušenost, protože neví, že vám je přes dva tisíce let. Líbí se vám že vás všichni obdivují a že jste mezi nimi absolutně nejlepší, že ve Starém Metalu nemáte přirozeného nepřítele – když dokážete uhnout kulce o rychlosti sto metrů za snímek, jaký problém by vám mohl dělat nějaký šíp, že? Líbí se vám být na odpočinku a v boji zároveň. Líbí se vám uvádět zkušené válečníky do úžasu vašimi schopnostmi…“
Cyril si mimochodem vzpomněl na to, jak se smál, když Thraegoor zuřil. Jak se předváděl. Jak říkal Cis'an: „Krajské narcisty možná potěší, když jim někdo do očí vychvaluje jejich sílu, ale já to nemám zapotřebí. Má schopnost bojovat je pro mě jen nutným zlem, bez nějž bych nebyl schopen přežít, nikoliv něčím, na co bych byl pyšný.“
Lhal. Ve skutečnosti byl ze všeho nejpyšnější na to, že kohokoliv srazí na kolena do prachu. Ve skutečnosti tu větu řekl jen proto, aby ho obdivovala ještě víc. A to co označil za nutné zlo, bylo ve skutečnosti jedinou náplní jeho života.
Steam pokračoval: „Takže kvůli vám, kvůli tomu, abyste si mohli běhat s mečem po zelených loukách, umírají lidé v chudobě a hladu, nemají ani implantáty a umírají už jako osmdesátiletí. Jsou to lidé jako vy a ne vaše hračky, to si asi neuvědomujete. Měli by mít právo na to, co je pro vás samozřejmostí. Neměli byste celý Starý Metal držet v iluzi, v simulovaném světě, neměly by to pro vás být jen hračky, jen proto, že se vám v jejich zemi líbí.“
„Máš pravdu,“ řekl Cyril. „Bereme občas Starý Metal jako svou hrací plochu na které udržujeme v nevědomosti hračky, abychom si mohli hrát. A hračky kvůli tomu umírají v pouhých osmdesáti až sto letech, ale na druhou stranu, až jednou všechny naše technologické vynálezy selžou, až turbotunely pokryje prach a zapomene se, k čemu slouží, až se z vědců stanou šamani, s Fidohalerků ubožáci a z ostatních zdegenerovaní nebo cyborgizovaní lidé, potom možná, právě oni – Starometalší barbaři budou tou čistou krví, která znovu vybuduje svět lidí.“
„Snažíš se jenom najít důvod, abys mohl své počínání ospravedlnit. Podle mne je životní úroveň důležitější než kultura.“
„A podle mě ne!“ řekl důrazně Metoděj. „Zas takoví ubožáci to nejsou! Berou život takový, jaký je a jsou spokojení. Stejně jako my bojují o přežití. Já říkám – dejme jim malé zbraně a povedou malé boje; dejme jim velké zbraně a… …možná to, Steame, nevíš, ale ve válce s použitím plasmových nebo prachových zbraní by umřelo mnohem více lidí, než teď, když se rubou železem a umírají na chudobu. Navíc bychom nikdy nedokázali přinést pokrok do celého Starého Metalu – plocha je příliš velká, i kdyby se zapojili všichni existující Fidohalerkové. Ti, co by dostali techniku jako první, by ji okamžitě obrátili proti ostatním. Ne, Steame, skutečně jsou tvé myšlenky špatně orientovány.“

Bylo ráno, ale Cellie to nedokázala přesně určit. V těchto krajích ležel na zemi stín pořád; noc nebo den, všechno bylo stejné. Kde jsem to, k čertu, usnula? Zvedla se a podívala skrz díru ve zdi. Aaliarj stál pár kroků od domu a díval se na vrcholky kopců. Neotočil se, ale věděl, že se probudila.
„Jsi už odpočatá? Potřebuješ síly na cestu,“ řekl.
„Kde je…“ začala.
„Odešel v noci. Chtěl, abychom tu zůstali. Mám na tebe dávat pozor. Ale já chci za Lenkou.“
„Já chci za Lucianem,“ řekla Cellie pochmurně a vyběhla z domu.
„Je tu ale malý problém,“ řekl Aaliarj.
„Jaký?“
„Zkus udělat ještě jeden krok dopředu.“
Cellie se na něj udiveně podívala a potom vykročila. Vzápětí ji nějaká neviditelná síla vrhnula zpět, kde si o zeď domu narazila rameno.
„Au, co to je?“ zasténala.
„Lucian tu prováděl nějaké zaklínání. Kolem celého domu je kruh magické síly, která nás nepustí pryč.“
„Úžasné,“ poznamenala Cellie a zvedla se ze země. „Co teď?“
„No, Lucian když odcházel, poznamenal, že to funguje na základě našeho vědomí a že skrz tu clonu neprojde nic s mou či tvou myslí. Mám takovou hypotézu, že v bezvědomí bychom se dostali skrz.“
„Bezva, do toho,“ ušklíbla se Cellie a opřela o zeď.
„Cellie, omrač mne a prohoď skrz!“ vyhrkl najednou Aaliarj.
„Jo, a co já?“
„Půjdu sám.“
„Jak se probereš?“
„Nevím,“ pokrčil Aaliarj rameny a dál horečnatě přemýšlel.
Cellie vešla do domu, otevřela jednu z mnoha skříněk a začala vytahovat všelijaké zelené a modré poživatiny. Vypadaly sice jako už použité jídlo, ale Cellie měla takový hlad, že jí ty xichitly chutnaly jako kokoška bačova chocholka z její Unnské zahrádky. Vtom se ozval Aaliarj: „Cellie! Pojď sem, už jsem to vymyslel!“
Cellie vyběhla z domu a podívala se na Aaliarje. Kreslil na zemi čáru.
„Cellie, musíš mě omráčit, prohodit, potom si stoupnout na tu čáru, párkrát se rychle nadechnout a vydechnout, to upadneš taky do bezvědomí a když se dobře nahneš, přepadneš potom na druhou stranu…“
Cellie už dál neposlouchala a vešla zpět do domu. Aaliarj je blázen, pomyslela si. To už se probudily i děti. Přece je tady nemůžeme nechat. A už vůbec nepřichází v úvahu je omráčit a potom s nimi jít sedmdesát kilometrů pouští. Venku se něco ozvalo. Jakoby někdo dopadl z velké výšky na zem. Cellie vyběhla ven. Aaliarj stál za bariérou.
„Cellie, ta clona je jenom do pětimetrové výšky! Vylezl jsem na střechu a skočil.“
Cellie si přeměřila vzdálenost. To musel být asi dvacetimetrový skok. Cellie si byla jistá, že neskočí ani šestinu té vzdálenosti. A stejně tu jsou děti…
„Tak na sebe dávej pozor. A vyřiď Lucianovi, že ho zabiji, až se vrátí!“
Aaliarj kývl hlavou a šel. Už nikdy ho nikdo neviděl.

Boss kráčel krajinou jako stroj. Nedokázal se zastavit a nevěděl kam jde. Hlavou mu probleskovaly vzpomínky a hněv. Nevěděl na co vzpomíná a na co se hněvá, věděl jen, že musí jít. Jeho vlastní tělo se mu zdálo nesmírně těžké a neobratné. Ale alespoň už neumíral. Nebo snad už je po smrti? Tohle může klidně být peklo! Rudý písek, rudá obloha… …žádný život. Boss si mylně vzpomínal na bílé štíty hor, ze kterých pocházel. Mylně si vzpomínal na všechny války, kterými jako žoldák prošel. Mylně si vzpomínal na všechny ty lidi s kterými se setkával – přesněji řečeno na muže, které zabíjel, muže, kterým platil chlast a ženy, kterým platil za noc. Vzpomínal si také, jak se spřátelil s Kraji. Mezi lidmi byl považován za jednoho z nejmohutnějších. Krajového ho všichni převyšovali nejméně o hlavu a proti H’taruenovi si připadal jako dítě proti jeskynnímu medvědovi. Vzpomínal dále, na neporazitelné Fidohalerky, na Cyrila, který házel nožem potmě, na lykantropy, kteří ho oslepili, na prokletou řeku virů, která ho uvrhla do tohoto pekla. Vzpomínal si na arénu, na nechutnou chuť xichitlu a na Exekutora, kterého teď viděl jasně před očima. Byla to snad halucinace? Ne. Exekutor před ním skutečně stál. Jak to, že si toho muže nevšiml dřív a nechal ho dojít tak blízko k sobě. Vždyť je v otevřené krajině, měl by o něm vědět už hodnou chvíli. Asi byl příliš zabrán do svých úvah.
„Tak dlouho jsem tě hledal,“ řekl ten muž ve žlutém plášti s šátkem přes celý obličej.
„Mě?“ zachrčel Boss a jeho hlas mu náhle zněl úplně cizí.
„Ano, tebe. Musím tě exterminovat, jakožto nadbytečného avatara,“ řekl Exekutor tichým hlasem.
„Exterminuj tohle!“ zaburácel Boss a udeřil svou mocnou pěstí.
Ztuhnul však uprostřed pohybu. Mezi Exekutorem a Bossem se objevila záře, z níž vystoupila překrásná žena oděná v plášť z barevných ptačích per. Boss si všiml, že Exekutor také ztuhnul. Žena chvíli mlčela a potom řekla hlasem podobným čtvercovému zvonu: „Já jsem bohyně, jejíž jméno se nevyslovuje. Jsem matkou tisíců lidí, Krajů, Hikrananelů, Maxxálců, vlků, havranů, medvědů a Uinů, kterým jsem před narozením vdechla do duše sílu, moudrost a další vlastnosti podle hlavního božského pravidla tvorby lidí. To říká, že součet rozvinutosti všech lidských vlastností má být u každého člověka stejný. Nečekám, že to pochopíte, ani to po vás nechci.“
Na chvíli se odmlčela. Boss vraždil pohledem.
„Bossi, nemám pravdu, že tvůj otec i matka měli černé oči? Jak to, že máš tedy fialové oči? Obdobně je tomu i u Exekutora. Víte, jak byl stvořen první bůh? Nejprve to byl člověk, ale ten když se dožil věku třináct krát čtyři sta let, stal se z něj bůh. Bohů začalo brzy neúměrně rychle přibývat a proto jsme učinili dohodu a na jejím základě stanovili druhé pravidlo, které říkalo, že od dané chvíle nesmí přibývat další bohové a abychom si to pojistili, ubírali jsme lidem schopnosti a přidávali bojechtivosti, tak aby se nedožívali dostatečného věku na zbožštění. Přesto se něco pokazilo a někteří jedinci začali přecházet do neuvěřitelně vysokého věku. Proto jsme stanovili nové pravidlo – každý, kdo přesáhne dva tisíce let, musí být eliminován. My bohové jsme sice nemohli nikoho zabít, ale mohli jsme u některých lidí porušit první pravidlo a udělat z nich avatary – takzvané pozemské bohy. Cyril a Metoděj jsou nám dlouho trnem v oku a jakmile překročili věk dvou tisíc let, museli jsme jednat. Po dohodě jsme tedy určili, že všichni synové a vnukové ženy, které bývá často nablízku těm dvěma, budou avataři s jediným cílem – zničit ty dva. Ti avataři se jmenovali Karel, jeho syn Link, Myslivec, Lucian a Lidius. Lidius měl navíc ve Starém Metalu syna – tebe, Bossi. Než jsi se narodil, odcestoval a poprvé jsi jej viděl v jeskynních. Ano, tvůj otec Mrazivý Vlk je ve skutečnosti nositelem jiného jména. Někteří si ještě neuvědomili své poslání – Lucian a Lidius si stále myslí, že jsou lidé. Po skončení svého poslání avataři zemřou, aby nezneužívali své moci a dále se nekřížili s lidmi. Jenomže původně měl být Aeriin potomek jen jeden. Náhle jich však bylo šest! Co když jeden vykoná práci, zemře a ostatní zůstanou? Museli jsme tedy zařídit, aby byli zlikvidování. Proti Linkovi jsme poštvali Kirelilaka. Link nakonec shořel v plamenech a z jeho popelu vstal jako avatar znalý svého poslání. Postavil se do čela upadající skupiny Ultradexů a začal pátrat po Kečetrkovi. Nyní zbývají dva uvědomělí a dva neuvědomělí avataři. Lucian a Lidius nás zatím nezajímají. Našim hlavním cílem je udržet na živu vždy jen jednoho uvědomělého avatara. Linkovi moc času nezbývá, za chvíli zkonfrontuje své síly s Kečetrkem, kterého vlastně vždy nesnášel. Zemře, protože není dost silný. Danou práci tedy bude muset udělat jeden z vás. Ale který? Samozřejmě, že ten silnější. Proto je nyní čas, aby se strýcové a synovec střetli v boji na život a na smrt. I když ani pro vítěze není připraven život… …jen jeho úkol a potom konec.“
Bohyně domluvila a zazářila jako slunce. Potom záře opadnula a po bohyni nikde nebyla ani stopa. Boss se opět mohl hýbat. Nad slovy bohyně nepřemýšlel, teď nebyl čas na přemýšlení. Skočili po sobě a udeřili. Stalo se něco, co bohové nechtěli. Dva avataři se pevně stiskli a drtili tak dlouho, až nakonec ve vzájemném smrtícím objetí vzplanuli jasným plamenem a padli na kolena. Už nebojovali, dívali se jen na sebe a stravoval je oheň.
„Proč…“ zašeptal zoufale Exekutor. „…proč jsme museli?“
„Protože…“ sípal Boss. „…protože vítězství není pro nás.“
„Ano. Vyhrát musí Kečetrk a Akniluoj. Oni jsou lidská minulost, přítomnost i budoucnost. Jejich myšlenka je to, co dává život Fidohalerkům, řád chaosu a dech umírajícím. Jejich myšlenka musí žít. I za tisíce let musí na zdech Fidohalerkské Akademie být jasný nápis mluvící o životě a vítězství…“
„Jaký je ten nápis?“ šeptl Boss a zemřel.
„Allus, mesto…“ Exekutor se v duchu omlouval, že chtěl zabít ty Fidohalerky. „…inoitis.“
A potom s výčitkou v mysli zemřel a proklínal chladnokrevné bohy.
„Takže to zbývá na Lucianovi,“ řekla bohyně, jenž ve svaté studni viděla všechno, co se v okolí krychle dělo.
„Možná že naši avataři tentokrát neuspějí,“ řekl jiný bůh, „a my budeme čekat další dlouhou dobu. Budeme to zkoušet stále a stále, ale nakonec je tady snad uvítáme do věčného života.“
„Zasloužili by si to,“ přiznala bohyně, „ale my nemůžeme přestat.“

Lucian hleděl do údolí, uprostřed nějž byl oblý pahorek. Na jedné jeho straně leželi dva muži, na straně druhé Standa, H’taruen a Lenka. Lucian běžel tak rychle, jak jen mohl a doběhl až k Lence a ostatním. Poklekl k nim a prohlédl si je. Žili. Dýchali. Zhluboka si oddechl. Obklopili jej dezorientovaní šakali. Jejich vůdce je mrtev. Co mají teď dělat. Lucian se na ně podíval a povstal. Tyčil se nad nimi, jako král nad otroky. Odhodili své čepele a poklekli před ním.
„Dal sis na čas,“ řekla Lenka. „Ale teď, poté, co ten muž ve žlutém odešel, bychom to už zvládli sami.“
„Je mrtev.“
„Zabil jsi ho?“
„Ne. Boss ho zabil. Oba leží za tímhle kopcem.“
„Víš, zdálo se mi, že vidím…“ řekla Lenka.
„Co?“
„Ale to nic. Asi se mi něco zdálo. Myslím, že ti šakalové jsou celí žhaví říct nám, kde seženeme své přátele.“

Lucianův příběh můžeme teď posunout trochu kupředu. Poté, co Lucian zjistil, kde má hledat, nedalo mu to už moc práce. Nad hromadou mrtvých šakalů a lidí našel Lucku a Cis'an před šakalím nevěstincem, Stena, Qerseye, Lidia, Čendu a Ireeailise našli, jen Lidiův otec byl mrtev. Velký Dexský učitel a generál, kvůli němuž možná vznikli Ultradexové, nalezl svou smrt v nekonečných pustinách, stejně jako Aaliarj, který ještě hodně let poté bloudil pouští jako duch který nikdy nepřestane hledat ženu svých snů. Nakonec si tedy rudé pustiny vyžádaly mnoho životů, ale ještě více bylo nakonec zachráněno a čekala je dlouhá cesta přes mnoho turbotunelů, aby nakonec mohli skutečně spatřit svou zemi.
„Že vám to ale trvalo,“ řekla Aeria, když přijeli na Akademii. „Mám stopu, chtěla jsem do týdne vyletět… …ale kde je Cyril?“