S přibývajícími roky si člověk uvědomuje svoje každodenní postupy. Vstát, nasnídat se, vyčistit si zuby, převléknout se a tak podobně. Stejné je to i s psaním. Nyní mám na mysli spíše tvorbu poezie, protože do tajů prozaických forem příliš nevidím.

            Z hlediska tvorby vlastně nejde o to napsat nějakou poezii, ale pouze její stavební kámen, báseň. Vezmeme-li si poezii jako most (spojující duši s tělem, například), je kámen jejím základním článkem. Je samozřejmé, že každý tento kámen musí vypadat jinak, protože jinak by most nedržel, pokud tedy nemáme na mysli betonový nebo panelový most, kterých je v našich krajích mnoho.

            Existuje bezpočet názorů na psaní básní, každý z nich je víceméně subjektivní a ani já nemohu nabídnout jiný. Povětšinou se střetávají názory na vázané a volné verše. Někdo vázané verše pokládá za pravou složku poezie, protože rým je právě to, co dělá básnictví krásným, ale nesmíme zapomenout, že naprosto stejnou rovinu s verši vázanými tvoří verše volné. Není to odbytá práce, jen jiné vyjádření.

            Vzpomínám si, když jsem začínal sahat po listech papíru a po tužkách. Bylo pro mě absolutně nemyslitelné, aby v básních chyběla forma a pečlivě upravené rýmy. Později jsem zkoušel něco nového. Utvořit něco, co by trochu porušilo pravidla sloky a vrhlo to rozřešení. Původní začátečnické A/B/A/B jsem upravil na A/B/A/B/C, právě toto "C" mělo uvozovat celou sloku do otevřenosti, či zastřenosti - podle námětu básně. Později jsem se vracel ke čtení starých, formálně uhlazených básní a říkal jsem si, že tou formou něco utrpělo a mně se vlastní verše nelíbily. Ale co to utrpělo? Ano, sdělení. To, co uděluje poezii její postavení, vymezuje ji od ostatních literárních útvarů a co je podstatou básníka - sdělení v jinotaji. A proto jsem se stále uchyloval k volnosti a jemnějšímu průchodu myšlenek. Jistě, místy použitý rým (třeba i interní) není na škodu a báseň zpestří, ale nesmí být podmínkou. Volným veršem se nic neulehčuje ani neztěžuje, je to stejné. Doba, která uplyne od prvotního nápadu k uvedení tužky do pohybu je dlouhá, velmi dlouhá. Vše má vliv na konečnou podobu básně, nejvíce se ovšem vlivy projevují ve fázi prvního nápadu. Pracuje zde aktuální citové rozpoložení, prostředí, ve kterém inspirace přišla, slova, která v ten den řekl někdo jiný nebo autor sám. Ve chvíli, kdy je báseň na papíru se s ní dá pracovat jen jako s materiálem, ne jako s částí poezie. Nikdy jsem při myšlenkovém vzniku verše nepřemýšlel nad tím, které sloveso, nebo zájmeno je přebytečné a kde se použitý obrat vyskytl, upravoval jsem až na papíře.

            Doufám, že alespoň toto je nepatrný důkaz o postavení volného verše v poezii, má své místo, protože je v něm stejně práce jako na verších vázaných, ale přece v nich bývá myšlenka jinak uchovaná, a proto se může zdát, že jsou na pokraji vkusu. Stačí se vcítit a nesnažit se zarputile přijít na mnohokrát ohrávané: „Co tím chtěl básník říct."