.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Květen  >>
PoÚtStČtSoNe
     1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31       

 .: Online
Stránku si právě čte 5 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Na cípu země

Hana Šustková - Aktuálně z kultury - 27. 02. 2009 - 2560 přečtení

Povídka do soutěže "Nejkrásnější dárek"

 

Dva stromy místo brány zaskřehotaly hrůzou. Staré prostěradlo místo průčelí dostalo ránu do týla od promoklého vichru a skapávající vlhkost v rozích destiluje tmu. Přidala koním seno, sama ve vytahaném svetru a děravých gumákách, podojila kozu a hrnek postavila na kurník.
„Dobrou chuť, Markí a Miki!" otočila se ještě s posledním úsměvem do chléva, načež bělohřívý Markýz švihl oháňkou.
A ona se šla zavřít do samoty, co na ni za dveřmi valila oči. Přesto se nezastavila.

Dva stromy místo brány chytaly poslední doteky zteplalého vánku, staré prostěradlo v průčelí vyschlo a dům opaloval oprýskané rámy oken na slunci. Hodila koním seno, levou gumáku propíchla vidlemi, podojila kozu a s hrnkem mléka v ruce vzkázala zvířatům dobrou chuť. Pak se šla navečeřet osamělostí.

 Stromy i prostěradlo umíraly, nebe se topilo pohledem do kaluží, hlína hnědla jako za starých časů. Zlomila vidle u koní, rozlila mléko a šla se zavřít do blázince. Večer mlčel svým hlasitým nářkem.

„Štěpáne..!"
Rozběhl se jí v ústrety, až ho stébla trav švihala do holení.
„Lucie! Lucie, konečně jsem doma!"
„Štěpáne, tolik jsi mi chyběl!"
Slzy jí stékaly po tvářích neschopna jediného pohybu. Utíkal skrze zelenavou louku jenom za ní, jenom za ní po tolika týdnech odloučení...

„Snad už mám přichystanej oběd, ne?!" vyštěkl vzápětí, stoje ve dveřích.
Otočila se za jeho hlasem. Na vteřinu, aby uhnula pohledem před jeho blesky.
„Já jsem musela ještě..-"
„Proč už není na stole, vždyť jsi věděla, že přijdu!"
„Štěpáne..."
„Teprve to vohřejváš..! No to snad-není-možný!" praštil dlaní do stolu, až nadskočila váza s lučními květinami.
Jeho pohled se zaryl do ženiny tváře s takovou silou, že by se nejraději někam propadla. Manžel se ještě jednou zhluboka nadechl a vydechl, zatímco ona se neschopna jediného slova otočila k plotně. Pustil si televizi vedle v pokoji, odkud si přinesl ovladač, a stál ve dveřích s pohledem shovívavého smíření.
„Doufám, že je to aspoň svíčková.." prohodil po chvíli.
Zamíchala vařečkou nervózně v hrnci a lehce přešlápla. Hodiny tikaly nahoře na zdi jako střelba z kulometu, když popravují vteřiny, a svět se začal hroutit hluboko sám do sebe. Prosebným pohledem přejela podkovu nade dveřmi, v nichž se skvěla široká záda, a kousla se do rtu:
„...guláš. Vždyť jsi ho měl tak.."
„Řekl jsem, že chci svíčkovou!"
„..rád?"

Pomalu, potichu, po špičkách kolem nedělního spáče. Byla přece ráda, že je chvíli klid. Zrovna usnul na kanapi, když venku všechno hýřilo tisícem barev a slunce svítilo jako bláznivé. Co sám včera říkal, že budou dneska společně na seně? Ve stáji stojí jeho dva koně a on si tu v klidu spí, i když ví, že se to musí jít obrátit!

Vyběhla na louku jako srnka a cestou počítala kopretiny. Kolik let už jsou spolu? Pět. Pět let, kdy snila, že se vrátí z práce, unavený, ale šťastný, že je doma Ona, že ji políbí na tvář a řekne:
„Ta večeře byla skvělá, miláčku."
Jenom to by přece stačilo, aby pro něj vařila s láskou. Místo toho teď stojí po kotníky v pichlavém seně a pohyb za pohybem se víc a víc přibližuje k obzoru a doufá, že jednou jí to určitě řekne.

„Ahoj Lucko!"
„Ahoj, co ty tady?" usmála se a taky zamávala nahoru na cestu. Rozhrábla další hromadu těžké trávy, ale po očku sledovala sousedku, jak staví kočárek ve stínu lípy a sedá si do jemňoučkého zeleného závoje.
„Ále," mávla rukou čerstvá matka, pohled jí však zabloudil po celé délce pozemku.
Lucka se napřímila jako kdysi dávno, když chodívala s kamarádkami na diskotéku.
„Jdeme se s Michalkem provětrat, víš?"
„Já jsem se taky šla provětrat," prohodila žena jako mezi řečí.
Hrábě jí těžkly v rukou.
„Cože sama? Kde máš muže?" utrhla si sousedka modrý zvonek, pohrávala si s ním v dlani a mrkla na Lucii.
„Doma," odvětila popravdě.
Doma. Doma. Jsem tam doma?
 „Doma?" podivila se, „No to je teda dobrý - a ty tady za něj sušíš? Je to taky lenoch! Eště sem ho neviděla, že by ti pomáhal."
„Ale to zase.."
Matka opřená o kmen ale hned pokračovala: „Takovýho k pohledání. Já nevím, proč mu to trpíš? Neříkala jsi, že bys chtěla děti? A snad sis ho nebrala proto, abys tady za něj makala, když to jsou jeho zvířata..!"
„Víš, když to je složitý.." sklopila oči, avšak Kateřina byla vždycky rázná:
„Jakýpak složitý. Měla by sis najít někoho jinýho. S tímhle ti štěstí nepokvete, snad jsi četla dost těch příběhů o ženskejch s vypečenejma manžílkama!"
Pohoupala Michálka v kočárku a vstala.
„To kdybys viděla, jak se k nám chová Honza, pochopila bys, co to máš doma za zvíře. Nic nepochválí, s ničím nepomůže," zkontrolovala chlapečka a přitom dokončila myšlenku, „Hotová věc - jdi ho prostě reklamovat!"
Lucie popošla o kousek blíž, přestože hrábě ji v dlaních tížily jako nevyslovitelný ortel. Cítila, jak jí rudnou tváře, jak se cítí zahanbená...
Jak ty tomu můžeš...rozumět...?
„My už budem muset, ale kdyby sis chtěla s někým popovídat, tak přijď na kafe, jo? Občas mám i čas, když kluk zrovna nevyvádí.." usmála se svým obvyklým způsobem Kateřina a dala se do pomalé chůze.
Kočárek před ní se houpal do rytmu.
„Ráda bych, ale to asi nepůjde..." ozvala se ještě žena z louky.
Novopečená maminka se zarazila.
„Štěpán mě asi nepustí..." vypadly jí hrábě málem z ruky.
Sama by nejraději upadla a už by se nikdy nikomu nepodívala do očí, které právě pevně stiskla, aby si nevšimla Katčinina překvapeného výrazu. Vteřinu mlčela.
„Tak to už je vopravdu špatný, Lucko," vyrazila ze sebe po minutě ticha a zmizela mezi stromy.

Nebe je modrý a koně se pasou. Kdosi mi slíbil, že svět nejsou slova.Že lidi ho dělaj. - Jak nebe je modrý..!

„Kde jsi byla?"
„Na louce."
„A proč jsi přišla tak pozdě? Už mám docela hlad."
„Tak si něco udělej."
„Sám..?"
„Jo."
Posadil se na gauči a vyjeveně na ni zíral. Spálená lýtka zářila rudou barvou a její ruce hořely čerstvě strženou kůží. Byl to půlhektar, kdybys to náhodou nevěděl..!
„A proč mi něco neuděláš ty? Ty jsi přece žena!"
Už už její  ruce cukly v automatickém obranném gestu, tentokrát na ni ale nezaútočil. Seděl na svém místě a pozoroval ji s ústy otevřenými, tak tiše a nečekaně skromně, až se jí podlomily kolena. Přesto cítila, jak pomalu, ale jistě kroutí hlavou.
„Jsi skvělá žena, Lucie," řekl, přičemž na ni hleděl svýma modrýma očima, v nichž nebylo ani stopy po včerejším násilí.
Nic. Tišiny jeho duše.
Jsi skvělá a já to přiznávám, pro dnes to přiznávám.
-Jindy zemřeme spolu, vždyť je to tak jednoduché.

„..- ano, miláčku, už jdu," zašeptala po chvíli s hlavou skloněnou a odploužila se do kuchyně.
Slyšela, jak kanape znovu vrzlo a svůj denní příděl vymývání mozků začala odříkávat televize.

Tak strašně ji bolely ruce a nohy! Tak moc! Ale proti tomu, jak jí jindy ubližoval, když na ni řval, hrubě nadával a osočoval ji, to nebylo vůbec nic. A přesto - tohle bylo vidět, zatímco když na ní páchal své násilnické výlevy, neměla na těle ani škrábanec. Kdo by ji uvěřil? A dnes byl přece tak milý, tak nenebezpečný...
Ano, miláčku, slyšela sama sebe.
Vždyť ho miluje. Nikdy ho nepřestala milovat.

Posadil se ke stolu, kam donesla polévku s domácími těstovinami, a čekal, až mu nabere jeho porci.
„Když jsem pár týdnů na kalamitě," říkával, „musím všechno dělat sám. Zato bys mě mohla obsluhovat, aspoň když jsem pár měsíců doma."
Jenom jednou, jedinkrát se přistihla, jak se sama sebe ptá, zda-li je na té kalamitě sám.
Honem donesla na stůl pečeného králíka od babičky a z trouby narychlo vytahovala třešňový koláč. Zase se nestihla najíst. Bude muset počkat do večera. (Proč ji nikdy nepožádal, aby jedla s ním?)
„Není to málo slaný..?" zakuckal se u stolu, zatímco ona sama krájela koláč na talířek.
„Promiň, Štěpáne, neměla jsem čas.."
„Radši mi honem přines sůl, tohle mi řekneš pozdějc."
„Ano, miláč-"
Slánka spadla a rozsypala se. Pohlédla na hodiny nad linkou, kdy konečně zastřelí i tuhle nepovedenou vteřinu, ale ty se najednou zastavily.

Konečně dala i zvířatům, stačilo by dovyspravit manželovo oblečení a mohla by jít spát. Potichu vešla do kuchyně a raději si ani nerozsvěcela, protože Štěpán už byl určitě v posteli. Trochu nad tím přemýšlela, co jí dnes říkala Katka ze sousedství. Není přece nijak stará, že ne? A děti, ty by vážně chtěla, narozdíl od Štěpána. Byla by ale hrozně nevděčná, ho jen tak opustit - tady na vesnici by o tom všichni mluvili - a jak by se cítila ona? Manžel vydělával; Lucie jenom občas s něčím vypomohla. Občas naleštila kočár, ve kterém vozil Štěpa děti na dětském dnu a podobně, občas pomohla se sušením sena...
„Lucie," ozvalo se z ložnice pevným hlasem.
Poznala, že je zase při náladě. Možná si byl zakouřit - a přitom jí před lety sliboval, že s tím přestane, když jí to tak vadí! Asi bude zase smrdět cigaretami, jež tak nenáviděla, ale na druhou stranu: každý máme nějaké chyby, řekla si. Já například neumím plést, jak jsem vždycky chtěla.

Potmě dorazila k manželské posteli, ale zůstala stát mimo dosah měsíčních paprsků. Muž seděl na lůžku s očima doširoka otevřenýma, jako kdyby spatřil něco nebývalého.
„Lucie," pokračoval stejným tónem, „pojď si už ke mně lehnout."
„Ale já ti ještě nespravila tu košili a.."
„To uděláš potom."
S utajeným vzdechem přikývla a udělala další dva kroky. Cítila, jak na ni sahají Štěpánovy pevné ruce, a hlava jí začala třeštit z cigaretového oparu. Zavřela oči. Štěpán už stejně nic dalšího neřekne.

Nejkrásnější dárek ze všech. Může udělat to, co si on přeje. Může být šťastná.

Zase to začalo znova. Seno musela dosušit sama, ač jí v tom pomohli staří rodiče, a koně obstarat, okopat brambory a vyjednotit mrkev. Štěpán nesnášel mrhání penězi, tak si všechnu zeleninu i ovoce pěstovali sami.
„A děti by taky byly jen finanční přítěž," opakoval vždycky na tohle téma.
Vlastně má pravdu. Už je zase léto a za týden budou mít šesté výročí svatby. Nedávno rozbila zrcadlo. Zajeli jí její milovanou kočičku, co tajně schovávala ve sklepě a manžel zase neopravil okno na půdě, jímž tak strašně táhlo. Bylo tam bílé prostěradlo, do něhož se opíraly poslední sluneční paprsky, když dala zvířatům seno, podojila kozu a řekla:
„Dobrou chuť, Markí a Miki."
Možná, že slyšela Štěpánův hlas, jak říká ‚Ta večeře byla skvělá, miláčku,‘ ale to nemohl být on, ten by jí přeci řekl jen ‚Lucie‘.

 


Související články:
Julie (22.02.2009)
Stařec v přístavu ticha (22.02.2009)
Nejkrásnější dárek (21.02.2009)
Zlaté prasátko (20.02.2009)
Dárek pro přítelkyně nejmilejší (19.02.2009)

Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
Komentář ze dne: 28.03.2009 17:13:07     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek: Na cípu země
Nejkrásnější dárek:
Jar. FERST - Hill : 4.místo: Na cípu země - Hanka Šustková
- vzdal se slovního hodnocení

Ivo - Hary : 5.místo: Na cípu země - Hanka Šustková
Povídka, se kterou mám problém. Napsaná pěkně, čtivě, se znalostí lidské duše, přesto u mne nedopadla nejlépe. Snad že téma ženy otročící na muže, který ji pouze využívá, ale ona ho stále miluje, bylo zpracované už tolikrát, že vlastně ničímuž nepřekvapí, jen vyvolá soucítěné pokývnutí hlavy a řečnickou otázku: "... a jak tedy dál?"


Harr: 4. místo: Na cípu země (Hana Šustková
Dobře napsaná povídka, ale téma dodržela spíše okrajově. Děj mě posouval tak trochu do předminulého století, kdy se o emancipaci jen hovořilo, ale žena neměla příliš práv. Ovšem pravda je, že ještě dnes v některých rodinách je žena více služkou než rovnoprávným partnerem. Jako by hrdinka i povídka ustrnuly na mrtvém bodě a nebylo řešení, jak z toho. Psychologie postav je zvládnuta velmi dobře, povídka je čtivá, neoslnila mne.



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz