Tři hodiny se procházím a vciťuji do bezdomovců. Přemýšlím, jestli mají rádi hudbu a jak bude Frýdek-Místek vypadat za půl století, zda-li nějaký vůbec bude. Počítám, kolik pocitů jsem nechala v těch ulicích, po kterých se teď procházejí cizí národy a tohle zešedlé město se na mě smutně usmívá skrz zapomenuté vánoční ozdoby a několik neonových nápisů.

Podívám se do očí kolemjdoucí dívce. Vidím pár zkroucených vlasů, ležících na její posteli a zabouchnuté dveře, které zbyly po dvou stech a čtyřiatřiceti dnech, strávených s ním. Možná bude za pár hodin stát v okně a vdechovat chomáče noční oblohy. Možná jí budou vlát vlasy a možná bude mít oblečenou krajkovanou noční košilku. Možná bude plakat, ale vždyť na tom málo záleží. Půjdu domů a jediné, co mi utkví v hlavě, bude myšlenka, že musí být krásné milovat až za hranice reálna.

Přichází jaro, cítím, že něco ztrácím. Jsem znechucená tím, že lidé milují druhé pro jejich nezájem. Je mi nevolno a mám chuť odsoudit všechny za jejich krásu. Odsoudit je, protože jsou jen skořápkami a protože mi nestojí ani za to, abych se před nimi styděla.

* * *

Zamknu, odložím kabát a popřeji rodičům dobrou noc. Ti lidé, se kterými trávím odpoledne a neděle, ti lidé, kteří mě vozí do školy a kupují mi přesnídávky, mě ani neznají. Nevědí, proč chci žít, a podle čeho si vybírám partnera, který umělecký směr je mi blízký, ani kdy se odehrál příběh mé první lásky. Oni prostě nevědí. Proč?