Únorový čtvrtek...

Už půl roku jsem nebyl za mým bývalým učitelem z hudebky. Při poslední návštěvě ani nezaregistroval, že budeme mít nějaký koncert, že jsme vytvořili malou skupinu a máme zpěvačku s pěkným hlasem a velkým talentem. Takže mě až tak nemrzelo, když jsem ho nestihl pozvat na další vystoupení. Ani na můj první koncert v Ostravě se nepřišel podívat. Jak říkal, na takovou vzdálenost si cestovat netroufne. Sice jsem tedy mé druhé vystoupení směřoval do rodného města, ale učitel se mezitím odstěhoval zase úplně jinam, do Krnova.

Na nádraží jsem chtěl jít pěšky, ale protože se čas nachýlil, nakonec jsem nasedl na kolo a zamkl ho ve venkovní čekárně. Moje favoritka po dědovi už parkovala všude. Občas mám problém si vzpomenout, kde jsem ji posledně zamkl a dá mi i půlhodinovou práci prolézt všechna nejpravděpodobnější místa.

Všichni se na mě dneska nějak podivně čumí. Pro tyto případy mám v batohu vždy nějakou knížku. I když myslím na jiné věci, tvářím se, že čtu.

„Co to čteš?“
„Nic, jen čekám, kdy se po pětiminutovém pozorování odhodláš pronést tuto větu.“

A nejhorší je, pokud průzkumným jednotkám nestačí jen pozorovat, ale vynutí si pozornost slovy. Kdo si sám vynucuje pozornost slovy, většinou po navázání konverzace hubu nezavře a já si popovídám stejně, jako kdybych nadále četl. Tentokrát to tak hrozné nebylo, líbila se mi.

Byla to flétnistka.

Krnov, pro mne konečná. Můj 85 let starý kantor mne vítá ve svém jednopokojovém bytě. Ukazuji desku, pouštím nejnovější věci. Dozvídám se, že máme budoucnost… pak se bavíme o druhé světové válce a jeho putování po Sibiři. Natočíme vaše paměti, navrhnu. Učitel poněkud znervózněl. Jistoty a odhodlání nabyl, když jsme se domluvili, že se pásek pustí do etheru až po jeho smrti. „Čtyřicet let jsem musel mlčet a dějiny se servírovaly jinak. Mám obavy říkat, jak to tehdy skutečně bylo.“

V dubnu bude první natáčecí den. Ale teď už musím běžet na vlak. Nevím proč se vždy zděsím, že jedu na opačnou stranu, než je Opava. Pak se až do stanice Krnov Cvilín modlím za to, abych seděl ve správném vlaku. Dneska mám zpáteční, z Opavy do Hradce tedy výjimečně ne načerno.

Zuzka, se kterou zpívám v té naší malé skupině, jede stejným vlakem už z Krnova, ale i v hradeckém motoráčku se jí daří se přede mnou schovat… Když vystupuji, koukám na ni – Zuzko, jsi to ty?
„No jo. Ahoj.“ Už se zase otáčí ke svému klukovi a snaží se jít pouze svou cestou. Pokouším se ještě jednou navázat konverzaci..
„Máme nové skladby!“ říkám nadšeně.
„Nevím, já teď nemám čas a nevím, kdy ho mít budu.“
V duchu si říkám, pokud mi na něčem záleží, nebo teda alespoň na někom a plním sliby, tak si čas vždy najdu. Ale jako obvykle, nejsem schopný jakoukoli připomínku říct.
„Tak teda až to vše zaranžujeme, tak přijď. Zkoušky budou zase v kině.“
„No, já ale jezdím domů až teď.“
„Máš za pět šest, zkoušku můžeme dát klidně o hodinu dřív.. na šest.“
„Tak to asi ne.“
Zase jsem vzduch, ten nedýchatelný smog, přítěž. Rychle od něj prchá po prostředním peróně. Koukám na prázdnou čekárnu…
„Někdo mě ukradl kolo!“ zvolám nešťastně.
A Zuzka, kráčící sotva pět metrů ode mě, se ani nezastaví. Svým snem si lítám tak jak jsem, jen s tím rozdílem, že jsme se rozešli na nástupišti číslo Hradec nad Moravicí s absencí jakéhokoli náledí. Nezbývá nic jiného, než zahrát poslední motiv a přiznat si, že než si vydělám na nové kolo, nebudu lítat, ale běhat.

Kouknu se na sebe, říkám si, asi se za mě stydí. Propálené šusťáky, vietnamská mikina, děravé adidasy, vylézající tílko, neučesané vlasy, neomluvené hodiny a rapidně zhoršený prospěch. Kvůli hloupému snu prosadit se v hudbě. Stejně nemám, s kým bych zpíval.

„Héj, Zbyňo, je tu nějaký hňup, kterému ukradli kolo.“