.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Květen  >>
PoÚtStČtSoNe
       1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31      

 .: Online
Stránku si právě čte 1 člověk.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Ptakopravci
(ze dne 24.12.2007, autor článku: Zbyněk Janoška)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Ptakopravci
Jak se z povídky vyklubala báseň.

Bylo to dva dny poté, co poprvé nasněžilo.
S milou jsme se vydali na louky,
mezi ocúny pokřivené prvním mrazem.

Sníh nám křupal pod nohama
a milá švitořila
a zpívala si
a nechávala za sebou hluboké šlápoty
a okvětní plátky růží, jenž jsem jí přinesl.
A jak je bylo těžké sehnat!

Pod velikou osamělou a suchou třešní,
u hromádky ledem pokrytého kamení,
rostly mochyně.

Svěšené hlavy na unavených tělech.

„Malinké klícky,
srdéčka rudé,
pověz mi milá,
kdo že v nich bude?“

A milá mi padla do náruče a odvětila:
(a její krásná tvář se na mne usmála)
„Všechny ty děti, jež ztraceny v lese,
to jejich dušičky klícka si nese.“

„Hnědavé stvoly,
lístečky suché,
pověz mi milá,
co s nimi bude?“

„Budou stát tichounce tady v tom poli,
než čas a mrazy je nadobro skolí.“

A oba pak:
„Pospěšme, srdce mé, nahoru k lesu,
Pospěšme k silnici, k tmavému plesu,
Daleko, daleko pryč!“

(Chtěl jsem jí z mochyní natrhat kytici.
A přidat ocúny,
a hloh a jiné plody peckovin a vůbec vše, co bylo barevné,
ale nenašel jsem odvahu vytrhnout ty lucerničky, lampiónky, ztracené duše,
ze země.)

Rozeběhli jsme se nahoru do stráně,
a zpívali písničky z dětství,
ačkoli dlouho jsme to už nedělali.
Tu o vodě, tu o kouzelném proutku a tu o Židovi, co ho oběsili zbojníci v lese.
A nakonec tu o štěstí i neštěstí, jež přináší straky.

Nahoře pod lesem, v trávě obalené zmrazky,
v plášti z kožešin a peří,
nohy zkřížené,
seděl Ptakopravec.
Svýma očima (věru jak kutá ocel šedýma!) nás pozoroval,
orlím nosem kýval,
a držel v rukou holuba.

A ve vlasech měl havraní pera a taky jejich kosti.

Mlčíc, my stáli bez hlesu tou úctou.
Já sledoval lebky kolem jeho krku,
jejich prázdné důlky a ostré zobáky.
A co sledovala má milá, to nevím.

Ptakopravec škubal holubí peří a pouštěl je na zem,
kde vítr je bral a házel s nimi (s těmi popelavými pery).
A roznášel po širém okolí.
Stáli jsme tam ve sněhu, dvě sochy, které vytesal úžas, že muže z bájí vidí,
a on vypadal, jako by tu seděl odjakživa.

Pak, když už holub byl lysý jak holátko,
konečně se otočil k nám
a zeptal se, jestli chceme znát svou budoucnost.

„Ne!“ řekl jsem.
„Ano!“ řekla.

Ptakopravec vzal holuba a otáčel s ním ve svých rukou
(spíš pařátech)
zatínal do něj nehty
(nemohl být mrtvý dlouho, protože z něj stále crčela krev)
a očichával ho.

Pak vytáhl z kabátu kost, ostrou jako nůž.
Rozřízl holubí břicho a maličké vnitřnosti,
tak podobné těm lidským,
se vyhrnuly do sněhu.

Skrytý v hávu šedivého peří,
Ptakopravec bral ty malinké kousky
a zkoumal je s největší pečlivostí.

(Prométheus rvoucí orlí tělo)

A když jsem chytil mou milou za ruku, tak se třásla.
Má milá i její ruka, obě.

„Různé jsou pravdy,“ řekl.
„Jiná pravda padá z kostek a jiná je ve hvězdách,
A jinou skrývají karty a jinou ptáci.

Pravda kostek je jen náhodou,
s pravdou hvězd si jiná nezadá,
pravdu karet si člověk vybírá
a z ptáků dolovat se pravda musí.

Je skrytá.
Je hluboko, v morku kostí a ve srdečních chlopních,
proudí krví a zračí se v očích,
ale málokdo ji dokáže objevit
a i ti, co to dokáží, nedokáží ji objevit celou.“

Upustil holuba, tu prázdnou schránku, do sněhu.

„Lidí jde houf,
s křikem a pláčem,
schováni všichni pod smutečním pláštěm,
s písní bez naděje.

Ve sněžné vichřici,
mířící k lesu,
po staré silnici k temnému plesu,
plni beznaděje.

Shrbení nalezli
zavátou stopu,
která je dovedla k čerstvému hrobu,
S písní bez naděje,
plni beznaděje.“

A má milá se ke mně přitiskla
A do ucha mi zašeptala:
„Pospěšme, srdce mé, rychle od lesa,
Pospěšme k silnici, od tmavého plesa,
Daleko, daleko pryč!“

A já se rozběhl,
držel ji za ruku,
a běžel a běžel.
Daleko od toho muže-ptáka
jenž nebyl dozajista démonem,
protože démon by se smál, když jsme od něj utíkali.
Ale on stál tiše,
ruce od krve
a neřekl ani slovo.

Klopýtali jsme přes louky podél lesa,
když začala bouře,
spíš vichřice nebo orkán,
a sníh plný ostrých hran nás bodal do obličeje.

Obloha zatměla,
možná jen hejno havranů zakrylo ji.

Slyšel jsem je,
krákající,
posmívající se,
plnili mé uši
a šli hloub.

Vůle zmizela,
rozplynula se
nebo zemřela,
má milá upadla
a já se svalil vedle ní.

Objala mě
(a jak krásná byla, i když znavená)
a ležela podél mě
a pak zavřela oči a já jí je chtěl otevřít,
chtěl ji vzbudit a zahřát křehké tělo křišťálové princezny
ale už to nešlo
už nikdy ne.

Byli jsme zase spolu,
viseli na hnědém stvolu,
dvě lucerničky červeně zářící do přicházející noci

Já jí zašeptal:
„Malinké klícky,
srdéčka rudé,
pověz mi milá,
kdo z nás to bude?“

A ona se ke mně naklonila
(nejspíš vítr s ní pohupoval)
a tak smutně, jak jsem ji ještě neslyšel, mi odpověděla:
„To my dva milenci ztracení v lese,
to naše dušičky klícka si nese.“

A ani jednomu z nás se nechtělo pokračovat,
asi že jsme věděli co přijde.

Tiše,
navždy spolu,
poslouchaje, jak někde v dáli začali zpívat píseň bez naděje.



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

şehirler arası nakliyat şehirler arasi nakliyat ücretleri

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz