„Pane Colloredo!“ řekne radostně Tobias Mittelmeier, když oslovený přichází k jejich stolu.

„Minutilius a Christiani zase řeší vojenskou taktiku a ty tři slečny jako by také měly vlastní svět,“ shrne Rudolf Colloredo a posadí se.

„Ve svém věku by radši měly sedět doma a houpat první dítě,“ podotkne Johann Koldrus, na němž je vidět, že si probíhající večer příliš neužívá.

„Je mrzutý, že prohrál všechno v kartách,“ ušklíbne se Tobias.

Na to se Johann rychle kysele zatváří, snad aby dal najevo, že je opravdu rozmrzelý kvůli karet, čímž zastírá pravý původ plíživé úzkosti, která jej pohlcuje už několikátý den. Colloredo si toho nevšímá, ovšem Tobiase neoklamal. Štábní öberjager mu věnuje delší pohled, než se odvrátí k Colloredovi.

„Změňme téma,“ navrhne pak Tobias a přes Colloredovo rameno se zadívá na tři dívky.

„Ovšem ta s bledě modrým límečkem, to je pohledné děvče,“ zasměje se pak. „Člověk by jí hned odpustil naivitu a prostořekost, kdyby se mu posadila na klín.“

Colloredo to v nadlehčeném duchu komentuje, ovšem Tobias opět pozoruje Johanna. Co se mu honí hlavou? Jako by jím projela jakási hořkost. Johann má stále před očima obraz Wilhelma Grammera jakožto ničitele všeho, co bylo pro něj posvátné. Přišel odnikud k jednotce a s sebou přinesl smrt, ba co hůř, roztrhal vojenská pouta, a jak démon-našeptávač strhl Leopolda. Přitom za tím vším stála žena. Tobias si pomyslí, že Johann prostě nechce pohlédnout prozaické pravdě do očí. Nechce vidět možnost, že by voják dokázal skutečně dezertovat. Musí za tím být nějaký zástupný symbol, nějaký jed otupující mysl.

„Mužský a ženský svět, ty se někdy míjejí,“ řekne Tobias nevážně myšlenou poznámku, kterou však chce vytrhnout Johanna z trudomyslnosti.

„O to spíš vojenský a ženský,“ dodá Johann po chvilce, čímž potvrdí, že Tobias sledoval jeho mentální pochody správným směrem.

„Říká se, pánové, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše,“ řekne Colloredo zvesela. „Což je nyní vlastně možné, když víme, že na Venuši je atmosféra. Tak, třeba bude atmosféra i na Marsu a možná tam potom žijí bytosti jako my.“

„Jistě ale nebudou odpovídat charakteristikám antických bohů,“ podotkne Tobias.

„Na Venuši je atmosféra?“ znejistí Johann.

„Ovšem, pane Koldrusi. Dokázal to přesvědčivě profesor Lomonosov, když pozoroval lom paprsků světla při jejím přechodu přes Slunce. To jsem ovšem ještě studoval na reálné škole.“

„Ach tak.“

„Ta metafora nakonec není špatná, pane Colloredo,“ řekne Tobias. „Nedorozumění mezi lidmi je příčinou snad většiny svárů a přitom se jedná o mnohem větší a hlubší rozdíly, než mezi ženami a muži.“

Colloredo ví, na co Tobias naráží. Po chvíli to sám Tobias zmíní.

„S našimi tureckými nepřáteli bojujeme, protože nám tak rozkázali. A Bůh ví, že s nimi bojovat budu i dál. Nicméně ve chvíli, kdy si rozumíme, jako by náhle nepřátelství nebylo.“

„Ale ono stále je, jen ho na chvíli nechceme vidět,“ řekne Colloredo.

„Tak vskutku jsme asi každý z jiné planety, nebo každý národ z jiné,“ řekne Tobias. „Rakušané a Turci. Nebo Srbové a Rusi. Jedni ze Saturnu a druzí z Georgium sidus, z Jiřího hvězdy.“

„Uvádíte mě do rozpaků,“ ošije se Johann, už tak mrzutý. „Netuším, o čem mluvíte.“

„Známější je snad toto těleso pod názvem Uranus či Uran,“ podotkne Colloredo. „Jak se uchytilo v Německu.“

„Stále tápu,“ přizná Johann. „Co je Uran?“

„Jistě už víme, že to není hvězda a řekl bych, že ani kometa,“ řekne Colloredo.

„O kruhové dráze nové planety, ale také o jejich dvou měsících, se dnes už přednáší na univerzitách,“ dodá Tobias. „Odtud planetu znám, z dopisů bratra, který studuje přírodní vědy ve Štýrském Hradci.“

„Je to ovšem výstižné, pane Mittelmeiere,“ řekne Colloredo. „Nová planeta se objeví v podobné době, kdy znovu rozhoří války s Tureckem. Krouží tam v nekonečných dálavách, až za Saturnem. Copak bychom ji někdy mohli tak poznat jako Venuši?“

„Myslíte, že se s Turky nikdy nedomluvíme a války budou pořád nanovo? Tomu ani nevěřím,“ řekne Tobias. „A pak… války inscenují aristokraté. A ti nemají problém se domluvit, ti mají jeden svůj nadlidský svět, na kterém hraji šachové partie. Co by, pane Colloredo, udělal císařpán Josef, kdyby potkal sultána Selima? Zastřelil by ho?“

„To je smýšlení prosťáčka, ne důstojníka,“ odvětí Colloredo hned. „Vyšší důstojníci se, pokud možno, nestřílí, ale berou do zajetí; o to spíše potom, jde-li o šlechtice.“

„A to je to, o čem mluvím,“ uzavře Tobias. „Jsou ve svých nebesích, odkud shlížejí na lidi, co pro jejich myšlenky prolévají pot, krev a slzy.“

„Pak říkáte, že aristokraté a nejvyšší důstojníci jsou z Uranu, když je to nejvzdálenější planeta,“ řekne Colloredo. „Což je o to výstižnější, že řecké ‚úranos‘ označuje také ‚nebe‘.“

„Ovšem, pane Colloredo, vzpomínáte si na toho mladíka od janičářů? Toho, co jsem střelil do zad, když nám odvazoval loďky?“

„Jistě. Zabil předtím přinejmenším dva naše muže.“

„A my celou jeho jednotku. Ale to, co chci říct, je můj pocit, jaký jsem měl, když jsme opouštěli ostrov. Byl zvláštní a velmi smutný; asi, jako by váš dobrý přítel nebo člen rodiny byl zločincem a ve vás se prala osobní s nadosobní morálkou a též s tlakem okolí, stejně tak, jako by se praly emoce se smyslem pro povinnost.“

Tobias začne v útržcích líčit dva týdny staré události, přičemž je znát, jak spoustu věcí zamlčuje a pouze připomíná sám sobě v duchu. Nepadne ani jedno slovo o chvíli, při níž zalhal, přece všichni tuší, že takový okamžik nastal, ale nechtějí o něm mluvit. Colloredo je zná, ostatně zúčastněné jednotce jägerů sám velel, ovšem z úst Tobiase jako by příběh nabýval zase úplně jiných podob.

Pronásledovali už zdecimovanou jednotku Turků od měst Běla Crkva a Veliké Hradiště. Poblíž břehů Dunaje už bylo po jednotce. Pronásledovali jen jednoho muže. Jediného, který zatím přežil či jehož stopa jim nezmizela. Potřebovali se vrátit alespoň s jedním zajatcem, proto jej následovali i na ostrov jižně od Starého Moldavska, známý též jako Decabalův podle dávného panovníka. Na ostrov nevedl jediný most.

Větší část jägerů se utábořila na břehu, zatímco vybraní vojáci přepluli na loďkách půjčených ze srbské vesnice.

„Podívejte,“ ukázal Tobias Colloredovi do dálky. „Loďku, kterou ukradl, pustil po proudu. Nebude se moct přeplavit dál.“

„Co mu tedy zbývá?“ zeptal se Colloredo a vytřepal si límec, neboť mu studený déšť tekl za krk.

„Snad se nás pokusí odvést na druhý konec ostrova a vrátit se pro loďky.“

„Dobře,“ kývl hlavou Colloredo a otočil se k čtyřem mužům, kteří připluli s nimi. „Pane Kaltsi, zůstanete tady s panem Mittelmeierem. My ostatní pokračujeme v pronásledování. Kterákoliv skupina uslyší střelbu, pospíší si za ostatními.“

Noc, která přišla, byla takřka opakem úmorně horkých dní. Voda byla studená a vítr nepříjemně vlhký. Ráno ještě z ocelového nebe lehce krápalo, když nad Dunajem vyštěkla Mittelmeierova předovka.

„Žije?“ ptal se hned udýchaný Colloredo, když s dalšími třemi muži přiběhl z houští.

Tobias, jenž na rozmáčeném břehu podpíral Turkovi hlavu, se dlouze zadíval pod ruce desátníka Kaltse, který dával raněnému první pomoc.

„Je to čistý průstřel a mimo důležité orgány. Bude žít, ale z pušky už si asi nezastřílí,“ řekl desátník Kalts a potom se zarazil, když si uvědomil, že mluví o nepříteli.

„To je právě dobře, pane Kaltsi,“ řekl Tobias, i když si vzápětí v duchu pomyslel, že s takhle zraněným ramenem nemůže člověk dělat mnohem více věcí, než jen střílet.

„Nám se dočista vytratil,“ řekl Colloredo. „Nocovali jsme nakonec na kraji močálu, tak půl míle odsud. Každopádně, vidím, že vaše předtucha byla správná.“

Colloredo přistoupil k břehu.

„Voda je stále divočejší a větší,“ řekl a příboj mu zmáčel kolena i šosy uniformy. „Měli bychom co nejdříve vyplout.“

Pár úsečných rozkazů a vojáci již nakládali raněného do loďky.

„Zatracený mizera, proč jen musel pustit dvě lodě ze tří,“ založil si Colloredo ruce. „V šesti bychom se možná přeplavili a možná taky utopili. To nebudu riskovat. Pánové Mittelmeiere a Kaltsi, jeďte se zajatcem jako první. A zkuste veslovat rychle, ať to i my stihneme do tábora na snídani.“

„Rozkaz, pane,“ řekl Tobias a naskočil do loďky odražené od břehu.

Colloredo chvíli sledoval druhý břeh, kde se za vyvýšeninou skrýval provizorní tábor. Pak se opět podíval na loďku, v níž Tobias bojoval s proudem již dvacet metrů od břehu. Rychle si uvědomil, jak podcenil situaci.

„Nechte toho, vraťte se!“ zvolal Colloredo. „To nemůžete zvládnout.“

Tobias se začal otáčet a právě v tu chvíli vlna převrátila celé plavidlo. Vojáci chvílemi mizeli pod neklidnou hladinou a chvílemi bylo vidět, jak máchají rukama a prudce se nadechují.

„Zachraňte loď!“ křičel Colloredo, ale bylo pozdě.

Muži byli rádi, že zachránili sebe, zatímco loďku odnesl proud. Na břeh vytáhli Tobiase i s mladým tureckým vojákem, kterého nepřestal držet za límec.

„Teď musíme počkat, až voda poleví a naši muži pro nás připlují,“ řekl Colloredo pochmurně. „Což bude, doufám, brzo, protože jsme na ostrově, kde nežijí zvířata, a nemáme žádné zásoby.“

„Ještě máme slaninu a cibuli,“ pohlédl zmáčený Tobias na jeden z balíčků na břehu. „Jsem teď rád, že jsme je nenaložili do lodě. Ovšem přišli jsme o dvě pušky a střelný prach.“

„Zásoby tedy necháme na příděly až na dobu, kdy budeme opravdu hladovět,“ rozhodl Colloredo. „Teď rozděláme oheň, protože jestli se neusušíte, tak vám můžeme rovnou kopat hrob.“

Tato Colloredova slova se naštěstí v průběhu dne ukázala lichá. I když nadále pršelo a bylo pod mrakem, tak nastalo tíživé dusno a horko. Z uniforem sušících se vojáků šla hustá pára a nepříjemně se lepily na tělo, podchlazení ovšem nehrozilo.

„Mluví německy,“ zavolal Kalts, když zajatec procitl.

Již skoro usušený Tobias obešel praskající ohníček a přidřepl k nim.

„Tvoje jméno?“ zeptal se ostře, ovšem nikoliv tak, aby zastrašoval.

Turecký voják nejprve bolestně zavřel oči, jako by ve svém nitru bojoval s vědomím porážky, pak je odevzdaně otevřel a sdělil své celé jméno i hodnost.

„Takže Aydin,“ zabručel Tobias. „Dobře. Nebudeš se pokoušet o útěk, že ne? Tady stejně není kam, ale to přece víš.“

Aydin stiskl zuby a zakroutil hlavou.

„Doufám, že se mu rána nezanítí,“ řekl Colloredo, když se Tobias vrátil k ohni. „Po všem, co se v poslední době dělo, bych rád slyšel, co k tomu může říct zajatec.“

„Jestli bude mluvit,“ zabručel Tobias potichu a Colloredo se otočil k Aydinovi.

„Bude,“ řekl potom stroze a rychle pohlédl k jednomu z vojáků. „Vezměte si hlídku na tam tom vrcholu. Musíme vědět, co se děje na Dunaji ze všech stran ostrova. A přiberte trochu té slaniny a cibule, ať tam neusnete hladem.“

Den postupoval a řeka se stále nezklidňovala. Proud se řítil k jihu, jako by se valilo stádo zvířat úzkou roklí, což je myšlenka, kterou potichu vyslovil Aydin během přestávky v předběžném výslechu. Když příměru slyšel Tobias, tak se usmál a poprvé neviděl Aydina jako flák masa ukrývající taktické informace, ale jako člověka.

„Profesor Kant říká, že člověka máme brát jako účel, ne jako prostředek,“ slyšel Tobias o mnoho dní dříve říkat Colloreda při rozhovoru s Jeníkem.

S tou větou, kterou se snažil několik dní pochopit, se posadil Tobias vedle Colloreda.

„Bude se blížit večer,“ zachmuřil se velitel a vydal rozkaz k výměně hlídky.

Tobias si pomyslel, že Colloredo je vlastně pokrytec. Honosí se četbou soudobých německých osvícenců. Krátí si diskuzemi o nich chvíle s Janem Jeníkem, ale vlastně si neuvědomuje, že situace, do nichž se dostává dnes a denně, jsou úplným protipólem těch vznešených myšlenek. V armádě je každý muž prostředkem a účely jsou kdesi skryty, snad v penězích, snad v území, snad v ješitnosti těch nejvýše postavených. Není žádný humanitní účel, ten bývá jen zástěrkou, jediný účel povstává z politiky a v politice jde o zisk převahy.

Dunaj se nakonec zklidnil, ale to už se začínalo smrákat.

„Kde jsou?“ řekl Tobias neklidně.

„Snad se rozhodli počkat do rána,“ řekl Colloredo. „To nevadí. Přenocujeme.“

V noci nepršelo, jen občas se některá z černých vln zlověstně rozbila o kameny na břehu. Voják na hlídce hleděl marně do neprostupné tmy.

Probuzení bylo tvrdé.

„Turci!“ vydechoval bledý voják, sotva seběhl z kopce. „Vylodili se na druhém břehu. Musí jich být aspoň třicet!“

„Ví o nás?“ chytil jej Colloredo za ramena.

„To si nemyslím, pane.“

„Museli slyšet střelbu anebo zachytit loďky,“ řekl Colloredo. „Tady ovšem nemůžeme zůstat. Musíme na ten kopec, skryjeme se nahoře ve stromech a keřích.“

Jägeři rychle pozvedali pušky, které zbyly. Tobias už neměl žádnou, tak pouze stiskl jílec šavle u pasu.

„Pane, budou ten kopec chtít sami použít; je to nejvyšší bod,“ řekl Tobias.

„Pak budeme bojovat s výhodou. Jdeme,“ rozkázal Colloredo. „Pane Mittelmeiere, vy vezměte zajatce. Jestli vydá hlásku, podřežte ho.“

Postavil se nad Aydina.

„Slyšels to? Rozuměls?“

Mladý janičář kývl hlavou.

„Tak rychle! A potichu,“ sykl Colloredo.

Přikrčení Rakušané rychle přeběhli vysokým podrostem ke kopci. Tobias spoutaného Aydina za sebou spíš smýkal, než vedl.

„Stát!“ zavelel Colloredo.

Na okamžik zůstali v křoviskách. To už slyšeli hlasy a kroky tureckých jednotek.

„Půjdeme na kopec zleva,“ rozhodl Colloredo. „Pohyb!“

Sotva se dali do pohybu, tak Aydin, snad dílem náhodou a dílem záměrně, zakopl, smýkl sebou a sjel po nepevném břehu dobré čtyři sáhy dolů, kde se s tupým nárazem svalil na kameny.

„Rychle, pro něj!“ rozkázal Colloredo.

Tobias se spustil do prohlubně. Tam si všiml, že Aydin má něco s kotníkem.

„Zvrtl si nohu,“ sykne nahoru.

„Tak jej dorazte.“

Tobias tasil šavli a zaváhal. Aydin ležel a nehýbal se. Nejspíš bezvědomí pouze hrál. Dokonce měl Tobias chvíli pocit, že se na něj vystrašeně dívá zpod ne úplně zavřených víček. Jednoznačně měl tep a dýchal.

„Rychle!“ ozval se zas Colloredo.

To už si byl Tobias jist, že to nedokáže. Snad by ho uměl zastřelit, ale ne takhle podřezat. Na zlomek chvíle v něm bojují myšlenky. Když to neudělá, hrozí, že všichni zemřou. Možná odsoudí Colloreda, sebe a ostatní k smrti. Když to udělá… co se vlastně stane? Zabil už hodně Turků, puškou i šavlí. Ale teď to prostě nejde.

Vydrápal se zase nahoru.

„Je mrtvý, rozbil si hlavu o kameny,“ zalhal Colloredovi.

Colloredo tomu zjevně neuvěřil, ale náhle napětí v jeho tváři povolilo a jako by Tobiasovi porozuměl a zaleskly se mu oči, jak se smiřoval s koncem, který to znamená.

„Tak rychle pryč,“ řekl pak, když od Tobiase odvrátil pohled.

Na vrcholku splynuli rakouští vojáci se stíny v hustém větvoví. Skrz škvíry v porostu sledovali příchod turecké bojové jednotky. Jägeři zatajili dech, když dva z Turků zvedli ze země Aydina, jenž se mezitím nějak dostal z pout, a ten pak zůstal stát a rychle jim začal turecky odpovídat na otázky.

Colloredův obličej byl jak z kamene, ale nevypadal překvapen. Ostatní vojáci se jen rychle podívali na Tobiase a on si uvědomil, že se jejich odsouzení bojí víc, než tureckých šavlí. Vojáci ale neřekli nic. Ani jeden z nich nezkřivil obličej a Tobiasovi se náhle nesmírně ulevilo při vědomí, že snad ani oni by neřezali ležícímu polomrtvému zajatci krk.

„Stejně nás tu najdou,“ zašeptal náhle Colloredo. „Prohledávají ostrov. Není možné, aby nedošli sem. Takhle to jen bude o něco dřív.“

Vojáci zvedli pušky a s očima upřenýma na Turky čekali na moment, kdy Aydin ukáže jejich směrem. To se však nestalo. K překvapení všech se Turci po chvíli otočili a vydali zpět ke svým plavidlům. Jen Aydin zůstal stát.

„Co jim řekl?“ divil se jeden z vojáků.

„A taky, proč neodešel s nimi… Musí to být lest,“ pochyboval Colloredo.

Tobias si promnul unavené oči. Celé se to vzpíralo jeho logice.

„Odplouvají!“ řekl jeden voják, který vylezl na strom. „Opravdu všichni plují pryč!“

„Ten muž snad chce zemřít,“ zamručel další voják a namířil na Aydina.

„Ne!“ sykl na něj Colloredo. „Nestřílet. A vůbec, je pořád náš zajatec.“

Muži opatrně sestoupili na úpatí kopce, kde Aydina obstoupili, stále ovšem s podivným pocitem, že to musí být past.

„Cos jim řekl?“ prolomil Tobias ticho.

„To je už jedno,“ řekl Aydin tiše, v očích smrt.

„Mluv!“ vykročil k němu rázně Colloredo.

„Řekl jsem jim, že jste všichni mrtví, že jsme pohřbili vaše těla a že se musím spojit se svou jednotkou na západě.“

„Proč?“

Aydin neodpověděl.

„Nechali mi tu loďku, tedy alespoň to slíbili,“ řekl potom. „Nemusíme už čekat na vaše muže. Můžeme přeplout.“

„Přece jen je to past!“ ucedil kdosi.

„Možná ne,“ řekl Colloredo.

„Jestli ne, tak jsi nám zachránil život. I když nerozumím, proč.“

Aydinovy zápěstí byly zase u sebe. Dával najevo, že se nechá spoutat. Tobias chvíli nerozhodně stál. Kéž by ten mladý voják zůstal ležet v té prohlubni a oni ho mohli nechat za sebou. Rozpačitě přistoupil a svázal mu ruce, přičemž cítil, že je to zbytečné.

„Tak pojďme,“ strčil pak do zajatce.

Muži se vydali obezřetně k břehu ostrova a tím ukončuje Tobias krátké vyprávění.

„Nevěděli jsme, co se stane, až do chvíle, kdy jsme bezpečně přistáli a spojili se s jednotkou,“ dodá Colloredo. „Bylo to opravdu zvláštní.“

„Snad měl nějaké své důvody, proč chtěl zůstat v zajetí,“ uzavře Tobias. „O dva dny později jsem jej vyslýchal cestou do Bělehradu. Usoudil jsem, spíše logicky, než že by mi to stvrdil, že musel udělat něco, kvůli čemu by jej v turecké armádě čekala přinejmenším smrt. Když pak byl zraněný, tak viděl, že sám neuteče nikam a bude dříve či později jejich nebo naším zajatcem. Takže si vybral takhle…“

Tobiasova tvář se na okamžik změní. Zjevně mu hlavou letí více myšlenek, než kolik jich převádí do slov.

„Ano, tomu už rozumím,“ ozve se Johann, jako by procitl z hlubokého spánku. „Někdy je asi pro vojáka vlastní armáda horším místem než nepřátelský žalář. Tedy… rozumím tomu, ale stále si myslím, že utíkat před následky svých činů je zbabělé.“

„Nikdy ovšem nevyzradil nic, jen jméno a hodnost,“ řekne Tobias. „Mohu-li takto mluvit o svém nepříteli.“

„Není nic špatného na tom, vzdát soupeři čest,“ řekne Colloredo.

„Ovšem už asi nikdy nezjistíme, jaký byl přesně jeho příběh,“ uzavře Tobias a všichni u stolu pozvednou sklenice, aniž by kdokoliv určil, na co vlastně připíjejí.

Zvláštní atmosféru přeruší Jeník, který přichází z chodby s Nanette de Bergman po boku, oba zapředeni v přátelský rozhovor.

„Půvabná Nanette,“ řekne Colloredo polohlasně. „Co se o ní Jeník nabásnil. Je jako nemocný od chvíle, kdy ji prvně spatřil. A vlastně se mu nedivím. Ještě dole ve velkém sále jsem s ní rozmlouval o všem možném a jevila se mi přes všechnu rozkošnost také inteligentní.“

Jeník představuje Nanette důstojníkům Minutiliovi, Svarthjartovi i Christianimu. Adrianne, Edith a Isabelle příchozí ženu doslova nenávistně provrtávají pohledy.

Konečně do místnosti v doprovodu sluhů přijde hraběnka, kterou šel Jeník hledat. Nechá si políbit ruku od nadporučíka Colloreda a pak si jej odvede ke stolu s Jeníkem a Nanette. Tobias i Johann se chvíli dívají za nimi a pak se spontánně vrátí ještě jednou v myšlenkách k podivném incidentu na moldavském ostrově, přičemž si Tobias uvědomí, že ač nahlas nemluvil o své lži nad Aydinovým tělem, tak i Johann si ji domyslel. Ale rozhodně nemá tolik pochopení, jako tehdy Colloredo. Kdo ví, co by Johann udělal, kdyby tam tehdy byl s nimi. Johannovi se do tváře vrátí neutrální výraz a Tobias pustí všechny ty úvahy také z hlavy. Vezme ze stolu balíček a začne jej míchat.

„Ještě hru, pánové?“

Za chvíli mají vojáci zas dlaně plné karet. Ale navzájem si do nich nevidí, což je trochu děsivé, trochu napínavé, z určitého pohledu zcela přirozené. A vposled je pravda, že bez toho by hra vlastně vůbec nefungovala.