.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Září  >>
PoÚtStČtSoNe
       1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30       

 .: Online
Stránku si právě čtou 3 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Poslední kapka
(ze dne 01.07.2007, autor článku: señorita chiquita)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Poslední kapka


Rozsvítit, zhasnout. 6:00. Sestra vchází do dveří, naklepává injekční stříkačku. V žilách mám znova kousek života. Cítím, jak se krví prolíná k srdci a od srdce pryč. Zpozoruji více světla v pokoji. Sestra roztahuje žaluzie. Na mou postel dopadají ostré paprsky brzkého ranního slunce. Gumovými hadičkami vtáhnu do plic doušek vzduchu a matně zasípám nesrozumitelný požadavek. Sestra se otočí: „Ano?“ Třepoucím se prstem ukážu na sklenku vody. „Aha, pít, jistě.“ Přistoupí ke mně a přiloží sklenku vody k mým rtům. Z chodby se ozývá stoupající šum právě započatého pracovního dne. Sestra odchází, neboť její pracovní povinnosti u mého lůžka skončily. Zabouchne za sebou dveře, zůstávám v opuštěném ztichlém pokoji. 
Další hodina se překlenula přes svůj vrchol. Křeče ochromují všechny části mého těla. Marně se pokouším ovládnout alespoň levačku a zmáčknout tlačítko k přivolání pomoci. Nic! Do hajzlu, pomozte mi někdo! Chce se mi řvát jak děcku po narození, ale nemůžu, hlasivky mám úplně v háji. Nedá, nedá ne…to se nedá vydržet! Ani nevím jak se hroutím z postele na zem. V momentě se rozrazí dveře a přibíhá ke mně spásná stříkačka s uklidňujícím lékem. Zřízenec a nějaká nová sestra mě zvedají zpátky na postel. Zklidním se a nezbyde mi nic jiného než usnout. 
Z poměrně poklidného spánku – po těch „oblbovácích“ vás neděsí noční můry a necítíte bolest – mě vyruší až šúdrování uklizečky. Je těsně před obědem a zmíněná dobře prostorově řešená dáma je značně otrávená svou prací. Zakopne o odpadkový koš, přičemž utrousí nějaké zadnice na adresu plastového požírače bince. Třeští mi hlava a srdce se mi zadrhává v nepravidelném rytmu. Očima vzhlédnu k zpola zaplněné kapačce. Jakoby měřila čas, který tady ještě zůstanu. 
Ve dvě se ukázala vizita s několika doktory  v čele s primářem. Komentáře jsem neslyšela – tolik mi hučí v uších, víc a víc…ježišikriste vypněte to už někdo! Slyším hlasy, vidím míhat se stíny na zdi. Znetvořené obličeje, usmívající se černovlasé chlapce v červených splývavých hábitech – pochodují z rohu do rohu, předříkavájí hrdelním hlasem zlověstné modlitby. Jejich hlasy mi zalézají až do střev. A v kapačce je míň a míň.  
Přerývaně dýchám už nejmíň dvě hodiny. Nebo možná taky jen dvě minuty, protože čas je najednou jen orientační pojem bez hlubšího smyslu. Už asi třikrát přišla sestra a něco mi píchla a pořád se vrací. Posílám ji pryč, ale ona mi stále něco říká a vytahuje tu svou jehlu. Už nemám dost sil, abych ji jí vrazila mezi oči. To bych nejraději udělala. Možná je to jen déjá vu, či co. Nerozpoznávám nic. Zhola naprosto nic. Splývají mi stěny s lidmi a lidé s okny a okna s mou postelí. Všechno je obrovský kubistický rozpatlaný obraz, který se mě snaží sežrat, nacpat si mě mezi housky svého rámu a udělat si ze mě bagetu na svačinu.
Do prdele se vším. Seru na to ležet tady a nechat kolem sebe tancovat bludy! Vyškubla jsem tu spoustu hadiček z těla a začínám bojovat s kapačkou. Už je v ní jen na dně. Nenadálý tlak mě třískne po hlavě. Omdlívám a ocitám se v prostoru. Bez konce. Jen bílo, bílo a všechno to bílo pokračuje pořád dál a dál. Až teď! Zleva dveře, zprava dveře! Jedny krásné – kované s černou klikou a druhé dřevěné ztrouchnivělé…Tak otvírám ty kované napravo. A z kapačky protéká hadičkou poslední kapka do mých žil
.


 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz