Člověk je opravdu puzen za štěstím... Jako kladný el. náboj je odpuzován od jiného kladného náboje k zápornému, tak i duše člověka utíká od nepříjemností k takovým stavům, které hostí klid, útěcha, vyrovnanost... Toť naprosto běžná věc, problém ale je, když ty nepříjemnosti jsou nějakou nutností, již je třeba učiniti... Nechce se ti, danou nutnost a povinnost odkládáš pořád dál, a přitom tě uvnitř pořád víc a silněji hlodá a na mysl tvou vyvíjí nehorázný tlak. Vrozené lenosti je tu pak dopřáno mnoho šancí. Jenže ta zatracená nuda... Plus k tomu zklamání, že vlastně ničeho nebylo dosaženo... kdejaký pes si žije líp!

Co je cestou k úspěchu, dokonalosti? Možná, že jenom jedno, jasná mysl a stručnost. Mozek, který má jasno, je silný, schopný. A také se vlastně tolik nenamáhá.

Vzletný intelekt se musí umět někdy zastavit.

Nutnost rozhodovat se byl nejhorší trest, jaký mohl Bůh udělit člověku. Na jednu stranu vše v životě je vlastně jen rozhodování...

Dogmatismus, perfekcionismus, mantinelismus - to nejsou dobré věci. Nemám je rád... Nemusí být vše naprosto dokonalé, nemusí být vše černobílé. Proč si tvoje mysl musí automaticky z hrůzných hlubin podvědomí dávat rigorózně cíle, jež ji tisíckrát přesahují??

Není úspěchu bez aktivního snažení se. Lze tuto tezi nějak vyvrátit?

K fantasii nelze člověka nutit. Výsledným produktem potom není to zajímavé, vzletné, zvláštní a tvořivé, ale spíše několik přiškrceně sešněrovaných výjevů... tak jako se vším, co člověk činí, když ho to nebaví. Na druhou stranu, byl bych ochoten člověka živou představivostí a jasnozřivou myslí řadit mnohem výš než toho bez špetky fantasie.

Až nastanou časy, kdy bujní snílci a vysocí intelektuálové budou vládnout světu a náležet té nejvyšší společenské třídě, jíž nic se nevyrovná... kdo potom bude ten nespokojený, loser, utlačovaný, mající se ke vzpouře?

Někteří nám přisuzují dvě duše. Jedna pohodlná, líná, lhostejná, tupá - řekněme špatná duše, a druhá důvtipná, upřímná, chápající, vynalézavá - řekněme dobrá duše. Špatné duše „potrestány" jsou bezútěšným stavem zvaným nuda, dobré duše bohatě odměněny. Leč bohužel, člověk je pořád zmítán mezi těmito dvěma extrémy, neschopen pevně zakotvit. Jednou tak, podruhé onak, děsně chaoticky se to střídá, chudák vědomí, malý bod ztracený uprostřed džungle a bouře neklidných myšlenek.

V jakém vztahu je šťastný idiot, nelida a nafoukaný rádobymyslitel k upřímnému, cílevědomému, houževnatému a opravdovému Člověku?

Až věda dospěje tak daleko, že budeme prakticky schopní detailně číst myšlenky kohokoli...

Dej mi své vědomí, budeme ho sdílet spolu, trápení se ti uleví, jelikož nebudeš v tom sám.

Stesky, stesky, pořád jenom stesky, stěžování a bědování. Ale aby se postavil problémům čelem, to ne, to je prý moc velká práce, moc námaha a on je přeci tak křehký.....

Proč by se nemělo kázat vodu a přitom pít víno?

Mravní zákon praví: soucit, pomoc a útěchu jen tomu, kdo si ji SKUTEČNĚ zaslouží. Jinak se jedná jen o paratizování na dobrých citech toho druhého.

Temnota je jen určitá forma světla. Světlo je jen určitou formou temnoty.

Není rozumu bez citu ani citu bez rozumu.