.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Srpen  >>
PoÚtStČtSoNe
     1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31       

 .: Online
Stránku si právě čtou 4 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Devítiletý Axel Lonelake
(ze dne 21.06.2007, autor článku: Jakub Raida)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Devítiletý Axel Lonelake
Axel Lonelake, mladý školák, který je podle odborníků "mentálně postižený", zase zestárl o další rok a musí si prožívat vše, co s tím souvisí.

Ahoj, lidi, tak jsem zase tady a mluvím s vámi. Jsem zase o rok starší a přesně vím, kolik let mi je – osm, teda vlastně už devět. Brian mi řekl, že to už jsem napůl dospělák, protože devět je půlka od osmnácti. Umím taky už docela dobře psát a píšu všechny možné nápady, které mě napadnou. Tak jsem se jednou rozhodl, že taky napíšu knížku, vzal jsem si papíry a začal na psát ten příběh. Byl o kovbojovi, který se toulá světem a zabíjí mimozemšťany. Jenže pak jsem se podíval na moje písmenka a na písmenka v knížce a ta moje vůbec nevypadala tak rovně a pěkně, tak jsem všechny ty papíry i s tužkou zahodil do kouta a šel se radši dívat na televizi.
„Tak co, napsal jsi už tu knížku?“ zeptala se mě mamka.
„Ne,“ zavrčel jsem, protože jsem měl úplně zkaženou náladu na celý den a musel jsem si pořád lámat hlavu s tím, proč všichni píšou do knih tak pěkně, jenom já to neumím a navíc, proč mě ve škole naučili nějaké úplně špatné písmo, plné obloučků a kudrlinek, když takové do knížek vůbec nepatří? Musel jsem o tom tak moc přemýšlet, že jsem ani nestíhal vnímat, co je v té televizi, což je škoda, protože tam byl takový seriál, kde zvířata chodí po zadních a mluví a oblíkají se jako lidi, no, já jsem se na něho nikdy sice nedíval, ale Magda se na něho prý dívá odjakživa a pořád mi ve škole vyprávěla, jak paní Veverková vysvětlovala recept na marmeládový koláč a jak si pan Žabák omylem do upečeného koláče sedl a špinavé kalhoty mu pak ukradl bídák Krtek pod mizernou záminkou, že mu je vypere, usuší a za drobný příplatek ještě přišije kapsy, no, tak jsem se na to teda taky začal dívat a od té doby jsme to měli s Magdou tak rozdělené, že když se nedívala ona, tak jsem to vyprávěl já a když jsem měl třeba já zakázanou televizi, například proto, že jsem u dědy rozbil balónem okno, i když děda říkal „to je dobrý, stejně bylo špinavý a mně se to nechtělo mýt“, ale táta řekl „jen ať se učí mít za činy zodpovědnost“ a mamka mu šeptala, že já přece zodpovědnost mít nemusím a ať si uvědomí, že nejsem jako každé jiné dítě, což je pravda, protože já nejsem žádné dítě, ale poloviční dospělák, Brian to vypočítal, jestli tomu nevěříte, tak si to klidně přepočítejte a můžete použít i prsty, já se vám za to smát nebudu, no, tak teda, když jsem já neviděl Kouzelnou paseku, protože tak se ten seriál jmenuje, tak mi Magda vyprávěla, co se tam všechno stalo, jenže abych pravdu řek, poslední dobou je to spíš Magda, kdo se na ni často zapomene podívat, což nechápu, vždycky přece říkala, jak je to skvělý pořad, a teď se dokonce občas tváří, jako by ji ani už nezajímalo, co je na Kouzelné pasece nového, ale když se zeptám, jestli to vůbec chce slyšet, tak se jenom usměje a řekne, že jo a ať jí to vyprávím a najednou jí to zase všechno zajímá.
„Proč ne?“ divila se mamka.
„Protože… …protože…“ vyhrkl jsem, ale pak, nevím, jestli se vám to taky stává, ale najednou jsem nevěděl, co chci říct, i když jsem něco říct určitě chtěl – to se mi stává občas třeba ve škole.
„Nevěděl jsi už jak dál?“ zkusila to mamka.
„To ne… …ale neumím psát taková pěkná písmenka, jako jsou ve všech knížkách. A neumím ti listy tak pěkně scvaknout… …prostě to nejde… …je to k ničemu. Už nechci psát žádné blbé knížky!“
„Počkej, ty si myslíš…“ řekla a pak se najednou rozesmála.
Snažila se svůj až příliš očividný smích zbaběle skrýt dlaní před ústy a sevřenými rty, čímž mě rozzlobila ještě víc. Naštvaně jsem se zvedl, vypnul televizi, zrovna když se pan Žabák s bídákem Krtkem hádali o vlastnictví kalhot, a začal schválně hlasitě dupat po schodech nahoru, do svého pokoje.
„Počkej,“ odložila mamka nádobí, které až do té doby myla, a vyběhla za mnou po schodech.
„Proč se mi směješ?“ křikl jsem na ni. „Víš co? Brian taky neumí psát taková písmena!“
Bouchl jsem za sebou dveřmi a prudce skočil na postel. Ležel jsem na boku, zuřivě funěl a naštvaně se díval na stínítko lampičky vedle postele. V noci dělá ta lampička takový zvláštní hnědý pruh na zdi a taky trochu bzučí, ale to slyším, jenom když je okolo úplné ticho, což není zas takový problém, protože kolem našeho domu nevede ani silnice, ani tady není město, dokonce tady ani není žádné bojiště, no, snad jenom ten hmyz v lese tak divně chrčí, bzučí a jinak otravuje – jednou jsem se ptal, proč to dělá, jestli nás chce vyhnat z domu, nebo naopak nalákat do lesa a tam sežrat, ale Brian říkal, že to on tak dělá nohama a křídly a já jsem mu odpověděl, že jsem nechtěl vědět, čím to dělá, ale proč to dělá. Dveře se pomalu otevřely a mamka do nich plíživě a potichu strčila hlavu. Jestli se chtěla do pokoje nepozorovaně vkrást, tak se jí to totálně nepovedlo. Zavrčel jsem a zahrabal trucovitě hlavu do polštáře.
„Nemusíš se hned urážet,“ řekla. „Nechtěla jsem se ti posmívat. Víš, to vůbec nevadí, že nepíšeš taková písmenka – nikdo na celém světě je totiž takhle nepíše.“
„Ne? A kdo teda udělal všechny ty knížky?“
„Ty tiskne tiskárna. Stroje, víš?“
„Fakt?“ divil jsem se a zvedal hlavu.
Takže knížky nesmí psát lidi, píšou je jenom tiskárny. Zajímalo by mě, jestli ten Joyce, co napsal tu tlustou knížku, kterou jsem ještě nikdy nepřečetl, protože je taková složitá, je taky tiskárna.
„A kde žijou ty tiskárny?“ zeptal jsem se.
„Tiskárny nežijí, jsou to jen stroje – jako televize. Spisovatelé píší knihy tak jako ty – tužkou, pak to nějaká sekretářka napíše na počítači a ten počítač je spojený s tiskárnou, která to vytiskne.“
„Takže tiskárna to za mě přepíše, aby to bylo pěkné?“
Když kývla hlavou, tak už jsem běžel ze schodů dolů a rovnou zpátky k papírům a psaní. Od té doby jsem často něco psal a pak to ukazoval ve škole Magdě a taky někdy Brianovi.

Jednou jsme se šli zase podívat domů za vránou a já jsem s sebou vzal nový příběh – tenhle byl o tom, jak na Kouzelnou paseku přiletěla paní Vrána, protože jsme se s Magdou shodli, že ta na pasece určitě chybí. Dneska jsem se rozhodl, že to dám i té naší vráně k přečtení, aby nám na to řekla svůj názor.
„Podívej, jak se jí to pěkně zahojilo,“ ukazovala Magda na černé křídlo.
„Kde zase jsi, holka jedna zatracená!“ ozval se najednou křik, až jsem se lekl a trochu loktem pobořil vránin domeček, jak jsem se otáčel.
Kulhal k nám Magdin taťka. Magda se chytla mojeho rukávu, ale její taťka ji odtrhl, což nemusel, protože jestli se bál, že mám špinavou bundu, tak to bylo bezpředmětné, mamka mi ji totiž v sobotu prala, a dal Magdě pohlavek.
„Huso hloupá,“ křičel po ní, zatímco přidával další rány. „Rozlila jsi v kuchyni vodu a šla klidně ven? S tím je teď konec, rozumíš? Jenom se doma flákáš, musím tě živit a…“
Pak se na chvilku zarazil a podíval na mě.
„Na co ty koukáš! Koukej zmizet!“ štěkl na mě, až se mi srdce rozbušilo a přivřel jsem oči, ani jsem se však nehnul.
„Jsi jako ta tvoje matka, stejná mrcha lenivá, jenom bys někde lítala… …co ty tady sakra ještě děláš? Neřekl jsem dost jasně, že máš vypadnout? Ty se klidně celý den válej v bahně, ale moje dcera mi nikde po kopcích s debilem lítat nebude, rozumíš, pitomečku? No tak, na co ještě čumíš, mám si na tebe vzít klacek?“
Vyplázl jsem na něho jazyk, protože mi připadal jako zlý.
„No počkej, ty pacholku!“ zařval a ulomil ze stromu větev.
Ani jsem to necítil, když tu větev o mě několika zásahy, jak jsem byl naštvaný, jenom jsem cítil, jak mám strašně horké uši a třese se mi brada. Pak jsem pustil papíry a utíkal pryč. Když jsem se otočil, viděl jsem, jak stránky moji nové knihy krouží kolem kabelů, které vycházely z té černé skříňky a vedly až někam nad les, a jak pan Ipsum táhne vzpouzející Magdu po cestičce. Když jsem běžel domů, tak bylo všechno kolem mě takové rozmazané, tak jsem ani pořádně neviděl na cestu.

Doma se mě rodiče ptali, co se stalo, a já jsem jim to všechno vyprávěl, tak se mi podívali na záda a mamka řekla „Ježíšmarja“ a zakryla si zase pusu, táta jen vstal, rozhazoval bezvládně rukama a chodil po pokoji, a děda, který byl zrovna u nás půjčit si plechovku barvy na nové okno, řekl silným hlasem mému otci: „No tak, Davide, to nic neuděláš? Necháš si takhle mlátit synka cizím chlapem? Slyšíš mě? Co uděláš?“
Ale taťka jako by ho neposlouchal, opřel se o zeď, pak zase přešel pokoj a řekl: „Hned v pondělí si s ním vážně promluvím.“
„To je k ničemu,“ řekl děda, „když jsi ty takový slaboch, vyřeším to já!“
Praštil s plechovkou o stůl, až trochu zelené barvy vyšplíchlo a udělalo na dřevě zelený kroužek. Taťka si stoupl dědovi do cesty.
„Ne!“ řekl.
„Uhni,“ vykřikl najednou děda, odstrčil taťku a vyšel ze dveří.
Přes okno jsem viděl, jak si venku bere do ruky svou těžkou dubovou vycházkovou hůl a odchází rychlým krokem pryč. Mamka zatím klečela u mě, ale dívala se na taťku.
„Co jsem měl dělat?“ vykřikl on a rozhodil rukama. „To se zahojí…“
„Třeba ale nestačí vždycky jenom čekat, až to všechno přejde!“ řekla mamka.
„Spáchal hřích, měl jsem spáchat další? Zatraceně!“
Otevřel dveře a taky odešel ven. Před oknem se ale zastavil a jenom tak se díval směrem k lesu. Když jsem v noci spal, pálila mě záda.

Na druhý den vypadala Magda tak nějak unaveně a nešťastně a když jsme se šli podívat na vránu, drželi jsme se za ruce, i když už nejsme žádní prvňáci nebo malé dětičky. Říkala mi, že její táta je v nemocnici, má prý naštípnutou klíční kost a hrudní kostí proraženou plíci.
„Spadl večer ze schodů, říkal to doktorovi. Měl si zlámat vaz…“ řekla k tomu Magda.
Abych nezapomněl, vrána se za pár týdnů vyléčila a my jsme ji vypustili do vzduchu. Ani se jí moc nechtělo odletět, pořád poposedala po větvích, ale nakonec zamávala křídly a byla menší a menší a menší až z ní byla jenom taková černá tečka a i ta tečka nakonec zmizela.

A děda strávil celé léto s rukou v sádře. Prý taky spadl ze schodů. To by mě zajímalo, proč se poslední dobou staví tak nestabilní schodiště…


 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz