Bosenský básník srbského původu, prozaik a esejista, nositel Nobelovy ceny za literaturu pro rok 1961.

Dětství a rané mládí prožil v Bosně - ve Višegradu a v Sarajevě. V době studia na gymnáziu (1902-1912) se sblížil se členy nacionalistického hnutí Mladá Bosna a byl horlivým bojovníkem za osvobození slovanských národů z jihu Evropy z područí Rakouska-Uherska. Filozofii, slavistiku a historii nejprve studoval v Záhřebu, poté ve Vídni, Krakově a ve Štýrském Hradci, kde získal doktorát na základě předložené práce o duchovním životě v Bosně v době turecké nadvlády. Po zavraždění arcivévody Ferdinanda se narychlo sbalil a odjel do Krakowa, ale nevydržel tam dlouho a vracel se zpět do střediska dění. Jakmile dorazil do Splitu, rakouská policie jej zadržela a byl uvězněn, nejprve v Šibeniku a pak v Mariboru, kde zůstal mezi politickými vězni do března 1915. Ve stěnách tohoto vězení, v temnotě samovazby, ponížen, ale nezlomen, Andrić intenzivně psal své básně a prózu. Od roku 1919 i v meziválečných letech působil v diplomatických službách v Rumunsku, Rakousku, Francii, Španělsku, Belgii a Švýcarsku. Od roku 1939 byl velvyslancem v Berlíně. Dorazil do Berlína dne 12. dubna a předal své pověřovací listiny kancléři Říše - Adolfu Hitlerovi. Na podzim, po obsazení Polska se k němu dostal seznam vědců a spisovatelů, kteří by měli být internováni do koncentračních táborů, Andrić díky svému postavení a uznání i v Německu, ušetřil mnoho z nich vězení. Ne všichni politici v Bělehradu, se chovali podobně. Někteří udržovali velmi četné styky s německými úřady, ale jen z obav o svou osobu. Brzy na jaře 1941, Andrić podal demisi. Jeho žádosti nebylo vyhověno a dne 25. března byl přítomen při podpisu Trojstranné smlouvy ve Vídni jako oficiální zástupce Jugoslávie. Den po bombardování Bělehradu (6. dubna 1941) byl v Německu. Jelikož jen jemu bylo umožněno odejít přes Švýcarsko do bezpečí a ostatním velvyslancům a jejich rodinám ne, vrátil se do okupovaného Bělehradu. V listopadu odešel z diplomatických služeb, ale odmítl převzít důchod. Žil samotářskm životem na ulici Prizrenska, v podnájmu u právníka Brana Milenkoviće.

V samotě pronajaté místnosti začal psát  Travničku hroniku (Travnická kronika)  a Drini ćuprija (Most přes Drinu). Oba romány byly zveřejněny v Bělehradu několik měsíců po skončení války, a jeho román Gospođica (Žena ze Sarajeva) byl vydán na konci roku 1945 v Sarajevu. Během prvních poválečných let se Ivo Andrić stal prezidentem jugoslávského Sdružení spisovatelů, viceprezidentem  Společnosti pro kulturní spolupráci se Sovětským svazem, a rádcem zasedání ZAVNOBIH (protifašistická osvobozenecká rada Bosny a Hercegoviny). V roce 1946 žil v Bělehradě a Sarajevu a stal se plnohodnotným členem srbské akademie věd a umění. Ten rok byly zveřejněny, kromě jiného, krátké příběhy Zlostavljanje (Týrání) a Pismo iz 1920 (Dopis z roku 1920). V příštím roce se stal členem předsednictva lidového shromáždění NR Bosny a Hercegoviny a zveřejnil Priča o vezirovom slonu (Příběh o vezíru slonu), několik textů o Vuku Karadžići a Njegoši, a během roku 1948 vyšla jeho Priča o kmetu Simanu (Příběh Simana nevolníka). Během několika příštích let se angažoval v mnoha veřejných záležitostech, přednášel na různých  zasedáních a cestoval jako člen různých delegací do Sovětského svazu, Bulharska, Polska, Francie a Číny. Publikoval především kratší texty, výňatky z povídek a příběhů Bife Titanik (Bar Titanik, 1950), Znakovi (Značky, 1951), Na sunčanoj strani (Na slunečné straně), Na obali (Na břehu), Pod grabićem (Pod lesem), Zeko (1952) a Aska i Vuk (Aska a Vlk) Nemirna godina (Neklidný rok) a Lica (Tváře, 1953). V roce 1954 se stal členem Jugoslávské komunistické strany. Byl prvním, kdo podepsal V Novem Sadu Dohodu o Srbo-chorvatském jazyce. V tomto roce publikovala Matice srbská jeho dílo Prokleta avlija (Ztracený dvůr) a povídku Igra (Tanec). Ta byla vydána v roce 1956.

V roce 1958 ve věku šestašedesáti let se Andrić oženil se svou celoživotní láskou Milicou Babic, - kostýmní výtvarnicí v Národním divadle v Bělehradě a vdovou po Jovanoviči Nenadovi. Přestěhovali se do svého prvního bytu - na ulici Proletářské brigády 2a. V tomto roce vyšla jeho další díla - povídky Panorama, U zavadi sa svetom (Boj se světem) a předmluva ke knize Nekrolog jednoj čaršiji.

Pro epickou sílu, se kterou formoval motivy osudů z dějin své země, Ivo Andrić obdržel Nobelovu cenu za literaturu v roce 1961. Vyjádřil vděčnost za toto uznání dne 10. prosince 1961 ve svém projevu. Přestože značná část jeho díla byla již přeložena do mnoha jazyků, poté, co obdržel tuto, pro literáta nejvyšší cenu, nastal enormní zájem ve světě o jeho díla  a jeho romány a povídky byly vytištěny ve více než třiceti jazycích. Všechny peníze, které díky NC získal, daroval do fondu knihovny v Bosně a Hercegovině. Kromě toho se často podílel na pomoci malým knihovnám a mnoho peněz věnoval na charitu. V roce 1963 Publishers' Association (sestávající z nakladatelství Prosveta, Mladost, Svjetlost Vnitrostátní a založba Slovenije) vydala soubor všech jeho děl v deseti svazcích. V příštím roce odešel do Polska, kde mu byl udělen čestný doktorát na univerzitě v Jagellonské v Krakově. Psal velmi málo, ale jeho knihy byly stále znovu a znovu vydávány doma i v zahraničí.  V březnu 1968 mu žena Milica zemřela.

Po té Andrić snížil své společenské aktivity na minimum. Četl hodně a psal velmi málo. Jeho zdraví se pomalu zhoršovalo. Většinu času trávil v nemocnicích a lázních a podstupoval nutnou léčbu. Zemřel v Bělehradě 13. března 1975.

Po roce byla založena Nadace Iva Andriče. První zasedání správní rady bylo 12. Března 1976. Nadace je navíc jediným majitelem autorských práv, týkajících se veškerého pracovního odkazu Ivo Andriće.

Literární činnost:

Do literatury vstoupil verši a články v časopisech a ve sborníku Hrvatska mlada lirika (1914, Chorvatská mladá lyrika). Knižně debutoval sbírkou básní Ex ponto (1918, Ex ponto, česky 1919), obsahující lyrické meditace vězně v rakouských věznicích. Po ní následovala sbírka reflexivních lyrizovaných próz Nemiri (1912, Neklid). Kritika záhy upozornila na melancholii jeho textů. Proslul však především jako prozaik. Rodná Bosna, její porobení Turky, okupace Rakouskem-Uherskem a obě světové války se mu staly nevyčerpatelným zdrojem tvůrčí inspirace. Po novele Put Alije Djerzeleza (1920, Cesta Aliji Djerzeleza, česky 1962) vydal tři sbírky povídek Pripovetke (1924, 1931, 1936, Povídky).
Tři Andrićovy romány vznikly v letech fašistické okupace, vydány však byly teprve v prvním poválečném roce.

• Travnička kronika (1941 až 1942, Travnická kronika, česky 1958, 1964, 1987) obrací pozornost k době napoleonských válek, které zasáhly i do historie zapadlého bosenského městečka, sídla tureckých vezírů.
• Na Drini ćuprija (1942 až 1943, Most přes Drinu, česky 1948, Most na Drině, česky 1987) zachycuje v průběhu několika staletí vznik a další osudy višegradského mostu na hranicích Bosny a Srbska.
• Gospodjica (1943 až 1944, Slečna, česky s názvem Slečna dělá peníze 1947).

Andrić se ve své tvorbě nespokojuje s věrnou evokací historického prostředí a dávných osudů, ale snaží se proniknout jejich dobovou a sociální podmíněností k obecně lidskému základu a nadčasové platnosti.

DALŠÍ DÍLA:

• Aničiny časy/Z časů Aniky
• Bosnian Story, 1945
• Cesta Aliji Djerzeleza
• Chorvatská mladá lyrika (Hrvatska mlada lirika)
• Ex ponto
• Mara milostnice
• Most přes Drinu/Most na Drině (The Bridge On The Drina), 1945
• Neklid (Nemiri)
• Omerpaša Latas (Omer-Pascha)
• Povídky
• Prokletý dvůr (Der verdammte Hof), 1954
• Slečna dělá peníze, 1945
• Travnická kronika
• Vezírův slon (Audienz beim Wesir), 1945
• Zavřené dveře
• Zeko
• Žena, která není

Je absurdní chtít prodloužit život vždy a za každou cenu. Mládí je třeba prodloužit, mládí nebo alespoň sílu zralých let.

Běda člověku, jenž nerozumí žertu i společnosti, která se neumí, netroufne si, anebo se nemůže bezelstně smát.

Velká, opravdová láska ukáže svou plnou sílu jen tehdy, podaří-li se jí z dvou milenců, slabých lidí, udělat tvory nebojící se ani změn, ani neštěstí, ani rozloučení, ani nemoci, ani života a smrti.

Snad polovina odporných škodlivých věcí otravujících život člověka a hyzdících tvář světa byla zosnována v manželské posteli nebo kolem ní.

Viděl jsem, v čem spočívá takzvaná bojovnost některých bojových lidí. Vymyslí si svůj boj, vydupou si ze země důvody, dají mu jméno a bojují bez rizika a bezvýsledně. Bojují - jenom aby nemuseli myslet a pracovat.

V základě toužíme jen po jednom: po pravdě. Vymanit se z hukotu slov, probít se schématem obrazů a proniknout k pravdě, nahé, prosté, třeba i smrtelné. Po všech nebohých příbězích, se samým mlčením spočinout na tvrdé a temné půdě, nevidět, nedýchat, nežít, ale posledním zábleskem vědomí obsáhnout pravdu, jedinou důstojnost. Zhasněte příběh a fantazii jako čadivou lampu. Svítá.

...cítím čas jako živel, tu vlídný a užitečný, tu škodlivý a ničivý, tak jako člověk cítí vzduch, oheň a vodu. Dusím se nedostatkem času a nebo cítím, jak mě pálí a deptá, anebo v něm pluji s pocitem božské lehkosti. A přitom v každém okamžiku vím, že čas je jen bolestná iluze, že je to ve skutečnosti pouze počet souzených nám tepů a že jinak ani neexistuje.

Zklamat se v nějaké velké naději není žádná hanba. Už sám fakt, že taková naděje mohla existovat je tak cenný, že není příliš draze zaplacen zklamáním, i kdyby bylo nevím jak těžké.

V přísnosti, již někdejší zhýralci projevují vůči mládeži, bývá cosi obzvláště ošklivého. Trestají mládež i za své někdejší přestupky a snad se mstí i za svou nynější nemohoucnost.

Kdo dokáže prohrát a oživit samotu, získal celý svět.

Otec si stěžuje na líného, zkaženého syna, který se dal na špatnou cestu, rozhazuje jmění, trápí ostatní členy rodiny i otce samého: Kdybych zplodil kámen, měl bych si na co sednout. Takhle nic.

Že mlčení je síla a mluvení slabost, to je vidět i z toho, že starci a děti rádi mluví.

Srdce produkuje myšlenky, jež jsou rozumu nepochopitelné.

Z toho, co nebylo a nikdy nebude, vytvoří zruční spisovatelé nejkrásnější romány o tom, co je.

Ukázka textu:

Most na Drině

Kapitola I

Pro větší představu - řeka Drina, tok, co proudí přes úzké soutěsky, mezi strmými horami nebo hlubokými roklemi se srázy. V několika místech kolem řeky jsou rozprostřena neposkvrněná zelená údolí,jinde rovné úseky úrodné půdy vhodné pro pěstování s obydlenou osadou na obou stranách. Takové krásné místo existuje zde ve Višegradu, kde Drina vykoukne v náhlé křivce z hluboké a úzké rokle s obzvláště ostrými vrcholky hor na obou stranách. Jsou tak strmé, a tak blízko sebe, že vypadají jako pevné kužele, z nichž řeka vytéká přímo jako ze skály. Pak se údolí náhle rozšiřuje do nepravidelného amfiteátru, jehož nejširší strana není větší než asi deset mil vzdušnou čarou.

Tady, kde Drina teče s veškerou silou své zelené a pěnotvorné vody, zdánlivě skončila velikost strmých hor, a zcela je zastiňuje - kamenný most s jedenácti rozsáhlými oblouky. Z tohoto mostu je vidět krása orientálního města Visegrádu a jeho okolí, tvořeného osadami hnízdícími v záhybech pahorků, pokrytých loukami, pastvinami a sady a křížem krážem vedenými zdmi a ploty a posetými nádherou barev, jež vytváří příroda uprostřed zeleně. Pohlížet na široké oblouky bílého mostu znamená, vidět splývání barev - vší zeleně, jiskřivé Driny, úrodné a kultivované krajiny a jižní oblohy výše.

Most na řece Drina, jenž byl inspirací pro knihu

* V roce 1962 udělila Švédská akademie Nobelovu cenu za literaturu americkému spisovateli, který svoje témata věnoval sociálním dopadům hospodářské krize ve 30. letech minulého století, Johnu Steinbeckovi. V příštím dílu naleznete na hlavní stránce článek právě o něm. *