Kráčím tichou tmou poklidným zeleným parčíkem ve čtvrti zvané „Sady“. Jsem veselý a moje nálada je přátelská. Jenže sto se má brzy změnit. Právě procházím kolem špinavých dřevěných laviček na nichž sedí tři členové „černé hrozby“. Nevšímám si jich, telefonuji. Svůj mobil svírám pevně v pravé ruce. Naslouchám nasládlému hlasu, který vychází z mikrofonu, směji se. Náhle se mi před očima zatmí. Pod ranou do levého spánku zakolísám, ale nepadám na zem. Otáčím se za původcem. Hledím do tváře jednoho z mladíků. Ten mi bez pozdravu, bez poděkování, vytrhává můj milovaný mobil z ruky a spolu se svými druhy se dává na útěk. Racionální myšlení u mne přestává fungovat. Správně bych se měl držet rodičovských rad: „ Nikdy se s nikým neper, tvůj život je cennější“. Jenže adrenalin a vztek se mi nahnal do žil. Ne, nechci si hrát na hrdinu, ale prostě nesnesu pomyšlení, že nějaký „černý flákač“ vesele utíká s mým těžce vydřeným mobilem. Celé dva měsíce jsem pilně pracoval, abych si ho mohl koupit. Zatínám ruce v pěst a rozbíhám se za nimi. Přiznávám se, že sem na ně pokřikoval neslušné narážky, ale musíte pochopit mé chvilkové rozpoložení a vztek. Asi mě dobře slyší, neboť se zastavují a čekají na mě. Po chvíli k nim s mocným funěním a sípáním dobíhám. Bláhové bylo myslet si, že mi chtějí s omluvou dát můj mobil. Jediné co mi dali byl pořádný kopanec, pod kterým bezmocně padám na promrzlou zem. Doufal jsem, že se spokojí s mou porážkou. Mýlil jsem se, začínají do mě kopat. Ale i já mám svou hrdost. Zatínám zuby mlátím kolem sebe jako smyslů zbavený. Nevím, jestli se mě bojí, anebo někam chvátají, ale dávají se na útěk. Kulhavým během je pronásleduji, jenže jsou o něco málo rychlejší. A navíc mi jejich tváře splynuly s okolní tmou. Nechce se mi domů, a tak po cestě přemýšlím.

Zabít, či nezabít. Taká zde jest otázka. Co tyto lidi vede k tomu, aby na ulici přepadávali bezbranné lidi (tím nemám na mysli sebe) a okrádali je. Kdyby alespoň nechodili v početní převaze. Jenže oni jsou zbabělí a úskoční. Nemůžu říci vychytralý, neboť mi jednoduše toto slovo k nim nesedí. Někdo může namítnout, že všichni nejsou takoví. Ukažte mi na ulici jednoho jediného příslušníka „černé hrozby“, který nevypadá jako chuligán. A když na nějakého přeci jenom ukážete, buďte si jistí, že vám dá pěstí za to, že se na něj díváte, nedej bože ukazujete. Nenápadně postávají na zastávkách a v obchodech. Ne, nejsou to tajní agenti, jsou to prostě zloději. Samotné jejich chování je urážlivé. Stačí jim pohlédnout do tváře a z té grimasy máte zkažený celý optimisticky vyhlížející den.

Na sídlištích, kde žijí, se lidé bojí, je zde hluk a nepořádek. Neustále si stěžují, že jsme rasisté omezujeme jejich svobodu. Člověk si nemůže o nich přečíst žádný článek v novinách. Dva neznámí mladící přepadli a okradli studenta v parku „na sadech“. To je vše, co se objevilo v tisku. Je to spravedlivé, že už si nemůžeme přečíst pravdu? Vypadá to, jako by byli výsledkem nepovedeného laboratorního pokusu a my se to snažili ukrýt před celým světem. Dostávají na podporách více peněz než mnohý slušný pracující občan.. Málokdy je vidíte sedět ve starých ojetých autech. Většinou jen samé nové BMW, Mercedes a jiné. Na krku nosí zlaté řetězy a na rukách masivní prsteny. Být mnou , tak bych všechny uzavřel do izolované části města, kde bych jim dal práci a byt. Myslíte, že by přestali krást. Ne, určitě ne, oni to prostě mají v krvi. Ať si dál přepadávají s nožem v ruce, ale sami sebe. Rovný rovného. Je to možná příliš drastické, ale já jiné řešení nevidím. Zašli už příliš daleko. Chtějí rovnoprávnost a přesto pořád chtějí nějaké výhody. Dobře, chápu, že jsou karty rozdány a že si to někdo prostě umí zařídit, ale ať si nestěžují. Prý pro ně není žádná práce. Ale proč? Protože 70% jich je negramotných a ten zbytek? Nic moc. Nechodí do školy, místo toho někde radši kradou. Policisté se jich pomalu nesmějí dotknout, natož je vyslýchat, neboť by jim mohli udělat psychickou újmu na celý život. Anebo si vymyslí, že jsou retardovaní, a tím pádem nemohou být odsouzeni. Stejně tak mohou poslat krást malé kluky, kterým samozřejmě není ještě 15, takže se pěkně ohřejou na policejní stanici a po hodině vycházejí z širokým úsměvem. Říká se, že na pšeničném poli se občas najde plevel, ale zde to platí přesně naopak.

Jenže je to jako házení hrachu na zeď. Na závěr bych chtěl vzkázat této utlačované rasové menšině, že mohou být nakonec rádi, že nejsem prezident. I hate gypsies!!!