.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Září  >>
PoÚtStČtSoNe
       1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30       

 .: Online
Stránku si právě čte 7 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Časové znamení ohlásí deset hodin
(ze dne 03.07.2007, autor článku: V. Hasalík)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Časové znamení ohlásí deset hodin
Slohová práce do češtiny, psaná někdy na konci minulého roku. Zajímal by mě váš názor.

„Časové znamení ohlásí deset hodin“   

            Vkradlo se do těch, co čekali na vlak. Jako nehynoucí píle. Jako neslyšitelný křik němého co do kalichů bílých růží zpívá svou píseň. A růže to tajemství drží. Nebyl to dlouhý zvuk… jen… slabý signál pro usínající. A většině stejně zase spadla hlava, až dozněl. Vlak nepřijížděl. Vánoční Praha, Hlavní nádraží.

            Křach! Na zem spadla lahev a rozlila se. Dvě vychrtlé osoby se ihned sklonily a začaly slizovat. Byli tací, kteří ještě měli jakýs práh sebezáporu, ti se jen dívali. Kdosi z nich si přitáh šedesátkovou blůzu pevněji kolem ramen. Z očí kypěla odevzdanost. Blízkost osudu. Smíření. Ale hlouběji byl stále ještě odpor. Připadal jsem si jako na apelu v Auschwitz. To ticho. Jen semtam přerušené tupým dopadem hlavy na plochu apelplacu. Dvacet židů s houslemi. „Arbeit macht frei“. Jako kdybych to zažil. Tady, šedesát let poté. Dneska jsem se cítil jako Remarque. Taky jsem byl odhodlaný popsat peklo. Taky jsem ho nikdy nezažil. Doba se mění, lidi ne. Lidi… jsou sviňe. I já! Čím pomáhám, že se tady před desátou chodím dívat na bídu? A čerpat sílu pro další den? Bylo mi špatně. Kvůli všemu. Kvůli mně. Zvedl jsem se, zavřel blok, versatilku do tašky. Zasunul jsem židli. Smetl drobky a vyhodil kelímek. Mají tu hnusné kafe. Byl jsem na odchodu, když mě kdosi oslovil. „Korunu!“ zašeptal a už ani neprosil. Byl to jeden ze samotářů, žebral vždycky sám a nikdy jsem ho neslyšel promluvit. To „prosím“ obsáhl už v dialektu. Připomínal mi štvaný kus co zhasíná. Oči zvířete. A smrad. Vytáhl jsem z kapsy dvacet korun a podal jsem. Jeho výraz se nezměnil, jen mi vtiskl do ruky lístek. S myšlenkou na poslední tramvaj jsem ho strčil do kapsy a spěšně odešel…

            …Doma jsem lístek otevřel. Páchl burčákem. Zkyslým. Nebyl jsem s to z něj něco přečíst, ale po chvíli se to povedlo. A co jsem tam viděl, vyrazilo dech. Vytržená stránka. A na ní báseň. Rukopis. Poezii bych nečekal. V něčem mi připomínala Holana, v něčem Skácela. Tu báseň jsem rychle přepsal a uložil. Byla jako víno. Hořká. A in vino veritas. Tu noc jsem nemohl usnout. Byl jsem rozrušený. To, co jsem tam četl, jsem nikdy nezapomenul. Byla to slova. Lidská. A těch je v poezii málo. Probudil jsem se do sychravé soboty bez sněhu. Zima bez vloček je jak smrt bez smutku. Vydechl jsem. Sbalil se a zamířil na Hlavní. Včera jsem se zapřísáhl, že toho člověka najdu a vyvedu z pekla.

            K poledni jsem přestával věřit, že se mi to podaří. On byl pro mě jistotou všednosti, seděl s železnou pravidelností na stejném místě, blízko novinového stánku. Krmil holuby z toho co vyžebral. A ti mu za to byli přáteli. Jedinými. Dnes jsem neviděl přeletět ani jednoho. A i to mě zneklidňovalo. Titanik mých idejí narazil. Prastarý symbol naděje nevzplál, nezemřel, on prostě nebyl.

            Zkusil jsem to podruhé. Pomalým krokem jsem se přibližoval jedné skupince bezdomovců a podřepl před ně. „Dobrý,“ řekl jsem. Oni jen zvedli hlavu, někteří ani to ne. „Hledám toho, co tu krmíval holuby, neviděli jste ho?“ uvedl jsem na pravou míru. Bez odpovědi. Uvědomil jsem si, že to z nich jen tak nedostanu. Odešel jsem koupit štangli salámu a deset rohlíků. Položil jsem salám a rohlíky před sebe a uskočil v domnění, že se na to vrhnou jako tlupa krys. Ale důstojnost ještě neztratili. Trochu jsem se lekl, když mě kdosi chytil za nohu. Trhnul jsem sebou… byl to Slepý… říkají mu Ahasver. Starý. Žid. Pravil: „Toho včera odvezli.“ „Má to za sebou.“ A já jen pokýval hlavou, v koutku lehký smích.

            Requiestam in pacem



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz