„Jsou Vánoce! Tak otevři balkón, pojď, půjdeme se podívat na štědrovečerní ulici."

Zuzka pootočila starým zámkem a otevřela oboje balkónové dveře. Opřeli jsme se o mohutné zábradlí a koukali, jak nejezdí auta, lidé se nepohybují.

„Hele vidíš tu dívčinu?"

Šedý kabát bez čepice a s červenýma ušima vyčnívajícíma zpoza dlouhých tmavých vlasů kráčel z jedné strany ulice na druhou. Oči upřené na vlastní chůzi a sem tam vytáhnutý mobil.

„No jo, někdo se na ni vykašlal. Mám na ni zavolat?"
„Ale, zase jsi se zakoukal? Co když budu žárlit?"
„To už jsem dlouho nezažil. - Slečno, musíte už být prochladlá, pojďte si s námi dát rybí polévku! - Vidíš, usmála se."

„Promiňte, dům je ještě trochu promrzlý, od doby, co se platí daně za spalování neekologického paliva, topíme jen v noci. Nevypadáte, že by se Vám chtělo mluvit. Ale s tím úsměvem si postačím. Vy zase nebudete mít na výběr. Takže černý čaj, 2 lžíce medu a k tomu kolečko citrónu. Jinak tady toho moc není. Ani dárky jsme nikomu nenadělili. - Zuzko, hodíš vařit vodu, prosím? - A přiznejte se, kdo se na Vás dnes vykašlal?"

Slečna vytáhla prezervativy.

„Aha, klient. A jak slaví vánoce prostitutky?"
Řeč porazila její úsměv: „Šukáme," zvedla obočí a dodala: „ale to spousta lidí."
„No ne? To my se Zuzkou už deset let po večerech hrajeme člověče nezlob se."
„Došel nám citrón, slečno, nezlobíte se?" vykoukla Zuzka z kuchyně.
„Ne, určitě ne."
„Slečna si v nejhorším opere citrónový prezervativ," zaksichtil jsem se.
„Vy jste..?" vykoukla zase žena.
„Kurva," dokončila otázku tečkou.
„Smím se vás zeptat, zda-li Vás to pak ještě baví s vaším vlastním partnerem, a jestli vůbec s klienty?"
„Budete mými klienty?"
„Ne děkuji, raději zůstanu u jistoty teplých kamen a čerstvé vánočky."
„Pak Vám můžu říct pravdu. Asi tak, jako kdybyste tři roky každý den jedli svou oblíbenou vánočku, jen mnohem víc, než je normální."
„Takže nejste normální. Věříte v něco?" zeptal jsem se.
„Nevěřím, jen si přeji."
„A co si přejete?"
„Zahrát si s Vámi, člověče."
„Se mnou, nebo s figurkami?"
„Hra se nedá předvídat. Tak jdete do toho?"
„Nejdřív mi řekněte své jméno, ať vím, koho budu vyhazovat."
„Dorotka."
„Á, Zuzka už nese čaj - a sundejte ten kabát, bude Vám horko, Dorko."
„To ano, pokud bude náš Honza zase trvat na prskavkách," připomněla žena.

Slečna se začala po 5. kole nudit.

„Honzo, na co myslíte při hře?"
„To záleží, jestli hraji s Vámi nebo se ženou."
„Se ženou?"
„Jestli hodím šestku. Jsem věčně vyhozený."
„A se mnou?"
„Zda-li se naše figurky budou pronásledovat."
„Co budeme dělat, až to dohrajeme?"
„Hra skončí, já se pořádně přikryju a vy zmizíte."
„Promiňte, teď si tu připadám nechtěná a cizí, nemám jít už teď?"
„Ale vůbec ne. Mě vždycky zajímalo, jaké je to s prostitutkou."
„To jako co?"
„Hrát člověče, nezlob se, přeci."
„Aha. Tak tedy alespoň ještě dopiji čaj."
„Dopijte. Víte, já myslel, že jste chudák holka, které nepřišel kluk na schůzku. Místo toho tady už 132. tah přemýšlíte, jestli se ještě dnešní večer zadaří kšeft. Pojďte, vyprovodím Vás. - A hezké Vánoce, Dorotko."
„Hlavně, že jste si předem zjistil, koho budete vyhazovat."
„Promiňte. Ale tu šálu si vezměte, ani jindy kšeft nebude."
„Tak tedy hezké Vánoce."

„Byl jsi na ni až moc hrubý, Honzo," řekla Zuzka, když slečna zavřela dveře.
„Já vím. Od chvíle, kdy promluvila, nemohl jsem jinak. Škoda, že nezůstala u úsměvu."

Protože Vánoce jsou jeden velký úsměv. Mohou si jej dopřát všichni. A co Zuzka? To vařila celou dobu jeden čaj? Ne, žádná není. A kdo byla Dorotka? Myslím, že se podobá mojí sestře.

Pitomá postel a líné nohy! Nikdo nic nedělá, nic se neděje, nic se nepohybuje. No podívejte se kolem. Jsme mrtvoly.

Donesli nám pomeranče. Fajn. To podmáslí bylo dneska fajn, ale zítra bude zase jen planá nemocniční směs. Usnout a nevzbudit se. To by bylo fajn. Místo toho už 132. den přemýšlím, jestli se ještě někdy podívám domů. Kdoví, jestli mám ještě pořád ve spíži 30 litrů petroleje. Mohl bych to přeměřit, kolik se vypaří přes korek za 50 let. Proboha, člověk myslí na samé kraviny. Ale nejvíc mě baví pomyšlení na sebevraždu, protože stejně vím, že to neudělám. Stejně jako si představuju, že se zase postavím na nohy.

Bílé stěny. Ticho.
Vánoce.

„Tak otevři balkón, pojď, půjdeme se podívat na štědrovečerní ulici!"

Zuzka pootočila starým zámkem a otevřela oboje balkónové dveře. Opřeli jsme se o mohutné zábradlí, koukali na kluka, který lezl do dívčího pokoje oknem.

„Vidíš? Ti budou mít hezké Vánoce."
„Vždyť to jsme my," usmál jsem se na orazítkované prostěradlo.