Heptahydráti se chystají do závěrečné bitvy, jejíž výsledek každopádně znamená konec světa, jak ho znali.

Heptahydráti domluvili svůj příběh.
„Teď ty,“ obrátil se Lucian na matku. „Co jsi to zjistila?“
„Dostali jsme zprávu, že někdo zpozoroval velkou vzducholoď plnou Ultradexů. Letí směrem k městu Metal. Podle mých výpočtů jsou tam všichni zbývající Ultradexové – tedy jedenáct. Máme jedinečnou šanci je dostat. Chtěla jsem co nejdříve vyletět.“
„Poletíme tedy okamžitě,“ promluvil Lambda. „Jsme přeci Heptahydráti.“
„Můžu se taky počítat mezi Heptahydráty,“ zeptala se Cellie.
„Ne,“ překvapil ji Lucian. „Vím, že bys za mnou šla do horoucích pekel, kdybych chtěl, ale já tomu tak nechci. Heptahydráti jsou zabijáci a já bych nesnesl, aby tvé ruce byly od krve. Stejně tak k Heptahydrátům nepatří Ireeailis a Cis'an. Ostatní v místnosti jsou nyní Heptahydráti. Mezi Heptahydráty tedy patří: Lenka, Lucka, Lambda, H’taruen, Standa, Sten, Qersey, Čenda, Lidius, Aeria a já. Na každého z nás připadá jeden Ultradex. A teď už neztrácejme čas a pojďme.“
„A co my?“ zeptala se Cis'an.
„Budete brzy převezeni do Starého Metalu.“
„Proč H’taruen může bojovat s vámi a já musím být odvezen?“ zeptal se Ireeailis.
„Protože jsem tak rozhodl.“

Poslední do Fidohalerkské vzducholodě naskočil Lambda a zavřel za sebou dveře.
„Tak co, můžeme startovat?“ podíval se po ostatních.
Lucian kývl hlavou. Lenka zažehla motory. Vzducholoď se vrhla do turbotunelu.
„Pořád mi je líto Aaliarje,“ řekla Lenka o něco později Lucianovi.
„Nemohli jsme ho už dále hledat, to přece víš.“
„No jo, asi holt nemám v těchto záležitostech štěstí. Nejdřív Ssethdserio a potom on.“
„Hele, vzpomínáš si, jak jsme nastoupili na Akademii?“ řekl najednou Lucian.
„Jo. To bylo něco,“ usmála se Lenka.
„Jediná jsi uměla trochu maxxálsky. Přeložila jsi In auto allus fest.“
„Doufám,“ zaslechli zezadu Aeriu, „že Cyril věděl dobře, co dělá.“
„Vždycky to věděl, to jen my jsme tápali ve tmě,“ odpovídal ji Lambda.
„V prváku ses mi strašně líbila,“ řekl Lucian.
„Jo, taky jsem po tobě toužila. Ale žádný z nás neměl přístup jako Myslivec.“
Tomu se Lucian zasmál.
„Teď už je to jedno,“ řekl. „Možná za pár set let.“
„Když vás s Cellií vidím, skoro bych řekla spíš za pár tisíc let.“
Lucian se zasmál, ale nepochyboval, že to Lenka myslí i z části vážně.
„Už je vidím!“ vykřikla Lenka náhle a ukázala na jednu z mnoha obrazovek.
„To jsou oni,“ řekla Aeria, která stejně jako ostatní honem přiběhla. „Kam to asi letí?“
„Řekl bych do Metalu, tam to v dálce je přece Unn,“ řekl Lucian.
Zelené pláně Unnu se rychle přibližovaly, potom nad nimi krátce přelétli, Lucian spatřil, jak moc zchátral dům Celliiny tety a už byl Unn za nimi a před nimi jen město Metal, do kterého mířila vzducholoď Ultradexů.
„Jestli vletí do Metalu, vrhnou se na ně Fidohalerkové.“
„Jinudy nemůžou.“
Jenže to se mýlili. Před Ultradexskou vzducholodi se náhle modře zablesklo a vzducholoď jim před očima…
„…zmizela!“ vykřikla Lenka.
„Co to je za blbost?“
„Počítače tu záři označují za turbotunel, ale tady žádný nikdy nebyl!“ řekla Lenka.
„Navíc tam nemá emitující kruh, tady prostě nemůže být turbotunel!“ řekl Lambda.
„Mizí to!“ vykřikl Lucian. „Dělej, proleť tím!“
Záře mizela čím dál rychleji. Lenka vstříkla do motorů Napthal, vytáhla rychlost na maximum, prudkým trhnutím za joystick se vyhnula tovární věži a záře se za nimi zavřela.
„Nechali jsme tam kus trupu,“ konstatovala Lenka.
Opravdu všechno nasvědčovalo tomu, že letí turbotunelem. Za pár snímků je to vyplivlo ven. Sotva čtyři kilometry před nimi bylo elinium na které se kolmo k zemi řítili rychlostí šesti tisíc kilometrů za hodinu. Lenka měla asi osm snímků na obrácení. Stačila jen vykřiknout „proklatě!“ a zavěsit se na joystick. Mučené motory zlostně zařvaly, loď se přetočila na vodorovný směr, ale už nikdo nedokázal zabránit konfrontací s eliniem, přičemž přišli o další kus trupu, tentokrát ze spodku lodě. Rána odeslala většinu posádky do bezvědomí, vzhůru se udržel jen Lucian, Sten, H’taruen a Lenka, která při snaze uřídit zdevastovanou loď zlomila joystick. Naštěstí už byl let natolik rovný, že mohla přepnout na řízení počítačem. Vyplivla krev a podívala se po Lucianovi.
„Jsi dobrá,“ uznal.
„Mám chuť zabíjet,“ řekl H’taruen zlostně.
Standa se zvedl ze země a sprostě zanadával.
„Už je zase doháníme. Obávám se, že ale nemůžeme kvůli poškození útočit,“ řekla Lenka.
„Nevadí, drž se u nich blízko, ať nemůžou použít nějaké silnější zbraně. Lasery už přežijeme. Až zastaví, pobijeme je,“ rozhodl Lambda, který se právě probral.
„Letí moc rychle, asi bez Napthalu,“ řekla Lenka, „ale nám za chvíli dojde.“
„Tak pak něco vymyslíme,“ mávl Lambda rukou.
„Kde to vůbec jsme?“ zeptal se Lucian.
„Asi na dně krychle,“ poznamenala Lenka.
„Ale proč? Proč letí sem?“ přemýšlel Lambda. „Co tady zatraceně chtějí?“
„Můžeš se jich zeptat,“ řekla Lenka. „Snaží se s námi navázat audiovizuální kontakt.“
„Odpovězme tedy,“ řekl Lambda.
Před nimi se objevila trojrozměrná projekce, z níž na ně shlížel…
„…Link?“ vykřikla Lenka.
„Ano já,“ řekl Karlův syn klidně. „Smrt mne jen posílila.“
Lidius se postavil vedle Luciana.
„Dobře, že jste tady oba dva. Musíte mi pomoct na našem společném plánu. Vítězství bude patřit nám. Možná, že bych vám měl otevřít oči.“
A řekl jim to. Vyprávěl o stejných věcech, o kterých předtím mluvila nepojmenovaná bohyně před Bossem a Exekutorem. Vyprávěl o dohodách, o dlouhověkosti.
„Tomu nevěřím!“ řekl Lidius.
Lucian si však vzpomněl, na to, co mu řekla Kateřina Čendová: „Dlouho jsem putovala po neznámých krajích a dlouho jsem hledala moc, která by mě povýšila nad ostatní. Potom mne navštívila bohyně, která neměla jméno a byla oděna v šat z ptačích per. Nabídla mi nesmrtelnost a nekonečnou moc výměnnou za to, že povedu její živá i neživá vojska a především, jestli zničím Cyrila a Metoděje. Kečetrk a Akniluoj ohrožují nesmrtelnost bohů, protože jsou už příliš staří.“
„Je to lež,“ řekla Aeria.
„Není to lež,“ řekl náhle Lucian neochotně. „Je to jasné, jen my jsme byli slepí a nevěděli jsme to. Považ to takto: bohové chtěli smrt Cyrila a Metoděje. Sami však proti němu nemohli zakročit, ale mohli proti němu použít jiných lidí. Použili tedy těch, co byli Kečetrkovi a tím pádem i Akniluojovi nejblíže – tebe a Kateřinu Čendovou. Nejprve bohyně promluvila s Kateřinou Čendou, která zrovna prožívala zvláštní období nejistoty. Nabídla ji vládu nad světem a Čendová neodmítla. Bohyně věděla, že za Rudým mořem žijí Nebuněční a potřebovala někoho, kdo by je řídil a kdo by se s nimi dostal do Metalu, aby mohli zničit Fidohalerky. Pro to byla Čendová nejvhodnější – počítali, že ji Cyril stejně nedokáže zabít a navíc, že ona je Fidohalerk a proto je silnější. Potom se však bohové báli, že budou na armádu nebuněčných čekat moc dlouho a pojistili se tím, že tě prokleli, aby tví potomci a potomci tvých potomků byli avataři, s jediným úkolem – zničit ty dva. Proto jsme byli všichni čtyři nadpozemsky nadaní k boji, všichni čtyři jsme o starších Fidohalercích pochybovali a v neposlední řadě jsme měli modré oči, i když ty, Qersey i Dell jste měli modré. A proto jsme jim také byli nablízku. Vědomí o našem poslání se objevovalo pomalu – Karel vždycky pochyboval o Kečetrkovi, měl ho za vraždící stroj. Myslivec táhl s Karlem, Link Kečetrka nenáviděl, protože…“
„…zbil a ponížil mého otce,“ ozval se Link, který byl stále na příjmu.
„Lidius v něm viděl hrozbu pro svého otce, Myslivec si myslel, že může za to, že není tak úplně člověkem. Za vším tím utrpením tedy stojí jedna bohyně.“
„Chápeš tedy své poslání?“ zeptal se Link.
„Ano,“ řekl Lidius, jako omámený.
„Ne!“ zaburácel Lucian, ukončil spojení a udeřil pěstí Lidia do obličeje.
„Jak to můžeš říct?“ sklonil se nad ním.
„Omlouvám se, nevěděl jsem, co říkám,“ naříkal Lidius.
„Já vím.“
Lucian mlčky sesedl na podlahu. Věděl, že ho to neustále táhne k zabití těch Fidohalerků.
„To bude dobré,“ sklonila se k němu Lenka a objala ho.
„Co když nebudu dost silný? Vím, co nesmím udělat a bojím se, že to udělám.“
„Luciane,“ zašeptal Lidius. „Musíme si něco slíbit. Když ten jeden selže, ten silnější ho…“
Lidiovi selhal hlas.
„Dobře,“ řekl Lucian. „Zvládneme to.“
Od té doby ani jeden z nich nic neříkal. Lucian seděl u okna a shlížel do nekončícího bíla. Aeria si o ně dělala starosti. Budou silní? Dokážou odolat svému poslání? Postaví se osudu? Je vůbec možné postavit se osudu? Lucian se bál, že ohrozí všechny, kdo mu byli tak blízko. Měl Kečetrka rád. Jako učitele, jako spolubojovníka, jako přítele. Nerad by mu ublížil. Ale ten hlas v něm… …už mu dlouhou dobu, snad měsíce nenápadně našeptával, že Kečetrk je nepřítelem všeho živého… Hlas jen zesílil, když ho Lucian po rozmluvě s Linkem začal vnímat jako něco opravdu skutečného. Každou chvílí tedy musel vybojovávat boje sám se sebou. Lidius na tom byl ještě hůř. Krčil se v rohu a byl celý bledý.

„Mám zlé tušení,“ řekl Cyril a rozhlížel se kolem.
Nic neviděl, dokola bylo jen bílo.
„Naše tajné město je sotva dvacet kilometrů odsud,“ řekl Steam. „Rádi vás tam uvítáme.“
Metoděj i Cyril náhle bleskově tasili dlouhé nože a postavili se zády k sobě.
„Asi tvé město dnes neuvidíme,“ řekl Metoděj.
„Cože?“ nechápal Steam. „Vždyť tu nikdo není!“
Uplynulo dvacet vteřin, ale Fidohalerkové se ani nehnuli.
„No tak, nechte toho, nikdo tady…“ nabádal je pořád Steam.
Vtom se to stalo. Přiletěli shora. Byly jich tisíce, snad statisíce. Ne, Cyril si byl náhle jistý, že jich jsou milióny, možná desítky miliónů.
„Proklatě!“ vykřikl Metoděj. „Jsou úplně všude! Zabírají kilometry plochy okolo nás!“
„Jsou to snad všichni! Do posledního Nebuněčného,“ řekl tiše Cyril.
„Jsme mrtví!“ vykřikl Steam.
„Ano jsi,“ ozvalo se a z nukleokapsidů se vynořila vznášející se lidská postava. Byla to žena. Byla to…
„Kateřina,“ vydechl Cyril a poklesl na kolena; věděl, že by ji nedokázal zabít, i kdyby mohl.
Stovky let hledání. Všichni si mysleli, že je šílenec. A ona zatím v klidu plánuje, jak ho zničit.
„Proč?“ zeptal se.
Nevšímala si ho.
„Steame, zradil jsi nás. Zemřeš,“ řekla a Steam padl mrtvý k zemi.
„Je vám jasné, že z tohoto se nevybojujete?“ podívala se na Cyrila.
„To není tak jisté!“ zařval Metoděj, ale věděl, že má pravdu.
„Proč jsi se stala tímhle? Proč mně chceš zničit? Proč?“
Kateřina se zamyslela. Nevěděla, proč by ho měla zabíjet. Protože ji to přikázala bohyně. Musí poslouchat bohyni. Nebo zemře. Buď tedy zemře ona nebo Kečetrk.
„Vše, co mělo začátek má i konec. Vy najdete konec zde. Můžete být spokojeni – je tu ještě dost nukleokapsidů pro oba – můžete jich zabít tisíce než zemřete a potom říkat v pekle, že jste měli smrt válečníků.“
„Po smrti není peklo,“ řekl Cyril. „Peklo je jen v naši mysli. Je jen to zlo, které si sami stvoříme. Bez nás by nebylo zlo, bez zla by nebylo dobra.“
„Ano, slýchávala jsem takové věty na Akademii, ale to je dávno. To je minulost. Budoucnost nepatří Fidohalerkům. Ukončeme to.“
V následujícím okamžiku se stala spousta věcí. Cyril hodil nůž a ten probodl Kateřině bok. Klesla k zemi a upřela své oči na Cyrila a Metoděje, kteří se zatím bok po boku pustili do posledního boje. Bojovali nejlépe ve svých životech – drtili viry po desítkách holou pěstí, sesílali ohnivá kouzla, jejich kůže byla jako z oceli – byli skoro nezranitelní. Přesto, když se kolem nich kupily stovky, ne tisíce rozpadlých nukleokapsidů, začínali vrávorat. Jejich nohy už nebyly tak jisté a Nebuněční to vycítili – útočili ještě naléhavěji. Fidohalerkové si v tom prudkém boji ani nevšimli dvou vzducholodí, které se zaklesnuté boky do sebe zřítily těsně vedle nich. Dvaadvacet nažhavených bojovníků vyběhlo a nikdo nevěděl, na koho má nejdřív vylít svůj hněv.
„Allus mesto inoitis!“ křičel Lucian a každé jeho mávnutí rukou s mečem zabilo snad stovku Nebuněčných.
I H’taruen a Sten se do boje vrhli s bojovým řevem a jen samotný jejich hlas zabíjel. Heptahydráti byli jako divoká voda, která strhávala vše, co ji přišlo pod ruku. Současně se však do boje vložili Ultradexové. Někteří se vrhli na Nebuněčné, jiní na Heptahydráty a skoro polovina na Cyrila a Metoděje. Tak se stalo, že Cyril, který právě pěstí srazil čtveřici nukleokapsidů se otočil a hleděl přímo do tváře Ultradexe. Ten mu položil levou ruku na rameno a pravou ho praštil do obličeje. Cyril už nestihl zareagovat a odletěl. Dopadl vedle Kateřiny. Otočili se proti sobě a měli obličeje sotva čtvrt metru od sebe.
„Vzpomínám si na tebe,“ řekla mu Kateřina. „Probodl jsi mě nožem. Umřu, ale Nebuněční zvítězí.“
„Co se to s tebou stalo?“ zasípal Cyril.
„Jak jsem jen mohla nechat ovládnout svou mysl? Měla jsem být silnější. Teď stejně umřu, už to vím a konečně vidím jasně – vždyť já jsem přece Fidohalerk. Jak jsem mohla všechny zradit? Zemi, kterou miluji, lidi které miluji. Jen kvůli zášti bohyně. Kvůli mé chtivosti po moci. Nikdo mi nedokáže odpustit a já to ani nemohu očekávat. Mohu už očekávat jen bolest, za kterou musím být vděčná, protože je po zásluze.“
„Odpouštím ti,“ řekl Cyril.
„Cože?“ podívala se po něm.
„Zemřeme oba. Je zbytečné těch pár chvil trápit se hněvem. Chci ti odpustit a naposledy v životě chci ochutnat tvé rty,“ řekl Cyril a přisunul se blíž.
„Ochutnáš jen smrt,“ řekla.
„Potom je teda smrt dobrá.“
A políbili se. A Nebuněční se zastavili. A Lidius vytáhl nůž.
„A!“ vykřikl krátce Cyril, napřímil se a znovu spadl.
V zádech měl Lidiův nůž.
„Cyrile!“ vykřikl Metoděj a vyběhl.
Ultradexové se na něj však nalepili a on padl k zemi.
„Lidie?“ řekl Cyril a připadal si jako hlupák.
Sedí na eliniové podlaze, všude kolem jsou milióny nepřátel, kteří neútočí a on přitom je probodnut svým přítelem.
„Výborně,“ řekl Link a stoupl si vedle Lidia. „Dokázal jsi to. Jsi hrdina.“
Ale Lidius shlížel s hrůzou na své ruce, které způsobily toto.
„Já… …já… …co jsem to udělal?“ vykoktal a oči se mu zalily slzami.
„Já nejsem dost silný. Zklamal jsem. Prohrál jsem. Zemřel jsem.“
„Ne, vyhrál jsi. Vyhráli jsme. Strýci,“ řekl Link.
„Oba…“ řekl Lidius a vrazil druhý nůž Linkovi mezi žebra, „…musíme padat do horoucích pekel!“
„Lidie,“ vyhekl Link udiveně, „mohli jsme být pány všeho!“
„Mohli jsme být páni jen své bolesti. Mohli jsme být jen pány zrady a smrti. Svět patří jim, svět patří Fidohalerkům a my nemáme právo jim ho brát.“
„Ale mohli jsme…“
„Už nemůžeme.“
Link zemřel. Lidius poklekl vedle umírajícího Cyrila.
„Zlo ve mně sílí. Nikdo mu nedokáže vzdorovat. Snad Lucian bude dost silný, já jsme nebyl. Buď zemřu já nebo ty. Ale sám se ukončit nedokážu. Je mi to tak líto.“
„Zklamal jsi,“ ozval se hlas shora, kde se v záři objevila nejmenovaná bohyně.
Z její záře vyšlehlo rudé světlo smrti a odsálo Lidiovi všechen život. Byl mrtev.Vtom se k nim několika dlouhými přenesl Lucian.
„Zabil jsem spoustu lidí. Proč bych neměl zabít tebe?“ řekl.
„Proč to děláš?“ vydechl Cyril.
„Protože musím. Nedokážu se postavit příkazu bohyně.“
„Ne!“ vykřikla Lenka a sekla.
Jenže Lucian byl rychlejší. Vyrazil Lence meč z prstů a ona dopadla na zem. Nikdo se mu nemůže postavit. Ostatní Heptahydráti právě pobíjeli Ultradexy.
„Nemusíš mě zabíjet,“ řekl Cyril. „Nemusíš dělat nic. Musíš dělat jen to, co sám sobě přikážeš. Kdysi sis přikazoval, že budeš dobrým Fidohalerkem. A to ty jsi. Jsi Fidohalerk který nemusí nikoho poslouchat.“
„Dokážu se vzepřít bohům?“
„Dokážeš se vzepřít komu chceš. Allus, mesto, inoitis znamená odvaha, rychlost, síla. Odvaha je postavit proti každému, kdo by si myslel, že tě může ovládnout. Rychlost je schopnost nezaváhat a i kdybys běžel břichem proti píce. A síla, to znamená, že i kdyby na tebe útočili všichni nepřátele, jež si dovedeš představit, ty by jsi se přes ně probíjel a oni by z tebe měli strach. Allus, Mesto, Inoitis, to je to, na co jsi přísahal, to je to, čemu jsem tě učil. Dokážeš se postavit každému.“
„Zabij ho! Musíš poslechnout! Udělej to!“ křičela bohyně.
„Ne,“ řekl Lucian, usmál se a odhodil meč.
Otočil se proti bohyni.
„Vem si mě. Můžeš vyhrožovat, můžeš mě mučit, můžeš mě zabít, můžeš mi pálit mentiony, ale nikdy tě nebudu poslouchat. Jsem Fidohalerk.“
Vyšlehla záře a odebrala mu život.
„Je mrtvý! Mám moc zabít každého avatara! Aeria už nemá žádné potomky! Byli všichni proklatí!“ křičela bohyně.
„Ne, Luciana prosím ne! Nemůžete nám ho vzít! Všichni ho potřebujeme!“ naříkala Lenka.
Ležící Lucian se však náhle slabě usmál a řekl: „Ne. Mě dnes nedokáže zabít nic. Prostě nemůžu umřít.“
„Jak je to možné? Nikdo nepřežije smrtící záři?“
A bohyně znovu zaútočila na Luciana. Sama se přitom vyčerpala, ale Lucian se ani nepohnul. Ležel na zemi mezi mrtvými Ultradexy a usmíval se jako dítě.
„Ve Starém Metalu teď roste Unnská tráva a musí to být krásný pohled, jen kvůli tomu pohledu budu žít dál,“ řekl šťastně.
„Potom zemřete všichni!“ zařvala bohyně a začala se zvětšovat.
„Exploduji a vy všichni zemřete se mnou! Nic už mi nezabrání ve vykonání pomsty! Celá lidská rasa je zkažená! Musím ji očistit, musím podstoupit tu oběť! Proměním se ve slunce! Přímo tady! Sežehnu vás!“
Smála se jako šílenec.
„Tak přeci jen zemřeme, ale už nikdo další,“ řekl Lucian a usmál se na Cyrila.
Cyril se také usmál. Stejně měl nůž v zádech. Byl připraven na smrt.
„Nedovolím, aby někdo ublížil Kečetrkovi. Trest zasluhuji jen já!“ zvolala Kateřina Čendová jasným hlasem a vznesla se směrem k bohyni v čele desítek miliónů Nebuněčných.
Nekončící proud nukleokapsidů se vnořoval do božího těla. Do těla, jež by mělo být nesmrtelné. Ale opravdu může být někdo natolik nesmrtelný, aby lidé nepřišli na to, jak ho porazit? Asi ne. Bohyně pohltila poslední nukleokapsid. Byla rozžhavená doběla. Exploze neproběhla. Slunce nevzniklo. Fidohalerkové nezemřeli. Jen bohyně, milióny Nebuněčných a Kateřina Čendová byli v jediném okamžiku pohlceni mimoprostorovými sférami. Vypadli z tohoto časoprostoru. Zbyly po nich jen malé světýlka, která zářila do modra a padala k zemi. A mezi nimi také pár ptačích per.
Jedenáct lidí a dva Krajové byli jediní živí uprostřed neznáma. Aeria poklekla k Cyrilovi, kterému už Lucie ošetřovala ránu. Qersey konečně pochopil, že mezi těma dvěma pro něj nezbývá místo. Byl ale rád, věděl, že to tak má být. Pro něj je všude kolem spousta pěkných ženských… …pro Kečetrka je jen Aeria.
„Čeká nás dlouhá cesta domů,“ řekla Aeria a usmála se.
„Potom máme celou tu dobu pro sebe,“ řekl Cyril.
Lucian mlčky stál jako socha dávných hrdinů. Metoděj se vedle něj postavil a řekl: „Tento svět patří tobě.“
A lidé i neoplazové se odebrali pryč. Vítězství bylo drahé, ale bylo to vítězství. Bylo jejich vlastní.

„Čeká vás dlouhý boj,“ řekl bůh stojící nad vidoucí studnou.
„Ale nedokážu si představit nic, co by vás mohlo zastavit. Koneckonců, tento svět nepotřebuje bohů… …má přece Fidohalerky.“