Jen vlnění studené vody mi omývalo kůži na nohou. Byla pod nimi třpytivá a neskutečně hebká. Nehty na palcích se leskly jak šupiny říčních ryb. Řeka šuměla, šuměla tiše. V korunách okolních stromů seděli ptáci – mlčeli. Naslouchali šumění řeky, jejímu proudu - nikde nezačínajícímu a nikde nekončícímu. Vlnky stoupaly ke kolenům. Husí kůže mi naskakovala z toho chladu – nebo z něčeho jiného?

Je ráno. Mám v rukou sluneční svit a v očích denní světlo. Voda z mého snu je zapomenuta. Zmizela z mé mysli, neexistuje. Ale protéká mým podvědomím. Chladivá, čistá. Možná proto je mi zima celý den. Možná proto mě přepadá zvláštní mámení jen při pohledu na sklenici čiré vody. A tak celý den nemůžu pít. Mám suchem stažené hrdlo. Nedokážu však chytit sklenici do ruky a napít se.

Hladina se pod koleny houpala ve stejném rytmu jako moje mysl – tichá, nerušená. Čas kolem plynul, ve mně stál. Svět se hýbal sám pro sebe, pro mě zůstával kamenný. Jen ta řeka plynula svým tempem, vypovídala svůj vlastní příběh. Mluvila na mě ševelivou řečí – srozumitelnou jen pro nás dvě. Tou zurčící morseovkou – vyklepávající vše – nekonečné všeobsažné vše. Voda vzlínala vzduchovými puklinami na má stehna. Třásla jsem se zimou – nebo čím vlastně?

Dnes prší. Kapky se rozlévají po oknech. Z neznámého důvodu jsem omráčená horečkou. Ztuhlé nohy odmítají vstát z postele. Zůstávám tedy ležet. Pod kupou peřin stále mrznu a zároveň hořím. Na zpocené tělo se lepí přikrývka. Třicet devět, čtyřicet, na termostatu dvacet dva…a stále vlažná zima. Zvoní telefon – ať si. Nezvedám, nekomunikuji. Zvoní stále jak hrana na poslední pochod. Mdloby se mnou cloumají – je mi to jedno.

Voda se rozvířila. Zuřivě omývala mé břicho a studila čím dál víc. Podlamovala mi nohy, strhávala mě s sebou – někam pryč, daleko. Odolávala jsem, jen jsem se kymácela jako strom při vichřici. Rukama jsem se opírala o hladinu. Nervózně přešlapovala na místě. Kroky po oblázkovém dně se samy rozběhly kupředu. Ten strach – to nadšení! A úleva?

Znovu se probírám. Zima a horečka se o mě stále perou. Já nebojuji, ale střádám plány. Má taktika je stará známá – účinná – doufám. Oblékám kabát a v náhlém jasnu po dešti vycházím na procházku. Za domem po cestě naslouchám tichu – tak nerušeném, že i ptáci nezpívají. Láká mě šumění vlnek v řece – sedám ke břehu a zouvám boty. A je to on – můj sen. Poznávám třpytivou kůži, sebe v mrazivém odhodlání, své tělo – padá, zmítá se … a plave klidně.