Americký dramatik, čtyřnásobný držitel Pulitzerovy ceny a nositel Nobelovy ceny udělené v roce 1936. 

* 16. října 1888, New York

+ 27. listopadu 1953, Boston

Eugene Gladstone O´Neill se narodil v rodině herce irského původu, který pracoval v kočovné herecké společnosti. Malý Eugene tak vyrůstal na cestách, ale otcův zájem o divadlo zprvu nesdílel. Nejprve studoval katolickou internátní školu a po jejím absolvování se zapsal na práva na universitě v Princetonu. Studium však nedokončil, již po prvním semestru školu opustil a živil se celou řadou různých zaměstnání, z nichž některá byla poměrně dobrodružná (mimo jiné hledal roku 1909 zlato v Hondurasu a v letech 1910-1911 se plavil jako námořník do Jižní Ameriky, Afriky a Anglie). Většinou žil bohémským životem a jeho myšlení se radikalizovalo směrem k anarchismu a pod osobním vlivem Johna Reeda načas i k socialismu. Roku 1912 začal pracovat jako redaktor a téhož roku onemocněl lehkou formou tuberkulózy, z níž se léčil v různých sanatoriích. Tehdy začal psát své první dramatické pokusy, které však neměly žádný úspěch (nabízel je k realizaci otci, ten je však odmítal).

V letech 1914-1915 absolvoval O'Neill seminář dramaturgie a dramatické techniky na Harvardově univerzitě, kde se seznámil s herci z avantgardního divadelního souboru Provincetown Players (Provincetownští herci) z New Yorku.

Napsal pro ně aktovku z námořnického prostředí Východním směrem do Cardiffu, která byla jeho první hrou uvedenou na scéně. Hra měla úspěch, a tak Provincetownští herci uvedli v letech 1916 - 1922 dalších patnáct O'Neillových her, z nichž největšího úpěchu dosáhl roku 1920 Císař Jones.

Současně se spoluprácí s Provincetownskými herci se O'Neill snažil proniknout do „velkého divadla" na Broadway, což mělo za následek myšlenkové, stylové i kvalitativní výkyvy v jeho tvorbě, zaviněné určitou komerčností tamního divadelního prostředí. Velkého uznání zde však dosáhl roku 1920 hrou Za obzor, ve které se umělecky plně našel a poprvé naplno otevřel své téma: neúnavnou snahu hlavních hrdinů zvrátit svůj promarněný život. Roku 1921 uvedl na Broadway svou další slavnou hru Ana Christie. Roku 1926 ukončil O'Neill svou spolupráci s malými experimentálními scénami a téměř všechny jeho další premiéry pro něho realizoval Theatre Guild (Divadelní cech) tehdy jedna z nejlepších broadwayských institucí. Roku 1931 zde O'Neill uvedl jedno ze svých stěžejních děl, dramatickou trilogii Smutek sluší Elektře, ve které se pokusil najít moderní ekvivalent antického mýtu.

O'Neillovy divadelní hry mají hluboký psychologický podtext, neboť zkoumají motivy odcizení, viny, iluze, touhy a zklamání. O'Neill v nich zobrazuje rodinné vztahy ničené nenávistí, incestní láskou a cizoložstvím, které ústí ve vraždy a sebevraždy vyvolané nepřekonatelným vědomím viny a trestu. „Za jeho dramatické dílo, charakterizované mocnou působivostí, čestností, silnými city a svébytným pojetím tragičnosti" (citace z odůvodnění Švédské akademie) mu byla roku 1936 jako druhému americkému spisovateli (a doposud jako jedinému americkému dramatikovi) udělena Nobelova cena za literaturu.

Nobelovu cenu O'Neill obdržel paradoxně v době, kdy se na dlouhá léta odmlčel. Koncipoval totiž veliký cyklus devíti dramat pod názvem Příběh vlastníků, kteří se sami vyvlastnili, který měl kriticky zobrazit americký život od koloniálního období do první světové války. Z cyklu napsal šest her, čtyři však zničil a zbylé dvě byly uveřejněny až po jeho smrti. Rovněž po jeho smrti bylo roku 1956 provedeno jeho vrcholné dílo „psané slzami a krví", otřesné psychoanalytické drama s autobiografickými prvky Cesta dlouhým dnem do noci napsané již roku 1941.

Dramata

O´Neillem začíná slavné období moderního amerického dramatu. Jeho dramatické dílo obsahuje téměř padesát her.

Náměty O´Neill ze života námořníků, spodiny, proletářských vrstev, života farmářů i inteligence. Jeho tvorba se rozpíná od naturalizujících aktovek přes hry expresionistické, psychoanalytické až k filozofujícím podobenstvím a alegoriím. Celým dílem prostupuje autobiografický motiv.

V závěru svého života psal O´Neill realistická psychologická dramata:

• Thirst and Other One-Act Plays (1914, Žízeň a jiné aktovky) - sborník prvních O'Neillových her
• Čtyři aktovky z námořnického prostředí spojené postavami z posádky fiktivní lodi Glencairn:
  • Bound East for Cardiff (1916, Východním směrem do Cardiffu)
  • The Long Voyage Home (1917, Dlouhá plavba domů)
  • The Moon of the Caribbees (1918, Karibský měsíc)  česky též jako Pod karribbským měsícem
  • In the Zone (1919, V ponorkovém pásmu) - česky též jako V zóně
• The Emperor Jones (1920, Císař Jones)  expresionistické drama strachu a zlého svědomí černošského diktátora na malém ostrově ve Střední Americe
• Beyond the Horizont (1920, Za obzor)  první z řady broadwayských her, Pulitzerova cena
• Exorcism (1920, Zaklínání)
• Gold (1921, Zlato)
• The Straw (1921, Stéblo) - hra na motivy O'Neillova pobytu v sanatoriu
• Anna Christie (1921) - drama prostitutky s čistou duší, která přece jen najde svou pravou lásku, Pulitzerova cena
• The Hairy Ape (1922, Chlupatá opice) drama odcizení, individualistické revolty a anarchistických postojů s pronikavým sociálním obsahem, obraz člověka, který nedokáže najít své místo ve společnosti a v životě, a skončí ve smrtelném objetí obrovské gorily.
• The First Mann (1922, První člověk)
• Welded (1924, Spojení)
• All God's Chillun Got Wings (1924, Všechny boží děti mají křídla) příběh manželství černocha s běloškou, ve kterém jsou zdramatizovány rasové předsudky.
• Desire Under the Eims (1924, Touha pod jilmy) drama konfliktu mezi otcem a synem s tématem chtivosti a touhy ovládat, česky též jako Farma pod jilmy.
• The Fountain (1925, Pramen věčného mládí)
• The Great God Brown (1926, Velký bůh Brown) symbolicko-poetická hra tragicky ironizující moderní podnikatelský materialismus.
• Marco Millions (1927, Milónový Marko) satirická pseudohistorická komedie odehrávající se ve 13. století s hlavní postavou cestovatele Marka Pola stavící do kontrastu oduševnělý Orient s odduševnělou západní civilizací.
• Lazarus Laughed (1927, Lazar se smál)
• Strange Interlude (1928, Podivná mezihra) hra, ve které O'Neill použil metodu proudu vědomí a vnitřních monologů, Pulitzerova cena.
• Dynamo (1929) hra, ve které mladý hrdina hledá náhradu ztraceného křesťanského boha.
• Mourning Becomes Electra (1931, Smutek sluší Elektře) dramatická trilogie, ve které O'Neill zasadil příběh Aischylovy Oresteie do prostředí Nové Anglie po skončení války Severu proti Jihu. Děj se odehrává v patricijské rodině zmítané vzájemnou nenávistí a autor v něm zdůrazňuje osudovou předurčenost danou rodiči a proti principu života staví princip války a smrti, jehož vtělení vidí ve ve zhoubné síle puritánské vášnivosti.
• Ah, Wilderness! (1933, Ach, ta léta bláznivá) komedie,
• Days Without End (1934, Dny bez konce) moderní faustiáda, ve které O'Neill přivedl na scénu hrdinu rozdvojeného do postavy faustovské a mefistofelské.
• The Iceman Cometh (1946, Ledař přichází) pochmurné drama napsané již roku 1939 vyjadřující myšlenku, že člověk zbavený svých iluzí je zaslíben smrti.
• A Moon for the Misbegotten (1947, Měsíc pro smolaře) realistické psychologické drama prosycené lidským porozuměním a soucitem, v němž O'Neill načrtl portrét svého staršího bratra Jamese.
• Long Day's Journey Into Night (1956, Cesta dlouhým dnem do noci) posmrtně uvedená divadelní hra, oceněná Pulitzerovou cenou, vrchol O'Neillovy tvorby. Jde o otřesné psychoanalytické drama o na morfiu závislé matce, lakomém otci a dvou bratrech, kteří stále hledají své pravé místo v životě. Hra, analyzující rozklad lidské osobnosti a rodinných vztahů pod vlivem chorobných podmínek spolužití a prostředí, byla napsána již roku 1941 a vykazuje značné autobiografickými prvky.
• A Touch of the Poet (1957, Tak trochu básník) posmrtně uvedená tragikomedie z roku 1942 patřící do O'Neillova nedokončeného cyklu Příběh vlastníků, kteří se sami vyvlastnili, v níž dominuje myšlenka potřebnosti iluzí o sobě samém pro lidský život.
• Hughie (1957, posmrtně uvedená mistrovská jednoaktovka z roku 1941 autenticky zobrazující atmosférou dvacátých let 20. století.
• More Stately Mansions (1962, Vznešenější sídla) posmrtně uvedené pokračování hry Tak trochu básník, které bylo nalezeno v nehotové verzi z roku 1941.

Filmové adaptace

• Kiri no minato (1923, Přístav v mlze) Japonsko, režie Kenji Mizoguchi, němý film podle hry Anna Christie.
• Anna Christie (1923) USA, režie John Griffith Wray, němý film.
• Anna Christie (1931) USA, režie Clarence Brown, v hlavní roli Greta Garbo.
• Strange Interlude (1932, Podivná mezihra) USA, režie Robert Z. Leonard, v hlavní roli Clark Gable.
• The Emperor Jones (1933, Císař Jones) USA, režie Dudley Murphy,
• Ah, Wilderness! (1935, Ach, ta léta bláznivá) USA, režie Clarence Brown,
• Marco Millions (1939, Milónový Marko) Velká Británie, režie Michael Macowan, televizní film.
• The Long Voyage Home (1940, Dlouhá plavba domů) USA, režie John Ford, v hlavní roli John Wayne, jde o filmové zpracování všech čtyřech O'Neillových námořnických aktovek.
• The Hairy Ape (1944, Chlupatá opice) USA, režie Alfred Santell,
• Mourning Becomes Electra (1947, Smutek sluší Elektře) - USA, režie Dudley Nichols,
• Summer Holiday (1948, Letní prázdniny) USA, režie Rouben Mamoulian, muzikálová verze hry Ach, ta léta bláznivá.
• Desire Under the Eims (1958, Touha pod jilmy) USA, režie Delbert Mann, v hlavní roli Sophia Lorenová a Anthony Perkins.
• Long Day's Journey Into Night (1962, Cesta dlouhým dnem do noci) USA, režie Sidney Lumet, v hlavní roli Ralph Richardson a Katherine Hepburnová.
• The Iceman Cometh (1973, Popelář přichází) USA, režie John Frankenheimer, v hlavní roli Lee Marvin.
• Long Day's Journey Into Night (1973, Cesta dlouhým dnem do noci) Velká Británie, režie Peter Wood, v hlavní roli Laurence Olivier, televizní film.
• Mourning Becomes Electra (1978, Smutek sluší Elektře) USA, režie Nick Havinga, televizní seriál.
• Hughie (1984) USA, režie Terry Hughes, televizní film.
• Long Day's Journey Into Night (1987, Cesta dlouhým dnem do noci) Velká Británie, režie Jonathan Miller, televizní film.
• Strange Interlude (1988, Podivná mezihra) Velká Británie, režie Herbert Wise, televizní film.
• Long Day's Journey Into Night (1996, Cesta dlouhým dnem do noci) Kanada, režie David Wellington.

Česká vydání

• Císař Jones, B. M. Klika, Praha 1925, přeložil Jiří Horák,
• V ponorkovém pásmu, B. M. Klika, Praha 1925, přeložil Frank Tetauer,
• Anna Christie, B. M. Klika, Praha 1927, přeložil Frank Tetauer,
• Farma pod jilmy, B. M. Klika, Praha 1927, přeložil Frank Tetauer,
• Velký bůh Brown, B. M. Klika, Praha 1928, přeložil Frank Tetauer,
• Pod karribbským měsícem, Nakladatelské družstvo Máje, Praha 1939, přeložil Frank Tetauer,
• Ach ta léta bláznivá, Dilia, Praha 1959, přeložily Wanda Beranová a Eva Kondrysová,
• Smutek sluší Elektře, Orbis, Praha 1960, přeložil Jan Grossman,
• Miliónový Marco, Dilia, Praha 1963, přeložil František Vrba,
• Podivná mezihra, Dilia, Praha 1963, přeložil Frank Tetauer,
• Anna Christie, Dilia, Praha 1965, přeložil Milan Lukeš,
• Lazarův smích, Dilia, Praha 1965, přeložil Frank Tetauer,
• Popelář přichází, Dilia, Praha 1966, přeložil Ota Ornest,
• Pramen věčného mládí, Dilia, Praha 1967, přeložil Frank Tetauer,
• Tak trochu básník, Dilia, Praha 1969, přeložil Břetislav Hodek,
• Touha pod jilmy, Dilia, Praha 1975, přeložil Milan Lukeš,
• Ach ta léta bláznivá, Dilia, Praha 1977, přeložila Eva Kondrysová,
• Dlouhá plavba domů, Dilia, Praha 1988, přeložil Jiří Ornest, obsahuje aktovky Karibský měsíc, Východním směrem do Cardiffu, Dlouhá plavba domů a V zóně.
• Cesta dlouhým dnem do noci, Odeon, Praha 1988, přeložil Josef Schwarz.
• Smutek sluší Elektře, Dilia, Praha 1992, přeložil Jan Grossman.
• Cesta dlouhým dnem do noci, Národní divadlo, Praha 1998, přeložil Zdeněk Urbánek.

Ukázky z děl

Smutek sluší Elektře

(Překlad: Jan Grossman, 1964)

Hra O'Neilla je zajímavou novodobou adaptací známé antické tragédie jednající o

návratu Agamemnóna domů za manželkou Klytaiméstrou, ale je zavražděn jejím milencem. Navrátivší se syn musí za pomoci sestry Elektry pomstít jeho smrt  - matkovraždou.

Děj je tentokrát zasazen do roku 1865, přesněji do Ameriky za dob občanské války. Podobně jako v antických tragédiích zde máme průvodce - chór, vysvětlující popudy rodiny či upřesňující nenápadně nové indicie k ději.

Otec rodiny Ezra Mannon , je v poli stejně jako jeho syn Orin. Chlapec byl matčiným miláčkem, proto je jí Ezra  neustále obviňován, že jí syna odvedl.  Mannonovým se rozpadlo manželství již krátce po svatbě, přesto spolu zůstali. Ale za manželovy nepřítomnosti, dcera Lavínie zjišťuje, že její nápadník, námořník Adam Brant, se nezajímá o ni, ale dochází za Kristinou, její matkou. Navíc se ukáže, že je vlastně jejich vzdáleným příbuzným, jehož rodiči kdysi  Mannovi  pohrdali a vyhnali je z domu.zhanobí před Ezrou, který si s ní chce po příjezdu promluvit, bohužel hned první den doma, je otráven jedem.

Zakrátko se vrátí z vojny i Orin. Je znát, že vyrostl teprve na frontě. Nerozumí zlosti své sestry, která se jej snaží cíleně vmanipulovat do vraždy matčina milence, plukovníka Branta. Netuší však, že její mladší bratr svou matku velmi miloval, což hraničilo až s oidipovským komplexem. Po vraždě se Kristina  zhroutí a zastřelí se v blízkosti svého syna.

K dalším událostem dochází až po roce. Lavínie odvezla svého bratra z domu, aby přišel na jiné myšlenky, ale je vidět, že jej tragedie zasáhla natolik, že se z traumatu již nikdy nedostane, i když má stále po boku milující sousedku Hazel.  

Elektra se však velmi změnila. Po roce vypadá přesně jako její matka. Má dokonce stejné pojetí života a dělá věci, jaké Kristině vytýkala.  Ráda přijme žádost o ruku a vstoupí do manželství -

s  bratrem Hazel,  Petrem. Štěstí jim však nepřeje, protože ona  se snaží neustále zakrýt to, co se stalo před rokem. Orin naprosto nezvládne tlak, zastřelí se a od jeho sestry se všichni odvrátí, neboť ji považují za původkyni veškerého zla.

Teprve tehdy Lavinie pochopí, že i když byla nejdříve přísná a poté poznala, jaký je život, s mužskými domorodci na ostrovech, musí kletbu své rodiny vykoupit co nejdelším utrpením v prokletém domě svých předků.

Cesta dlouhým dnem do noci

Tato hra patří mezi nejdrásavější osobní dramata, která můžeme v dějinách dramatické literatury najít. Sám autor si nepřál, aby dílo bylo publikováno dříve než pětadvacet let po jeho smrti. Byl totiž jedním z jeho aktérů, i když zde přijal jméno svého, v dětském věku zemřelého bratra, Edmunda.

Drahá, dávám ti rukopis hry o staré bolesti, psanou slzami a krví. Mohlo by to vypadat jako nevhodný dar ke dni, který má být oslavou štěstí. Ale ty to pochopíš. Zamýšlel jsem ho jako poctu tvé lásce a něze, která mi vrátila víru v lásku, díky níž jsem se dokázal postavit svým běsům a napsat tuto hru - se soucitem, porozuměním a odpuštěním pro všechny čtyři utrápené členy rodiny Tyronových.

S takovou dedikací věnoval americký dramatik Eugene O'Neill rukopis své poslední hry Cesta dlouhým dnem do noci své třetí ženě Carlottě k dvanáctému výročí svatby.

Vzhledem k tomu, že O‘Neillova vdova jeho přání nerespektovala, vyšlo  už dva roky po jeho smrti.

O‘Neill se v něm vyrovnával se svými životními traumaty, které měly počátek v jeho rozvrácené rodině. Té vládl dominantní otec, ze staršího bratra se stal alkoholik a matka se dlouho snažila zbavit drogové závislosti, kterou si po těžké nemoci vytvořila. Sám O‘Neill zápasil s tuberkulózou, která na čas pozastavila jeho redaktorskou dráhu. A právě do tohoto období nás dramatik uvádí.

Celá hra se odehrává v letním bytě rodiny Tyronů. Hlava rodiny, otec James Tyrone, je herec, který se proslavil jedinou rolí, a to v bulvární hře. Mary se právě vrátila z léčby závislosti na morfiu a snaží se marně zamaskovat že tato stále trvá. Nejstarší syn Jamie, neúspěšný herec, propadl alkoholu. Mladší,přecitlivělý Edmund trpí tuberkulózou.

James je neustále obviňován z hamižnosti, která byla nejspíše původcem pozdějších Maryiných problémů. Všichni se hádají a alkohol teče proudem. Tento den rodiny Tyronů ale není nevšední. Jejich soužití je dlouhá řada podobných dní, plná hořkosti, bojů a pod nimi skryté lásky.

Za hru získal dramatik Pulitzerovu cenu - posmrtně. Za svého života si její publikování nepřál, možná i proto, že rodinná traumata zanechala neblahá dědictví - sám O'Neill se potýkal s alkoholem a oba jeho synové spáchali sebevraždu.

Poznámka na okraj:

Výše zmiňovaná hra byla u nás poprvé uvedena v r.1966, ale viděla jsem ji až v r. 1978 v Činoherním klubu. V režii Ladislava Smočka si zahráli: fantasticky dokonalý Josef Somr v roli otce Jamese Tyrona, vynikající Jiřina Třebická(  zemřela v 24.01. 2005) v roli Mary, Josef Abrhám jako Edmund, Petr Čepek (zemřel 20. 9. 1994) jako starší bratr Jamie a Libuše Šafránková jako služebná Cathleen.

divadelní inscenace z roku 1978, v hlavních rolích: Josef Abrahám, Jiřina Třebická a Josef Somr

Tutéž hru uvádí nyní Divadlo Bez zábradlí v režii Alice Nellis.

Diváci se mohou těšit na hvězdné obsazení, vedle Jiřího Bartošky a Zuzany Bydžovské v hlavních rolích se objeví bratři Filip Čapka a Michal Čapka (oba nositeli Thálie pro mladé umělce do 33 let). V inscenaci „rodinného dramatu" se v další ženské roli objeví i Filipova žena - Zuzana Čapková.

Film, který bohužel na DVD u nás nevyšel je hereckým koncertem níže uvedených protagonistů.

Bohužel už si nepamatuji, kdo hrál roli Cathleen. Film jsem viděla na ZDF někdy kolem roku 1974.

Režie: Sidney Lumet

USA, 1962, 174 min

Hrají:

Ralph Richardson - otec Tyron

Katharine Hepburn - matka Mary

Jason Robards -  alkoholik Jamie

Dean Stockwell . mladší syn Edmund

Všichni mužští představitelé získali za své role Cenu za nejlepší herecký výkon na MFF v Cannes 1962.

U nás dostupný na DVD je televizní film VB režisérů Michaela Blakemora a Petera Wooda

Laurence Olivier - otec,

Konstance Cummings - Mary

Denis Quilley - Jamie

Ronald Pickup - Edmund

Maureen Lipman - Cathleen

 *Na příště pro Vás připravujeme životopis Rogera Martina du Garda - francouzského prozaika a dramatika, nositele Nobelovy ceny za rok 1937 *