Básníci, jejichž jména se z české poezie vytrácejí. Dříve záměrně a nuceně, dnes pro nezájem o tuto oblast literatury. Jsme svědky sáhodlouhých rozborů Bezruče či Seiferta (při vší úctě k nim), ale poezie, která by nám mohla být bližší se nedostává ke slovu.
Pavel Šrut je básník, textař a překladatel. Patří ke generaci narozené okolo roku 1940, tedy oněch básníků, kteří se velkou měrou podíleli na explozi české poezie v šedesátých letech. Jména jako Wernisch, Brousek, Topinka a Kabeš jsou trvale zapsána v paměti literárních dějin. Pavel Šrut nevyčníval tehdy a nevyčnívá ani dnes. Jeho poezie dosud nezažila sáhodlouhé rozbory, opěvování, ani nebyla terčem nesmlouvavých odsudků a kritik. A tak je tomu dodnes. Šrutovy básně jsou neokázalé, oplývají formální virtuozitou a působivou lyrickou zkratkou, či jinde ironickým šlehem. Reflektují jeho životní cestu s nadhledem, dávají nahlédnout do jeho příjemného vnitřního vesmíru. Jejich působivost je v metafoře, nadhledu, vnímavosti a humoru. Není na škodu si připomenout jeho skvělé texty Kolej Yesterday a texty zhudebněné Michalem Prokopem a Petrem Skoumalem. Vybral jsem básně z jeho druhé a třetí sbírky. Přehlásky (1967) a Červotočivé světlo (1969) jsou sbírky, které jsou mi z jeho tvorby velmi blízké.
Balada
Ticho a modré peří.
To znám.
Chycené v keři.
Podřezávají kohoutka.
To znám.
Chycený do poutka.
Výkřik a bílé peří.
To znám.
Chycený v keři.
Podřezávají slepičku.
To znám.
Chycená na kličku.
Hony a dychtivý psí čenich.
To znám.
Chycený v obklíčení.
To znám.
Chycený v lásce, která tě hostí
morkem z tvé vlastní kosti.
Atonální bižutérie
Bylo nebylo. Většinou není.
Z dobrého přetrvalo zlé.
Z dětství mi klepou na ostění
princezny oplzlé.
ŘÍDKÝ JE ŘÍJEN
a v celém domě jediný
rozeschlý džber. Červotočivé
světlo pracuje,
Ze stromů píšťaly, a já
nikde. A pavouček zatím
sliní vlákno jako
kdyby už svítání...
Je. Je daleko
kamkoliv, je hluboko odevšad.
Bojím se přes dvůr,
tam skořápky a nať.
KŘIK BAŽANTA
dávivý, zase jindy v krátkém
slunci. Otec se smeká
za ním po listí,
Které odsává zemi olej,
kronikář tohoto stěhovavého
měsíce, s naběhlým
hřebínkem, kohout
Na šípkových plotech. Je
pozdě, u nás, má žena
to ví, už jenom pýcha
mne nutí hledat znak
Pro sykot dřeva vzníceného
deštěm, křik bažanta
a kámen, který se, než
usnu, převaluje ve zdi.
***
Slova se mění, stejná řeč.
Nacházíme jen to, s čím se míjíme.
Poblíž a nikdy blízko.
Umíme promlouvat jen mlčením.
Jsem vyzáblý a vrhám kyprý stín.
Daleko, ale nikdy vzdálen.
Umím se hájit jen vlastní obžalobou.
Kámen dne padá.
Kámen dna.
