Může znamenat víc, než to vypadá....

Seděla v trávě, rukama si objímala kolena a nevěděla, jestli se má smát a nebo plakat.
Po těle jí naskočila husí kůže. Usmála se při vzpomínce na ten den, kdy se cítila jako Někdo. Nechala stékat slzy a s nimi odejít i své staré Já.
Zakřičela.., byl to výkřik úlevy, protože konečně byla sama sebou, a taky výkřik zoufalství protože něco skončilo. Něco musí nechat být a nikdy se k tomu už nevracet.
´Bože´, a to bolelo nejvíc..jakoby umírala a přitom se znova narodila.
Věděla, že je to jen dočasný pocit, že další den bude všechno jako dřív..ale dnes bylo všechno… dokonalé.
Kdyby byl každý den takový, všechno by bylo jinak.
Kdyby to bylo jinak, neseděla by tady.
Kdyby neseděla tady a necítila  tíhu toho cínového vojáčka v ruce, možná by se zničil celý svět, protože v tom vojáčkovi bylo něco kouzelného, v jeho výrazu bylo něco tak neodolatelného…tak nebojácného!
A ona najednou dostala strach, že ten vojáček se roztříští o kamennou podlahu jejího chladného domova.
Šedé oči té dívky se ještě více zalily slzami, ale úsměv na tváři jí nezmizel. Její bílé, studené prsty sevřely pevněji dlaň, v níž držela vojáčka, který byl možná středem celého ( nebo snad celých ) vesmírů.
Její roztřesené rty se pokusily něco říct, ale nemohly. Nešlo to. 
Ta dívka si jen lehla do trávy, nehty si zarývala do sevřené dlaně až se v nich objevily krvavé půlměsíčky.
Nechala vítr, aby ji unášel  sebou – nechala se unášet svým snem.

Dívka, která kdysi ležela na louce se svým vojáčkem z chladného cínu, už dávno není dívka, ale žena a dávno už ztratila onoho vojáčka.
Ale přesto dodnes chodí s trpkou vzpomínkou na tu hloupou hračku, která nikdy hračkou nebyla…
Byla středem celého jsoucna…