Americký spisovatel a novinář, nositel Pulitzerovy za rok 1953 a Nobelovy ceny za literaturu, kterou Švédská akademie udělila v roce 1954. Přední představitel „ztracené generace“ (generace autorů, kteří aktivně prožili 1. svět. válku a byli jí poznamenáni i ve svých literárních dílech).

Ernest Miller Hemingway se narodil 21.července 1899 v Oak Parku (Illinois) na chicagském předměstí jako jedno za šesti dětí Clarence Edmonse Hemingwaye a Grace Hall Kellyové. Otec byl zdatný praktický lékař, který byl milovníkem loveckých toulek v lese,lovec a vášnivý rybář, matka v provinčním prostředí výrazně rozvíjela své kulturní ambice, zejména hudební a literární. Rodina byla velmi řádná, přísně protestantského vyznání.Letní období vždy trávili u Wallonského jezera v Michiganu, kde se formovaly i Hemingwayovy celoživotní lovecké záliby a důvěrný vztah k přírodě. Hemingway byl dlouho jediným synem početné rodiny a otec bral chlapce s sebou nejen na lovy, ale i na cesty za pacienty mezi místními Indiány. Mladého Hemingwaye nelákala škola, ale praktický život.

Po ukončení střední školy, kde se intenzivně věnoval sportu a zároveň se pokoušel o verše, povídkové črty a sloupky do novin, odjel kvůli problémům s matkou do Kansas City, kde se stal roku 1917 reportérem listu Star. V dubnu téhož roku však vstoupily Spojené státy do světové války. Hemingway se v mladickém věku několikrát pokoušel přihlásit jako dobrovolník, vždy ho však komise odmítla pro trvalé zranění levého oka z boxerského utkání ve škole. Proto se na radu redakčního kolegy přihlásil do Červeného kříže.Jako zdravotník se dostal s americkými oddíly do Itálie, kde odvážel raněné do týla. Snaha proniknout až k prvním liniím ho přiměla k tomu, že se přihlásil jako vedoucí kantýny a rozvážel potraviny až k palebné čáře. 8. července 1918 ho zasáhl rakouský šrapnel a série kulometných střel.- Během rekonvalescence se zamiloval do zdravotní sestry Agnes von Kurowsky, byl však odmítnut. Po propuštění z nemocnice se účastnil bojů až do příměří v listopadu 1918. Jako reportér přihlížel ještě roku 1922 bojům mezi Turky a Řeky. Nejvíce ho však při vyrovnávání s válkou a smrtí ovlivnily prvotní zážitky, umocněné ještě vlastním zraněním. Pojetí světa, které mu bylo od mládí vštěpováno, leželo v troskách. Protestantské hodnoty měl ale hluboce zakořeněné, a proto se nepodvolil všeobecnému chaosu. Místo toho měl snahu uspořádat svět znovu, pořádně a po svém.

Po válce, po návratu do USA, se Hemingway věnoval novinářské práci a v roce 1921 se oženil s Hadley Richardsonovou ( s ní měl roku 1923 nejstaršího syna Johna, zvaného „Bumby"). S Hadley odjel jako zahraniční dopisovatel do Evropy, do Paříže, odkud zajížděl do Švýcarska, Itálie a poprvé také do Španělska. Tehdy se také začíná usilovně věnovat literatuře. Trpké a bolestné zkušenosti z italské fronty posílily u mladého a sebevědomého Hemingwaye obrovský odpor k válce a sklony k filozofickému hloubání nad motivy statečnosti a nezdolnosti člověka, umocnily jeho touhu prozkoumávat lidské reakce v klíčových životních situacích. Již tehdy, na počátku 20. let, se v jeho mysli ustavují všechny hlavní otázky, ke kterým se pak stále znovu vracel v celé své kariéře - odvěký protipól života a smrti, láska a statečnost, osamělý boj člověka s násilím okolního světa i vlastními slabostmi, stále nové objevování přírody a lidského nitra.

V Paříži strávil Hemingway valnou část poválečných žurnalistických let. Jako mnozí další tam hledal nové cesty v umění a literatuře. Ovlivňuje ho okruh umělců soustředěných kolem experimentátorky G. Steinové, která se bouřila proti tradičnímu vyprávěcímu stylu a hlásala nový pohled na estetickou kvalitu řeči - slova, věty i dialogu. Již od prvních Hemingwayových povídek je patrný Hemingwayův dar zmocnit se i na malé ploše určité vyhraněné situace, napsat „živý " dialog, který jakoby tryskal z hovorového jazyka.

Ernest Hemingway si zamiloval Kubu a několikrát se zde setkal i s revolucionářem Fidelem Castrem

První Hemingwayovou vydanou knihou byly Tři povídky a deset básní. O další ranné prózy Hemingway přišel, když byl jeho ženě Hadley odcizen na nádraží kufr s rukopisy, a Hemingway musel ztracené povídky psát znovu. Tyto byly roku 1924 vydány jako kniha Za našich časů. Tato kniha svědčila o autorově silné smyslové a emotivní vnímavosti.

Výrazem hořké deziluze poválečné intelektuálské a středostavovské generace, která v divokých zábavách a pitkách skrývá hluboké pocity zklamání a bezvýchodnosti se stal Hemingwayův první román I SLUNCE VYCHÁZÍ z roku 1926. Jeho hrdina Jake Byrnes , kterému válečné zmrzačení brání v naplnění jeho lásky k lady Brett, marně hledá jak žít. Pro depresivní životní pocity vyjádřené v tomto románu snad nejlépe hodila slova G. Steinové, která pro Hemingwayovy vrstevníky užila poprvé slov o „ztracené generaci". Její více méně náhodná slova se pak stala charakteristickým označením pro zúžený obzor mladých intelektuálů, kteří se po osobní válečné zkušenosti těžko propracovávali k širšímu společenskému pohledu.
Snad nejšťastnější, pařížská léta, jak Hemingway alespoň později sám vzpomínal, skončila rozchodem s první manželkou v roce 1927. Z dalšího manželství s Pauline Pfeifferovou se narodili další dva synové, Patrick a Gregory. Na přelomu 20. a 30. let se Hemingway věnoval už méně žurnalistické činnosti, ale více vlastní tvorbě a svým dalším životním láskám, loveckým i sportovním, které mu přinášely i inspirující momenty pro spisovatelskou práci.

Hemingwaye vzrušovaly okamžiky, kdy člověk stojí tváří v tvář smrti, kdy se musí umět rozhodnout, prokázat svou mužnost, odvahu a čest. Takovou prověrkou individua je i válka - a právě ze zkušeností z 1. světové války vytěžil svůj první slavný román SBOHEM, ARMÁDO. Příběh romantické a tragicky ukončené lásky poručíka amerického ambulantního sboru Henryho Fredericka a anglické ošetřovatelky Catherine se rozvíjí uprostřed válečného běsnění na italské frontě. Frederick odsuzuje válku jako nesmyslná jatka, kde prostí lidé pokládají životy za cizí zájmy, za zájmy mocných, a proto z ní prchá. Román dokončil Hemingwayovu slávu, citová reakce na hrůzy války i osobní tragédie milenců odpovídaly náladě tehdejších generací, pro které válka dosud nepřestávala být děsivým životním mezníkem. Hemingway píše také další povídky a vydává 2 soubory - Muži bez žen (1927), a Vítěz nebere nic (1933).

Hemingway hodně cestoval, lovil ve Wyomingu, dvakrát zajel do Španělska, kde se stal nadšeným ctitelem býčích zápasů. Už ve 20. letech začal pracovat na knize svých pozorování a úvah o býčích zápasech SMRT ODPOLEDNE, kterou vydal s dokumentárními fotografiemi. V polovině 30. let podnikl nákladné safari v Africe. Literárním výsledkem bylo několik povídek a nekonvenční knížka loveckých zážitků Zelené pahorky africké z roku 1935. Vyprávění, v němž se Hemingway projevuje jako nadšený a náročný lovec a nesentimentální obdivovatel přírody, zahrnuje i útržky o Hemingwayově životě a práci. Uměleckou tvorbu pokládá Hemingway za přirozenou složku svého individuálního intenzivního prožívání života.

30. léta na Hemingwaye velmi zapůsobila, a to jak důsledky krize, tak i nástup fašismu v Evropě. V roce 1937 vydává román Mít a nemít, příběh o tragickém vzestupu a konci individualisty Harryho Morgana. Morgan, majitel rybářské lodi v Havaně, marně zápasí o udržení nezávislého postavení a obživu své rodiny, a pozdě si uvědomuje, že člověk sám nemá šanci překonat zlo.
V roce 1937 odjíždí Hemingway do Španělska, kde až do roku 1938 působí jako zahraniční korespondent North American Newspaper Aliance na republikánské straně. Spolupracuje tam rovněž na dokumentárním filmu o válce a zemědělské reformě ve Španělsku. Ještě na španělské půdě vzniká jeho jediná divadelní hra Pátá kolona, ve které se ostře staví proti fašismu. Na jaře 1938 píše povídku Stařec u mostu,která je předzvěstí nového románu. Začínána něm intenzivně pracovat v roce 1939 na Kubě, kde se usadil nedaleko Havany. Vzniká román, dotvrzující Hemingwayovo humanistické, antifašistické životní krédo. Jeho hrdinou je opět výrazný jedinec. Hemingway je totiž z rodu těch spisovatelů, u nichž osobní subjektivní zážitek a zkušenost hrají hlavní úlohu. Většina jeho hrdinů nese stopy autora samotného, jsou to hrdinové intelektuální, vyhraněné individuality, postavy obdařené nefalšovanou věrohodností, jež tryská jen z bezprostřední zkušenosti.

Nový, nejdelší Hemingwayův román Komu zvoní hrana je koncentrován do tří dnů v bojujícím Španělsku. Robert Jordan, americký učitel španělštiny, dobrovolník v občanské válce a nesmlouvavý odpůrce fašismu, plní za frontou mezi partyzány odvážný úkol, který mu byl dán. Třebaže dopředu ví, že bude nesmírně těžké úkol splnit, statečně se do něj pouští. Zároveň poznává ženu, které se hluboce zamiluje, je jim však souzeno pobýt spolu jen tři dny. Robert, na rozdíl od Henryho v románu Sbohem, armádo, prožívá své poslední dny s nadějí do budoucna, ví, proti čemu a zač bojuje, uvědomuje si také, jak připomíná už motto knihy, že „žádný člověk není ostrov sám pro sebe". A sám román přerůstá z individuální historie v širší, neschematický obraz protifašistického zápasu španělského lidu.
Ještě ve Španělsku se Hemingway sbližuje se svou další, třetí ženou, reportérkou a spisovatelkou Marthou Gellhornovou.

Léta 2. světové války trávil převážně na Kubě, kde se společně s několika přáteli na své lodi La Pilar pokoušel o individuální válečné štěstí při pátrání po německých ponorkách, pronikajících i do oblastí Karibského moře. Navštívil však jako válečný dopisovatel rovněž Čínu a roku 1944 odjel jako reportér časopisu Collier´s do Londýna. Odtud podnikal výpravy na frontu v Normandii a účastnil se bitvy v Ardenách a osvobození Paříže. V této době rovněž poznal svou čtvrtou ženu, Mary Welshovou.

Prvním poválečným dílem po desetileté odmlce je Přes řeku do stínu stromů, příběh lásky těžce nemocného amerického plukovníka k mladé italské aristokratce v Benátkách po skončení 2. světové války. V hrdinově chování se odráží řada Hemingwayových osobních pocitů a úvah té doby, ale román zůstal ve stínu působivějších děl dřívějších. Světový ohlas po válce sklidila až rozsahem nevelká, ovšem vybroušená novela Stařec a moře, oslava věčného zápasu člověka s přírodou, kterou si stále musí podmaňovat, i hold lidské statečnosti a družnosti. Vydání novely přispělo k tomu, že roku 1954 byla Hemingwayovi udělena Nobelova cena.

V poválečných letech se Hemingway dál věnoval řadě svých celoživotních zálib, sportovních, loveckých i rybářských, znovu odjel do Afriky, kde v roce 1953 při letecké havárii téměř zahynul, navštěvoval Španělsko, kam ho stále přitahovalo umění toreadorů a atmosféra býčích arén, žil, psal a lovil na Kubě i v USA. Na svých nových prózách pracoval převážně na Kubě. Nebyl však již dost zdráv, stále více zápolil se zdravotními potížemi i rostoucími stavy deprese, a třebaže často hovořil o svých literárních plánech a psal, žádné větší dílo až do své tragické smrti nenapsal.Sám připravil do tisku jen knihu vzpomínek na optimistická pařížská léta svého mládí, ke kterým se rád vracel - Pohyblivý svátek.

Kromě obou nejznámějších slavných románů Sbohem, armádo a Komu zvoní hrana zůstanou klasickým odkazem Hemingwayova vypravěčského umění bezesporu povídky. Své tři jednotlivě vydané sbírky Hemingway shrnul a doplnil, a roku 1938 vydal v knize Pátá kolona a prvních devěračtyřicet povídek. Hemingwayovy povídky nejsou stavěny na dějovosti nebo vyhrocené pointě, důraz je kladen na podtext.

Hemingway více než kterýkoli jiný spisovatel prožíval svůj život před očima široké veřejnosti. Přispíval k tomu jeho osobitý temperament, jeho záliby, které ho přiváděli stále mezi nové lidi, důraz na osobní prožitek a silně autobiografické prvky jeho díla. Vztah mezi životem a dílem byl u něj mnohem těsnější než u jiných autorů. Hemingway byl nesporně osobností, jež silně ovlivnila svou prací a názory moderní prózu. „Hemingwayovský hrdina", hemingwayovský podtext", takzvaná „teorie ledovce"(smysl příběhu, jeho celá šíře je skryta pod hladinou, nad níž ční pouze zlomek ledovce, prosté věty, holá fakta), „objektivní styl" či hemingwayovská povídka" se staly skutečnými literárními pojmy, předměty nápodoby i vážných kritických úvah. Hemingwayovo dílo není vždy vyrovnané, jednotlivé prózy, postupy i výroky vyvolávaly kritické polemiky, faktem však zůstává, že Hemingway patří mezi přední tvůrčí osobnosti světové prózy 1. poloviny 20. století, že Hemingwayova umělecká zamyšlení nad velkolepostí života i jeho úskalími ho staví mezi velké humanistické autory.

Lov a rybářství byly, mimo psaní, Hemingwayovými nejoblíbenějšími činnostmi.

Na sklonku svého života se Hemingway dal opět na cestování, chtěl navštívit známá místa, ovšem začaly u něj propukat psychická onemocnění - byl depresivní, sklerotický a měl sklony k paranoie. Několikrát byl hospitalizován a léčen, ovšem bezúspěšně. Měl rovněž sklony k sebevraždě a v neděli 2. července 1961 se v obzvláště silné depresi před svým domem v Ketchumu v Idaho Ernest Hemingway zastřelil.

Dílo Ernesta Hemingwaye:

Romány

• Fiesta - 1926, Dílo ve kterém hlavnímu hrdinovi brání válečné zmrzačení v naplnění lásky, zasazený do prostředí býčích zápasů ve Španělsku. Mírně autobiografické
  - Sbohem armádo - 1929
  - Komu zvoní hrana - 1940
  - Zelené pahorky africké - kniha o lovu v Africe, filozofické dílo
  - Pohyblivý svátek - vzpomínková kniha, ve které je vylíčen bohémský život umělců v Paříži - obsahuje krásné fotografie
  - Přes řeku do stínu stromů
  - Rajská zahada - román vydaný posmrtně, jsou v něm patrny autobiogafické prvky

Novely

• Smrt odpoledne
• Mít a nemít
• Stařec a moře - 1952

Povídky:

•  Tři povídky a deset básní
•  Za našich časů
•  Prvních 49 povídek
•  Muži bez žen

Hra: 

• Pátá kolona - Tematicky vychází rovněž ze zkušeností ze španělské občanské války.

Citáty:

A jestli jsi miloval někdy ženu nebo zemi, prožil jsi výjimečné štěstí, a umřeš-li potom, to už není důležité.

Nikdy si nepleťte pohyb z činem.

Práce dokáže vyléčit všechno.

Člověka je možno zničit, ale ne porazit.

Je třeba dvou let, než se naučíme mluvit. A padesáti, než se naučíme mlčet.

Nejlepší matkou je žena, která vzbudí ve tři hodiny ráno muže, protože má dojem, že dítě pláče.

Nejsnadnější způsob, jak ztratit důvěru a úctu mladých, je dávat jim nekonečné rady.

O čem psali a píšou spisovatelé na celém světě, to by se dalo spočítat na prstech - láska, smrt, práce, boj. Všechno ostatní se dá zařadit do něčeho z toho.

Svět je hezký a stojí za to o něj bojovat.

Láska jedněch je jiným nepochopitelná, jejich věrnost ještě méně.

Zfilmováno:

Sbohem, armádo - Farewell to Arms- USA

Režie: Frank Borzage

Hrají: Helen Hayes, Gary Cooper, Adolphe Menjou

Muzeum Ernesta Hemingwaye v Oak Parku ve státě Illinois

Komu zvoní hrana (1943)- For Whom the Bell Tolls- USA

Režie: Sam Wood

Hrají: Garry Cooper, Ingrid Bergman,Akim Tamiroff,Vladimir Sokoloff,Michail Rozumnyj

Mít a nemít (1944 ) - To Have and Have Not - USA

Režie: Howard Howks

Hrají: Humphrey Bogart, Walter Brennan, Lauren Bacall, Marcel Dalio, Dan Seymour, Ron Randell, Lance Fuller

Sbohem, armádo (1957) [TV film]

(A Farewell to Arms)

Režie: Charles Vidor

Hrají: Rock Hudson,Jennifer Jones,Vittorio De Sica,Guidarino Guidi

Stařec a moře (1958) - Old Man and the Sea USA

Režie: Henry King, Fred Zinnermann, John Sturges

Hraje: Spencer Tracy

Stařec a moře

Režie: Alexander Petrov
Animation: Alexander Petrov, Dimitri Petrov, Hudba: Normand Roger
Kamera: Serguei Rechetnikoff, Francie

O kvalitě filmového díla svědčí také udělený Oskar z roku 1999 za krátký animovaný film a mnohá další ocenění.

Film o spisovateli:

Láska a válka - In Love and War (1998)

Hrají: Sandra Bullocková a Chris O'Donnell - milostná romance mladého spisovatele Ernesta Hemingwaye a jeho krásné ošetřovatelky se odehrává v Itálii v posledním roce 1. sv. války. Tento příběh velké lásky se stal základem pro jeden z nejslavnějších Hemingwayových románů Sbohem, armádo.

Ukázky:

Stařec a moře

Žralok je rychle dohnal odzadu, a když se vrhl na rybu, viděl stařec jeho otevřenou tlamu a podivné oči a slyšel cvaknutí jeho zubů, když se zahryzl do rybího masa těsně nad ocasem. Žraločí hlava vyčnívala z vody a jeho hřbet se vynořoval a stařec slyšel, jak se na jeho velké rybě trhá kůže

a maso. V tom okamžiku stařec vrazil harpunu žralokovi do hlavy v těch místech, kde spojnice mezi očima protínala čáru, táhnoucí se mu od nosu přímo vzad. Ty čáry nebylo ve skutečnosti vidět. Bylo vidět jen těžkou špičatou modrou hlavu a veliké oči a cvakající, dravě chňapající hltavé čelisti. Ale v těch místech má žralok mozek

a stařec ho tam zasáhl. Zasáhl ho svýma krví pomazanýma rukama a vbodl mu tam dobře mířenou harpunu ze všech sil. Vrazil mu ji tam bez naděje, ale odhodlaně a s naprostou škodolibou nenávistí.
Žralok se převalil a stařec viděl, že mu v oku vyhasl život. A pak se převalil ještě jednou a zamotal se do dvou kliček provazu. Stařec věděl, že je mrtev, ale žralok to nechtěl uznat. Převrácený na záda mrskal ocasem a cvakal čelistmi a rozrýval hladinu jako rychlý motorový člun. Voda zbělela údery jeho ocasu a tělo mu ze tří čtvrtin vyčnívalo nad vodu, když se provaz ztuha napjal, zarnčel a pak praskl. Žralok zůstal chvilku klidně ležet na hladině a stařec ho pozoroval. Pak se velmi pomalu potopil.

Komu zvoní hrana

MOTTO ROMÁNU:

Žádný člověk není ostrov sám pro sebe;
každý je kus nějakého kontinentu,
část nějaké pevniny; jestliže moře
spláchne hroudu, je Evropa menší,
jako by to byl nějaký mys, jako by
to byl statek tvých přátel nebo tvůj;
smrtí každého člověka je mne méně,
neboť jsem část lidstva.
A proto se nikdy nedávej ptát,
komu zvoní hrana.
Zvoní tobě.

Robert Jordan spolu se skupinou partyzánů utíká před fašisty, je však zraněn, loučí se s Marií a zůstává, aby zdržel pronásledovatele.

Viděl, jak všichni vpředu na okraji lesa na něho upírají oči, a řekl, "Arre caballo! Kupředu koni!" a cítil, jak se hruď jeho statného koně na stále příkřejší stráni vzdouvá a jak se sivá šíje napíná, a před sebou viděl sivé uši a natáhl ruku a popleskal koně po vlhké sivé šíji, a ohlédl se k mostu a spatřil jasný záblesk z těžkého, zavalitého, špinavě zbarveného tanku tam na silnici a pak nezaslechl žádný hvizd, ale jenom dunivě zvonivý zvuk se štiplavým pachem, jako když se roztrhne kotel, a sám se octl pod sivákem a sivák kopal nohama do vzduchu a on se pokoušel vyprostit zpod té tíhy. Mohl se hýbat docela dobře. Mohl se pohnout doprava. Ale když se pohnul doprava, jeho levá noha zůstala pod koněm naprosto nehybná. Jako by byl v té noze nějaký nový kloub; ne kyčelní klub, ale nějaký jiný, který se otáčí na strany jako závěs dveří. Tu zcela jasně poznal, co se stalo a právě v té chvíli se statný sivák vzepřel na kolena a pravá noha Roberta Jordana, která předtím správně odkopla třmen, volně klouzla přes sedlo a dopadla na zem vedle jeho trupu a Rober Jordan ohmatával oběma rukama stehenní kost na místě, kde levá noha ležela nehybně na zemi, a oběma rukama nahmatal ostrou kost, kde tlačila na kůži. Sivák stál téměř nad ním a Rober Jordan viděl, jak se mu vzdouvají žebra. Tam, kde seděl, byla zelená tráva poseta lučními květy a pohlédl dolů po stráni na druhou stranu k silnici a k mostu a k rokli a k silnici a uviděl tank a čekal na další záblesk. Granát přiletěl téměř okamžitě a zase bez hvizdu a v jeho výbuchu s pachem prudké třaskaviny, mezi létajícími hroudami hlíny a bzučivě odlétající ocelí spatřil jak si statný sivák sedá klidně vedle něho, jako by to byl nějaký cirkusový kůň. A když se pak podíval na sedícího koně, slyšel, jaké vydává zvuky. Pak ho Primitivo s Agustínem uchopili v podpaží a vlekli ho do posledního zbytku stráně a ten nový kloub v noze jí dovoloval volně se otáčet, jak se otáčela nárazy o zem. Jednou těsně nad nimi zasvištěl granát a ti dva ho pustili a padli k zemi, ale posypala je hlína s střepiny odfrčely a ti dva ho znovu zvedli. A pak ho dovlekli nahoru do úkrytu v protáhlé úžlabině mezi stromy, kde měli koně, a nad ním stáli Maria, Pilar a Pablo. Maria u něho klečela a říkala, "Roberto, co se ti stalo?" Hodně se potil a řekl, "Zlomil jsem si levou nohu, guapa."
"Zavážeme ti ji," řekla Pilar. "Můžeš je na tomhle." Ukázala na jednoho koně s nákladem. "Odřízněte náklad." Robert Jordan viděl, že Pablo kroutí hlavou, a kývl na něho. "Vy jeďte dál," řekl. Pak řekl, "Poslyš, Pablo. Pojď blíž." Sklonil se nad ním potem zalitý, štětinatý obličej a Robert Jordan ucítil plnou dávku Pablova zápachu. "Nechte nás promluvit si spolu," řekl Pilar a Marii. "Musím si s Pablem promluvit." "Bolí to moc?" zeptal se Pablo. Skláněl se těsně nad Robertem Jordánem. "Ne. Myslím, že má rozdrcený nerv. Poslyš. Vy jeďte dál, já jsem vyřízený, rozumíš? Pohovořím si chvilku s děvčetem. Až vám řeknu, abyste ji odvedli, odveďte ji. Bude chtít zůstat. Promluvím s ní jenom chvilku."...

..."Guapa", řekl Marii a uchopil ji za obě ruce. "Poslyš. Nepůjdeme spolu do Madridu -"
V té chvíli se rozplakala. "Ne, guapa, neplač," řekl. "Poslyš. Nepůjdeme už do Madridu, ale já budu chodit vždycky s tebou, ať půjdeš kamkoli. Rozumíš?"...
..."Já jsem s tebou," zavolal Rober Jordan. "Já jsem teď s tebou. Jsme tam oba. Jeď!" Pak mu zmizeli z očí za ohbím úžlabiny a jeho zaléval pot a nedíval se na nic.
Vedle něho stál Agustín.
"Nechceš, abych tě zastřelil, Inglés?" zeptal se, skláněje se až k němu. "Quieras! Nic to není."
"No hace falta," řekl Rober Jordan. "Jen jeď. Je mi tady moc dobře."