.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Červen  >>
PoÚtStČtSoNe
 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30     

 .: Online
Stránku si právě čtou 4 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Lorem ipsum, Lenko [7] Čaj a palačinky

Jakub Raida - Romány - 07. 11. 2013 - 2637 přečtení

Kofeinový opar z minulých dílů se pozvolna trhá.

Je tu další ráno. Chabé slunce a silný vítr, zvonící budík, chladný vzduch a teplo pod peřinou. Lenka posune buzení o deset minut, ale nevydrží ležet už ani pět. Cítí se unavená, ale spánku zpět do náruče, to už se vrátit nejde. Posadí se a zavadí pohledem o prázdné místo po pravé ruce. Starý zvyk. Není tam peřina ani polštář, jen bílé prostěradlo; jako by tam ležel útržek bílé tmy, tichá připomínka lezavého studu.

Jde do koupelny. Jde bosky; ucukne – dlaždičky ji studí – a postaví se na rohož před umyvadlem. Zrcadlo. Připadá si bledá (nebo je to chladným osvětlením?). Skrz pobledlé tváře jí prosvítá červeň, asi jako když někdo přiběhne uřícený a zmrzlý domů ze zasněženého venku. Kdysi jí někdo řekl, že to je roztomilé, ale to bylo dávno. Pod levým okem má malý škrábanec, ani už neví, jak si ho způsobila. Natočí hlavu na stranu. Nemá trochu dlouhý nos? Asi o trochu delší, než je běžné. Nebo ne?

Zívne a začne si čistit zuby. Periodický zvuk protíná záhrobní ticho prázdného bytu.

Z koupelny jde rovnou do kuchyně, loudá se a jede rukou po zdi, bříšky prstů hladí hrbolatou omítku; nudí se… Dělá čaj. Kafe přestala pít minulý týden. Cvak. Hotovo. Do okna se zas opře studený vítr. Med na lžíci splyne s čajem. Šťáva z citrónu trochu zaštípá v malé záděrce na prstu. Lenka pustí rádio a ozve se Elvis Presley. „To je teda retro,“ řekl by Marek. Lenka rádio zas vypne. Opře se zády o kuchyňskou linku a zatímco zkouší pít příliš horký čaj, dívá se zamyšleně na protější zeď: na hodiny pomalu odměřující dopoledne, na polici s květinami a na obrázek s krajinkou.

Položí hrnek vedle na linku a poprvé si uvědomí, že má hlad. Přiloží dlaň na své břicho. Nepřibrala poslední dobou trochu? Možné to je… Chvíli váhá. Ruka pak začne klouzat níž, ale hned se zastaví. Ne, tohle ji poslední dobou netěší. Vždycky si nakonec jen vzpomene na to odpoledne s Alešem, na ten svůj tehdejší vztek a na chuť ukázat tak celému světu vztyčený ukazováček; vzpomene si na to, vzpomene si, co tomu předcházelo, vzpomene si na krásné časy a cítí hanbu. Chtěla by tu hanbu smýt, chtěla by přijít na jiné myšlenky, chtěla by začít jinak a jít dál. Rozum jí říká: nech to být, překroč to, neutápěj se v lítosti, ale zároveň to jaksi nejde; jako by měla nohu v pasti na medvědy.

O pár minut později jde Lenka ulicí, límec vytažený ke krku, rty popraskané zimou. Sníh se ještě neobjevil, ale tráva je zmrzlá a jistě už je pod nulou. Přivírá oči a skoro si ani nevšimne dvou policistek, které ji míjí. Ta drobnější černovlasá na ni pohlédne a ve vichru málem zanikne slabé „ahoj“. Lenka ujde ještě dva kroky, než se prudce otočí a všimne si černého copku, jaký nosívala Agáta, načež uniformované ženy zmizí za rohem. Je překvapená. S Agátou se nikdy moc nebavila, nikdy si nerozuměly a navíc je pro Lenku jakousi připomínkou starého světa. Vlastně na ni nepomyslela od té doby, co naposledy s Justýnou pekly medovník, od doby, co jí přišlo, že kaluže opalizují, což chtěla povědět Markovi, ale nikdy to neudělala. Teď si Lenka uvědomí, že Agáta vlastně taky zůstala sama a že to pro ni musel být ještě větší šok a podivnější záhada. Lenka docela zapomene si držet límec u krku; vytahuje mobil a zamyšleně listuje kontakty. Je tam! Asi na to číslo nikdy nevolala.

Esemesku posílá ten den po obědě a s Agátou se sejdou nazítří u snídaně v Espresso baru, kousek od okresního soudu.

„Bydlím teď s bráchou,“ řekne Agáta. „A ani si nic nehledám, takhle to je v pohodě.“

„Jak ses tím srovnala?“ ptá se Lenka, zatímco očima prochází nabídku palačinek.

„Zmlátila jsem v thai boxu pár chlapů a bylo mi líp. A zažrala jsem se do práce.“

„Já spíš upadla do jakési marnosti,“ řekne Lenka. „Asi bych potřebovala taky něco takového, nějak se vybít… Do práce se moc nedonutím, když mi není dobře.“

„Taky…“ začne Agáta. „Taky jsem se hned ten víkend vyspala s jedním týpkem z laborky.“

„Co?“ vytřeští oči Lenka.

To už přijde servírka a objednávají si palačinky. Lenka si objedná úplně něco jiného, než měla vybrané, a myšlenkami je plně u toho, co jí teď Agáta jako by nic oznámila.

„Už dlouho mě balil. Ani nevěděl, že někoho mám, nebo dokonce, že jsem lesba,“ řekne Agáta a rozhodí rukama. „Mám ráda své soukromí, s nikým se o těchto věcech nebavím. A v ten den… Byla jsem jaksi naštvaná. Chtěla jsem… já ani nevím, snad udělat něco docela najednou a bez přemýšlení. Nemůžu říct, že by se mi to vůbec nelíbilo, ale vím, že jsem fakt čistě na holky… Navíc… ani jsem u toho moc nebyla duchem přítomná. Nemyslela jsem na nic, jenom jsem to chtěla co nejvíc, co nejintenzivněji, chtěla jsem u toho vypustit duši… jako bych tím mohla… No, to je fuk. Je to prostě divné. Asi to nepochopíš.“

Lenka se na Agátu dívá jako na zjevení.

„Co je? Co se tak díváš? Říkám ti to všechno jen tak, protože vím, že tě to taky zasáhlo, vlastně, bylas to dokonce ty, kdo na to přišel. Kdybych na ně narazila já, bylo by na místě po nich.“

Lenka ani neodpoví a vloží si hlavu do dlaní. Ten vír myšlenek a pocitů! Zamrká. Najednou to všechno vypadá méně závažně. Celá ta tíže, jak ji předtím vnímala, vypadá snad skoro komicky; vždyť příběh kdekoho je tak strašně podivný… Pocítí úlevu a vzhlédne zas k Agátě. Mluví pořád takovým hlasem, jako by o nic nešlo, ale Lenka pod tou maskou lhostejnosti vidí, že tomu tak není. Byly dokonce spolu o dost déle, než ona s Markem. Agáta se snaží zlověstný šepot zlých myšlenek přeřvat, Lenka chce spíš ohluchnout, to je ten základní rozdíl.

„To víš, to pak bylo nepřijatých hovorů a esemesek a kdo ví čeho,“ mávne rukou Agáta. „Teď jak z toho vybruslit, že? Nakonec jsem na něho asi byla docela sprostá, ale koledoval si. No, je fakt, že jsem to možná neměla dělat. Vypadám na stanici trochu jako… coura. Ale… Ať si myslí, co chtějí.“

Ne, tuhle drsnost taky tak trochu hraje, Lenka jí to vidí v očích, vidí tam střípky smutku a lítosti.

„Agáto,“ řekne Lenka, když už jí je mlčení trapné. „Já jsem tehdy udělala něco podobného.“

„To ses vyspala s holkou?“ ušklíbne se Agáta.

„Ne, to ne. Ale prostě, rozumím ti.“

„Aha. No, svět se asi zbláznil. Aspoň si teď nepřipadám tak divná,“ pokrčí Agáta rameny. „Ale s Justýnou to nechápu. Milovala ho, Lenko, já to vím, protože jsem si pak mimo jiné četla její maily. K čertu se mnou, opustit mě mohla mít důvod, to bych vzala, fajn; ale tohle fakt nechápu… Milovala ho, i když to byl kluk. A tys byla její nejlepší kámoška už dlouhé roky.“

„Z těch mailů jsi důvod nevyčetla?“

„Ne. Ani jsem je nečetla všechny. Když jsem se na to ptala Justýny, tak byla taková vyhýbavá. Ostatně jsme se bavily dost krátce…“

„A co ti řekla?“ zeptá se Lenka a při těchto tématech cítí, jak se jí zase svírá srdce a jak si připadá maličká a slabá.

„Hm, nějaké řeči o tom, že si pořád říkala, jaké by to bylo, kdyby byla… normální, jo, myslím, že řekla ‚normální‘…“ (Agáta se kysele zašklebí a rozhodí rukama.) „Tak to zkusila a pak zjistila, že to pro ni není tak nepřirozené a nakonec s Markem fakt zůstala a… a tak dál. Já nevím, zdá se mi to jako kecy. Asi nikdy nebudeme vědět, co za tím opravdu bylo.“

Servírka přináší rozměrné palačinky s brusinkami, šlehačkou, banány a drcenou čokoládou. Lenka si pomyslí, že Agáta musí být zásadová ženská. Ta by Justýnu nezradila. O to víc ji muselo naštvat, co se stalo a jak se to stalo.

„Čekala bych, že mi spíš uteče s tebou,“ pronese Agáta, když už má dobrou půlku palačinky v sobě.

„Já na holky určitě nejsem,“ zamručí Lenka.

Agáta zase jen pokrčí rameny a řekne: „Někdy to vypadalo, že jo.“

„Proč?“ ošije se Lenka.

„Nevím… To, jak jste si vždycky rozuměly… Byly si blízko.“

„Co? Byly jsme přeci kamarádky. A spolužačky.“

„Já bych tě brala,“ zasměje se Agáta náhle a Lenka se až začervená nad tou hrubiánskou upřímností. „Jsi docela kočka, i když by sis občas mohla jít zaběhat nebo něco.“

„Fakt nejsem na holky,“ zopakuje Lenka. „A to myslíš, že mám nadváhu?“

Agáta se rozesměje.

„Ne, jak říkám, jsi kočka. Ale s plochým bříškem bys byla ještě větší kočka… Prostě je vidět, že vůbec nesportuješ, pořád jenom sedíš na zadku.“

Hm, ploché bříško… To je směšně znějící spojení, jak z reklamy na jogurt. Chm. Její břicho… Lenka si vzpomene, jak zrovna nad touto částí těla uvažovala ráno.

„Markovi se líbilo, že jsem… on to říkal tak srandovně… vcelku měkoučká.“

Agáta má další záchvat smíchu. Svou palačinku už dojedla.

„To ti chlapi jen tak říkají.“

Co ty o tom můžeš vědět, pomyslí si Lenka trochu škodolibě, pousměje se a pak si v duchu dodá, že v tomhle Agáta určitě nemá pravdu, ale na druhou stranu, proč to teď řešit.

„No jo, k vám byste mě asi nevzali, co?“ usměje se Lenka.

„Co já vím, máš školy; ne každý policajt musí mít fyzičku.“

„Hodil by se vám forenzní astrofyzik, jo?“

Obě se smějí. Lenka pomalu dojídá. Není zvyklá na tak velké snídaně.

„Nechceš se o víkendu stavit do naší tělocvičny?“ navrhne Agáta. „Ukážu ti, jak se mlátí do hrušky. Přijdeš na jiné myšlenky, uvidíš.“

„Do hrušky?“

„Vidělas Rockyho, ne? Hruška je takový ten malý… pytlík… co se do něj buší ve výšce hlavy. Anglicky se mu říká speed bag. Jen pojď, uvolníš se a uleví se ti.“

„Na to bych já asi moc nebyla…“

„Však nechci, abys začala cvičit, jenom ti to tam ukážu. Přes víkendy tam nikdo nebývá. Tak přijdeš?“

„Mohla bych, no,“ řekne Lenka váhavě a to už u nich stojí servírka s účtem.

Lenka se nakonec na víkend docela těší a během nudného týdne si na pozvání párkrát vzpomene. V sobotu ráno řeší vtipnou situaci, kdy po letech bez sportu už ani netuší, co ze svého šatníku použít jako tělocvičný úbor. Je jednou z mála holek, co nosí sukně. Má, či si aspoň myslí, že má, pěkné nohy, tak toho využívá. Sotva má krom sukní ve skříni jedny manšestrovky a dvoje rifle, které kdo ví, jestli vůbec ještě obleče, a nějaké ošoupané tepláky, které nosí na doma a které když si na sebe dříve vzala, tak se Marek mohl zbláznit, říkal, jak má Lenka pěkný zadek a pořád se k ní chtěl zezadu tisknout.

Při vybavení si těch chvil se trochu ošije nepříjemností, ale náhle pocítí, že jsou to vlastně i hezké vzpomínky a z toho paradoxu je na chvíli zmatená; načež se rozhodne, že si ty tepláky radši vezme s sebou do tašky přes rameno, kdyby měla fakt intenzivněji cvičit, zatímco na sebe obléká černé punčochy a sienovou sukni.

Dívá se na do zrcadla a pomyslí si, že je přeci fakt pěkná, že ta sukně jí sluší a že… Z myšlenek ji vytrhne zvuk domovního zvonku. Skoro sebou trhne; dlouho na ni nikdo nezvonil.

Je to Aleš. Aleš, se kterým se poslední dobou bavila buď jen úsečně a dívala přitom bokem, či s kterým si pouze vyměňovala poznámky technického charakteru mailem. Po takové době? To mu to celé ty týdny zrálo v hlavě? Odhodlával se? Proč to nevzdal?

„Ahoj,“ řekne on, oči na špičkách svých bot.

„Ehm, ahoj,“ řekne Lenka a je jí ho najednou líto, musí to pro něj být těžké se teď vůbec rozhoupat ke slovu. „Nečekala jsem tě. Jdu zrovna ven…“

„Aha, ven,“ řekne Aleš zklamaně.

„Co jsi chtěl?“

„Mám něco k bakalářce… teda nemůžu něco spočítat… chci říct… Ale ne. Vůbec nejde o bakalářku. Lenko, já nevím, jak to říct…“

Jak Lenka vidí toho nesmělého kluka, pocítí v sobě příval jakési zodpovědnosti, ale také náklonnosti. Zatáhne Aleše za rukáv do bytu a zavře dveře.

„Já to říct umím,“ řekne mu Lenka a hlas má pevný, ale dívá se trochu stranou. „Byla jsem zmatená a naštvaná. Udělala jsem hloupost a… vykouřila ti ho…“

Chvíli se odmlčí po tom slovese. I Aleš jaksi ztuhne. Lenka nemluví obvykle takovým způsobem, ale teď měla pocit, že takhle jde nejlépe naznačit, že nechce obcházet kolem horké kaše.

„A ty ses tak trochu do mě zabouch, že?“ dokončí pak.

„Jo,“ řekne Aleš.

„Víš, že mi je třicet, ne? Že jsem se rozešla s klukem a jsem celá v depresích a ne zrovna nejlepší společník? Že jsem vedoucí tvé práce? Že bych ti sotva dala to, co hledáš?“

Ten kluk mlčí.

„Aleši, tys mě chtěl někam pozvat?“

„No… totiž, třeba na procházku nebo na kafe, jestli to není blbé. Ale jestli někam jdeš, tak to je fuk, můžem se na to vykašlat…“

„Kafe už ani moc nepiju, ale prošla bych se. Jsem s kamarádkou domluvená na dvě do tělocvičny, to je ještě dost času, takže můžem jít kus cesty spolu a oklikou. Vezmeme to přes park, ne?“

Aleš vzhlédne. Je překvapený, že je Lenka tak přívětivá. Jenže pak si konečně uvědomí, že jí zaznívá v hlase tón útěchy a je zase trošku zklamaný a zároveň je naštvaný sám na sebe, že je taková citlivka a nedovede svá zklamání ovládat.

„Tak pojď,“ řekne Lenka, pousměje se a zapne si na nohou kozačky.

„Sluší ti to,“ řekne Aleš upřímně. „Až jsem trochu nervózní z toho, že já mám jenom tyhle rifle a ošoupanou bundu…“

Když už vtipkuješ, tak je dobře, pomyslí si Lenka.

„Dík,“ hodí pak letmý úsměv.

Jdou parkem, zahloubaní do mlčení a Lenka tak nějak tuší, že by měla něco říct.

„Aleši, počkej,“ řekne a zastaví se. „Pojď si sednout.“

Sednou si na lavičku, mezi sebou uctivý rozestup. Lenka si přisedne blíž. Ne úplně blízko, aby to zas vypadalo moc intimně, ale ani ne daleko, aby viděl, že mezi nimi není žádná velká odtažitost, že se nikdo nikoho nebojí a neštítí. A Lenka si pomyslí, že „štítit“ jí připomíná „zaštítit“ a vidí zas toho Kapitána Ameriku s vibraniovým štítem, jímž se zaštítí před čímkoliv. A vidí taky německé jednotky u Chlumce, jak tvoří štítovou hradbu, když se na ně řítí vyjící Slované. Pak to vše pustí z hlavy a podívá se Alešovi do očí, konečně po dlouhé době zpříma.

„Víš, tehdy mě podvedl kluk s nejlepší kamarádkou. Vlastně ne… podváděl mě už dlouho. Byli jsme spolu už pár let a tou dobou jsem byla snad až moc nadšená ze svého života. Odevzdala jsem se radosti a stala se naivním člověkem, který nečeká nic zlého. Proto to byl tak hrozný pád. A ty ses do toho přichomýtl úplně náhodou. Hele, tobě se tamto asi líbilo…“

„Jak se to vezme,“ zakaboní se Aleš.

„Každopádně… Aleši, rozuměj tomu: nedělala jsem to proto, aby se ti to líbilo. Chtěla jsem potrestat sama sebe. Ani vlastně nevím za co, když jsem nic tak úplně špatně neudělala… Ale to je jedno. Chtěla jsem taky potrestat celý svět za to, že je takový nefér. Chtěla jsem prostě udělat něco, o čem jsem byla přesvědčená, že to není správně. Chtěla jsem si dokázat, že už na všechny a všechno kašlu. Bylo to asi, jako kdybych se šla zpít do němoty. Prostě jen tak, protože je mi všechno jedno. Chápeš?“

Lence se vlastně uleví, když tu chvíli takhle poprvé nahlas zanalyzuje.

„Jo, chápu. Teda myslím.“

„Hele, já nejsem žádný mravokárce. Už jsem třeba víckrát spala s klukem jen tak, na jednu noc. Víš jak… I když, nemůžu říct, že bych někdy necítila vůbec nic. Vždy jsem ho tak nějak milovala aspoň po tu dobu a možná i ještě ráno… Ale tohle bylo zkrátka něco jinačího, to jsem tě… zneužila. Zatáhla jsem tě do svého hroutícího se světa, i když jsi nijak nemohl za to, že se hroutil.“

„Hm,“ řekne Aleš. „Mě to tak trochu napadlo. Líbilo se mi to na té nejnižší úrovni, jestli se to tak dá říct, ale cítil jsem se taky provinile, protože jsi očividně nebyla v nejlepším… psychickém stavu. A taky proto, že… ehm…“

Aleš zmlkne a upře na Lenku prosebné oči, jako by žadonil, aby nemusel tu větu dokončit.

„Ježíš,“ zasměje se Lenka, když jí dojde, že ho trápí jeden vcelku konkrétní detail, na který ona vlastně za ty týdny ani nepomyslela. „Ne, to je v pohodě. To neřeš.“

Spontánně se zvednou a jdou parkem dál. Lenka přemýšlí nad tím, co před chvílí řekla. Že to bylo jinačí… No, ovšem, bylo, ale to on možná nechápe. Nebo chápe, protože teď kýval, že rozumí, ale vnitřně to nechce chápat. Má pocit, že něco dostal a že má teď… právo to dostat znovu, má pocit, že jednou překročil práh a je tedy provždy zván. Je to zvláštní. Lenka si pomyslí, že mnozí kluci, které potkala, takhle smýšleli. A znovu si uvědomí, jak ho tím musela zmást, jak i teď, když si o všem tak promluvili, to Aleš musí svým způsobem nechápat. Ale vždyť ona sama to nechápe…

Konec konců, je vlastně milé, že přišel. Lenka nechce přemýšlet, jestli jen očekával, že to bude mít pokračování, jestli to nebyla jen fyzická posedlost, co mu nedala spát, či jestli to byly otázky, které ho pálily na jazyku, ačkoliv je snad ani neuměl pořádně zformulovat. Byl u toho, když se to zvrtlo. A teď je tu zas, nikam neutekl, ale sebral odvahu a vykročil do neznáma.

„Už bych měla přidat do kroku, dvě budou za chvíli.“

„Jasně,“ řekne Aleš.

Lenka se na okamžik zastaví a podívá na potok, který teče kolem, na stromy, co se nad něj sklání a listí, které pluje po hladině. Náhle má pocit absurdity a samoty. Podívá se na Aleše, zrovna si jí nevšímá. Takový mladý kluk. Naivní; zrovna jako byla ona ještě nedávno. Nedávno? Copak se změnila?

Lenka se zas zamyšleně kousne do prstu. Přijde jí na mysl cosi zvláštního. Na první pohled to je bizarní a šílené. A na druhý pohled je bizarní a šílené, že se tomu tolik vzpírá.

Aleš se neptá, co se děje, sám je asi zahloubaný a zničehonic začne do vody házet kamínky. Lenka si pomyslí, že si lidé dělají svět strašně složitým, i když jsou někdy věci tak prosté. Jindy se zas něco zdá prosté, ale my ne a ne to jakkoliv uchopit, i kdybychom o tom napřemýšleli hodiny.

„Nechceš se večer stavit? Chci ti ještě něco říct,“ řekne náhle Lenka.

„Neřekneš mi to teď?“

„Je to trošku delší… Můžeš se stavit třeba o půl osmé?“

Aleš zaváhá a Lenka přesně ví, proč váhá. V pořádku, jen si to dobře rozmysli. Podívá se mu do očí, uvidí otázku a na tu odpoví pomalým zakroucením hlavy a lehkým úsměvem. Nepochopil. Ale Lenka se na něj dívá a pohledem naznačuje, že vše je v pořádku, že tamto šílenství patří minulosti.

„Tak jo, budu tam.“

Mávnou si na rozloučenou a Lenka přidá do kroku.

„Ty prý píšeš knížky o středověku…“ řekne Agáta, když jsou spolu v prázdné tělocvičně.

Lenka jí vypráví o svém textu, o Adlétě a Soběslavovi, Idě se Stanislavem, o Jaromíru a Slavanovi, o mrtvém Hubertu i Andrejovi s jeho obžalobou násilí. Je překvapená, jak pilně Agáta naslouchá. Netváří se sice, že by ji to nějak zvlášť uchvátilo, ale ani se netváří znuděně a dovede to vnímat. Učí pak Lenku obvázat si ruce a mlátit v rukavicích do hrušky, což Lence moc nejde a Agáta si z ní utahuje.

„Já si vždycky myslela, že ty se snad smát ani neumíš,“ řekne na závěr Lenka vesele.

„Já si to myslela taky,“ odtuší Agáta a dá hrušce asi dvojnásobnou pecku, než jaké dávala Lenka; prásknutí se v echu nese tělocvičnou a zní to, jako kdyby někdo naštvaně praštil dveřmi.

Agáta se posadí na lavičku a sundává si rukavice.

„Šla jsem k policii tak nějak na truc rodičům a taky proto, že jsem si připadala slabá a pořád se něčeho bála; pořád jsem před něčím utíkala.“

„Už se nebojíš?“ zeptá se Lenka a posadí se vedle ní.

Agáta hodí rukavici na zem, protáhne si záda a povzdechne si.

„Bojím se strašně.“

„Čeho?“

„Nevím… asi prostě tak nějak života.“

Lenka takhle Agátu ještě neviděla. Vždycky ji měla za vzor bojovníka, ale teď kouká na úplně normálního zkroušeného člověka a najednou jako by sama cítila všechen ten její strach.

„Opevnila jsem se proti své slabosti tímhle…“ Agáta ukáže na hrušku, která se pořád ještě trochu chvěje. „Já jsem nikdy neuměla svoje pocity zvládnout. Umím je jen umrtvit. Nikdy by mě třeba nenapadlo se s někým obejmout, když mi je smutno. Přijde mi to hloupé, směšné, pro děti.“

Agáta už má rukavice sundané a pomáhá teď s jejich sundáním Lence. Vypadá to, že je pro ní těžké říct další větu.

„Proto jsem milovala Justýnu. Protože mě k těmhle hloupým věcem vždycky nějak donutila. Kašlala na to, že se nad tím ksichtím a prostě mě vždycky objala.“

Lenka pohlédne na Agátu a ta si stále obvázaným hřbetem ruky setře z tváře slzu. Působí zvláštně, jak má pevná zápěstí a roztřesenou bradu, vlhké oči, ale hrdý pohled. Směs síly a křehkosti, pomyslí si Lenka.

„Tohle je poprvé,“ komentuje slzu Agáta. „Poprvé od té doby. A poprvé po dlouhém čase…“

„No jo, objímání je určitě hloupé,“ řekne Lenka pomalu a nechá v tom vyznít trochu ironie. „Ale jsme jenom holky, ne? A nikdo nás neuvidí,“ pousměje se pak.

„Asi jo,“ řekne Agáta a za chvíli se obě pevně drží a drobná policajtka tiskne svou tvář k Lenčinu krku a rameni. „Byla jsem s Justýnou osm let. Osm let… Je to možné? Hele, já jsem fakt vůbec nebrečela, když to skončilo… Myslela jsem, že to ani neumím, nepotřebuji… Chtěla jsem to přejít se zvednutou hlavou.“

„To je mi jasné,“ řekne Lenka, která cítí zvláštní povznesenost nad své chmury a vnímá všechny věci jasně.

„Hele… Nebojíš se, když se takhle objímáme?“ řekne po chvilce Agáta.

„Čeho?“

„Vždyť víš… Co jsem ve středu říkala… Že bych tě…“

„Prosím tě… To je nesmysl.“

„Tak jo.“

Agáta se zas narovná. Na tváři má těch slz víc, ale usmívá se.

„Tady máš,“ podá jí Lenka papírový kapesník.

„Takže v té tvé knížce se schyluje k bitvě?“ řekne pak Agáta, když si otírá obličej.

„Jo, včera jsem zas trochu psala. Těším se, až budu psát tu bitvu. Je to takové vyvrcholení příběhu. Válčení pod Krušnými horami…“ zasní se Lenka.

„Zkusila bych si to přečíst, až to napíšeš… I když asi mě to nechytne,“ řekne Agáta a její hlas je smutný i veselý zároveň.

„Adléta… je trochu jako ty,“ řekne Lenka. „Silná…“

„Připadám ti teď silná?“ řekne Agáta a sundává si obvazy.

„Určitě silnější než já.“

„Teď sotva,“ mávne Agáta rukou.

„Hlavně teď,“ zakroutí hlavou Lenka. „Už tehdy ve středu jsi mi dodala hodně síly. A já už vím, co dnes udělám.“

„Co uděláš?“

„Dobrou věc. Snad to bude i správná věc.“

Domů Agáta Lenku doprovází. Lenka se dívá na hodinky.

„Pojď na chvíli nahoru,“ řekne.

„Ale jen na chvíli, slíbila jsem bráchovi, že půjdeme na pivo.“

Nahoře se Lenka hned vyzuje, zatímco Agáta se rozhlíží.

„Máš to tady pěkné.“

Prochází bytem.

„Heh. Pán prstenů,“ zasměje se Agáta u Éowyn.

„Taky silná ženská,“ řekne Lenka a postaví se vedle ní. „Asi proto mám ten plakát tak ráda. Chtěla bych být jako ona.“

„Proč bys nebyla? Jenom si nevěříš, to je celé. Sebevědomí, víš…“

„Možná,“ řekne Lenka a nalije do sklenice rudé víno. „Ochutnej.“

„Víno?“

„Hm.“

Agáta se napije.

„No, chutná mi, ale já se v tom asi moc nevyznám… A už mi nedolévej, jdu ještě na to pivo.“

„Neboj,“ řekne Lenka a pak ukáže směrem k balkónu. „Pojď se podívat, jaký tu mám výhled.“

Stanou na balkóně. Vítr je zas o něco drásavější a studenější.

„Nic moc výhled, to spíš tady nikdo nemůže přehlédnout tebe.“

„Mám svatého Mořice jako by na dosah ruky a hnedka pode mnou chodí lidé a jezdí tramvaje. Líbí se mi tu,“ řekne Lenka a sama se napije vína.

„Ty čekáš návštěvu, že?“

Lenka kývne hlavou. Agáta se na ni podívá, ale za záhadným úsměvem nemůže nic rozluštit.

„To je ta dobrá věc?“

„Jo.“

„Ale nevíš, jestli je správná…“

„Myslím, že je. Ale nedokážu vysvětlit proč. Asi proto, že už je teď ledacos jiné.“

„Jen nebuď naivní, Lenko,“ rozhodí Agáta rukama a Lenka si není úplně jistá, proč jí něco takového říká.

„Naivní ne,“ řekne Lenka. „Svobodná je to pravé slovo; doufám.“

„Jakou svobodnou volbu teda chceš udělat?“

„Chci se radovat z aktuální chvíle, z dní, které zrovna ubíhají. Nemyslet na minulost, neděsit se budoucnosti, neutíkat před něčím, protože mám pochyby. Dát to nejlepší sobě a třeba i druhým.“

„Che, taková přednáška, to jsou řeči jak z divadla,“ zasměje se Agáta. „Víš co, já už půjdu. Dík, žes mi to tu ukázala a za víno a tak.“

Lenka ji doprovodí ke dveřím.

„Tak ahoj. Byla to šťastná náhoda, že jsme se v pondělí potkaly na ulici.“

„Olomouc je malá,“ řekne Agáta, rozloučí se a po chvíli zmizí za ohybem schodiště.

O chvíli později se Lenka v horké sprše zamyšleně dívá na růžovou ručku holícího strojku. Teď teprve váhá. Konečně si přizná, že se trochu bojí. Co když tam zas budou ty myšlenky, ty strachy, ta úzkost? Pěna mizí v děrované mřížce mezi kachlemi. Člověk se nesmí pořád všeho bát, pomyslí si Lenka, ale pořád hledí na tu růžovou věc. Ale nechci zas jen trestat sama sebe? Opře hlavu o vlhké dlaždičky, zavře oči a vnímá jen proud vody. Nechci si něco dokazovat? Co když toho budu zase litovat? Jestli nikdy zas nevykročíš, tak už nikdy nebudeš skutečně chodit…

Když se Lenka vrátí v ručníku ze sprchy, tak postaví dvě sklenky na stůl a ztlumí světla. Sedne si na gauč a oči jí zabloudí do rohu, kde na kupce leží hromada potištěných papírů. Jak málo ten týden psala. A už vůbec se nedotkla habilitační práce. Ale to se musí změnit.

Tichým přítmím zadrnčí zvonek.

A pak… Je tu další ráno. Chabé slunce a silný vítr, mlčící budík, chladný vzduch a horko pod peřinou. Lenka se posadí a zavadí pohledem o místo po své pravé ruce. Leží tam Aleš a potichu oddechuje.

Večer už o minulosti nemluvili. Bylo zjevné, že si odpustili rozpačitost tamté chvíle, že našli v sobě dost síly, aby ji nechali za sebou. Bylo též zjevné, že tohle vše, tohle vzplanutí, že to sotva přežije tuhle noc a její ne až tak dlouhý stín. Ale nejvíc zjevné bylo, že osamělá Lenka chtěla, aby Aleš zůstal do rána, že ze svobodné vůle vykročila vstříc klukovi, co o ni stál, i když o ni stál z tak nešťastných a divných příčin, že o něj vlastně taky stála, a že i vposled přestala řešit správnost toho všeho a zase se na alespoň jednu noc tak divně zamilovala a přitom to nebyla ani pomsta Markovi a všem, ani náhrada za ztracený ráj, ale něco dočista jiného; bylo zjevné, že konečně překročili pochyby a našli trochu klidu.

Lenka vyklouzne z postele a jde k oknu, se kterým zlověstně zalomcuje vítr. Zachvěje se v lezavém chladu a připadne si trochu nachlazená. V ranním příšeří jde do kuchyně, dává vařit vodu na čaj.

Otázka, co bude dál, spí pod vrstvou klidu, spí a čeká na své rozednění.

Cvak. Voda už vře.



Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
K tomtu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!    Přidej komentář

 



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz