|
Albert CamusHarr - Osobnosti - 31. 03. 2009 - 14133 přečtení
Francouzský spisovatel, dramatik, filozof, držitel Nobelovy ceny za
literaturu v roce 1957.
Datum narození: 07. 11. 1913 - Mondovi/Alžírsko Datum úmrtí: 04. 01. 1960 - Villeblevin, Francie
Francouzský spisovatel, esejista, publicista, dramatik a filosof narozený v alžírském Mondovi. Zakladatel a představitel moderního pasívního existencialismu. Na Mustafově gymnáziu v Alžíru (1923-1930) se rozvinul jeho zájem o literaturu a filozofii. Kvůli onemocnění tuberkolózou musel studia přerušit (dokončil je v roce 1936) a vzdát se učitelského povolání. V roce 1934 vstoupil do komunistické strany, ale zanedlouho ji na protest proti jejímu postoji k arabskému světu opustil. Vystřídal různá zaměstnání, až se v roce 1938 stal novinářem. Hodně cestoval (navštívil např. Španělsko, Itálii a tehdejší Československo), v roce 1940 byl vyhoštěn z Alžírska a usadil v Paříži, kde se věnoval divadlu. Během druhé světové války působil v protifašistickém odboji, v letech 1945-47 ilegálně publikoval v časopise 'Combat', později se angažoval proti francouzské koloniální politice v Alžírsku. Tři roky po získání Nobelovy ceny za literaturu (1957) tragicky zahynul při vážné automobilové nehodě nedaleko města Sens. Ve svých esejích odmítl kolektivní revoluci, čímž se dostal do roztržky s J.-P. Sartrem (1951). Uznával však revoltujícího člověka, který se nespokojuje s konstatováním absurdity (absurdno je hřích bez boha). Vzpoura se má stát bojem proti utrpení a zlu, v revoltě člověk sám sebe přesahuje a utvrzuje svou existenci. Reagoval na ztrátu víry v tradiční hodnoty a na nesmyslnost života.
Dílo:
V povídkách, dramatech, esejích a románech (díky
proslulému Cizinci, 1942, se stal "duchovním otcem" celé jedné
poválečné generace) rozvinul Camus své pojetí "filozofie
absurdna": - Tradiční hodnoty ztratily smysl - život člověka by se proto
měl vyvíjet na základě "zbožnosti bez Boha", kdy jde o odpovědnost
jedince za vlastní existenci, k níž je nesmyslnou souhrou okolností "odsouzen",
a mezilidské solidarity, vyvěrající ze společné revolty proti absurditě. Próza: Cizinec - 1942, román, kterým autor zahájil svou úspěšnou literární dráhu. Uplatnil v něm svou filozofii absurdity lidské existence. Děj se odehrává v Alžírsku asi v první polovině 20: století. Dá se rozdělit na část dějovou a úvahovou.
Velice důležitým jevem v tomto románu je
slunce a také teplo jelikož právě ve chvílích kdy svítí slunce, Mersault se
dostává do nepříjemných situací. Můžeme si toho povšimnout během pohřbu
Marsaultovy matky, ve chvíli, kdy jsou na pláži a on zabije jednoho z Arabů, či
na konci během Mersaultova procesu.
Exil a království - povídková kniha z roku 1957
První člověk - vydáno posmrtně v rocw
1994, fragment textu byl nalezen na místě autonehody, při které Camus zemřel. Dramatická tvorba:
DĚJ: Matka s dcerou Martou vedou v horách neprosperující hostinec. Jediné, z čeho žijí, je vraždění bohatých obchodních cestujících. Nyní se obě připravují na poslední vraždu, kdy by konečně mohly prodat docela solidní dům a přestěhovat se spolu k moři.
Jejich nájemce je muž středního věku, nejspíše docela
bohatý a tvrdí, že nechal manželku ve Státech, kde žije. Marta se k němu
chová velmi odtažitě a neustále mu dává najevo, že se s ním nechce ani
trošku sblížit. Zato matka má z cizince divný pocit a nechce se jí do
vraždy. Samotný cizinec s nimi také hraje komedii. Přijel sem po letech,
kdy opustil jejich dům jako nezdárný syn a nyní po smrti otce se chce o matku a
sestru Martu postarat. Dokonce si přivezl i manželku Marii, ale tu nechal
bydlet jinde, aby za tu krátkou dobu mohl poznat, jak se jeho rodině daří. Tragédie končí. Zůstává jen osamocená žena, která pro marnivost svého muže, ztratila celou rodinu, aniž by ji vlastně poznala. Stav obležení - 1948 Spravedliví - 1949 Posedlí - 1959
Vedle další tvorby
překládal a adaptoval divadelní hry cizích autorů (Dostojevskij, Lope de Vega,
Calderón). Esej: A. Camus napsal celou řadu esejů, většina z nich je spíše filosoficky laděna, některé mají i více beletristickou podobu.
Česká vydání:
Kromě toho ještě vyšly dvě Camusovy dramatizace:
Citáty: Své zásady by si člověk měl šetřit pro velké příležitosti. Nad lidskou ctí není nikdo. Nic na světě nemá takovou cenu, abychom se museli vzdát toho, co milujeme. Pravé štěstí spočívá v radostech z vlastní povahy. Rozum korumpuje srdce. Jistota, že jsme inteligentnější než ostatní, je povážlivá už proto, že ji s námi sdílí tolik pitomců. Nic nemá na světě takovou cenu, abychom se kvůli tomu mohli odvrátit od toho, co milujeme. Snazší je dosáhnout úspěchu, obtížnější si ho zasloužit. Láska ze soucitu je vlastně jen ranou z milosti. Nebýt milován, to je smůla, ale nemilovat, to je neštěstí. Nic na světě nemá takovou cenu, abychom se kvůli tomu odvrátili od toho, co milujeme. A přesto já sám se taky odvracím a ani pořádně nevím proč."
Ukázky z děl: Cizinec
Útulek je dva kilometry za vesnicí. Došel jsem tam
pěšky a hned jsem chtěl vidět maminku. Jenomže správce řekl, že mám jít nejdřív
k řediteli. Ředitel měl něco na práci a pár minut jsem musel čekat. Správce
nezavřel ústa ani na chvíli a potom mě přijal ředitel u sebe v kanceláři. Byl
to malý stařeček se stužkou Čestné legie. Prohlédl si mě svýma jasnýma očima.
Potom mi stiskl ruku a tak dlouho mě držel, že jsem byl na rozpacích, jak se ho
mám pustit. Podíval se do nějakých lejster a řekl: "Paní Meursaultová k
nám přišla před třemi roky. Byl jste její jedinou oporou." Myslel jsem, že
mi chce něco vytýkat, a začal jsem mu to vysvětlovat. Ale hned mě přerušil:
"Nepotřebujete se ospravedlňovat, milý synu. Pročetl jsem si akta vaší
matky. Vy jste ji nemohl podporovat a ona musela mít opatrovnici. Máte skrovný
příjem. Když to uvážíme bylo ji lépe u nás." Řekl jsem: "Ano, pane
řediteli." A on ještě řekl: " Víte, měla tu přátelé, vrstevníky.
Mohla s nimi sdílet radosti a zájmy, které odpovídají jejich věku. Vy jste
mladý a ona by s vámi zábavy jistě neužila."
*** Odpoledne v sále ustavičně vířily hustý vzduch mohutné ventilátory a malé pestré vějíře porotců se míhaly všechny jedním směrem. Měl jsem dojem, že advokátova obhajovací řeč nikdy neskončí. Přesto jsem ho ale jednu chvíli začal poslouchat, poněvadž řekl: "Je pravda, zabil jsem." A pak pokračoval stejným tónem, a kdykoli mluvil o mě, vždycky říkal "já". Nestačil jsem nad tím žasnout. Nahnul jsem se k jednomu četníkovi a ptal jsem se ho, proč to dělá. Řekl mi, abych mlčel, a za chvilku dodal: "To dělá každý advokát." Řekl jsem si, že mě tím od mého vlastního případu ještě víc odstrkují, že ze mě dělají nicotnou figurku a do jisté míry se stavějí na mé místo. Ale to už jsem stejně myslím byl od té soudní síně na hony daleko. Kromě toho se mi advokát zdál směšný. Jen zcela zběžně uplatňoval, že šlo o provokaci, a potom začal taky mluvit o mé duši. Jenže mně se zdálo, že zdaleka není tak schopný jako prokurátor. "I já jsem se sklonil nad touto duší," řekl, "avšak na rozdíl od zasloužilého představitele státního zastupitelství jsem tam cosi nalezl, a dokonce mohu tvrdit, že jsem v ní četl jak v otevřené knize." Mýtus o Sysifovi Existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém: to je sebevražda. Rozhodnout se, zda život stojí nebo nestojí za to, abychom ho žili, znamená odpovědět základní filozofickou otázku. Všechno ostatní, zda je svět trojrozměrný, zda duch má devět nebo dvanáct kategorií, je až druhotné. *** Je-li tento mýtus tragický, tak proto, že jeho hrdina je vědoucí. Kam by se vskutku poděl jeho trest, jestliže by každý krok podporoval naději na úspěch? Dnešní dělník pracuje po celý život na stejných úkolech a tento osud není méně absurdní. Tragický je však pouze ve vzácných okamžicích, kdy se stává uvědomělým. Sisyfos, dělník bohů, bezmocný a revoltující, zná celý rozsah své bídné situace: o ní přemýšlí během svého sestupu. Prozření, které zapříčinilo jeho soužení, dokonalo současně i jeho vítězství. Není osudu, který by se nepřekonal opovržením. Probíhá-li sestup některé dny v bolesti, může se dít také v radosti. Toto slovo není nadnesené. Opět si představuji Sisyfa vracejícího se ke svému balvanu a počínající bolest. Když se představy země drží příliš silně ve vzpomínkách, když volání štěstí začne příliš tížit, stává se, že se smutek vkrádá do lidského srdce: to je vítězství balvanu, to je balvan sám. Nesmírná tíseň je příliš těžká, aby mohla být unesena. To jsou naše getsemanské noci. Ale zdrcující pravdy zanikají, jsou-li poznány. Tak Oidipus byl ovládán osudem dříve, než ho poznal. Tragédie začíná ve chvíli, kdy ho zná. Ale v tomtéž okamžiku, slepý a zoufalý, rozpozná, že jediný svazek, který jej poutá ke světu, je svěží ruka dívky. Nezměrná slova tedy zní: "Přes tolik zkoušek můj pokročilý věk a velikost mé duše posoudili, že vše je dobré." Sofoklův Oidipus stejně jako Dostojevského Kirilov tak dávají vzorec absurdního vítězství. Antická moudrost dospěla k modernímu heroismu.
Z čtenářského deníku: Exil a království Camusův cyklus povídek "Exil a království" vyšel roku 1957, rok po vydání románu "Pád", který se autor, vzhledem k rozšiřujícímu se rozsahu, rozhodl publikovat odděleně. Tato sbírka vzniká v období těžké společenské izolace, kdy na Camuse byla uvalena "klatba" jeho dosavadním přítelem J.-P. Sartrem a ostatními levicovými intelektuály. K tomu všemu se navíc přidává hluboká osobní krize - Camusova manželka Francine se opakované pokusí o sebevraždu, což je její poslední zoufalý pokus obrátit pozornost záletného manžela zpátky na sebe.
Povídky cyklu:
CIZOLOŽNICE
ODPADLÍK ANEB ZMATENÍ MYSLI
NĚMÍ
HOST
JONÁŠ ANEB UMĚLEC PŘI PRÁCI
RAŠÍCÍ KÁMEN
Exil lze v tomto díle chápat jako jednotlivé separace
- oddělení od sebe sama, od milovaných bytostí, lidí, světa, přírody, Boha,
řádu či jednoznačného vyššího smyslu existence. Exil je opakem Království,
které můžeme na té neobecnější úrovni rozumět jako sjednocení, splynutí se
vším, od čeho jsme byli tak bolestně odtrženi. Sám autor v předmluvě svého díla
definuje Království jako určitou formu "svobodného a oproštěného života,
jenž musíme znovu nalézt, tedy jako jediné možné východisko z původně ne vždy
radostného lidského údělu." Jedná se o velmi zajímavou a poutavou knihu, která reflektuje události v autorově osobním životě. "Programová nejasnost" a nedopovězené konce dávají sbírce nečekaný punc modernosti. Camusem poměrně pozdě objevená zásada neustálého zpochybňování, střetávání se protikladů, promyšleného střídání vážných pasáží s ironickými a systematického zařazování naprosto otevřených konců zahaluje celou knihu oním kouzlem tajemnosti a neuchopitelnosti, které je tak příznačné pro romány Franze Kafky. Touto sbírkou se Camus asi nejvíce přiblížil Kafkově pojetí absurdity - člověk ví o svém neradostném údělu, ale nemá sílu proti němu bojovat. Recenze autorových Zápisníků:
Albert Camus
Camusovy deníky Zápisníky Alberta Camuse se od většiny deníkové literatury podstatným způsobem liší, ostatně proto jsem také řekl, že mnohé čtenáře kniha jistě překvapí. Domnívám se totiž, že nejeden milovník "autentické literatury", kterou představují deníky nebo autobiografické zápisky, by očekával, že právě Camus jeho touhu dokáže uspokojit vrchovatou měrou. Toto očekávání by ostatně podpořil i stručný přehled spisovatelových životopisných údajů - i z nich je totiž nade vší pochybnost zřejmé, že doba, k níž se Zápisníky vztahují, jistě byla pro Camuse plná významných událostí - dva sňatky, účast na "Divadlu práce" a posléze organizování "Týmového divadla", jeho vstup do komunistické strany a následná roztržka s touto stranou. Avšak nic z toho v Zápisnících nenajdeme. Stejně jako zde nenajdeme žádné hlubokomyslné úvahy o existencialistické filosofii, o levicové politice, ani o začínající válce. Zápisníky jsou daleko spíše jakýmsi pracovním sešitem - sešitem, kam si spisovatel ukládá nejrůznější citace, výpisky z vlastní četby, krátké aforismy o přečtených knihách a v nichž, a to především, fascinujícím způsobem znovu a znovu hledá situace, momentky, které budou tvořit základ vznikajících románů, "vedro na přístavních hrázích - příšerné, zničující , bere dech. Pach dehtu v mocných závanech, který škrábe v krku. Zánik a pachuť smrti. Tohle je pravé ovzduší tragédie, a ne noc, jak se tvrdívá.". Zápisníky jsou tak určitým záznamem o autorském hledání, intimní sféra je z nich zcela vytěsněna, dokonce by snad šlo říci, že jsou pravým opakem autobiografie, že jsou textem, který záměrně chce být anti-autobiografický, naprosto neosobní - a v tomto duchu ostatně také vyznívá většina aforismů, která se v knize objevuje. Paradoxně tak kniha, která by měla podle všeho očekávání být nejvíce autobiografická, nejvíce osobní, je pravým opakem Camusova beletristického díla, kde, jak se domnívám, je přítomnost Camuse-člověka cítit velice silně. Napsal: Ladislav Nagy Albert Camus
Zápisníky III - březen 1951 - prosinec 1959, přeložila V. Dufková,
MF 2000, Zápisníky
Alberta Camuse jsou dokumentem o osamělosti, křehkosti a síle myšlení
Život jako peklo
Camusovy Zápisníky mají někde formu deníků, a tak
například u datace nalezneme prostý záznam "Mlha", anebo zase sytou a
zářivou lyrickou impresi, dávající výraz pocitu chvíle. Rovněž však reflektují
dobovou literární scénu, jsou zprávami jak o stavu citů přátel, tak svých
vlastních k nim, ale také zprávou o stavu světa vůbec -- vždyť Camus se sám
angažoval jako levicový intelektuál jak ve válce, tak v nejrůznějších typech
revolt, a mnohé záznamy stojí přímo v ohnisku dobových událostí. Tak jsou Zápisníky rovněž sbírkou formulací, slov, základních kamenů (námětů a projektů), materiálu pro potřeby vlastního díla. Ukazuje se tu sama lenivá posloupnost myšlení i jeho náhlé skřípoty a zkraty, toů co zjevně dokumentuje ono vědomí absurdity, které Camus zpracoval patrně ve svém nejproslulejším díle, Mýtu o Sisyfovi. (...) úryvky z článku Marie Langerové, Lidové noviny, 17/8/2000
*V roce 1958 udělila Švédská akademie Nobelovu cenu za literaturu ruskému básníku a prozaikovi - Borisi Leonidoviči Pasternakovi.*
Související články: Toni Morrisonová (02.04.2013) Derek Walcott (23.01.2013) Nadine Gordimer (17.05.2011) Octavio Paz (04.08.2010) Camilo José Cela (04.07.2010) NAGIB MAHFOUZ ABDELAZÍZ (18.05.2010) Josif Brodskij (08.05.2010) Wole Soyinka (02.03.2010) Claude Eugène Henri Simon (30.01.2010) Jaroslav Seifert (20.01.2010) William Gerard Golding (10.12.2009) Gabriel García Márquez (16.10.2009) Elias Canetti (04.10.2009) Czesław Miłosz (22.09.2009) Odysseas Elytis (15.09.2009) Isaac Bashevis Singer (08.09.2009) Vicente Aleixandre (02.09.2009) Saul Bellow (25.08.2009) Eugenio Montale (19.08.2009) Harry Martinson (11.08.2009) Eyvind Olof Johnson (11.08.2009) Patrick White (02.08.2009) Heinrich Böll (14.07.2009) Pablo Neruda (07.07.2009) Alexandr Isajevič Solženicyn (02.07.2009) Samuel Beckett (23.06.2009) Jasunari Kawabata (17.06.2009) Miguel Ángel Asturias (09.06.2009) Nelly Sachsová (02.06.2009) Šmuel Josef Agnon (02.06.2009) Michail Alexandrovič Šolochov (26.05.2009) Jean - Paul Sartre (19.05.2009) Giorgos Seferis (13.05.2009) John Steinbeck (05.05.2009) Ivo Andrić (28.04.2009) Saint - John Perse (21.04.2009) Salvatore Quasimodo (14.04.2009) Boris Pasternak (07.04.2009) Juan Ramón Jiménez (24.03.2009) Halldór Kiljan Laxness (19.03.2009) Ernest Hemingway (10.03.2009) Winston S. Churchill (02.03.2009) François Mauriac (17.02.2009) Pär Lagerkvist (10.02.2009) Bertrand Russell (03.02.2009) William Faulkner (28.01.2009) Thomas Stearns Eliot (19.01.2009) André Gide (13.01.2009) Hermann Hesse (06.01.2009) Gabriela Mistralová (30.12.2008) Johannes Vilhelm Jensen (23.12.2008) Frans Eemil Sillanpää (16.12.2008) Pearl Sydenstricker Bucková (09.12.2008) Roger Martin du Gard (02.12.2008) Eugene O'Neill (25.11.2008) Luigi Pirandello (18.11.2008) Ivan Alexejevič Bunin (10.11.2008) John Galsworthy (04.11.2008) Erik Axel Karlfeldt (28.10.2008) Sinclair Lewis (21.10.2008) Thomas Mann (14.10.2008) Sigrid Undsetová (07.10.2008) Henri Bergson (30.09.2008) Grazia Deleddaová (23.09.2008) George Bernard Shaw (16.09.2008) Władysław Stanisław Reymont (10.09.2008) William Buttler Yeats (02.09.2008) Jacinto Benavente (26.08.2008) Anatole France (19.08.2008) Knut Hamsun (12.08.2008) Carl Friederich Georg Spitteler (06.08.2008) Henrik Pontoppidan (29.07.2008) Karl Adoplh Gjellrup (29.07.2008) Verner von Heidenstam (22.07.2008) Romain Rolland (15.07.2008) Rabíndranáth Thákur (08.07.2008) Gerhart Hauptmann (01.07.2008) Maurice Maeterlinck (24.06.2008) Paul Heyse (17.06.2008) Selma Lagerlöfová (10.06.2008) Rudolf Eucken (27.05.2008) Joseph Rudyard Kipling (20.05.2008) Giosuè Carducci (13.05.2008) Henryk Sienkiewicz (06.05.2008) José Echegaray y Eizaguirre (29.04.2008) Frédéric Mistral (29.04.2008) Bjørnstjerne Bjørnson (22.04.2008) Theodor Mommsen (15.04.2008) Sully Prudhomme (08.04.2008) Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] Komentáře na Facebooku: Komentáře na Postřehu:
|
|
|
|
(c) Postřeh team 2001 - 2009 postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS |
|