Znám moc dobře ty tvé nápady, má drahá Múzo
A hranicím snů v nekonečnu zamávám naposled

Když zavřu oči, cítím už jen mlčenlivou temnotu
Odkryj symboly tvých prázdných frází, těch klišé
Už nepozná více nikdo z nás tu lehkost nevědomí
Řeckým filozofům provolají slávu v ten pravý čas
Energii své duše zanechám v pouhém povzdechu
Momentem probuzení ukončím to věčné trápení

Vidím jen polovinu pravdy, tak dlouho utajované
Í - jsou mé vzlyky do davu v okovech zoufalství
Na stůl vyložíš mi jen jediný pasiáns, karty osudu
Až spadne opona, skončím tu ponurou hru se smrtí

Stmívá se nad vesmírem, už ani nevím pokolikáté
Krásně, tak nevinně se usmíváš, když nic netušíš
Roky dávno minuly, už tenkrát za století Homéra
Ý - jsou mé půlnoční slzy, zděšeny z bezvýznamu
Vrývá se mi pod kůži tiše tvá prchavá vzpomínka
Á - křičívá ze spánku, ta úzkostí toliko zmámená

Snad by sis nemyslel, že všechno má svůj konec
Evoluce rozumu jen prve našla svůj poslední hrob

.
.
.

SMYSL ŽIVOTA?