|
<<
Červenec
>>
|
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| 1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
| 8 |
9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
| 15 |
16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
| 22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
| 29 |
30 |
31 |
| | | |
|
Stránku si právě čte 12 lidí.
|
|
Komentáře
ke článku: Zmrzlé Jaro a vypelichaný Samet
(ze dne 16.11.2006, autor článku: Ivo-Hary)
************** * **************
Zmrzlé Jaro a vypelichaný Samet
… nějaké to zamyšlení nad pozoruhodnými datumy s číslicemi 68 - 89 v 20. století
Sice jsem na diskusním fóru napsal Histesovi, že na takovou úvahu nemám
čas ani energii, ale toto je jedna z nabídek, jaké se neodmítají. A tak
odkládám vše, co mám rozdělané, pokud nepřijde opravdová pohroma
(škoda, Pohroma Katka, ta by přijít mohla ...), a naťukám ryze
subjektivní a zcela naivní zamyšlení k řečenému.
Ano naivní, protože já stále věřím, že to co se jako dobré nabízí, dobré také je, dokud se neprokáže opak. Včetně politiky ...
Tzv.
rozum brát, jsem začal koncem 50. a začátkem 60. let. Slova "padesátá
léta" mají zlověstnou příchuť a i když se mne přímo nedotýkala (až na
to, že jeden můj příbuzný z otcovy rodiny měl navržený trest smrti za
studentský "protistátní" spolek - naštěstí se mu nějak podařilo
uprchnout a vedl spokojený život v Maroku, o tom se však mluvilo jen
pouze okrajově jako vůbec o všem takovém). Ve škole jsme poctivě žrali
krmni o vedoucí úloze SSSR, o budování komunismu a o zlém kapitalismu,
našimi hrdiny byli husité, rudí kozáci Čapajevovci a partyzáni z 2.
světové války.
O vedoucí úloze strany nikdo nepochyboval i když k
jejím představitelův vládla velká opatrnost a nevraživost jako k nové
šlechtě. Jistě, malinko jsme pamatovali otřes pádu Stalina a kultu
osobnosti, v praxi to však neznamenalo nic, jen jedna stranická klika
vyměnila druhou.
Do toho přišlo Jaro 68. Magické číslo, kdy za
mořem jeli naplno Hipies, v celé západní Evropě řádily levicové
studentské demonstrace a u nás naopak se nějak projevovala únava
materiálu tuhého levicového režimu.
Začínalo to postupně, téměř
nepozorovaně. Ale najednou se začali odvažovat humoristé a dotýkat se
předtím zapovězených témat, například v jednom skeči komik předvádějící
řečníka na schůzi použil místo "soudruzi a soudružky" výrazy "souzi a
soušky", což bylo typické pro tehdejšího nejvyššího straníka a
prezidenta Antonína Novotného - věc předtím neslýchaná. V kultuře se
rozjížděla nová vlna, knihy a filmy o tématech předtím řekněme
nepovolených a novináři a spisovatelé otevřeně mluvili o komunistických
přehmatech. Až potom jsem si všiml, že se začínají propagovat jacísi
"Muži ledna" - Dubček, Svoboda, Černík a Smrkovský - kteří to jako
začli - no dejme tomu, řekl jsem si a vzal to tak. (Malinko předběhnu -
Dubček a Svoboda podepsali po roce a půl pendrekový zákon, umožňující
zmasakrovat ty, kteří bláhově za ně ještě demonstrovali, Černík se stal
naprosto loajálním husákovským straníkem a Smrkovský myslím taky
všechno odvolal - to ale nevím, ale ani to hledat nebudu. Nakonec byl
Dubček uklizen do Turecka jako vyslanec a pokojně dožil penze, než jeho
mýtus oživil rok 89., Svoboda se stal poslušným přitakávačem a později
naším nejdéle umírajícím prezidentem. - Co to ovšem bylo proti
Brežněvovi, kterého vodili po konferencích a návštěvách jako
bezvládného panáka).
Do té doby mocné organizace ČSM a Pionýr
náhle skončily s monopolem a lidi si mohli zas založit, co chtěli -
Junáka, USU a kdoví co ještě ..
Doba to byla krásná - plná
otevřenosti diskusí a nadějí na život "s lidskou tváří" - ale i obav,
jestli nám to "na východě" projde. Jak víte, neprošlo. Mně bylo 16 let,
20. srpna jsem odjel se školou na chmelovou brigádu, večer jsme vesele
zpívali u ohýnku, dokonce i Kaťušu a jiné ruské písničky, jen tak pro
srandu, že už se to může zlehčovat, no a ráno bylo po srandě, probudili
jsme se do "spřátelené pomoci", kdy jsme poslouchali vysílání z Prahy
přepojené na obecní rozhlas, včetně závěrečné hymny podbarvené střelbou
... Po čtyřech dnech si nás odvezli k rodinám, po dalších 4 dnech jsme
jeli znova zachránit úrodu, když bylo jasné, že už k ničemu
nebezpečnému, nehledě na tisíce vojáku s ostrou municí, nedojde. Na
podzim jsme stihli navštívit Národní muzeum s rozstřílenou fasádou a
stropy a ještě v roce 1970 jsme měli v maturitních otázkách
Solženicyna. (Však náš učitel skončil zakrátko u lopaty a nakonec v něm
poměry zahubily vůli žít ...)
Pak to probíhalo jak známo. Po
dubnu roku 69 se budovaly pozice nového vedení, pak se přitáhly opratě,
udělaly čistky, vážení lidé a odborníci skončili jako pomocní dělníci a
popeláři, jiní si zase moc pomohli - byla to volba. "Zrádci národa" z
68. - Indra, Kolder a zvlášť očividně Biľak byli odměněni vysokými
funkcemi. Něco přetrvávalo jako dlouhá vlečka, např. dlouho se na
vysoké škole oslovovalo "pane profesore", než i tam vítězně vtáhli s
novou dravou generací soudruzi. To už jsem byl v praktickém životě a
snažil se žít, jak to šlo. Takové okýnko do světa v podobě rockové
muziky a občas povolených západních filmů zůstalo, zcela nesouměřitelné
přes všechnu novodobou cenzuru s neprodyšností 50. let., atd. ...
Tak
jsem samozřejmě listopad 89 uvítal jako spásu - najednou se zcela
otevřeně začalo mluvit o všem, národ - oba národy se opět zdály
jednotné jako v r. 68, zas byla radost chodit po ulicích a číst
samovyvřelé plakáty mapující společné mínění. Já, v té době uklizený do
malé slovenské vesničky poblíž Nitry jako čerstvý a ukázkově
podpantoflový manžel, jehož žena neskrývala nedůvěru ke všem těm
změnám, jsem se do ničeho nezapojoval. Až potom jsem zjistil, že
všichni moji nejbližší známí z bývalého bydliště zakládali Občanské
fórum, případně jezdili na demonstrace do Prahy - zůstat s nimi, možná
bych byl dnes v parlamentě - nebo spíše v průšvihu, jak se znám...
Dodnes
se lidé hádají, zda to byla revoluce vedená "hrdiny třetího odboje",
nebo prosté předání moci dohodou "koupeným figurkám". To prostě
neřeším. Jsem rád že to přišlo a přes všechny negativní politické a
společenské jevy věřím, že tento způsob řízení a rozvíjení státu,
jakkoliv se "zdá poněkud nešťastným", má podle mne budoucnost a věřím,
že to nakonec dopadne dobře (byť jsem nedávno napsal že "dobré konce
jsou jen pro pitomce" - to bylo v zápalu "tvůrčího nadšení" a ovšem k
jinému tématu)
Je tu v porovnání roku 68 a 89 (magie těchto
číslic otočením o 180 st. si všimli lidi hned) jeden velký rozdíl. V 68
roce byly změny možná iniciované i mimo KSČ, ale potom byly řízené
lidmi přímo z vysokého vedení strany a málokdo její vedoucí úlohu
zpochybňoval - nějak se to zdálo možné, že by to mohla vést dále v
novém duchu. Tenkrát slovo disident neexistovalo, byli pouze emigranti
venku (zakrátko měla přijít další mohutná vlna).
Kdežto v roce 89,
se s komunisty už nepočítalo. Že vývoj šel trochu jinak, to všichni
vidíme a odsouvám to mimo rámec této úvahy.
|
Zobrazit článek Zmrzlé Jaro a vypelichaný Samet
|
|
